Čeština/Čárka

Čárka je nejpoužívanější interpunkční znaménko oddělující od sebe věty a výrazy.

Oddělování vět

V souvětí odděluje souřadné věty, které jsou spojeny v jiném než slučovacím poměru (nebo nejsou spojeny za pomocí spojky), věty na sobě závislé a věty, které závisí na různých nadřazených větách. V případě vztahu hlavní věty a vedlejší se čárka píše vždy.

Dvě hlavní věty

V případě dvou hlavních vět rozlišujeme poměry, které určují jejich vzájemné vztahy:

• slučovací (kopulativní) - Lekl se a utekl pryč.
• stupňovací (gradační) - Lekl se, dokonce se pokusil o útěk.
• odporovací (disjunktivní) - Lekl se, ale neutekl.
• vylučovací (adverzativní) - Lekl se, nebo to předpokládal?
• přičinný (kauzální) - Lekl se, neboť se mu zjevil přízrak.
• důsledkový (konkluzívní) - Lekl se, a proto utekl.

Ve slučovacím poměru odděleném jednou ze spojek a, i, nebo, ani, či čárku nepíšeme.

Dvě věty vedlejší

Věty vedlejší mohou sousedit za vícero podmínek. Buď závisí na stejné větě, nebo má každá jinou řídící větu. V prvním případě použijeme pravidlo platící pro hlavní věty a řídíme se větným poměrem. Pokud mají věty vedlejší rozdílné řídící věty, pak je vždy oddělíme čárkou.

Oddělování výrazů

Uvnitř věty odděluje čárka výrazy spojené v jiném poměru než slučovacím, případně výrazy spojené ve slučovacím poměru bez použití spojky. Určování poměrů mezi výrazy je shodné s určováním poměrů mezi hlavními větami.

Další případy použití

Přechodníky

Přechodníkové konstrukce oddělujeme od mateřské věty v případě velké rozvitosti. Oddělení zde záleží pouze na citu pisatele.

Oslovení

Oslovení je vždy odděleno čárkou od zbytku věty.