Wikiknihy:Pískoviště: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace
ještě uložit obrázky
Řádek 1:
{{/Tento řádek neměňte}}
title: Letadla v (první) vietnamské válce
 
== Historie do roku 1945 ==
 
Vietnam
je odnepaměti ve vlhkých tropech. Průměrná roční teplota je
27,5°C v Saigonu, 23,2°C v Hanoji. Tropické podmínky (vedro,
vlhko, tropické nemoci) nevyhovují ani bledým tvářím ani jejich
technice. Podmínky k létání tam ovlivňuje i monsun, od října
do března je severovýchodní, vhodný pro létání (období
sucha), ve zbytku roku jihozápadní (období dešťů), který
létání brání.
 
Od středověku bylo ve Vietnamu
severní království (spíš pod čínským vlivem) a jižní
království (spíš pod indickým vlivem). Království bojovala
mezi sebou i se sousedy, a ještě před příchodem Evropanů
převládlo severní království. Francouzi začali do Vietnamu
pronikat v roce 1784, kdy se Pigneaux
de Behaine,
katolický kněz, zapojil do války mezi Nguyen Anhem, panovníkem z
dynastie Nguyen a povstalci z Tay Son. Následná dohoda mezi
Ludvíkem XVI a Nguyen Anhem (vojenská podpora výměnou za koncese)
nebyla realizována, protože v roce 1789 vypukla revoluce, pardon,
Revoluce. Přesto se francouzská přítomnost postupně rozšiřovala.
Model byl přitom až do roku 1955 v podstatě stejný: Francouzi
podporovali panovníka proti vnitřním a vnějším nepřátelům
(země byla neklidná) a hlavně sledovali svoje zájmy. Pokud se
naopak panovník obrátil proti Francouzům, tito ho obvykle polapili
a poslali do exilu. V roce 1893 byla ustavena Francouzská Indočína
(FIČ), která se skládala z pěti částí : Laosu, Kambodže,
Tonkinu (severní Vietnam), Annámu (střední Vietnam) a Kočinčíny
(jižní Vietnam) – viz příloha: mapa. Z toho Kočinčína byla
kolonie, ostatní protektoráty s formálním místním vládcem. V
roce 1945 měla FIČ cca 28 milionů obyvatel (Francie 40 milionů) a
rozlohu 747 tis km2 (Francie 552 tis km2). Přitom Vietnam byl (a je
dodnes) zdaleka nejvýznamnější součástí tohoto soustátí, a
proto v dalším textu používám výrazy „Francouzská Indočína“
a „Vietnam“ skoro jako synonymum.
Během
20. století se rozvíjelo osvobozenecké hnutí, které někdy
hledalo oporu v Japonsku.
V
září 1940 okupovali Indočínu Japonci, přičemž formální
vládu ponechali vichystickým Francouzům. Přímou vládu Japonci
převzali v březnu 1945, mj. proto, že ve Francii již vládla
„spojenecká“, tedy protijaponská, vláda. Malý zbytek
francouzské armády se stáhnul do Číny.
Pro
úplnost musím zmínit pohraniční konflikt mezi FIČ a Siamem z
přelomu let 40/41. Na další vývoj FIČ neměl vliv.
 
V květnu 1941 vzniká, na zasedání
Komunistické strany Vietnamu, osvobozenecké hnutí Viet Minh,
namířené proti Japoncům a Francouzům<ref>Američani
byli (v té době) proti návratu Francouzů do Indočíny. Vedle
národně osvobozeneckého aspektu nesmíme přehlížet, že za
války byl Ho Či Min americký spojenec /možná dokonce agent OSS
– s krycím jménem Lucius/, zatímco provichystická vláda v
Indočíně byla americký nepřítel.
</ref>.
Jako takové ho až do konce války (WW II) podporuje americký
Office for Strategic Services.
 
Po
skončení války byl jih FIČ okupován Brity, kteří Francouze
(coby „kolegiální koloniální velmoc“) spíše podporovali.
Sever kontroloval Kuomintang (tedy „Čankajškovi Číňani“) a
USA.
 
== Vietnamská válka 1945-1955 ==
 
Situace
po skončení války je značně chaotická. V akci je několik
osvobozeneckých frakcí, císař Bao Dai, Japonci, Francouzi,
Britové a Kuomingtang. Z tohoto chaosu se jako vedoucí síly
vynořily Viet Minh, který má ve své moci Vietnamskou
demokratickou republiku na území Tonkinu a Prozatímní výkonný
výbor jižního Vietnamu, a francouzská koloniální správa se
sídlem v Saigonu.
 
Druhého srpna 1945<ref>6.8.
Američani shodili atomovou bombu na Hirošimu; 9.8. na Nagasaki;
9.8. SSSR zaútočil na Japonsko; 15.8. ohlásil japonský císař
kapitulaci; 28.8. k ní mělo dojít; podepsána byla 2.9.
</ref>
probíhala v Saigonu velká manifestace za nezávislost, do které
začali střílet neznámí ozbrojenci. Zabili 20 lidí a další
zranili. Tímto okamžikem začala spirála akcí z obou stran.<ref>V
Saigonu přitom proti Viet Minhu bojovala kuriozní aliance
britských Indů, zajatých Japonců a bývalých francouzských
partyzánů.
</ref>
Do konce roku se Francouzům povedlo obsadit Kočinčínu a Annám,
Tonkin zůstal v moci VDR. Během roku 1946 Francouzi obsadili Hanoj,
Haiphong a deltu Rudé řeky na severu. Jednání mezi Francouzi a
Viet Minhem v roce 1946 ztroskotala a začala partyzánská válka.
Hlavní boje přitom probíhaly v Tonkinu.
 
Až do roku 1950 měly boje malou
intenzitu. Francie byla vysílena druhou světovou válkou a neměla
zájem posílat své síly na druhý konec světa (kromě toho
vyslání „normálních branců“ nedovoloval zákon).
Také proto tam působila především cizinecká legie). Viet Minh
měl potíže se získáváním zbraní, protože sever Vietnamu a
přilehlou oblast Číny stále ovládal Kuomintang.
Ale
koncem roku 1949 se situace změnila: v Číně zvítězili
komunisti, vedení Mao Ce Tungem, a začali Viet Minh podporovat jak
dodávkami zbraní, tak posíláním „dobrovolníků“. Francie
několikrát vylepšila taktiku – především zorganizovala domácí
armádu (122 000 mužů), vesnické milice a protipartyzánské
jednotky a stavěla pevnosti na hranici mezi Vietnamem a Čínou, aby
zabránila dodávkám zbraní. Kromě toho získala podporu od
Američanů, které přesvědčila, že ve Vietnamu hrozí šíření
komunismu (paralelně probíhala válka v Koreji, 1950-1953). Přitom
v jednotlivých bitvách stále spíš vyhrávala, ale strategicky
ustupovala sveřepému nepříteli, který útočil bez ohledu na
ztráty.
 
Ve
Francii byla tato válka trvale nepopulární (až do roku 1951 byli
ve Francii nejsilnější politická strana komunisti) a bylo trvale
požadováno, že tato válka musí být vyřešena. V květnu 1953
byl velitelem francouzských jednotek jmenován gen. Navarre, a
dostal rozkaz „dosáhnout vojenských podmínek, které by
zajistily čestné politické řešení“. Gen.&nbsp;Navarre se
rozhodnul přinutit Viet Minh k rozhodující bitvě v lokalitě Dien
Bien Phu, hluboko v Tonkinu v džungli u laoských hranic, kde nechal
postavit pevnost. Viet Minh nemohl toto místo opustit, protože mu
přetínalo zásobovací trasy. Zásobování Viet Minhu zajišťovaly
desetitisíce nosičů, Francouzi mohli toto místo zásobovat pouze
ze vzduchu.
 
Francouzi
podcenili schopnost Viet Minhu dopravit do Dien Bien Phu děla
(přitom Viet Minh měl převahu u Dien Bien Phu „jen“ 50.000
mužů proti 16.000). Vietnamci nepoužili obvyklou taktiku „lidských
vln“, spojenou s obrovskými ztrátami, ale oblehli pevnost a po
třech měsících bojů, 27.5. 1954, ji dobyli.
 
Bezprostředně
po kapitulaci v Dien Bien Phu začala jednání v Ženevě, uzavřená
21.7. s tím výsledkem, že Francouzi se z Vietnamu stáhnou do roku
1956, Vietnam bude přechodně rozdělen podél 17. rovnoběžky
(přibližně uprostřed) a v obou částech proběhnou do dvou let
svobodné volby, které rozhodnou o jeho dalším osudu.
 
Francouzi
se stáhli, Vietnam byl rozdělen, svobodné volby neproběhly na
jihu ani na severu.
Válka
si na francouzské straně vyžádala 75.581 mrtvých, na vietnamské
straně 300.000 mrtvých.
 
== Závěr ==
 
… Francie o této válce nerada
mluví a nerada píše, protože ji ostudně prohrála. A to nejenom
vojensky, ale především politicky, na rozdíl od svého odvěkého
soupeře, Velké Británie. Ta se dokázala rozloučit s většinou
svých kolonií bez krveprolití. Zatímco Francie ztratila nejenom
tisíce svých vojáků, ale i tvář skutečné velmoci.<ref>J.
Novotný: Úředně zapomenutá válka, doslov, Fontána
</ref>
== Použitá letadla ==
 
=== Letectvo – Viet Minh ===
 
Viet
Minh neměl žádná letadla.
 
=== Letectvo Francie - začátek v improvizaci ===
 
Když
se Francouzi vrátili do Vietnamu, začínali od nuly. Neměli lidi,
techniku, materiál, náhradní díly ani dostatek řádných
letištních ploch (jediná dlouhá betonová startovací plocha byla
v Tan Son Nhut, u Saigonu). Zde musím zmínit, že lidi a řádné
letištní plochy jim v podstatě chyběli až do konce války.
Nedostatek letadel a materiálu „vyřešila“ Korejská válka,
kdy se z Američanů stali spojenci v boji proti komunismu, a po
jejím skončení měli dostatek „přebytečných“ letadel a
materiálu. Francouzi měli v té chvíli najednou víc letadel než
posádek. Pro ilustraci: operace Castor – tedy vysazování
parašutistů při obsazování Dien Bien Phu – se účastnilo 67
Dakot ve dvou vlnách. Nouze o posádky byla taková, že se za
kniplem objevil i plukovník Nicot, velitel dopravního letectva,
stejně jako všichni členové jeho štábu. (Je pozoruhodné, že
toho byli schopni.)
 
Francouzi používali původně to,
co ve Vietnamu sehnali. Byla to především kořistní japonská
letadla (předválečná letadla už nebyla provozuschopná) a
postupně nahrazovali je dodávkami z vlastní výroby, z Velké
Británie a z USA. V Indočíně přitom působily čtyři základní
části – letectvo Armée de l'Air (AdA), námořní letectvo
Aeronavale (AN), armádní letectvo Aviation
Légère de l’Armée de Terre (ALAT) a civilní letectvo.
 
Prakticky celou válku bylo letectvo rozděleno do
taktických uskupení Sever, Střed a Jih, pod která spadalo i
námořní letectvo. Příslušnost jednotek a jejich částí k
jednotlivým uskupením se přitom často měnila.
V
roce 1945 jezdili vojáci do Indočíny „parníkem“ a cesta
trvala 20-30 dní. Postupně se prosadila osobní letecká přeprava
a nákladní námořní přeprava – včetně Ju-52.
 
V
Indočíně se postupně vystřídalo velké množství jednotek (viz
tabulka). U AdA se obvykle měnil personál, letadla zůstávala (při
předání letadla dostala znaky nové jednotky). Jednotky AN
umístěné na letadlových lodích obvykle přijížděly a
odjížděly s lodí.
 
První jednotka – 2. pancéřová
brigáda – se vylodila v Saigonu 3. října, letecké jednotky
Armée de l'Air – GC (Groupe de chasse, stíhací peruť) I/7
Provence<ref>V
padesátých letech byly jednotlivé perutě přečíslovány –
kupř. z GC II/5 Ile de France se stala GC 2/5 Ile de France. Pro
jednoduchost budu používat jen římsko-arabské číslování.
</ref>
a GC II/7 Nice - počátkem prosince, bez letadel. Jako nouzové
řešení byla použita kořistní letadla po Japoncích, která byla
porůznu nalezena nebo je podědili po britské „Gremlin Task
Force“ v únoru 1946. Vedle nich měl gen. Fay, velitel letectva, k
dispozici 3 britské Dakoty a očekával tři další.
 
Francouzi se nejprve pokusili získat
britská Mosquita – zde se zdržel výcvik posádek, potom americké
Thunderbolty - zde byli odmítnuti<ref>Američani
schválili předání Dakot a Catalin, pod podmínkou, že budou
používány k humanitárním účelům.
</ref>.
Jako náhradní řešení byly předány Spitfiry VIII od Britů (8
kusů<ref>Byla
to Sqn 273.
</ref>).
Ty už byly po ruce – na saigonském letišti Tan San Nhut, ale
jednání přesto nějakou dobu trvala, protože zúčastněné
strany se dohadovaly o (mizerném) stavu, v jakém ty Spitfiry jsou.
Dohodu uzavřely 26. září. Letová aktivita těchto Spitfirů byla
zřejmě mizivá - možná měly být převedeny jen proto, „aby
na ně byly namalovány francouzské kokardy”. Stejně tak chybí
další údaje o Spitfirech IX, které si Francouzi jeli nafasovat od
Britů do Pnom Penhu v lednu 1946.
9.
října 1945 byly opraveny – díky Britům – jeden Caudron Simoun
a 3 Potezy 25 TOE.
 
Kromě
toho byla na tomto letišti letadla po Japoncích – především 17
Ki-43 Oscar – Francouzi z nich zrovna radost neměli (říkali, že
jsou horší, než P-36 Hawk), ale nic lepšího k dispozici nebylo.
Ki-43 dostala první letka a první z nich letěl 1. prosince. S
„přeškolením“ na Oscary pomáhali japonští zajatci. Oscary
byly opravdu ve špatném stavu – poruchy a nehody byly téměř na
denním pořádku. Než přišly Spitfiry IX (32 strojů) v
lednu-únoru 1946, Francouzi s nimi dokázali provést dva bojové
lety (ostřelování), a potom 4 zbývající Oscary s radostí
odložili.
U
GC II/7 létala jedna Ki-46-III (další dvě Ki-46 nebyly
letuschopné).
 
Mitsubishi Ki-21-IIb Sally byla ve
stavu GT (Groupe de transport) I/34 od února 46 do 20. dubna 46, kdy
měla nehodu.
Ve
stejné jednotce působila i Showa L2D2 Tabby. To je japonská verze
známé DC-3, Francouzi ji mylně pokládali za Ki-16. Byla ve stavu
od února 46 do srpna, kdy měla nehodu. Do té doby nalétala 31
hodin.
V
armádním letectvu působily spojovací Tachikawa Ki-54 Hickory (2
muži posádka+8 cestujících), nalétaly 328 hodin při 140
akcích. SAL 99 (Section Aérienne de Liaison, spojovací letka) jich
měla ve stavu od února 1946 do května 47 celkem 7. Nalétaly skoro
500 hodin při (snad) 140 akcích.
 
Podobně létala ve fr. službách
japonská posádka s Ki-59 Theresa, při kontrole letišť v roce
1945.
 
SAL
99 létala i s Ki-36 Ida. Do letového stavu bylo zřejmě uvedeno 6
strojů, které nalétaly 135 hodin.
 
SAL
99 měla ve stavu i další „dědictví po Japoncích“. Byly to
především 2 Ki-51 Sonia, které nalétaly celkem 20 hodin.
 
Lety dalšího stroje můžeme
pokládat spíš za raritní: S francouzskými kokardami létalo
koncem roku 1945 i jedno Zero (patrně A6M2).
Ale v kabině přitom seděl „plukovník“ Yashimoto, který ho
předváděl štábním důstojníkům. Toto Zero přitom nebylo ve
stavu AdA.
 
I další typy letadel - Ki-57 a
Ki-30 - dostaly francouzské znaky, ale zřejmě nikdy s nimi
nelétaly.
 
V lednu 1947 měla SAL 99 již k
dispozici převážně nová letadla – dva Stinsony L-5, 4 Nord
1000 a dvě MS.502 (tedy s radiálním motorem), a v květnu byla
úředně odepsána poslední japonská letadla v AdA. V roce 1947
byla přejmenována na SAL 52, a od dubna 48 na ELA 52.
 
=== Stíhačky a bombardéry Armée de l'Air ===
 
'''Spitfire'''
 
Situaci popsanou v předchozí
kapitole zachránil příchod 32 Spitfirů IX (v různých
variantách) od 7. ledna 1946.
 
Problémem Spitfirů byl nedostatečný
dolet a to, že byly již při příchodu olétané. Přesto byly
významnou součástí bojových akcí. Ještě během roku 1948 to
byla jediná letadla na podporu expedičních sil.
V červnu 49 byl omezen jejich provoz, poslední bojový let byl v
únoru 1951 a potom bylo zbývajících 6 odesláno lodí do Meknesu.
 
'''Mosquito'''
 
Francouzi
se snažili získat další letadla. K dispozici byla jedině britská
Mosquita. Ta přiletěla “po vlastní ose” z Rabatu, doprovázena
dvěma Dakotami. První část dorazila do Saigonu po 12 dnech cesty,
a to 16. ledna 1947. Patřila ke skupině I/3 Corse. Byla to
Mosquita VI (6 letadel) a XVI (10 letadel).
 
Brzy
se projevily očekávané problémy: dřevěná konstrukce, nevhodná
do vlhkých tropů, nedostatek vhodných letišť a problémy s
municí („zavedené“ Spitfiry měly kulomety 12,7 mm, Mosquita
7,7 mm). Dalším problémem byl nedostatek náhradních dílů,
hlavně motorů. Již v dubnu bylo rozhodnuto o jejich stažení, a v
květnu se vrátilo 9 zbývajících strojů.
 
'''Kingcobra'''
 
V roce 1949 se situace změnila (viz
výše), a Američané začali dodávat stroje P-63C Kingcobra.<ref>První
Kingcobry se ve fr. letectvu objevily v roce 1945, ale už nestačily
zasáhnout do bojů.
</ref>
Ty byly pro daný účel lepší než Spitfiry (větší dolet,
výzbroj, užitečný náklad), i kdyby ty Spitfiry byly nové
(Thunderbolty potřebovaly dlouhou startovací dráhu, jichž ve
Vietnamu bylo málo). Kingcobry byly dodávány na lodích, některé
v přepravních bednách. V letech 49-50 ve Vietnamu současně
působily 2-3 perutě (jedna peruť cca 20 letadel), a ty se střídaly
na stejných letadlech.
Některé
Kingcobry byly ve fotoverzi.
 
'''Hellcat'''
 
Hellcaty
byly „až na posledním místě seznamu“ toho, co Francouzi
chtěli od Američanů. Dostalo je jak letectvo (to chtělo radši
Mustangy), tak námořnictvo. Prvních 40 Hellcatů pro AdA přivezla
letadlová loď Dixmude (ze San Francisca) v listopadu 1950 a
počátkem dalšího roku skončily Kingcobry. Během roku 1952 byly
u letectva Hellcaty postupně nahrazeny Bearcaty. Další Hellcaty
byly u námořnictva, kde sloužily téměř až do konce války.
 
'''Bearcat'''
 
První Bearcaty přišly v únoru
1951 a postupně jich bylo 209. 11. srpna 1954, kdy došlo k
zastavení bojů, jich zbývalo ještě 142.
(Bearcaty se vyskytovaly ve třech subverzích: F8F-1 se 4 kulomety,
F8F-1b se 4 kanóny a průzkumná RF8F<ref>Průzkumná
verze měla pod trupem
fotografický kontejner. Byly to
upravené nádrže na palivo 567&nbsp;l se třemi kamerami a 4
okénky a instaloval je nadrotmistr Freydfond na základně Bien
Hoa. Později se prosadila sofistikovanější varianta –
instalace vzadu v trupu.
</ref>).
 
'''Invader'''
 
Dokud
nedorazily Invadery, k bombardování byly používány i Ju 52 alias
AAC-1 Toucan a C-47.
 
Původně
se předpokládalo, že Invadery dorazí na podzim 1950, ale kvůli
různým problémům dorazily až v listopadu 1950 (bylo jich 28, ve
verzích B a C). Jako první jimi byla vyzbrojena GB I/19 Gascogne,
což byla rovněž první jednotka, která byla zformována přímo
na místě ve Vietnamu. První bojové lety provedla v lednu 1951. V
srpnu se objevily i 4 průzkumné RB-26C, kterými byla vyzbrojena
ERP II/19 Armagnac (dostaly jména po mušketýrech). Ta v lednu 1954
dostala dalších 7 letadel a stala se z ní ERB II/19.
 
Francouzské
Invadery ve verzi B, tedy té se střeleckou přídí, měly jen
horní střeleckou věž se dvěma kulomety. Verze B měla 8 kulometů
v přídi (někdy jen 6), 2x3 kulomety v křídle, 14 závěsníků
pod křídly pro 5ti palcové rakety a 4 závěsníky na bomby (když
byly naloženy bomby, bylo použito jen 8 raket). B-26C „se
zasklenou přídí“ samozřejmě neměly těch 8 kulometů. Měly
pod křídlem 8 závěsníků na rakety a 2 „koše“ s celkem 4
kulomety. Dvě další zbraně, normálně jsoucí vpravo od trupu,
byly demontovány, protože střelba z nich ničila plexisklo na
přídi. Naopak byla zachována spodní věž, i když neozbrojená.
Kromě toho mohly nést 1800 kg bomb v&nbsp;bombovnici.
 
Koncem války se Invadery masívně
účastnily bitvy u Dien Bien Phu. Jejich nasazení bylo omezeno
počtem posádek a mechaniků, ne počtem letadel.<ref>Podle
tabulek bylo třeba na měsíční provoz 18 Invaderů – tedy 720
letových hodin – 314 mechaniků a techniků.
</ref>
Francouzský Výbor pro národní bezpečnost totiž rozhodnul, že
AdA bude mít maximálně 10.000 mužů. To umožnilo mít ve
Vietnamu 4 stíhací perutě, 3 dopravní a 2 bombardovací. Na druhé
straně po skončení Korejské války Američané už nedělali
problémy s dodávkami Invaderů a poškozené/zničené stroje byly
snadno nahrazovány.
 
Na
podzim 1953, po skončení Korejské války, předali Američané
Francouzům dalších 60 Invaderů. Na nich byla postavena 4. peruť
s Invadery, GB I/91 Bourgogne. Pátá jednotka, GB I/93 Maroc, už do
Vietnamu vyslána nebyla. Po skončení války byly zbylé Invadery
vráceny Američanům.
Invadery
se ve Vietnamu jednoznačně osvědčily, i přes svoji relativní
složitost.
 
Od
ledna 1951 (bitva u Vin Yen) začalo letectvo intenzívněji používat
napalm.
 
EROM 80 neboli Escadrille de
Reconnaisance d'Outre Mer 80, zámořská průzkumná letka, působila
od roku 49 se 7 NC-701 Martinety, tedy vlastně Siebely Si 204D. Ty
byly od května 51 nahrazeny průzkumnými Bearcaty. Své Martinety
předala ELA 52.
 
=== Dopravní letectvo ===
 
Po
celou dobu války měla zásadní význam letecká doprava. Silnice
byly ve špatném stavu, na jejich kraji číhali partyzáni, aut
málo, po silnici to je z jihu na sever 2100 km, z východu na západ
(na severu Indočíny) 1000 km a z Hanoje do Dien Bien Phu 442 km.
 
'''Toucan'''
 
V
únoru 46 bylo do Vietnamu posláno 16 AAC.1 Toucan alias Ju 52, v
roce 48 dalších 14, v roce 49 dalších 13. Byly dopravovány
loděmi – cesta trvala 20 dní. Kdyby letěly „po svých“,
trvalo by to 11 dnů, z toho 1-2 na revizi motorů. Během pěti let
jich bylo z různých důvodů ztraceno 25. Ve Vietnamu sloužily
především u GT I/34 Béarn (od července 47 I/64 Béarn). Byly
používány především k dopravě, ale také k vysazování
parašutistů (Ju 52 jich mohl nést jen 15), shazování zásob a
bombardování (i napalmem). Poslední (noční) nálet podnikly v
lednu 52, o rok později byly poslední vyřazeny ze služby. Celkem
ve Vietnamu podnikly 35 000 misí (z toho přes 30 000 peruť Béarn).
 
'''Dakota'''
 
Francie
„dostala“ něco přes 60 Dakot, hlavně ve verzi C-47B-DK, v
rámci „lend-lease“ v letech 1944-45, a okolo 65 dalších Dakot
jako americkou pomoc v letech 1951-54. Ty tvořily páteř jejího
dopravního letectva. V době bitvy o Dien Bien Phu jich měla ve
Vietnamu 108.
První
větší vietnamská skupina se rozvinula na letišti Tan Son Nhut u
Saigonu v lednu 1946. Byla to „Groupe de Marche d'Extreme Orient“
- G.M.E.O. - která tehdy měla 18 C-47; v únoru přibylo dalších
5. Kromě dopravy byly občas používány i k bombardování, kvůli
nedostatečnému doletu Spitfirů a nedostatku jiných letadel. V
červnu 46 tato skupina změnila jméno – stala se z ní GT II/15
Anjou, a v červenci 47 dále GT II/64 Anjou. Tato skupina působila
v Indočíně s Dakotami až do konce Vietnamské války, i potom za
příměří. Od 29.5.1954 (tedy dva dny po pádu Dien Bien Phu) se k
ní přidaly tři, a potom další dva, Noratlasy Nord 2501. Do srpna
jich bylo 20.
 
Další
perutě nedostaly tolik příležitostí létat s Dakotami: již
zmíněná GT I/34 Béarn je dostala až v roce 1953 na nahrazení
stárnoucích Ju 52, a působila s nimi do července 1956, kdy byla v
Saigonu rozpuštěna.
 
GT
II/62 Franche-Comté působila ve Vietnamu od října 49 (s Ju 52),
od listopadu 1951 do listopadu 1955 s Dakotami.
 
GT
I/61 Touraine obvykle zajišťovala vojenskou dopravu na trase
Francie-Vietnam, ale v říjnu 1952 bylo třeba posílit dopravu
přímo ve Vietnamu. Proto krátkodobě předala svá letadla tamním
perutím.
Poslední
peruť na Dakotách byla GT II/63 Senegal. Ve Vietnamu uskutečnila
965 akcí.
Před
bitvou u Dien Bien Phu se Dakoty pokoušely vyvolat déšť pomocí
jodidu stříbrného; kvůli nejistým výsledkům byla akce brzy
přerušena.
Ještě
doplníme, že i námořnictvo používalo v Indočíně jednu C-47:
byla přidělena Flottille 8S a používána pro VIP transport. Ale
občas byla použita i k bojovým úkolům.
 
Vedle
letadel přímo zařazených v armádě bylo mnoho letadel v šedé
zóně mezi armádou a civilní dopravou:
 
'''Packet'''
 
Během bitvy o Dien Bien Phu si
Francouzi půjčili americké Fairchildy C-119 (které nazývali
„Packet“). Ty sice měly fr. marking, ale stále patřily
Američanům a převážně s nimi létaly americké posádky<ref>Kromě
jiného proto, že fr. posádky sloužily na Dakotách. Další
Američani bylo 50 mechaniků na údržbě A-26. Nedostatek
personálu byl takový, že byli používáni i zajatí příslušníci
Vietminhu.
</ref>
(byl to personál společnosti Civil Air Transport, ve skrytu
provozované CIA). C-119 si přitom ponechaly americkou kamufláž,
dostaly jen francouzské výsostné znaky. Jednotka se oficiálně
nazývala Détachement C-119. Původně působily při přepravě
těžkých nákladů mezi základnami, ale prosadily se především
při svrhování nákladů pro Dien Bien Phu, mimo jiné díky velkým
nákladovým dveřím, které umožňovaly všechno svrhnout při
jednom průletu.
 
'''Další dopravní letadla'''
 
Během posledních dnů bojů o Dien
Bien Phu zřídili Američani vzdušný most s dodávkami materiálu
z Japonska a Filipín, ve kterém působily C-54, C-119, C-124
(celkem 54 strojů) a C-118.
 
Na dopravu vojenských nákladů byly
příležitostně používány i civilní stroje půjčené od
aerolinek, především Aigle Azur, a to hlavně DC-3 (33 strojů),
ale i další : Bristol Freightery, C-46 (jedno C-46 bylo zničeno v
Dien Bien Phu), DC-4, Boeing 307 a SNCASO SO.30 (dohromady okolo 15).
Armádní štáb přitom potřeboval každý měsíc 1305 letových
hodin, aby uspokojil své potřeby.
 
Přepravu mezi Paříží a Saigonem
zajišťovala od května 1946 linka 102. Původně na ní létaly
DC-3 a DC-4. Později dálkových tratích sloužily DC-4 a
Constellation L-049 a L-749 půjčené od Air France. Vedle toho byly
založeny státní aerolinky SAGETA, které létaly od prosince 1953
se sedmi SNCASE 2010 Armagnac.
 
Na prvních civilních linkách
sloužilo 5 Dakot a okolo dvaceti Stinsonů L-5 Sentinel, které úřad
vysokého komisaře koupil v Indii.
 
Nejvýznamnější civilní
společností v Indočíně byla Aigle Azur. Měla ve svém parku
celkem cca 20 DC-3, pět DH-89, tři Airspeed Consuly, dva Beavery,
dva Bristol Freightery, čtyři SNCASO.30, tři C-46, dva
Stratolinery a jednu DC-6. Druhá nejvýznamnější byla Air
Vietnam, která vznikla v roce 1951 sloučením několika menších
společností.
 
Dále zde působilo několik menších
společností: Societe Indochinoise de Ravitaillement provozovala v
letech 1952-54 Lockheed Lodestar. Cie
Laotienne de Commerce et de Transport provozovala dva DH-89 a
jednoho Norsemana. Společnost Autrex provozovala postupně dva
DH-89, Avions Taxis Indochine měla Martineta.
 
=== Celkový stav ===
 
Na
konci roku 48 mělo fr. letectvo k dispozici celkem 45 dopravních
strojů, 30 MS-500 a 30 Spitfirů.
V říjnu 1950 mělo fr. letectvo k dispozici 48 P-63, 19 Spitfire,
43 AAC-1 a 25 C-47.
V
červnu 52 mělo fr. letectvo k dispozici celkem 354 strojů, z toho
39 Invaderů a 77 Bearcatů.
Na
počátku roku 53 mělo fr. letectvo k dispozici 64 stíhaček, 32
bombardovacích Invaderů, 58 pozorovacích letadel, 14 průzkumných
(F8F a A-26), 56 dopravních (40 C-47, zbytek Ju 52), 38 spojovacích
(DHC Beaver a Martinet) a 8 helikoptér (5x Hiller – u ELA 52, 53 a
54, 3xS-51; v září přišlo i 6x H-19).
 
K 1.1.54 mělo AdA k dispozici 441
strojů, k 1.5. 626 strojů a ke konci května 661 strojů.
Nejvyššího početního stavu tedy dosáhlo v době bitvy o DBP.
Podobně tehdy dosáhlo i největší aktivity – vidíme nejen
počet letů, ale i únavu posádek kvůli „přesčasům“.
Americké dodávky „pět minut po dvanácté“ zahrnovaly 25
Corsairů, 27 Bearcatů, 12 Beaverů, 50 Invaderů, 21 Dakot a 11
H-19, z&nbsp;metropole přišly tři Martinety, 31 MS-500, dva N
1000, 16 MD 315 a pět Dakot, pro AdA a (jiho)vietnamské letectvo.
 
V dubnu 1954 mělo AdA v Indočíně
35% svých stíhačů, 86% dopravního letectva a 100% bombardérů.
 
Při uzavření příměří tam bylo
388 letadel, z toho 180 stíhaček a bombardérů, 100 dopravních a
108 spojovacích.
 
Celkový
počet použitých letadel podle jednotek je uveden v tabulce 1 -
„Přehled fr. leteckých jednotek ve Vietnamu a jejich letadel“.
 
Schématický
přehled jednotek a letadel, jak se postupně v Indočíně střídaly,
je na obrázku 1 - Armée de l'Air – přehled po perutích. K
vystřídání letadel, a v menší míře i jednotek, docházelo
postupně a graf uvádí měsíc, kdy jednotka na daném typu reálně
působila.
 
=== Armádní letectvo ===
 
Od počátku mělo armádní letectvo
potíže, protože spadalo pod dva pány: pozemní armádu a
letectvo. To se projevovalo mj. v jeho neutěšeném materiálním
stavu, nedostatku pilotů i dalšího personálu a nedostatku
morálky. Situaci vyřešilo ministerstvo obrany v září 1948, kdy
ustavilo A.L.A.T. (Aviation Légère
de l'Armée de Terre –
lehké letectvo pozemního vojska).
Ale v Indočíně přešly GAOA (groupes aérien d'observation
d'artillerie – letecké skupiny pro dělostřelecké pozorování)
v roce 1950 opět pod velení letectva, i když přitom zůstaly
armádními jednotkami, a v&nbsp;říjnu byly přečíslovány na
21., 22. a 23. GAOA
 
Jejich
úkolem nebylo jen dělostřelecké pozorování, ale také spojení,
průzkum a přeprava osob, i raněných, vzácně i bombardování.
Armádní
letectvo bylo za druhé světové války a krátce po ní vybaveno
především dvěma typy letadel: Fi 156 alias Morane 500 Criquet a
Piperem L-4. Není tedy divu, že první armádní letadla, která
dorazila do Indočíny v prosinci 1945 s 9 D.I.C. (division
d'infanterie coloniale) byly Pipery (patrně pět). V dubnu 1946 je
doplnily Criquety od 3. D.I.C., které patřily k 2. GAOA, a dál se
přidaly 1. GAOA (1946) a 3. GAOA (1947). Původně měly po 12
Criquetech, později 18-24. V srpnu 1953&nbsp;se k nim přidala ještě
24. GAOA, se 14 Criquety.
Protože
se v Indočíně smíšená konstrukce Fi 156 neosvědčila, byla
změněna na kovovou. I povrchový materiál byl změněn z plátna
na plech.
 
V
roce 1952 dostala ELA 52 6 Beechů UC-45.
 
V roce 1954 poslaly USA do Vietnamu,
v rámci vzájemné podpory, Cessny L-19 a DHC L-20A.
 
Beavery
– celkem 12 - získalo letectvo a zařadilo je k ELA 52, 53 a 54
(Escadrile de Liaison Aerienne
- spojovací letka). V březnu 55 přišlo dalších 5 strojů, a
všechny se po ukončení bojů shromáždily u ELA 52 (která měla
letiště v Saigonu). Vedle toho se ve Vietnamu již předtím
vyskytovaly „civilní“ Beavery, které fr. letectvo občas
používalo už v roce 1953.
Američani
„půjčili“ armádnímu letectvu v rámci vzájemné pomoci 64
strojů Cessna L-19A. První z nich dorazil do Indočíny v bednách
v březnu 1954. Od května začaly být přidělovány k 22. GAOA,
následně k 23. a 21. GAOA. Proti stárnoucím Criquetům znamenaly
citelné zlepšení, jenomže přišly pozdě. 1.7. 1955 bylo
oficiálně předáno Jižnímu Vietnamu 58 (nebo 60) Cessen L-19.
 
Flamanty,
MD-315, se dostaly do Vietnamu až v roce 1954 a již patřily
vietnamskému letectvu.
Celkový
počet použitých letadel podle jednotek je opět uveden v tabulce
1.
 
=== Aeronavale – námořní letectvo ===
 
'''Catalina'''
 
První letadla u námořního letectva byly 4 Cataliny,
které přiletěly z Agadiru v Maroku a sloužily u Flottille (letka;
flottille měla obvykle okolo 10 letadel) 8F, a to od konce října
1945. Po cestě udělaly 9 zastávek a trvalo jim to 60 hodin letu.
Cataliny vykonávaly všechny možné úkoly – dopravu osob,
hlídkování, průzkum, bombardování, ochranu konvojů,
ostřelování, a 24.3.1946 vezla jedna z nich samotného Ho Či Mina
na jednání do Saigonu. Další Cataliny přiletěly postupně.
 
'''Loire a Jake '''
 
V
listopadu se k nim předaly na místě nalezené a opravené opravené
Loire 130 (8.S.6, No.69) a od ledna 1946 tři kořistní E13A1 Jake,
dalšího Jake přidala britská ATAIU-SEA – vynikal tím, že měl
motor z Emily. S těmito pěti letadly byla v prosinci 1945 ustavena
Flottille 8S. V září 1946 se přidal jeden A6M2N Rufe. Ten byl
ještě v září odepsán po smrtelné nehodě, při 9. letu ve
francouzských rukách. V dubnu 46 byl ztracen Jake 8.S.4 , a snad v
září 1946 se objevil další Jake a jeden Jake se potopil v
prosinci 1946. Koncem roku 1946 vystřídala původní Loire 130
„nová“, se kterou přijel křižník Duquesne (8.S.5, No. 71).
Od dubna 1947 zbylá letadla létala jen minimálně a všichni si
oddechli, když v srpnu přišly britské Sea Ottery.
 
'''Sea Otter'''
 
Původně
jich bylo šest, dostaly čísla 8.S.1 až 8.S.6, a zbylé Jake byly
přečíslovány na 8.S.11 a 8.S.13 a Loire na 8.S.15. Poslední Jake
8.S.13 (a tím poslední japonské letadlo) byl poškozen při
přistání a odepsán v srpnu 1948.
 
Dalších
5 Sea Otterů přišlo také v srpnu, ale nejdříve bylo třeba je
opravit a do letového stavu byly uvedeny až na jaře 1948. Byly
intenzívně používány, což se postupně spolu s nedostatkem
náhradních dílů projevilo na jejich stavu a na podzim 1949 jich v
letovém stavu nebylo víc než 4, na jaře 1950 občas už jen
jeden. Situaci ilustruje i fakt, že stále byla používána Loire
130. Kromě toho 8S létala i s jedním MS 500, a všechny tyto
stroje nalétaly za měsíc 60 hodin.
 
V
říjnu 1950 byla založena 9S, která dostala 6 Sea Otterů od celní
správy a jejich úkolem bylo pozorování pobřeží. Tyto Sea
Ottery byly Mk. I, byly vyrobeny u firmy Saunders Roe a prošly
repasí u Supermarine. Přitom mj. dostaly nestavitelné vrtule.
 
'''Privateer a Goose'''
 
Situace
v 8S se zlepšila od listopadu 1950, kdy začaly Cataliny střídat
PB4Y-2 Privateery (v dané chvíli už přejmenované na P4Y-2S) a 3
zbylé Cataliny přešly k 8S. Naopak, Sea Ottery přešly k 9S. Sea
Ottery vydržely u 9S do začátku roku 1952, potom byly odepsány a
personál 9S přešel k 8S od 1.4.1952. Stav Catalin se ale také
zhoršoval a jejich aktivita klesala, takže byla toužebně
očekávána jejich náhrada: začátkem roku 1952 přišly Grummany
JRF-5 Goose. Původně jich bylo 12, do září 1953 bylo patrně pět
ztraceno. Goose byly vyzbrojeny 3 kulomety, na kontrolu říční
dopravy na Mekongu. Ale působily na mnoha místech v Indočíně,
především při pozorování. V roce 1954 přišlo ještě pět
Goose na doplnění ztrát. Flottille 8S zůstala ve Vietnamu až do
března 1956.
 
Privateery byly optimalizovány pro
námořní hlídkování (S for submarine), což se projevilo jejich
dlouhou maximální dobou letu, ale i praktickým dostupem pouhé 3
km, a to dělalo problémy při bombardování v horách, když tam
byla i kanónová PVO. Bombardování přitom byla v Indočíně
jejich hlavní úloha od roku 1952, předtím byly používány pro
průzkum a hlídkování. V Indočíně se na poslední chvíli
objevila ještě Flottille 24F, která také dostala Privateery, ale
vlastně působila jen v rámci 28F.
 
Flottille
8F (a 8S taky) dostala souběžně s Privateery ještě MS-500. Na
jaře 53 8S předala své dva Criquety do 8F, a ta se v červenci 53
přejmenovala na 28F.
 
=== Aeronavale – palubní letectvo ===
 
Francie
měla po válce ve službě 5 letadlových lodí, které se postupně
„točily na tůře“ v Indočíně. Přitom většinou přivezly
„vlastní“ letadla, se kterými potom působily operačně u
pobřeží severního Vietnamu, a další letadla, která ve Vietnamu
vyložily a předaly. Byly to lodě Arromanches, Béarn, Bois
Belleau, La Fayette a Dixmude.
 
Letadlová
loď Béarn byla vyrobena ve Francii v roce 1920 a neměla na palubě
aktivní letecké jednotky. Sloužila k převozu letadel.
 
Letadlová
loď Dixmude byla původně stavěna jako loď pro přepravu
cestujících. Ale v roce 1941 ji nedokončenou přebralo US Navy,
dokončilo jako eskortní letadlovou loď a v rámci programu
lend-lease předalo Britům. Ti ji přejmenovali na HMS Biter a po
válce předali Francouzům.
 
'''Dauntless'''
 
Jako
první dorazila v březnu 1947 Dixmude, s 9 Dauntlessy SBD-5 od
Flottille 3F a 29 letadly pro AdA, a to po 35 dnech plavby. Měla od
začátku problémy s palubními operacemi Dauntlessů, pro které
byla příliš malá, kromě toho Dauntlessy nedokázaly skládat
křídla, a v dubnu, tedy po 3 týdnech, po poruše katapultu tyto
operace přerušila a vrátila se do Toulonu. Od té doby byla
přeřazena jen na transport letadel, bez palubních operací.
V&nbsp;Indočíně byla zpět v říjnu, přivezla 12 Toucanů a 12
Spitfirů IX LF, a kromě toho Flotille 4F s 9 SBD, které působily
z pevniny. Tři byly ztraceny při akcích, se zbytkem se vrátila do
Francie.
V
listopadu 1948 ji následovala Arromanches. Ta byla vyrobena v
Británii v roce 1944 pod jménem Colossus. Francouzi si ji v roce
1946 půjčili a přejmenovali, následně ji v roce 1951 koupili.
 
Kromě „vlastních“ 10 Dauntlessů
od 4F a 2 Seafirů III<ref>Seafire
1F-18 byl patrně zničen při cestě do Indočíny
</ref>
přivezla ještě 6 Martinetů. Dauntlessy opět působily převážně
ze země. Do Francie se vrátila v lednu 1949.
Dauntlessy už byly opotřebovány, námořnictvo vyřadilo
posledních 11 (z původních 60) v říjnu 1949.
 
Potom Francouzi ve Vietnamu dva roky
letadlové lodě neměli; „došla“ jim palubní letadla a kromě
toho Arromanches procházela generálkou.
 
'''Hellcat a Helldiver'''
 
Arromanches se vrátila do Vietnamu v
srpnu 1951, na palubě měla Hellcaty od 1F a Helldivery of 3F. Do
Francie odplula v květnu 1952.
 
Příště se vrátila v září
1952, s Hellcaty od 12F a Helldivery od 9F. Do Francie odplula v
únoru 1953. Letadla přitom nechala v Haiphongu. Místo ní se
objevila La Fayette a vzala na palubu výše uvedené letky. Vrátila
se s nimi do Francie v červnu 1953.
 
Arromanches se opět vrátila do
Vietnamu v září 1953, na palubě měla Hellcaty od 11F (1F byla
přejmenována na 11F 20.6. 53) a Helldivery SB2C-5 od 3F<ref>I
když 3F měla ve stavu i SB2C-4, ty se ve Vietnamu zřejmě
neobjevily; SB2C-5 má posuvnou část pilotního krytu bez rámu
(na rozdíl od SB2C-4)
</ref>.
Obě letky se účastnily bojů u Dien Bien Phu a aby zkrátily
dolet, působily ze země. Arromanches odplula z Vietnamu, již
definitivně, v&nbsp;červenci 1954. Nahradily ji tři ostatní lodě
(kromě Béarn), které už prováděly evakuaci z&nbsp;Indočíny.
Flottille 3F ještě operovala z Bois Belleau a nakonec ji zpět do
Francie odvezla Dixmude.
 
Letadlovou
loď La Fayette začali Američani stavět jako lehký křižník USS
Fargo, ale předělali ji na letadlovou loď a přejmenovali na USS
Crown Point, potom na USS Langley. Na vodu ji spustili v&nbsp;květnu
1943. Američani ji Francouzům předali v roce 1951 a ti ji
přejmenovali na La Fayette.
 
Její sesterská loď byla Belleau
Wood. Američani ji spustili ji na vodu v roce 1943 již jako
letadlovou loď. V září 1953 ji předali Francouzům, ti si to
přeložili jako Bois Belleau a v roce 1954 na ni naložili Hellcaty
od 11F a Helldivery od 3F do Indočíny, a kromě toho ještě
Dassault Ouragany, které po cestě vyložila v Indii.
Američany dost naštvalo použití lodi k jinému účelu, než ke
kterému byla půjčena.
 
'''Corsair'''
 
V dubnu 1954 se do akce zapojila
Flottille 14F, která své Corsairy F4U-7 nechala v Tunisku, a místo
nich dostala 24 AU-1<ref>Americké
námořnictvo změnilo po válce kategorizaci letadel – z SB
(scout-bomber) se stalo A (attack). Původní Vought SBU Corsair už
dávno nebyl ve službě, tak se začínalo číslovat od začátku.
</ref>
(bylo jich 25, ale jen 24 létalo), které přivezla USS Saipan z
Koreje. Tyto Corsairy pocházely od Marine Air Group a vyžadovaly
opravy, ale zřejmě ne zásadní, protože už za týden byly v
operačním stavu. Během jedenácti týdnů Corsairy nalétaly 1422
akcí. Corsairy AU-1 se do Vietnamu vrátily ještě v roce 1955 s
Flottille 12F a poslední akci v Indočíně si připsaly Corsairy od
Flottille 15F, obojí na palubě La Fayette, v roce 1956.
 
Celkový počet použitých letadel
podle jednotek je opět uveden v tabulce 1. Schématický přehled
jednotek a letadel, jak se postupně v Indočíně střídaly, je na
obr. 2 - Aeronavale – přehled po letkách, se stejným postupem
jako pro AdA.
 
=== Vrtulníky ===
 
První vrtulníky, které se objevily
ve Vietnamu, a to na jaře 1950, byly 2 Hillery 360, které byly
přiděleny k ELA 52. Později k nim přibylo několik S-51 a H-19.
Do 7.5. 55 armádní helikoptéry nalétaly 1984 akcí.
 
Koncem války sloužily vrtulníky i
u námořnictva – na letadlových lodích pro záchranu posádek.
Konkrétně se jednalo o S-51 „58S-11“ na palubě Arromanches a
Piasecki HUP-2 Retriever na palubě Bois Belleau.
 
=== Další letadla ===
 
Admirál Thierry d'Argenlieu, vysoký
komisař, měl v roce 1945 jako osobní letadlo Lockheed Venturu č.
29819, se základnou v Tan Son Nhut.
 
Úřad vysokého komisaře provozoval
v roce 1948 Republic RC-3 Seabee.
 
=== Vietnamské letectvo ===
 
Z
druhé kapitoly si pamatujeme, že většina Vietnamu, Kambodža a
Laos byly formálně samostatné státy. Jako takové byly opatřeny
vlastním letectvem, letadla dodávala Francie. První jednotka bylo
školící středisko „Centre d'instruction de l'aviation
Vietnamese“, CIAVN. Bylo vybaveno 20 Criquety a piloti z něj
začali vycházet od roku 1952. Z těchto pilotů byly postupně
vytvářeny další jednotky. Jen stručně zmiňuji, že do roku
1956 (tedy do odchodu Francouzů) byly vybaveny těmito letadly:
Cessna L-19, N.A. T-6G, C-47, Beech D-18 a E-18, MD-315 Flamant, RC-3
Seabee a Grumman F8F. Vedle toho měl císař osobní letadlo
Consolidated C-87 (tedy dopravní verzi Liberatora).
 
Kambodžské
letectvo vzniklo v září 1954 a bylo vybaveno šesti MS-500, třemi
Cessnami 170, jednou Cessnou 180 a třemi Fletchery FD-25.
 
=== Aktivita ===
 
Z
údajů v literatuře (uvedeny v příloze “ztráty a nálezy”)
jsem se pokusil zjistit aktivitu – počet akcí a nalétaných
hodin podle typu, jednotky a času. Někdy se jedná o přesné
uváděné číslo, jindy jde o odhad podle dalších zjištěných
hodnot – kupř. pokud známe celkový počet akcí u jednotky a
celkový počet akcí na jednom typu letadla u jednotky, můžeme s
jistou důvěrou odvodit počet akcí na ostatních letadlech.
Výsledky jsou ovlivněny nekompletností údajů a použitým
modelem; méně pak mícháním hrušek s jabkama – tedy vzletů,
akcí a bojových akcí.
 
Tyto výsledky jsou uvedeny v tabulce 2 - Přehled
letové aktivity
 
=== Tabulka 1. Přehled fr. leteckých jednotek ve Vietnamu a jejich letadel. ===
 
“Od” je datum prvního vzletu,
nebo reálný začátek bojové činnosti; “do” je datum
posledního vzletu, nebo konec podstatné bojové činnosti; počet
je maximální počet letadel daného typu v jedné chvíli
 
{| class="wikitable"
|-
! Č.
! Vojsko
! Jednotka
! od
! do
! Letadlo (počet)
|-
| 1
| AdA
| GC I/7 Provence
| 12.45
| 7.46
| Ki-43 (17); <br>Spitfire IX (16)
|-
| 2
| AdA
| GC II/7 Nice
| 12.45
| 7.46
| Ki-43 (1?); Ki-46 (1); Spitfire VIII (8)<br>Spitfire IX (16?)
|-
| 3
| AdA
| GC I/2 Cicognes
| 6.46
| 9.47
| Spitfire IX
|-
| 4
| AdA
| GC II/2 Alsace
| 8.46
| 10.47
| Spitfire IX
|-
| 5
| AdA
| GC I/6 Corse
| 1.47
| 5.47
| Mosquito VI (6) a XVI (10)
|-
| 6
| AdA
| GC II/4 La Fayette
| 9. 47
| 9.48
| Spitfire IX
|-
| 7
| AdA
| GC I/4 Dauphine
| 1.48
| 9.48
| Spitfire IX
|-
| 8
| AdA
| GC I/3 Navarre
| 9.48
| 10.49
| Spitfire IX
|-
| 9
| AdA
| GC II/3 Champagne
| 9.48
| 4.50
| Spitfire IX
|-
| 10
| AdA
| GC I/6 Corse
| 4.50<br>11.50<br>5.51
| 11.50<br>5.51<br>8.51
| Spitfire IX<br>F6F (20)<br>F8F
|-
| 11
| AdA
| GC II/5 Ile de France
| 8.49
| 12.50
| P-63C Kingcobra (20)
|-
| 12
| AdA
| GC I/5 Vendée
| 8.49
| 8.50
| P-63C Kingcobra (20)
|-
| 13
| AdA
| GC II/6 Normandie-Němen
| 10. 49<br>2.51
| 2. 51<br>5.51
| P-63C Kingcobra (20)<br>F6F (21)
|-
| 14
| AdA
| GC III/6 Rousillon
| 8.50
| 3.51
| P-63C Kingcobra (20)
|-
| 15
| AdA
| GC I/9 Limousin
| 1.51<br>5.51
| 5.51<br>5.52
| P-63C Kingcobra (20)<br>F8F-1A Bearcat<ref>Perutě
s Bearcaty mívaly 20-30 Bearcatů
</ref>
|-
| 16
| AdA
| GC II/9 Auvergne;
| 5.51
| 12.52
| F6F
|-
| 17
| AdA
| GC I/8 Saintonge, od 1.11.53 GCI/22 Saintonge
| 9.51
| 7.54
| F8F
|-
| 18
| AdA
| GC III/6 Rousillon
| 3.51
| 2.52
| F8F-1A Bearcat
|-
| 19
| AdA
| GC II/8 Languedoc, od 1.10.53 GCII/22 Languedoc
| 2.52
| 7.54
| Bearcat
|-
| 20
| AdA
| GCII/9 Auvergne od 1.10.53 GC II/21 Auvergne; od 1.4. 55 II/21Artois<ref>GC
Artois byla rozpuštěna 1.2.55, materiál a personál převeden k
GC I/21 Auvergne, čímž vznikla GC II/21 Artois.
</ref>
| 12.52
| 7.54
| Bearcat
|-
| 21
| AdA
| GC I/21 Artois
| 6.52
| 1.2.55
| Bearcat
|-
| 22a
| AdA
| EROM 80
| 49
| 5.51
| Martinet (7)
|-
| 22b
| AdA
| EROM 80
| 5.51
| 7.54
| RF-8F Bearcat (6-12)
|-
| 23
| AdA
| GB I/19 Gascogne
| 1.51
| 55
| B-26 B/C Invader (25-28)
|-
| 24
| AdA
| ERPII/19 Armagnac
| 8.51
| 8.55
| F8F (2)<br>RB-26C (4-11)
|-
| 25
| AdA
| GB I/25 Tunisie
| 3.52
| 8.55
| B-26 C Invader (16)
|-
| 26
| AdA
| GB I/91Bourgogne
| 7.54
| 10.54
| B-26 (26)
|-
| 27
| AdA
| SAL 99 od 5.48 (47?) ELA 52
| 9.45
| 8.56
| Ki-36; Ki-51; Ki-54; <br>Nord 1000 (3); L-5; NC-701; MS-502(2)
|-
| 28
| AdA
| ELA 52
| 54
| 8.56
| Beaver (5)
|-
| 29
| AdA
| SAL 53 / ELA 53
| 4.48
| 1.55
| Criquet (6); Martinet (3-6); DHC Beaver (4); Nord 1000
|-
| 30
| AdA
| ELA 54
| 9.51
| 5.55
| Criquet (3), Nord 1000 (3),Martinet (3), Beaver (1)
|-
| 31
| ALAT
| 9. D.I.C.
| 12.45
| 10.46
| Piper L-4 (5?)
|-
| 32
| ALAT
| GAOA 1, od 1.10.50 GAOA 21
| 2.46<br>12. 54
| 12. 54<br>6.55
| Criquet (12-20)<br>L-19
|-
| 33
| ALAT
| GAOA 2, od 1.10.50 GAOA 22
| 4.46<br>5.54
| 5.54<br>6.55
| Criquet (12-14)<br>L-19 (30)
|-
| 34
| ALAT
| GAOA 3, od 1.10.50 GAOA 23
| 5.47<br>7.54
| 7.54<br>6.55
| Criquet (12-24)<br>L-19
|-
| 35
| ALAT
| GAOA 24
| 8.53
| ?
| Criquet (14)<br>L-19
|-
| 36a
| AdA
| GT I/34 Bearn, od 7.47 I/64 Béarn
| 2.46
| 1.52
| Toucan (16)
|-
| 36b
| AdA
| GT I/64 Bearn
| 1.53
| 7.56
| C-47
|-
| 37a
| AdA
| GT II/15 Anjou, od 1.7.47 GTII/64 Anjou
| 7.45
| 6.55
| C-47 (16-23-25)
|-
| 37b
| AdA
| GT II/64 Anjou
| 5.54
| 6.55
| Nord 2501 <br>Noratlas (20)
|-
| 38
| AdA
| GT III/64 Tonkin
| 12.47
| 6.48
| Toucan (12)
|-
| 39
| AdA
| GT II/62 Franche - Comté
| 10.49
| 12.51?
| Toucan
|-
| 40
| AdA
| GT I/61 Touraine
| 10.52
| 2.53
| C-47 (24)
|-
| 41
| AdA
| GT II/63 Senegal
| 1.54
| 11.54
| C-47 (25)
|-
| 42
| AdA
| CAT /Detachment C-119
| 5.53
| 8.54
| C-119B a C (6-22)
|-
| 43a
| AN
| 8S
| 12.45<br>
12.45<br>
8.46
| 8.48<br>
50?<br>
9.46
| E13A1 (5)<br>
Loire 130 (2)<br>
A6M2N (1)
|-
| 43b
| AN
| 8S
| 1.46?<br>
8.47<br>
50<br>
1.51<br>
3.52
| 6.53<br>
1.51<br>
56?<br>
1.52<br>
12.56
| MS 500 (1-2)<br>
Sea Otter (11)<br>
C-47 (1)<br>
PBY (3)<br>
Goose (12+5)
|-
| 44
| AN
| 9S
| 10.50
| 3.52
| Sea Otter (11)
|-
| 45a
| AN
| 8F
| 6.53
|
| MS 500 (1-2)
|-
| 45b
| AN
| 8F
| 10.45
| 1.51
| PBY-5A(4-9)
|-
| 45c
| AN
| 8F; od 26.5.53 28F
| 11.50
| 1.55
| PB4Y-2S a 2D Privateer (10)
|-
| 46
| AN
| 24F
| 1.7.54
| 9.54
| Privateer (9)
|-
| 47
| AN
| 3F Dixmude
| 3.47
| 4.47
| SBD (9)
|-
| 48
| AN
| 4F (Dixmude)
| 10.47
| 3.48
| SBD (9)
|-
| 49
| AN
| 4F (Arromanches)1F (Arromanches)
| 12.48
| 1.49
| SBD (9-10)<br>Seafire III (2)
|-
| 50
| AN
| 1F Arromanches3F Arromanches
| 8.51
| 5.52
| Hellcat (30)<br>Helldiver (12 +4)
|-
| 51
| AN
| 12F Arromanches9F /La Fayette
| 9.52
| 6.53
| Hellcat<br>Helldiver
|-
| 52
| AN
| 11F Arromanches /LaFayette
| 9.53
| 11.54
| Hellcat (12+6)
|-
| 53
| AN
| 3F Arromanches /Bois Belleau
| 9.53
| 9.54
| Helldiver (12+4)
|-
| 54
| AN
| 14F La Fayette
| 4.54
| 7.55
| Corsair AU-1 (24)
|-
| 55
| AN
| 12F La Fayette /BoisBelleau
| 55
| 12.55
| Corsair AU-1
|-
| 56
| AN
| 15F La Fayette
| 2.56
| 5.56
| Corsair AU-1
|-
| 57
| AdA
| EH I/65
| 51?<br>7.54<br>?<br>21.5.57
| ?<br>58<br>?<br>30.1.58
| S-51 (8?)<br>H-19 (17)<br>C-47 (2)<br>Beaver (1)
|-
| 58
| AN
| 58S Arromanches
| 9. 53
| 54
| S-51 (1)
|-
| 59
| AN
| 23S Bois Belleau
| 54
| ?
| HUP-2 (1)
|}
=== Tabulka 2 - Přehled letové aktivity ===
 
Tabulka
se zabývá letadly, která snad skutečně vzlétla, nikoliv jen
byla ve stavu. „Počet“ je celkový počet letadel, která se v
Indočíně vyskytla a létala. „Od“ je datum prvního letu nebo
zahájení bojové aktivity, „do“ je datum posledního letu nebo
ukončení podstatné bojové aktivity. Letadla jsou uváděna v
pořadí, jak se objevila na scéně.
Jednotlivé
ztráty letadel a metoda provedení odhadu počtu nasazených letadel
a jejich aktivity jsou popsány v příloze “Přírůstky a
ztráty”.
 
{| class="wikitable"
|-
! Č.
! Typ
! Počet
! od
! do
! Bojová aktivita – akcí/letových hodin; poznámka
|-
| 1
| Caudron Simoun
| 1
| 9.10.45
| ?
| ?
|-
| 2
| Potex 25 TOE
| 3
| 9.10.45
| ?
| ?
|-
| 3
| PBY
| 8
| 29. 10.45
| 1.52
| 2800 akcí; 9800' *
|-
| 4
| E13A
| 5
| 12.11.45
| 31.8.48
| 200 akcí; 280'; spolu s Loire*
|-
| 5
| Loire 130
| 2
| 26.11.45
| 50?
| 200 akcí; 280'; spolu s Jake*
|-
| 6
| C-47
| 130*
| 11.45
| 6.55
| 33.000 akcí
|-
| 7
| Spitfire VIII
| ?
| 10.12.45
| ?
| minimální aktivita
|-
| 8
| Nakajima Ki-43 III
| 17
| 11.12.45
| 6.2.46
| 2 akce
|-
| 9
| A6M2
| 1
| 12.45
| 12.45
| Několik předváděcích akcí
|-
| 10
| Piper L-4
| 5?
| 12.45
| ?
| ?
|-
| 11a
| Spitfire IX
| 32+12
| 12.45
| 2.51
| 2 dodávky; 12.300 akcí; 14.500'
|-
| 11b
| Spitfire IX
| 7
| 28.1.46
| ?
| od Britů; minimální aktivita
|-
| 12
| Ju 52
| 55*
| 2.46
| 53
| 35.000 akcí; 80.000'
|-
| 13
| Ki-36
| 5
| 2.46
| 20.5.46
| &gt; 30 akcí, 135'
|-
| 14
| Ki-54
| 7
| 2.46
| 5.47?
| 140 akcí, 328'45''
|-
| 15
| Ki-51
| 2
| 2.46
| 20.5.46
| 15 akcí
|-
| 16
| Ki-21-IIb
| 1
| 2.46
| 20.4.46
| minimální aktivita
|-
| 17
| L2D3
| 1
| 2.46
| 30.7.46
| 31'20''
|-
| 18
| Ki-59
| 1
| 46?
| 46?
| Krátká kariéra
|-
| 19
| Criquet
| 240*
| 27.4.46
| 56
| 40.000*
|-
| 20
| Ki-46 III
| 1
| 12.6.46
| 12.6.46
| Nehoda při prvním letu
|-
| 21
| A6M2N
| 1
| 29.8.46
| 19.9.46
| 9 startů; 7'25''
|-
| 22
| Mosquito
| 16
| 20.1.47
| 5.47
| 350 akcí; 740'
|-
| 23
| Stinson L-5
| ?
| 1.47
| ?
| + okolo 20 pro úřad Vysokého komisaře
|-
| 24
| Nord 1000
| 20*
| 1.47
| 54?
| ?
|-
| 25
| Dauntless
| 19
| 3.47
| 1.49
| 660 akcí; 1.100' *
|-
| 26
| Sea Otter
| 11+6
| 8.47
| 2.52
| 3025 akcí; 6587'
|-
| 27
| Seafire III
| 2
| 11.48
| 1.49
| minimální aktivita
|-
| 28
| Martinet
| 50*
| 12.48
| 54?
| ?
|-
| 29
| P-63
| 60
| 10.8.49
| 1.51
| 15800akcí; 20000' *
|-
| 30
| Hiller 360
| 5
| Jaro 50
| ?
| ?
|-
| 31
| PB4Y
| 22
| 24.11.50
| 1.55
| 2200 akcí; 8.500'
|-
| 32a
| F6F
| 40+12*
| 12.50
| 11.52
| AdA ; 7.000 akcí *
|-
| 32b
| F6F-5
| 54*
| 8.51
| 6.54
| AN; 3.000 akcí; 6.500'
|-
| 33
| F8F
| 209
| 2.51
| 55
| 60.206 akcí
|-
| 34
| A-26
| 112
| 3.51
| 5.10.55
| 36.000 akcí ; 42.000'
|-
| 35
| Sikorski S-51
| několik
| 8.51
| ?
| ?
|-
| 36
| SB2C-5
| 48
| 6.10.51
| 11.54
| 1400 akcí; 3.600'
|-
| 37
| Goose
| 12+5
| 1.52
| 3.56
| 3300 akcí; 6.600'
|-
| 38
| Beech UC-45
| 6
| 52
| ?
| ?
|-
| 39
| Sikorski H-19
| 17
| 52?
| ?
| ?
|-
| 40
| C-119
| 29
| 6.53
| 8.54
| 700'*
|-
| 41
| Beaver
| 12
| 9.3.54
| 8.56
| +6 dalších 29.3.55
|-
| 42
| Cessna L-19
| 64
| 27.3.54
| 1.7.55
| Většinou předány J. Vietnamu
|-
| 43
| AU-1 Corsair
| 24
| 18.4.54
| 15.7.55
| 1.422 akcí; 1.834' ; jen za 14F
|-
| 44
| Noratlas
| 5
| 29.5.54
| 6.55
| 5 do 8.54; celkem 20
|-
| 45
| Piasecki HUP-2
| 1?
| 5.54
| 11.54
| ?
|}
* odhad
 
Obrázek 1 - Armée de l'Air – přehled po perutích
Obr. 2 - Aeronavale – přehled po letkách
 
=== Poznámky ke kamufláži a markingu ===
 
Letadla,
s několika málo výjimkami, létala v kamufláži země původu,
případně bez kamufláže.
 
Standardní
marking obsahoval kruhové státní znaky někdy se žlutým okrajem
na trupu, na křídlech ve čtyřech pozicích bez žlutého okraje,
u AN ještě (ne vždy) s kotvou, a trojbarevnou kokardu nebo
vlaječku na kormidle, u AN opět s kotvou. Výrobní číslo (5
číslic), obvykle pod kormidlem.
 
Japonské stroje: původní kamufláž, resp. hliník
 
Aeronavale:
Dauntless, Helldiver, Hellcat, Privateer, Criquet, patrně i
helikoptéry - tmavě modrá
 
Hellcat AdA a Bearcat: tmavě modrá
 
Catalina : bílá/světle šedá
 
Criquet, Cessna: zelená,
 
Nord
1000, Martinet, Kingcobra, Loire, Ju 52, C-119, Noratlas : aluminium
 
Spitfiry IX: britské „temperate scheme“ (dark green, ocean grey, medium sea grey, kryt
vrtule sky), někdy se světlým pruhem (sky nebo šedým) před
kormidlem. Kruhové znaky v šesti pozicích, kokarda na kormidle,
britské výrobní číslo na trupu před kormidlem, písmeno –
světlé - označující letadlo v rámci perutě na trupu za
kruhovým znakem; někdy na kruhovém podkladu, zvaném casserole –
pánev, česky přeložím coby koláč. Někdy znak perutě na krytu
motoru nebo pod kabinou, vpravo a/nebo vlevo.
 
Mosquito: britské „temperate
scheme“. Výrobní číslo na trupu před kormidlem + velké černé
zespoda na křídle. Někdy další číslo na trupu před kormidlem,
někdy stínované. Vlaječka na nepohyblivé části kormidla. Znak
perutě na přídi. Mosquito RF 876/3 se žraločí tlamou na přídi.
 
Kingcobra : u Ile de France měla 1. letka koláče červené, 2. zelené. V Indočíně došlo ke změně
imatrikulace z „5A-T“ na „P“, apod.
 
Hellcaty: písmeno na krytu kol, zepředu. Armádní Hellcaty: písmeno, světlé, na kormidle. Znak
perutě na trupu za kabinou.
 
Bearcaty: identifikační písmeno na krytu motoru, nebo na směrovce, někdy na koláči.
identifikační písmeno na obou stranách náběžné hrany křídla,
iniciály MDAP (Mutual Assistence Defence Plan) pod kabinou, výrobní
číslo, znak perutě nebo písmeno nebo obojí v různém provedení
na krytu motoru, modrá na kokardě je v barvě “midnight blue” -
tedy kamuflážní. Popisky v angličtině a/nebo francouzštině.
 
Invadery: hliník, někdy zespodu
černá (průzkumné Invadery byly původně v černé lesklé barvě,
ale ve Vietnamu se z ní rychle stala černá matná), v různém
provedení. Pod kormidlem bylo „buzz number“, které sloužilo k
identifikaci letadla, aby si obyvatelé Spojených států mohli
stěžovat na nízko létající stroje. Skládalo se z předpony BC
(přidělená Invaderům), pomlčky a posledních tří číslic
výrobního čísla. To bylo nahoře na kormidle, pod ním bylo
„identifikační písmeno“ (poslední písmeno imatrikulace),
někdy na barevném podkladě. Na přídi bylo – někdy -
identifikační písmeno nebo znak perutě. Kruhový znak ve 4
pozicích (2x trup, 2x křídlo), kokarda na kormidle.
 
Dakoty létaly ve Vietnamu většinou
bez kamufláže. Stroje používané k nočním letům (hlavně nad
Dien Bien Phu) byly ze spodní strany kamuflované černě. Zřídka
se objevily stroje v původní americké kamufláži typu olive drab.
Stroje od jednotlivých perutí se poznaly podle znaku perutě na
boku před kabinou a barvy přídě. Kromě toho měly na přídi a
na kormidle identifikační
písmeno (nebo dvě) a
na přídi poslední tři číslice výrobního čísla.
 
Po uzavření dohody o příměří
létaly některé Dakoty od GT II/62, používané v Severním
Vietnamu pro evakuaci raněných, bez státních znaků, které byly
nahrazeny červeným křížem. Dakota s horní polovinou trupu bílou
je patrně ta VIP AN.
 
U
AN bylo číslo letky, písmeno “F”, tečka, a pořadové číslo,
menšími fonty kupř.: 14F.xx
 
Dauntlessy: kruhový
znak (bez kotvy – v té době se nepoužívala) ve 4 pozicích (2x
trup, 2x křídlo), vlaječka na kormidle. Někdy „čárky za
provedenou akci“, pod kabinou.
 
Helldivery:
ident. číslo na krytu motoru. BuAer na boku trupu, za znakem.
Symbol jednotky na kormidle. Demontovány kryty kol. I když
Francouzi dostali i SB2C-4, v Indočíně jsem našel jen SB2C-5,
tedy bez rámování kabiny. Flottille 3F používala bílý kryt
vrtule
 
Beavery:
červeným křížem byly označeny stroje, které prováděly
evakuaci zraněných z DBP, po jeho pádu. Tři stroje u ELA 53
natřeny „čokoládovou“.
 
Kamufláž vykazovala značné
opotřebení.
 
Jednotlivé
stroje se, samozřejmě, mohou tomuto schématu vymykat. Stačil na
to jeden muž se štětkou.
 
=== Literatura ===
 
časopisy
Avions, Le Fana, AFM, Air Fan a další. Internet.