Dějiny Korolup/Proslov: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Robot: kosmetické úpravy |
přepracování úvodu, zřetel na pány z Trnavy a Frejštejna |
||
Řádek 1:
[[Soubor:Korolupy celkový pohled před rokem 1945.jpg|náhled|Obec [[w:Korolupy|Korolupy]] (německy ''Kurlupp'') se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. V roce 2013 zde žilo 168 obyvatel, což je přibližně 11 obyvatel na km². V obci Korolupy poblíž hranice České republiky s Rakouskem žilo na jejím území do roku 1945 německé obyvatelstvo s malou českou menšinou, během různých vývojových etap i židovské obyvatelstvo, ale i jiné národnosti. Přelomové události 20. století ovlivnily nejen život místních obyvatel, ale podepsaly se také na vývoji celého regionu. Korolupy spadají pod poštu Uherčice (671 07). Nejbližším větším městečkem je Jemnice, potom Moravské Budějovice a městys Vranov nad Dyjí, na rakouské straně Horn a směrem do Čech Slavonice. Obec se rozprostírá na náhorní plošině v nadmořské výšce 433 metrů nedaleko vyvýšeniny nazývané Kopka
V 7. až 8. století se v odlehlých údolích řeky Dyje (Thaya) a Chuby (Kamp) na jihozápadní Moravě a v dolnorakouské Lesní čtvrti (Waldviertel) usazovalo západoslovanské obyvatelstvo přicházející z jižních Čech, později z východní Moravy. Oblast byla chráněna lesy a ležela stranou velkých obchodních stezek. V 1. polovině 10. století sem prchla i část obyvatelstva z Podunají a Pomoraví. Nelze vyloučit i vznik lokálního staromoravského útvaru, což nasvědčují opevněná centra na ostrozích řek: Sand nad Rakouskou Dyjí poblíž hradu Rakous (Burg Raabs), Palliardiho hradisko nad Želetavkou poblíž Bítova, Turecký kopec nad Bihankou u Hornic nebo Staré Hobzí nad Moravskou Dyjí.
▲[[Soubor:Korolupy celkový pohled před rokem 1945.jpg|náhled|Obec [[w:Korolupy|Korolupy]] (německy ''Kurlupp'') se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. V roce 2013 zde žilo 168 obyvatel, což je přibližně 11 obyvatel na km². V obci Korolupy poblíž hranice České republiky s Rakouskem žilo na jejím území do roku 1945 německé obyvatelstvo s malou českou menšinou, během různých vývojových etap i židovské obyvatelstvo, ale i jiné národnosti. Přelomové události 20. století ovlivnily nejen život místních obyvatel, ale podepsaly se také na vývoji celého regionu. Korolupy spadají pod poštu Uherčice (671 07). Nejbližším větším městečkem je Jemnice, potom Moravské Budějovice a městys Vranov nad Dyjí, na rakouské straně Horn a směrem do Čech Slavonice. Obec se rozprostírá na náhorní plošině v nadmořské výšce 433 metrů nedaleko vyvýšeniny nazývané Kopka. Po zavedení obecního rozhlasu se ujala v obci znělka, známá polka Jaromíra Vejvody Škoda lásky, která už k obci neodmyslitelně patří.]]
Po bojích římskoněmeckého krále Jindřicha III. a markrabího Vojtěcha Babenberského (1018–1055) s českým knížetem Břetislavem v letech 1040–1041 připadlo dobyté území mezi Dunajem, Chubou a Dyjí k Východní marce a řeka Dyje se stala vojenskou hranici mezi Moravou a Východní markou. Král Jindřich si ponechal jako zeměpán většinu majetku a některá udělil do přímé správy Babenberkům. Ti svěřili kolonizaci území lesa Roháč rozprostírajícího se mezi hradem Rakousí a Bítovem do rukou hrabat z Perneku, jež pocházeli z dolního povodí Innu ve východním Bavorsku.
Strategické místo u zemské dolnorakouské stezky u dyjského brodu na jihozápadní Moravu opanovali páni z Trnavy (Herren von Thürnau) s erbem tří leknínových lupenů, ministeriálové hrabat z Perneku,<ref>Členové rodu erbu tří leknínových lupenů se na zač. 13. století nacházeli v Miroslavi, Myslibořicích (Hartleb a Ekhart), rakouské Trnavě a na Frejštejně. In: Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, 1034-1198</ref> jež si na vysokém ostrohu nad soutokem Dyje (u obce Dolní Trnávka / Unter-Thür-nau) a potoka Javorka (Gaberbach) vystavěli hradní sídlo. V roce 1157 je doložen ''Ekkihard de Tirnua'' s dvěma bratry, v roce 1175 Oldřich de Tiernahc (''Ulrich de Tiernahc''). Další z členů rodu ''Wernhard de Trnowa'' (r. 1215) vstoupil do služeb moravského markraběte Vladislava Jindřicha (1192–1222), za což získal právo kolonizovat území na sever od rodového sídla - moravské příhraničí (jižní Jemnicko, Vratěnín, Lubnice, Kostníky, Slavíkovice, atd.)
Po válečných konfliktech (1226–1246) mezi posledními Babenberky a českými Přemyslovci a po nástupu krále a vévody Přemysla Otakara II. (1247–1278) se Podyjí stalo vnitrozemským územím. Sám panovník se očividně snažil nově získané rakouské země propojit se zemí svého původu. V roce 1251, kdy byl zvolen rakouským vévodou, vstoupil do užších vztahů s Moravou také klášter v Jeruši (Stift Geras). Se svolením panovníka obdaroval Vikart z Trnavy (Wigardus de Tirna)<ref>„Die Tirna”. (Jahrbuch für Landeskunde v. N.-Oe. II.; Wien 1869, S. 325) auch F. X. Kießling, „Die drei Thayaburgen Buchenstein, Eibenstein, Unter-Thyrnau nebst der Oertlichkeit Lehstein" (Wien 1895) und „Bote aus dem Waldviertel", XVIII. Jahrg. 1895), Nr. 429</ref> a se souhlasem své choti (Wolfhilda) a synů (Walther, Wernharb a Ulrich de Tyrna) v prosinci 1251 jerušskému klášteru patronátní právo ke kostelu (sv. Jakuba) ve Vratěníně (Wratingen, Vraetingen). V roce 1271 vlastnil hrad Trnavu Vikartův bratranec Wernhard, jenž si zbudoval sídlo na Budči u Jemnice (1251 Wernhart und Ulrich von Butsch).
Někdy kolem poloviny 13. století založili členové z rozrodu pánů z Trnavy (Tyrny, Dírné, Tyrnau ap.), potomci pána ''Wernharda de Trnowa'', hrad Frejštejn (Freistein). Páni z Frejštejna (die Herren Frei von Freistein) nosili stejný erb jako jejich příbuzný Vikart z Trnavy (''Wichard von Thürnau''). V roce 1251 mu svědčili Oldřich (Ulrich) zvaný Liber (Svobodný, německy Frei) a jeho syn Gaytmar (později s přídomkem ''Vreyensteyn'') při obdarování jerušského kláštera. V roce 1286 se Oldřich Frej z Frejštejna (Ulrich Frei von Freistein) vzdal se souhlasem svých dědiců a jeho bratrů Heinricha a Marcharta čtyř plstěných párů bot, kterým ho každoročně obdarovával klášter v Jeruši.
Skromný gotický hrad Frejštejn, tehdy spadající do obvodu bítovské kastelanie, byl roku 1286 se souhlasem mladého českého krále Václava II. rakouským vévodou Albrechtem I. dobyt, pobořen a pravděpodobně navrácen českému králi a moravskému zeměpánovi. Za vlády Václava II. byl hrad znovu obýván a stavebně značně rozšířen. V roce 1310 se ve svědeční řadě na listině Rajmunda z Lichtenburka připomíná Markvart Frej (Marquart Frey).<ref>CDM 6, 1307-1333, s. 31. Rajmund z Lichtenburka zastavuje oslavanskému klášteru plat 10 hřiven pražských grošů na vesnicích Radkovicích, Udeřicích a Bačicích, listinu stvrzují pán Smil z Krumvaldu, jeho bratr Wolfram, Bohuslav z Šakvic, Jaroš z Vydří, Maršík z Knínic a Marquart z Frejštejna.</ref> V roce 1322 a 1323 se při obdarování světelského kláštera (Stift Zwettl) objevuje ve svědečných řadách Oldřich Frej (Ulrich Vrey).<ref>Liechtenfels, 13. prosinec 1322, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1323 II 02, in: monasterium.net. Albrechtsberg, 2. února 1323, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1323 II 02, in: monasterium.net.</ref><ref>Na řece Světlá (Zwettl) se rozprostíraly pozemky Kueringů, kteří založili r. 1138 klášter Světlou. Potřebné pozemky k tomuto účelu dostal Hadmar z Kueringu od krále Konráda III. a vévody Leopolda Bavorského r. 1139.</ref> Hradní kaple sv. Kateřiny, navazující na reprezentativní trojpodlažní palác, je poprvé zmíněna v roce 1347.
Od třicátých let 14. století se hrad nacházel ve správě zeměpanských purkrabí: roku 1331 se připomíná purkrabí Konrád z Bítova s chotí Budislavou, roku 1354 a 1371 Petr Hecht z Rosic (též purkrabí na hradě ve Vranově).
* {{Wikipedie|článek=Korolupy}}
| |||