Dějiny Korolup/Hilfspolizeitruppen: Porovnání verzí

Na začátku července roku 1940 padly na oběť války kovové hřebeny na hasičských přilbách. VšichniPodle hasičinových bylypředpisů takébyli všichni hasiči od podzimu podle nových předpisů povinně úrazově pojištěni veu svazu obecních úrazových pojišťoven (Gemeindeunfallversicherungsverband). S obsahem časopisu „Deutscher Feuerschutz“, který obec musela hasičům platit, se mužstvo povinně seznamovalo povinně během nástupů (Appellen) a při večerních školeníškoleních. Rokem 1940 započala po dobu války platnost zákazu vystoupení z požární služby. V prosinci 1943 zajišťovala říšská pošta po ohlášení hesla „Brandmeldung“ okamžité telefonické spojení. Taktéž došlo k výrazné změně služebních hodností.

Vedoucí představitelé sborů byli zahlceni řadou dotazníků, průzkumů, formulářů a zpráv, které měly být odesílány co možná nejlépe sepsané nebo vyplněné na psacím stroji. Očividně tato nová úřední agenda činila hasičům nemalé problémy, jelikož se objevovaly urgence ze strany vyšších orgánů, upomínání nedodržených termínů a pohrůžky spojené s osobními konsekvencemi.

"Zákon o požární ochraně" (Gesetz über das Feuerlöschwesen) ze dne 23. listopadu 1938 vyšel v „Reichsgesetzblatt” číslo 199 na straně 1662 dne 26. listopadu 1938 a o měsíc později vstoupil v platnost. Zákon samozřejmě počítal i s lhůtou pro postupné začlenění Rakouska a sudetského území. Tímto byl v podstatě dosavadní hasičský svaz „Deutsche Reichsverband für Feuerwehr- und Rettungswesen” rozpuštěn a s ním i hasičský sbor v Korolupech. NaV obci na jeho místo nastoupila v obci jednotka technického pomocného policejní sboru (Hilfspolizeitruppe), jehož organizaci měl na starost říšský ministr vnitra. VTento zákon byl v prosinci 1938 byl tento zákonhasičům oznámen oběžníkem hasičům v obci a jeho provedení tohotopodle platných nařízení měl starosta obce co nejdříve ohlásit. Vyhláškou číslo 1324 ze dne 19. září roku 1939 vstoupil zákon i na území Ostmarky a Reichsgau Sudetenland od 1. října 1939 v platnost i na území Východní marky a Říšské župy Sudetenland.

14. března 1939 obdržel sbor vyhláškuVyhláška říšského velitele SS a šéfa německé policie ze 14. února 1939, která zakazovala členství ve sborech pomocné policie členství cizím státním příslušníkům. Členy tedytechnického pomocného policejní sboru mohli být nadále jen němečtí státní příslušníci. Hasiči, kteří neobdrželi v Korolupech říšské německé občanství a nebo optovali k českému (protektorátnímu), museli ze sboru vystoupit. Zpráva o členství měla být odesílána okamžitě. Podle vyhlášky "Organizace dobrovolných hasičů" z 24. října 1939 se členy mohli stát pouze muži od 17 do 55 let. Aktivní služba končila 60. rokem a hasiči po dosažení této věkové hranice hasiči přecházeli do rezervy. Obecní hasičský sbor se skládal minimálně z 18 mužů (1 četa o dvou družstvech), v malých obcích ze 14.<ref name="GESETZ">Brandschutz unter autoritären Regimes, str. 272 - 278</ref>

KeK „Dnioslavě svátku „Den německé policie” na 29. ledna 1939 obdržel sbor v oběžníku z 18. ledna 1939 oběžník,jasné kterýinstrukce. nařizoval velitelůmVelitelé hasičů (starostové) měli zajistit účast celého ''manšaftu'' na oslavě., Vkterá sestávala v den svátku zajišťovali hasiči v obci sbírkuz WHW-sbírky (Winterhilfswerk)., Oběžníkpro dálekterou uváděl, žeobdržel plechové kasičky s odznaky sbor včas obdrží a celé mužstvo musí v den svátkuz povinněnástupu nastoupitmužstva před zbrojnicí za vyvěšení vlajky a pozdravu (Flaggenhissung). Finanční obnosypříspěvky hasičů, byly brány jako jejich osobní oběť, a proto měly být z plechovek vyčleněny. Zemské hasičské vedení apelovalo na hasiče, aby se v den svátku projevili jako praví nacionalisté a bok po boku s policií vzdali s celým národem dík vůdci. V den svátku v osm hodin ráno seodpochodovalo konal průvodmužstvo s vlajkou k pomníku padlých hrdinů u kostela, kde starosta obce položil věnec a pronesl slavnostní řeč, po které se hasiči s pokladničkami obešlirozešli všechnyvykonat domysbírku vepo vsi.

SvátkuDnu německé policie v roce 1940 předcházela už 8. února výzva k účasti na pouliční a domovní sbírce KWHW (Kriegswinterhilfswerk). SvojíHasiči stoprocentníměli účastísvojí mělistoprocentní hasičiúčastí přispět ke konečnému vítězství Německa. V oběžníku z 21. ledna roku 1941 se v oběžníku uvádělo, že v Den německé policie bude probíhat opětoslaven sbírkasbírkou KWHW (Kriegswinterhilfswerk) a tentokrát během dvou dnů 15. a 16. února. Doslova se v něm pravilo: „Očekává se, že se každý uniformovaný hasič se aktivně zapojí a přinese i osobní oběť (1 RM - na osobu). Počet hasičských dárců a suma celkového výtěžku musí být uvedeny samostatně.” V roce 1942 požadovalo ministerstvo vnitra, přestože mnoho členů bylo na frontě, sbírku ještě úspěšnější. Svaz „Kameradschaftsbund Deutscher Polizeibeamten” zřídil v roce 1942 pro rodinné příslušníky hasičů skupiny nazvané „Gruppe Freiwillige Feuerwehren“. Proto byla rodinným příslušníkům účast v těchto skupinách urgentně doporučována.

Vzhledem k tomu, že se v roce 1942 nacházela většina hasičů na frontě, vyšlo nařízení ke Dnikonání Dne německé policie již na začátku prosince. Na sbírce se měli podílet nejen hasiči, ale i členové Hitlerjugend. PředpokládalaBěhem měsíců prosinec, leden a únor se předpokládala osobní oběť formou tzv. zvláštního daru (Sonderspende) - během každého z měsíců prosinec, leden a únor, přičemž „suma měla tu z loňského roku překonat”. Velitelé sborů byli také vyzváni k založení zvláštních sbírkových účtů (Sammelkonten). Celá akce končila 20. února 1943. Vedoucí sboru zasílal zprávu formou poštovního lístku, na kterém měl uvést vybranou sumu a odděleně uvést počet zúčastněných hasičů a HJ.

Hasičské tradice spojené s církevními obřady (jako byly každoroční oslavy patrona svatého Floriána kolem 4. května a účast hasičů na církevních procesích) byly nacionalistům trnem v oku. Hned v počátku se účast hasičů na oslavě sv. Floriana, účast na svátku Božího těla, pohřbu a podobných akcích povinněmusela projednávalapovinně nejprveprojednávat se stranickou organizací NSDAP ve Vratěníně a s představiteli obce. Téměř současně obdržel sbor další nařízení, které upřesňovalo, že církevní obřady nejsou hasičskou službou a tedy členům nepřísluší během oslav nosit hasičskou uniformu a to ani hasičským kapelám.

V lednu roku 1939 se hasičům oběžníkem připomínalo, že nosit prapor hasičského sboru je dovoleno pouze během obřadů k poctě zemřelého kamaráda a že sbor se musí za každé situace chovat tak, aby nepodkopával dobrou pověst sborů pomocné policie. Na začátku května 1939 přišla nová upomínka na výnos říšského velitele SS a šéfa německé policie z 3. června 1938, v které se účast v uniformách na církevních procesích a pohřbech za žádných okolností nepovolovala.

NositelemVe záchrannéVýchodní službymarce se vnositelem Ostmarcezáchranné v budoucnuslužby měl do budoucnu stát Červený kříž (DRK). Záchranné oddíly dobrovolných hasičů tvořily základ jeho výstavby, proto byl vstup do DRK hasičům umožněn zcela volně a mohli také nosit hned po vstupu nosit jeho označení. Zařízení a záchranná výbava zatím zůstávala až do ukončení vybudování celé struktury zatím v majetku záchranných hasičských sborů.

Od podzimu 1938 se postupně převáděly záchranné skupiny do DRK. Členské osazení zůstávalo zatím pod sbory dobrovolných hasičů, pouze zdravotnické vybavení se postupně stalo majetkem Červeného kříže. Na jaře roku 1939 obdrželi přední funkcionáři hasičů a starostové obcí z Vídně oběžník od inspektora pořádkové policie ve Vídni plukovníka Meißnera, který vyhláškou z 10. března 1939 nařídil, že členstvípokud je nadále služba hasičů nebo hasičů záchranné služby seve usboru DRK zakazuje v tom případěnutná, pokud je nadále jejich službačlenství veu sboruDRK nutnáse zakazuje. V takovém případě vybavení nepřecházelo na DRK a hasičská záchranná služba byla prováděna v původním rozsahu. V místech, kde došlo přestupem k Červenému kříži a k technickým jednotkám k oslabení nebo narušení pohotovosti, se měli hasiči okamžitě vrátit a zůstat tak dlouho u hasičské záchranné služby, dokud nebude DRK schopen zajistit veškeré požadavky. Na začátku prosince 1939 započal Červený kříž s výstavbou organizací po obcích, proto musely sbory poskytnout jmenné seznamy všech členů, kteří se k DRK hlásili. Nadále platilo, že nesmí být porušena pohotovost hasičských sborů. Kdy došlo k úplnému zavedení DRK není známo.

IZ kdyžpočátku se zesamozřejmě začátkunehovořilo o válcepřípravě nehovořilo,na započaloválku. seHasiči započali s větší cvičební aktivitou, která měla vést k přípravě na „velký úkol”. NaStarostové obcí svolávali na základě přísně tajného dopisu svolávali starostové obcí „naléhavou” schůzku všech hasičů., Hasičina kterou se měli povinně dostavit, poskytnout potřebné informace a donést vojenské dokumenty. V případě nesplnění by byli předníhrozil hasičtíhasičským funkcionářivelitelům potrestánitrest podle platných vojenských zákonů.

Přísně tajným dopisem zjišťovalo „Wehrkreiskommando a Luftschutzreferat” zjišťovali, kolik členů mužstva je nezbytně nutných pro záchranou a požární službu v obci. Nejprve se měli vybírat muži nad 45 let, pouze v případě, že by z této věkové hranice nebyl sbor životaschopný, mělo se sáhnout k věkové hranici 35 let. Do těchto stavů byli zahrnuti i velitel, jeho zástupce, velitel družstva, velitel záchranné skupiny, strojníci a řidiči. Podle dalšího tajného rozkazu podstupovali hasiči urychleně lékařskou prohlídku, která byměla ověřilaověřit jejich vojenskou schopnost. O této prohlídce směl být uvědomen pouze lékař, akterý výsledky ve dvou vyhotoveních odeslányodesílal na okresní vedení.

Na podzim roku 1939 obdržel starosta další přísně tajný rozkaz. Jednalok sevyhotovení o seznamseznamu hasičů mladších než 45 let a zároveň starších 20 let. MužiV seznamu měli starostové označit jména mužů, kteří byli pro hasičský sbor nepostradatelní, starosta v seznamuobcích označilnepostradatelní. Dotazník z prosince 1938 obsahoval informace o zdravotní službě, - uvádělkdy se měl uvést veškerý zdravotnický materiál, pakpotom tenmateriální základna, kterýkterá jebyla nezbytně nutná pro hasiče nezbytněa nutnýmateriál, který můžemohl být převeden na DRK, kolikdále počet členů máse zdravotnickézdravotnickou zkouškyzkouškou a kolikpočet jichčlenů v záchranné službě působí. Hned nato vyplňovala obec další dotazník týkající se počtu strojníků a řidičů, jejich věku a absolvování strojnických zkoušek.

NaV lednu 1939 se museli na příkaz velitele pořádkové policie vez VídniVídně se muselivšichni starostové obcí v lednu 1939 povinně zúčastnit školení z „ochrany proti bojovým plynům”. Nejpozději do 10. února podstupovali řidiči z ročníků 1902 -až 1909 nebo narození před rokem 1893 strojnické zkoušky. V lednu 1939 obdrželsestavovali velitelvelitelé nasborů základěpodle věkové hranice seznam členů, kteří by v případě, že by si doplnili potřebné zkoušky, nemuseli rukovat do války a mohli zůstat u požární služby (pokud by si doplnili potřebné zkoušky). V případě, že by seznam byl rozšířen o nová jména, musel být odeslán nejpozději do konce ledna 1939 ke schválení.

V září 1939 obdržely obce oběžník s proslovem okresního velitele hasičů., který je upozorňoval, že Vzhledemvzhledem k tomu, že mnoho hasičů stálostojí před očekávaným odvodem, upozornilmohou (v případě potřeby) napovolat povoláváníhasiče starších rezervních ročníků a využití služby HJ. Samozřejmě nechybělo provolání „für Führer, Volk und Vaterland”.

V březnu 1940 vyzval generál polní maršál Göring všechny hasičské sbory ke kovové sbírce k narozeninám Adolfa Hitlera. Hasiči následně probírali zbrojnice a shromažďovali přebytečné kovové předměty. Sbírka se podle Göringa měla vyhnout dosud používaným spojkám K 52. V prosinci 1941 se od mužstva očekávalyočekávala malé oběti - "pilná„pilná příprava na těžké úkoly, které se pravděpodobně dostaví"dostaví” a "jednou„jednou až dvakrát měsíčně několik hodin školení v oblasti požární ochrany"ochrany”.

V roce 1942 žádal říšský ministr zbraní a střeliva (od roku 1943 ministr pro zbrojní a válečnou výrobu) po hasičích znovu mobilizaci železných rezerv, takže následovala nová kovová sbírka pro válečné účely. V červnu 1943 hasiči odevzdali do Hornu na ''landrát'' do Hornu k zásahu nepoužívané ruční a parní stříkačky, spojky a ostatní nepoužívanou výzbroj.

V září 1943 (po odvodech ročníku 1894) proběhly prohlídky zdravotní způsobilosti u ročníků 1893 -až 1883, takže se dal očekávat další úbytek mužstva. Vzhledem k tomu, že s ''mustrováním'' ročníků 1889 -až 1893 se mělo započít od 5. října 1943, požadovalo generální komando ve Vídni soupis všech členů mužstva, kterých by se služba na frontě týkala. Od 5. ledna 1944 se počítalo s odvodem ročníků 1883 -až 1895, taktéž i pro tyto hasiče požadovalo komando ve Vídni vyhotovit obratem jmenné seznamy.

Jména padlých „kamarádů” hasiči hlásili okresnímu veliteli a ta následně putovala k zápisuzapsání do čestné knihy německé policie (Ehrenbuch der Deutschen Polizei). Jejich zveřejnění se objevovalo také v novinách „Deutschen Feuerschutz“. Od června 1942 se seznamy padlých v novinách z technických důvodů seznamy padlých neuváděly. Nadále ale trvalo oznamování hasičských válečných hrdinů nadřízenému orgánu. Jako náhradu slibovalo okresní vedení totiž slibovalo, že jména budou seřazena podle oblastí a po válce vyjdou v čestné knize, která bude rozeslána po sborech a hasiči si ji pak budou moci vystavitobjednat naa čestnémkoupit místě.v Samozřejměpotřebném imnožství sa možnostípopřípadě sivystavit knihuna objednatčestném v potřebném množstvímístě.

„Hitlerjugend se bude účastnit hasičské služby účastnit více jak doposud. Primárním předpokladem je zajištění nového hasičského dorostu. Nadále se ale bude brát ohled na jejich službu v HJ. Samozřejmě nemusímnemusíme zdůrazňovat, že během války má hasičský výcvik, nácvik leteckého poplachu a ostatní nácviky přednost."

Hasiči se ale snažili od roku 1942 využívat raději nepovolané rezervy, protože sotva chlapce z HJ zacvičili, byli povoláni k předvojenskému výcviku, k RAD a nakonec k wehrmachtu. Vzhledem k tomu, že v červnu 1942 se už nacházela téměř veškerá mužská populace ze vsi ve válce, přicházela na řadu „nouzová opatření” - nástup žen a dívek.<ref name="Frauenhelferinnen">V obcích, kde hrozila neadekvátní požární ochrana, se přistupovalo k založení ženských pomocných skupin (Frauenhelferinnen-Gruppe). Jednalo se o ženy ve věku od 20 do 23 let, které by byly jinak povolány k jiné válečné službě. Jejich stejnokroj se skládal z tmavě zelené bavlněné kombinézy s flanelovou výplní, na hlavě nosily lodičku ze stejné látky a obuv nosily vlastní. Přilbu dostávaly po odvedených hasičích. Také jich se týkaly strojnické zkoušky, které se skládaly z dopolední teorie a odpoledne z praktického cvičení vedeném ve vojenském drilu. BM Franz Semmler - Die Frauenfeuerwehr Rankweil, str. 285</ref> Věkový průměr mužstva na začátku roku 1944 činil 43 let, což nebylo zaše ažještě tak špatné, na konci téhož roku (po odchodu ročníků 1903 a mladších) se situace rapidně zhoršila. Právě tyto mezery v mužstvech měly být doplněny ženami.

Od 1. ledna 1939 platily pro hasiče povinné zkoušky (normy AVF) nařízené říšským velitelem SS a velitelem německé policie. Jednalo se o normované předpisy z požárního útoku (Löschangriff), konkrétně z kapitoly B „Die Gruppe“ (družstvo), jejichž cílem bylo vyškolit hasičské čety a družstva. V normách AVF se pravilo: "Družstvo je nejmenší formací, která při zdolání požáru zasahuje. Mužstvo družstva sestává z jednoho velitele a osmi mužů.." S malou černou šestnáctistránkovou knížkou nastala v hasičských sborech skutečná revoluce. Přesný popis a zobrazení v těchto pravidlech si zaslouží uznání i dnes uznání. To potvrzuje i skutečnost, že ještě 20 let po válce se v německých spolkových zemích s pravidly pracovalo a v podstatě došlo v současnosti jen k nevýrazným změnám. Centrálním motorem veškerého hasičského vzdělávání byla "Reichsfeuerwehrschule" nedaleko Berlína, která od poloviny roku 1943 nesla název "Offiziersschule der Ordnungspolizei Eberswalde".

„Aby se už konečně dosáhlo ve všech župních hasičských sborech bezchybné cvičební činnosti podle předpisů „Die Gruppe“, doporučuji„Doporučuji všem velitelům, aby si obstarali výtisk „Die Gruppe im Übungs- und Branddienst na str. 169 od Ing. Schlossera“ z nakladatelství „Feuerschutzverlag” Ph. L. Junga, Mnichov VII, Frühlingstrasse 24, v ceně 0,75 RM., aby se tak už konečně dosáhlo ve všech župních hasičských sborech bezchybné cvičební činnosti podle předpisů „Die Gruppe“. Pokud se budou velitelé publikací řídit, zaručeně dojde k zlepšení ve výcviku."”

VŽupní květnuvelitelství 1942pravděpodobně aleještě župnív velitelstvíkvětnu pravděpodobně1942 spokojeno nebylo, jelikož upozorňovalo na porušování cvičební aktivity a dodržování pravidel během cvičení. Proto župní velitel zdůraznil, že v budoucnu bude probíhat školení přesně podle návodu a že bude všemi prostředky usilovat o to, aby uniformované hasičské záchranné sbory nadále fungovaly jednotně a na vojenské bázi. Od 1. července 1942 zavedlo velitelství poznámkové sešity, do kterých starostaměli starostové zapisovalzapisovat proběhlá cvičení nebo zásahy s uvedením data, času, délky trvání a počtem zúčastněných hasičů.

OrganizačníOd strukturakonce hasičskýchroku záchranných1942 sborůse odpředpokládalo, konceže rokuorganizační 1942struktura předpokládalamístních seskupeníhasičských místníchzáchranných sborů jednotekpřejde pod velení okresního velitele (Kreisfeuerwehrführers), čímž měla být posílena sousedská„sousedská požární ochranaochrana”. Na papíře to vypadalo dobře, praxe byla však jiná. Vozový park byl přehlídkou ''mišmaše'' starých vozidel, často ještě s celogumovými pneumatikami. Nákladní automobily, motocykly nebo drážní vozidla chyběla zcela. Palivo neměly ani landráty. Zásahovou výstroj si obstarávali hasiči z vlastních zdrojů a o jednotnosti uniforem se hasičům mohlo zatím jen zdát.

Značná změna nastala po roce 1942, o kterou se zasloužil především „Amt für Freiwillige Feuerwehren”, nastala po roce 1942. První změny sevlaštovky objevilypřiletěly v nových uniformách, obuvi, kožené výstroji, hadicích a spojkách. Hned na to následovala úplná mobilizace míst s protiletadlovou ochranou I. řádu. Reichsluftfahrtministerium„Reichsluftfahrtministerium” započalo hasičské jednotky postupně vybavovat novým jednotným vozovým parkem KzS (LF8), KS 15 (LF15), KS 25 (LF25) v šedé barvě. Regiment sestával ze tří oddílů a oddíl z několika rot. Rotu tvořily čety. Jedna četa měla dvě družstva, přičemž se rozlišovalo těžší družstvo s hasícím vozem se zabudovanou motorovou stříkačkou a lehčí družstvo s motorovou stříkačkou na přívěsu u hasícího vozu.

Palivové hospodářství se dostávalo do velkých obtíží. Hugo Jury, říšský místodržící v župě Dolní Podunají, nařídil v roce 1941 nařídil, aby bylo nadále bylo hasičským sborům přidělováno palivo pouze na nezbytně nutné účely, rezervy benzínu se mohly použít jen při zásahu, nácvik měl probíhat bez použití paliva. Palivové hospodářství se dostávalo do velkých obtíží. Zemědělský úřad například hasičům sděloval:

„V poslední době došlo u některých hasičských sborů ve zbrojnicích ke ztrátě benzínu. Nedostatek paliva bohužel způsobuje, že hasiči nemohou provádět dokonce i požadované testy. ProtožeJelikož nedostatkem paliva může být ohrožena operační schopnost mužstva, je takový čin nejen krádeží, ale i sabotáží. S okamžitou platností jsou velitelé sborů odpovědní za bezpečné uschování paliva a v případě opakované ztráty musí okamžitě podat hlášení na oddělení SS a sepsat policejní protokol. Neposkytuje-li zbrojnice dostatečně bezpečné úložiště, je třeba palivo umístit na takové místo, kde by bylo dostatečně chráněno před neoprávněným přístupem.”

Dne 20. dubna 1942 poskytl úsekovýÚsekový inspektor dobrovolných hasičů pro „Sudetengau” poskytl 20. dubna 1942 říšskému úřadu dobrovolných hasičů v Berlíně 270 míst pro rekreaci hasičů v ozdravovnách v župě Sudety a to konkrétně na měsíce červenec, srpen a září. - jednaloJednalo se o 20 míst na měsíc = (celkem 60 míst) v Karlových Varech, o 40 míst na měsíc = (celkem 120 míst) v Teplicích a 30 míst na měsíc = (celkem 90 míst) ve Františkových Lázních. Říšský úřad oznamoval, že poskytne každému hasiči, který by byl na základě lékařské prohlídky do těchto lázní doporučen, paušální příplatek ve výši 200 RM na 28 dní a uhradí jízdné 3. třídou pro jízdu tam a zpátky. Možnost poskytnout kapesné ve výši 1 RM na den byla ještě v jednání. V červnu téhož roku ale úřad celou akci s okamžitou platností zastavil, jelikož úhrada cesty a pobytu nebyla za současné situace finančně možná.

Rekreace hasičů se pravděpodobně nadále řešila a vedení se snažilo najít levnější variantu vve místnívlastní župní oblasti, jelikož vedoucí svazu obecních úrazových pojišťoven (Gemeindeunfallversicherungsverbandes) sděloval, „že přijímánípřijmutí opatření, které by sloužilo ve válečné době k zachování pracovní síly německého národa, je jedním z nejdůležitějších úkolů sociálního pojištění. Protoa proto se rozhodl poskytnout členům dobrovolných hasičůhasičských ksborů rekreacirekreační sociální zařízení pojišťovny Landesversicherungsanstalt„Landesversicherungsanstalt Wien-NiederdonauNiederdonau”. Změna životního stylu s pobytem na čerstvém vzduchu by tak měla přispět k tomu, aby hasiči dosáhli své původní výkonnosti.” Délka pobytu byla stanovena na 14 dní a z župy mohli být každý měsíc vybráni tři hasiči.<ref name="Versicherung">Sozialversicherung in der Ostmark[https://www.findbuch.at/de/ostmark-jahrbuch-1941.html - 1941]</ref>