Čeština/Psaní i/y: Porovnání verzí

Toto rozdělení má vliv nejen na pravopis, ale i na skloňování a časování. U skloňování proto rozlišujeme měkké a tvrdé vzory. Těmito vzory se řídí psaní ''i/y'' a ''í/ý'' v koncovkách. Pro psaní těchto samohlásek po obojetných souhláskách v kořenech, předponách a příponách existuje seznam [[Čeština (nejen) pro Čechy../Vyjmenovaná slova|vyjmenovaných slov]], v nichž – a ve slovech od nich odvozených – se píše ''y/ý''. V ostatních případech píšeme ''i/í''.

Výjimkou z výše uvedeného pravidla jsou tvrdé souhlásky ''d, t, n'', po nichž je možné psát i „měkké“ ''i/í''. V tom případě se však mění výslovnost a stejně jako před [[Čeština (nejen) pro Čechy../Písmeno ě|písmenem ě]] se čtou „měkce“. Skupiny vyslovované [ďi, ťi, ňi] a [ďí, ťí, ňí] píšeme ''vždy'' '''di, ti, ni''' a '''dí, tí, ní''':

Příčestí jsou slovesné tvary, které jsou formálně shodné se jmennými tvary [[Čeština (nejen) pro Čechy../Přídavná jména|přídavných jmen]]. Používají se při tvoření [[Čeština (nejen) pro Čechy../Minulý čas|minulého času]] (příčestí minulé) a [[Čeština (nejen) pro Čechy../Trpný rod|trpného rodu]] (příčestí trpné). Příčestí vždy musí mít tvar odpovídající [[Čeština (nejen) pro Čechy../Jmenný rod|rodu]] podmětu. V jednotném čísle nám obvykle volba náležitého tvaru nečiní potíže (pán še'''l''', paní š'''la''', dítě š'''lo'''). Problémy nastávají v množném čísle, pokud máme rozhodnout, zda napsat ''-li'', nebo ''-ly'', neboť výslovnost je v obou případech stejná. V tomto případě platí: