Instalace OS Linux: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 55:
Jednotlivé větve - adresáře, pak mohou fungovat buď jako složky, ve kterých jsou další soubory či adresáře, nebo jako tzv. '''přípojné body'''. Na tyto přípojné body pak lze "navěsit" buď blokové zařízení (diskový oddíl), jiný adresář (přes volbu ''bind'') nebo obraz disku, CD či DVD ( přes volbu ''loop'' ). Více se můžete dozvědět v kapitole [[ Linux:FAQ#Disková zařízení | Linux:FAQ ]].
}}
Předtím než začnete s diskem pracovat, byste měli mít jasno, jakým způsobem budete chtít potom se svým systémem pracovat
===Pár obecných rad===
Doporučuji používat pro adresář /boot samostatný diskový oddíl, formátovaný na souborový systém ext2. Nemusí být nijak velký. Bohatě postačí 80MB, pouze pro experimentátory bych doporučil raději dvojnásobnou velikost.
V tomto adresáři jsou totiž uloženy soubory nezbytné pro zavedení jádra + soubory pro zavaděč. u nich se nepoužívá diakritika a také nejsou nijak velké. Největší z nich jsou prakticky pouze soubory s ramdiskem ( v názvu mají ''initrd'' ). Mé poslední zkompilované jádro s maximálním množstvím možných modulů používá ramdisk o velikosti 70MB, ale u běžných distribučních jader se velikost ramdisku běžně pohybuje kolem 10MB. Více o tom, co je to ramdisk a proč se mu tak říká se můžete dozvědět v kapitole [[ Linuxové jádro#Vytvoření ramdisku| Linuxové jádro ]]
Pro /boot používám souborový systém ext2, který patří mezi nejstarší, léty prověřené souborové systémy. Lze se na něj dostat pomocí doplňkových utilit i z jiných OS tak, aby bylo možné na něj zapisovat. V případě poškození některého ze souborů nezbytných pro nabootování, se tak na něj můžete vždy dostat a pokusit se o opravu.
Pro ostatní diskové oddíly používám s oblibou souborový systém reiserfs. Především proto, že při jeho použití není třeba hloubat nad nějakými dalšími nastaveními ohledně lokalizace atp. Někdo jiný vám může doporučovat jiný souborový systém, kupř. ext3, jfs nebo xfs. Abyste se mohli správně rozhodnout je třeba obeznámit se nejenom s jejich výhodami, ale také nevýhodami.
Pro uživatelské adresáře ( adresář /home ) používejte vždy(!) samostatný diskový oddíl. Jednak se vám nemůže stát, že by vám některý z uživatelů nevědomky zaplácnul veškerý diskový prostor ( kam to pak vede se můžete dočíst v poznámce u ''stroje pro experimentátory'' ), ale především pak můžete kdykoliv bez obav přeinstalovat celý systém, v případě že si jej nějak rozhasíte, aniž by hrozila ztráta uživatelských dat.
Pokud stroj průběžně aktualizujete, tak si hlídejte zaplnění diskových oddílů na které se vám ukládají stahované soubory. U Debianu je to adresář <code>/var/apt/cache/archives</code>. Tyto soubory můžete s klidnou duší mazat, pokud je nehodláte dále používat k instalaci na jiných strojích. Také můžete tento adresář umístit na jiný diskový oddíl a nahradit ho [[ Linux:Adresářová struktura#Linky | symlinkem ]]
{{Pozn|Použití swapovacího diskového oddílu je v dnešní době velice diskutabilní. V dobách, kdy byly paměti nebetyčně drahé svůj význam měl. Pokud máte více jak 3GB paměti RAM má swapovací oddíl význam leda chcete-li využívat možnosti uspávání systému na disk. V takovém případě by pak jeho velikost měla odpovídat množství vaší paměti.
Pokud však máte paměti málo, nebo hrozí situace že by její množství nestačilo, vytvořte diskový oddíl pro swap dvakrát tak velký než kolik jí máte.}}
Rozvržení velikosti diskových oddílů podle předpokládaného využití stroje:
====Stroj pro zvědavce====
Je pro takové uživatele, co rádi objevují a zkouší nové aplikace. Takový stroj by měl mít dostatečně velký adresář /usr pro který platí - raději více místa než méně. Vzhledem k tomu, že původní autor těchto řádků se považuje právě za zvědavce a experimentátora, tak považuje za optimální velikost pro kořenový diskový oddíl <code>/</code> 6GB a pro <code>/usr</code> 14GB
====Stroj pro experimentátory====
Podobně jako u stroje pro zvědavce by měli mít větší diskový prostor pro /usr, ale navíc doporučuji samostatný diskový oddíl pro adresář <code>/var</code>. Při experimentování se totiž může snadno stát, že se při kompilaci některé aplikace (nebo jádra) zapomene na vypisování informací do logu. Ten pak za určitých okolností může začít rapidním tempem narůstat, dokud nezaplácne veškerý volný prostor.
Je-li <code>/var</code> na samostatném diskovém oddíle, tak se vcelku nic moc nestane. Ovšem v případě, že je <code>/var</code> na kořenovém diskovém oddíle, může dojít k situaci že se vám systém zhroutí a již znovu nenabootuje, dokud nějaké místo neuvolníte.
====Stroj jako nástroj====
Takový stroj má většinou neměnnou softwarovou výbavu. U software se provádí pouze občasná aktualizace a uživatel pracuje pouze ve svém domovském adresáři. Stačí mu pro kořenový diskový oddíl <code>/</code> 3GB a pro <code>/usr</code> 6GB. Pro jistotu ještě dávám oddělený <code>/var</code> o velikosti 3GB. Toto rozdělení používám když instaluji linux lidem co tento stroj opravdu chtějí používat na práci. Oddělený <code>/var</code> zajistí, že v případě jeho zaplnění nedojde ke kolapsu systému a uživatel tím nemá znemožněnou práci. A také jsem pak schopen s ním vyřešit jeho problém telefonicky ( Stylem: "Otevři konzolu, spusť si mc. Pak si najeď do /var/apt/cache/archives a smaž všechno co tam je" )
====Stroj jako úschovna dat====
Stroji který má sloužit jako úschovna dat stačí pro systém naprosto minimální místo. S přehledem se dá vejít s celým systémem do 1GB. Maximálně bych možná doporučil oddělit <code>/var</code>, aby ho neucpaly logy.
| |||