Instalace OS Linux: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Robot: kosmetické úpravy |
|||
Řádek 1:
[[
= Příprava instalace =
Řádek 5:
V současné době je linuxové jádro na takové úrovni, že by měl být schopen zvládnout instalaci linuxové distribuce i začátečník. Pro seznámení se s Linuxem a pro první krůčky v jeho prostředí bych však doporučoval použít některou z tzv. "live" distribuci na CD či DVD, kterých je k dispozici celá řada ( viz web http://www.distrowatch.com/dwres.php?resource=cd )
Vlastní proces instalace bych pak doporučoval zkoušet nanečisto ve virtuálním prostředí. Některé [[Emulátory pro Linux|
Abyste snížili pravděpodobnost, že během instalace zůstanete bezradně zírat na to, co se po vás chce, je vhodné nejprve řádně prozkoumat hardware, který máte k dispozici. Tj.:
* zjistěte co vlastně ta vaše bedna a příslušenství obsahuje za "brouky", protože '''v Linuxu je rozhodující jaký obsahuje zařízení ovládací chip, nikoliv obchodní označení prodejce'''
* zjistěte si maximum informací o tom zda a jak je váš hardware v Linuxu funkční. Při tom vám může pomoci "live" CD nástroji jako jsou [[
* také není od věci si poznamenat na papírek jakýsi ''"scénář"'' instalace, podle kterého budete postupovat. Ten by měl obsahovat takové informace jako jsou:
** síťová nastavení a název stroje
Řádek 23:
# Rozdělíte disk a vytvoříte příslušné diskové oddíly, které pak naformátujete
# Na vytvořené diskové oddíly zkopírujete základní systém, ev. doinstalujete požadované balíky
# Upravíte konfiguraci, do zaváděcího sektoru nainstalujete zavaděč a restartujete
Na rozdíl od jiných OS, je linuxovému jádru srdečně jedno kam ho vrazíte. Detekci hardware si provádí při startu a pokud má k dispozici všechny potřebné moduly (ovladače) prakticky vždy najede do stavu kdy s ním lze již něco dělat.
== Instalaci lze provést.. ==
'''Pomocí instalačního média'''
Řádek 53:
{{Poznámka|I když není posláním této kapitolky seznámit čtenáře s tím jak to je s adresářovou strukturou na unixových systémech, je zde na místě upozornit - zvláště přeběhlíky od MS Windows - že linuxový systém používá stromovou strukturu adresářů, kde je pouze jediný kořen zastoupený znakem '''/'''. Tedy žádný disk C:, D:, atd..
Jednotlivé větve - adresáře, pak mohou fungovat buď jako složky, ve kterých jsou další soubory či adresáře, nebo jako tzv. '''přípojné body'''. Na tyto přípojné body pak lze "navěsit" buď blokové zařízení (diskový oddíl), jiný adresář (přes volbu ''bind'') nebo obraz disku, CD či DVD ( přes volbu ''loop'' ). Více se můžete dozvědět v kapitole [[
}}
=== RAID a LVM ===
Pokud potřebujete zajistit pro svůj stroj opravdu dobré zabezpečení na něm uložených dat pak si pročtěte následující kapitolu o [[RAID a LVM]].
Pokud se rozhodnete buď jedno, nebo obé použít, pak pamatujte na to, že tato zařízení je třeba
=== Pár obecných rad ===
Doporučuji používat pro adresář /boot samostatný diskový oddíl, formátovaný na souborový systém ext2. Nemusí být nijak velký. Bohatě postačí 80MB, pouze pro experimentátory bych doporučil raději dvojnásobnou velikost.
V tomto adresáři jsou totiž uloženy soubory nezbytné pro zavedení jádra + soubory pro zavaděč. u nich se nepoužívá diakritika a také nejsou nijak velké. Největší z nich jsou prakticky pouze soubory s ramdiskem ( v názvu mají ''initrd'' ). Mé poslední zkompilované jádro s maximálním množstvím možných modulů používá ramdisk o velikosti 70MB, ale u běžných distribučních jader se velikost ramdisku běžně pohybuje kolem 10MB. Více o tom, co je to ramdisk a proč se mu tak říká se můžete dozvědět v kapitole [[
Pro /boot používám souborový systém ext2, který patří mezi nejstarší, léty prověřené souborové systémy. Lze se na něj dostat pomocí doplňkových utilit i z jiných OS tak, aby bylo možné na něj zapisovat. V případě poškození některého ze souborů nezbytných pro nabootování, se tak na něj můžete vždy dostat a pokusit se o opravu.
Pro ostatní diskové oddíly používám s oblibou souborový systém ReiserFS. Především proto, že při jeho použití není třeba hloubat nad nějakými dalšími nastaveními ohledně lokalizace atp. Někdo jiný vám může doporučovat jiný souborový systém, kupř. ext3, JFS nebo XFS. Abyste se mohli správně rozhodnout je třeba obeznámit se nejenom s jejich výhodami, ale také nevýhodami. Více v kapitole [[
Pro uživatelské adresáře ( adresář /home ) používejte vždy(!) samostatný diskový oddíl. Jednak se vám nemůže stát, že by vám některý z uživatelů nevědomky zaplácl veškerý diskový prostor ( kam to pak vede se můžete dočíst v poznámce u ''stroje pro experimentátory'' ), ale především pak můžete kdykoliv bez obav přeinstalovat celý systém, v případě že si jej nějak rozhasíte, aniž by hrozila ztráta uživatelských dat.
Pokud stroj průběžně aktualizujete, tak si hlídejte zaplnění diskových oddílů na které se vám ukládají stahované soubory. U Debianu je to adresář <code>/var/apt/cache/archives</code>. Tyto soubory můžete s klidnou duší mazat, pokud je nehodláte dále používat k instalaci na jiných strojích. Také můžete tento adresář umístit na jiný diskový oddíl a nahradit ho [[
{{Poznámka|Použití swapovacího diskového oddílu je v dnešní době velice diskutabilní. V dobách, kdy byly paměti nebetyčně drahé svůj význam měl. Pokud máte více jak 3GB paměti RAM má swapovací oddíl význam leda chcete-li využívat možnosti uspávání systému na disk. V takovém případě by pak jeho velikost měla odpovídat množství vaší paměti.
Řádek 81:
Rozvržení velikosti diskových oddílů podle předpokládaného využití stroje:
==== Stroj pro zvědavce ====
Je pro takové uživatele, co rádi objevují a zkouší nové aplikace. Takový stroj by měl mít dostatečně velký adresář /usr pro který platí - raději více místa než méně. Vzhledem k tomu, že původní autor těchto řádků se považuje právě za zvědavce a experimentátora, tak považuje za optimální velikost pro kořenový diskový oddíl <code>/</code> 6GB a pro <code>/usr</code> 14GB
==== Stroj pro experimentátory ====
Podobně jako u stroje pro zvědavce by měl mít větší diskový prostor pro /usr, ale navíc doporučuji samostatný diskový oddíl pro adresář <code>/var</code>. Při experimentování se totiž může snadno stát, že se při kompilaci některé aplikace (nebo jádra) zapomene na vypisování informací do logu. Ten pak za určitých okolností může začít rapidním tempem narůstat, dokud nezaplácne veškerý volný prostor.
Řádek 91:
Je-li <code>/var</code> na samostatném diskovém oddíle, tak se vcelku nic moc nestane. Ovšem v případě, že je <code>/var</code> na kořenovém diskovém oddíle, může dojít k situaci že se vám systém zhroutí a již znovu nenabootuje, dokud nějaké místo neuvolníte.
==== Stroj jako nástroj ====
Takový stroj má většinou neměnnou softwarovou výbavu. U software se provádí pouze občasná aktualizace a uživatel pracuje pouze ve svém domovském adresáři. Stačí mu pro kořenový diskový oddíl <code>/</code> 3GB a pro <code>/usr</code> 6GB. Pro jistotu ještě dávám oddělený <code>/var</code> o velikosti 3GB. Toto rozdělení používám když instaluji linux lidem co tento stroj opravdu chtějí používat na práci. Oddělený <code>/var</code> zajistí, že v případě jeho zaplnění nedojde ke kolapsu systému a uživatel tím nemá znemožněnou práci. A také jsem pak schopen s ním vyřešit jeho problém telefonicky
==== Stroj jako úschovna dat ====
Stroji který má sloužit jako úschovna dat stačí pro systém naprosto minimální místo. S přehledem se dá vejít s celým systémem do 1GB. Maximálně bych možná doporučil oddělit <code>/var</code>, aby ho neucpaly logy.
Řádek 103:
Dříve než se budu věnovat rozdělení disku a jak na to. Tak jenom poznamenám svůj poslední poznatek. Linux extended partition (85) se od Win95(LBA) (5) liší v jednom, ovšem podstatném, detailu - zůstává neviditelná pro DOS, tzn. diskové oddíly umístěné v takové partition nelze používat v MS Windows, na druhou stranu vám ale z tohoto systému pak nikdo nenabourá linuxové diskové oddíly
== Zkopírování a základní konfigurace systému ==
== Instalace zavaděče a řešení potencionálních problémů při spouštění ==
= Dokumentace =
[[Kategorie:Linux]]
| |||