Dějiny Korolup/Proslov: Porovnání verzí

VStředověké dějiny Moravsko-rakouského pomezí se začínají psát v 7. až 8. století, kdy se v odlehlých údolích řeky Dyje (Thaya) a Chuby (Kamp) na jihozápadníjihozápadě MoravěMoravy a v dolnorakouské Lesní čtvrti (Waldviertel) začalo usazovalo západoslovanské obyvatelstvo přicházející z jižních Čech, později i z východní Moravy. OblastPo bylarozpadu chráněnaAvarské lesyříše ase leželazde stranouusedlé velkýchslovansko-avarské obchodníchobyvatelstvo dostalo do vlivu franské christianizace z nově založených diecézí v Salcburku a stezekPasově. V 1. polovině 10. století sem prchla i část obyvatelstva z Podunají a Pomoraví. Nelze vyloučit i vznik lokálního staromoravského útvaru, což nasvědčují opevněná centra na ostrozích řek: Sand nad Rakouskou Dyjí poblíž hradu Rakous (Burg Raabs), Palliardiho hradisko nad Želetavkou poblíž Bítova, Turecký kopec nad Bihankou u Hornic nebo Staré Hobzí nad Moravskou Dyjí.

Strategické místo u zemské dolnorakouské stezky u dyjského brodu na jihozápadní Moravu opanovali páni z Trnavy (Herren von Thürnau) s erbem tří leknínových lupenů, ministeriálové hrabat z Perneku,<ref>Členové rodu erbu tří leknínových lupenů se na zač. 13. století nacházeli v Miroslavi, Myslibořicích (Hartleb a Ekhart), rakouské Trnavě a na Frejštejně. In: Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, 1034-1198</ref> jež si na vysokém ostrohu nad soutokem Dyje (u obce Dolní Trnávka / Unter-Thür-nau) a potoka Javorka (Gaberbach) vystavěli hradní sídlo. V roce 1157 je doložen ''Ekkihard de Tirnua'' s dvěma bratry, v roce 1175 Oldřich de Tiernahc (''Ulrich de Tiernahc''). Další z členů rodu ''Wernhard de Trnowa'' (r. 1215) vstoupil do služeb moravského markraběte Vladislava Jindřicha (1192–1222), za což získal právo kolonizovat území na sever od rodového sídla - moravské příhraničí (jižní Jemnicko, Vratěnín, Lubnice, Kostníky, Slavíkovice, atd.)

Po válečných konfliktech (1226–1246) mezi posledními Babenberky a českými Přemyslovci a po nástupu krále a vévody Přemysla Otakara II. (1247–1278) se Podyjí stalo vnitrozemským územím. Sám panovník se očividně snažil nově získané rakouské země propojit se zemí svého původu. V roce 1251, kdy byl zvolen rakouským vévodou, vstoupil do užších vztahů s Moravou také klášter v Jeruši (Stift Geras). Se svolením panovníka obdaroval Vikart z Trnavy (Wigardus de Tirna)<ref>„Die Tirna”. (Jahrbuch für Landeskunde v. N.-Oe. II.; Wien 1869, S. 325) auch F. X. Kießling, „Die drei Thayaburgen Buchenstein, Eibenstein, Unter-Thyrnau nebst der Oertlichkeit Lehstein" (Wien 1895) und „Bote aus dem Waldviertel", XVIII. Jahrg. 1895), Nr. 429</ref> a též se souhlasem své choti (Wolfhilda) a synů (Walther, Wernharb a Ulrich de Tyrna) v prosinci 1251 jerušskému klášteru patronátní právo ke kostelu (sv. Jakuba) ve Vratěníně (Wratingen, Vraetingen). V roce 1271 vlastnil hrad Trnavu Vikartův bratranec Wernhard, jenž si zbudoval sídlo na Budči u Jemnice (1251 Wernhart und Ulrich von Butsch).