Dějiny Korolup/Proslov: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
doplněno předpolí Bítova
mBez shrnutí editace
Řádek 5:
Část rakouského Podyjí u dyjského brodu na jihozápadní Moravu spravovali asi od první poloviny 12. století ve službách hrabat z Perneku páni z Trnavy (''Herren von Thürnau'') s erbem tří leknínových lupenů,<ref>Členové rodu erbu tří leknínových lupenů se na zač. 13. století nacházeli v Miroslavi, Myslibořicích (Hartleb a Ekhart), rakouské Trnavě a na Frejštejně. In: Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, 1034-1198</ref> jež si na vysokém ostrohu nad soutokem Dyje (u obce ''Dolní Trnávka / Unter-Thürnau'') a potoka Javorka (''Gaberbach'') vystavěli hradní sídlo. V roce 1157 je doložen ''Ekkihard de Tirnua'' s dvěma bratry, v roce 1175 Oldřich de Tiernahc (''Ulrich de Tiernahc''). Další z rodu ''Wernhard de Trnowa'' vstoupil do služeb moravského markraběte [[w:Vladislav Jindřich|Vladislava Jindřicha]], za což získal právo kolonizovat přilehlé moravské pohraničí.
 
Po válečných konfliktech mezi posledními Babenberky a českými Přemyslovci a po nástupu krále a vévody [[w:Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]] se Podyjí stalo vnitrozemským územím. Sám panovník se očividně snažil nově získané rakouské země propojit se zemí svého původu. V roce 1251 vstoupil do užších vztahů s Moravou také dolnorakouský klášter v Jeruši (''Stift Geras''). Vikart z Trnavy (''Wichard de Thyrnach'')<ref>„Die Tirna”. (Jahrbuch für Landeskunde v. N.-Oe. II.; Wien 1869, S. 325) auch F. X. Kießling, „Die drei Thayaburgen Buchenstein, Eibenstein, Unter-Thyrnau nebst der Oertlichkeit Lehstein" (Wien 1895) und „Bote aus dem Waldviertel", XVIII. Jahrg. 1895), Nr. 429</ref> téhož roku daroval se svolením panovníka a též své choti (''Wulfhild de Tyrna'') a synů (''Walther, Wernharb a Ulrich de Tyrna'') jerušskému klášteru patronátní právo ke kostelu (sv. Jakuba) ve Vratěníně (''Wratingen, Vraetingen''). Založená ves Vratěnín tvořila tehdy součást většího Vikartova majetkového celku, který se rozprostíral po obou stranách hranice se správním centrem na hradě Trnava.<ref>Podle ''Antona von Perger''se od 13. stol. hlavním působištěm pánů z Trnavy stala Vídeň a v pol. 14. stol. byl rod povýšen do rytířského stavu. Anton Franz Ritter von Perger (* 20. Dezember 1809 Wien; † 14. April 1876) rakouský malíř, grafik a spisovatel, syn malíře a mědirytce Sigmunda Ferdinanda von Perger, otec chemika Huga von Perger a hudebníka Richarda von Perger.</ref><ref>[https://books.google.at/books?id=Jd6TjzKZ7IkC&pg=PA329&dq=Die+Tirna&hl=de&sa=X&ved=0ahUKEwjYh4X1_YXdAhWRxIsKHeq5BykQ6AEIMzAC#v=onepage&q=Die%20Tirna&f=false Jahrbuch für Landeskunde von Nieder-Oesterreich, Band 2]</ref><ref>[https://books.google.at/books?id=Srem9TqtjMsC&pg=PA167&dq=Die+Tirna&hl=de&sa=X&ved=0ahUKEwjYh4X1_YXdAhWRxIsKHeq5BykQ6AEIKDAA#v=onepage&q=Die%20Tirna&f=false Berichte und Mitteilungen des Altertums-Vereines zu Wien, Band 15]</ref>
 
Vikartovi bratranci Wernhart a jeho bratr Oldřich (též erbu tři leknínových lupenů) se psali roku 1251 po Budči (1251 ''Wernhardus de Putsche'', ''Vlricus de Putsche'') a Wernhart roku 1259 po Loukovicích / Slavíkovicích (''Wernhard von Laúkwicz''),<ref>CDM III n. 374.Regest: CDB 5/3 n. 1359, [http://monasterium.net/mom/AT-StiAZ/Urkunden/1265.2/charter?q=Wichard Stiftsarchiv Zwettl]</ref> kdy na Vranově svědčil při daru svého příbuzného Vikarta z Trnavy a jeho zetě Jana z Dobřan při obdarování řádu magdalenitek v západočeských Dobřanech. Po smrti Vikartově přijal predikát z Trnavy (1271 Wernhard de Dirna).<ref>Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1271 VII 10, in: monasterium.net, URL <http://monasterium.net/mom/AT-StiAZ/Urkunden/1271_VII_10.1/charter>, accessed at 2018-08-11Z</ref> Potomkem Oldřicha byl pravděpodobně Winhard z Loukovic / Slavíkovic (''Winhardus de Laukwicz'', r. 1265)<ref>[http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3&bookid=69&page=381 CDM III, s. 377, č. 374]</ref> a dalšími následníky vladykové ze Slavíkovic.<ref>PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83, p. 19; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 26; s. 83</ref> K nim patřil Bernhard (''Bernhardi de Laucwycz''), jež po sobě zanechal vdovu Jitku (''Jutca de Laucwycz'').<ref>MZD I, s. 11, č. 206; s. 11, č. 208</ref> Budeč se později dostala do držení Ranožírovců, snad sňatkem s nějakou členkou Vikartovy větve.<ref>CDM VII. s. 523-526, č. 708; PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83</ref>
Řádek 15:
Část Vikartova majetku se po jeho smrti dostala do držení [[w:Fulštejnové|pánů z Fulštejna]] - v roce 1312 je zboží v [[w:Menhartice|Menharticích]], [[w:Hluboká (Dešná)|Hluboké]], [[w:Bělčovice|Bělčovicích]], [[w:Uherčice (okres Znojmo)|Uherčicích]], Kozojedech, [[w:Stálky|Stálkách]], [[w:Stupešice|Stupešicích]] a [[w:Křepice (okres Znojmo)|Křepicích]] součástí fundace Isoldy, vdovy po Matěji Fulštejnovi (''Mathei de Fullenstein'') oslavanskému klášteru.<ref>Moravský zemský archiv v Brně Cisterčiacki Brno (1225-1748) 1312 VIII 10, in: monasterium.net, URL <http://monasterium.net/mom/CZ-MZA/E09/1312_VIII_10.1/charter>, accessed at 2018-08-11Z, [http://monasterium.net/mom/CZ-MZA/E09/1312_VIII_10.1/charter král Jan potvrzuje darování Isoldy (''Ysaldis abbatissa monasterii de Osla''), choti Matěje z Fulštejna (''ab Izaldi consorte Mathei de Fullenstein'')]</ref> K majetku Fulštejnů (dříve Vikarta z Trnavy) snad patřily i vsi [[w:Dešná (okres Jindřichův Hradec)|Dešná]], [[w:Županovice (okres Jindřichův Hradec)|Županovice]] a zaniklé Ocmanice (v katastru obce Dešná), jež se prodejem nebo postoupením v léno dostaly k majetkům [[w:Arcidiecéze olomoucká|olomouckého biskupství]] (v roce 1320 v držení pánů z Walsee).<ref>CDM 7 (1334-1349): král Karel IV. propůjčuje Heinrichovi z Waldsee a na Drosendorfu městečko Vratěnín, s. 574/1006, [http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3&bookid=68&page=578 ]</ref>
 
Druhou část území po Vikartovi z Trnavy (''Tyrny'') získali páni z Klinkenberka. Jan z Klinkenberka (''Johann von Klingerberg /Chlingerverch''), zástavní majitel hradu [[w:Litschau|Litschau]], držel také hrad Trnavu (Tierna), vsi Rabesreith a Luden nedaleko [[w:Drosendorf-Zissersdorf|Drozdovic (''Drosendorf'')]], městečko [[w:Vratěnín|Vratěnín]], popluží u Lubence (''die Ecker zu Lubentz''/ Lubnice)<ref>Stejný název nesl cisterciácký klášter „Łubnitz/Lubenez” (Łubnice/Lubenec, nyní Velkopolské vojvodství) z první poloviny 13. století. In: Waldemar P. Könighaus: Die Zisterzienserabtei Leubus in Schlesien von ihrer Gründung bis zum Ende des 15. Jahrhunderts, s. 214 a 261</ref> a u Šonovic (zaniklá ves),<ref>Šonovice ležely snad mezi Hlubokou a Vratěnínem, kde se nachází polní trať Šanovice, NEKUDA, V.: Zaniklé osady, s. 48;</ref> ves [[w:Rancířov|Rancířov]], v [[w:Mešovice|Mešovicích]] dědiny platné, v [[w:Lubnice|Hafnerluden]] (nyní též Lubnice) poplužní dvůr s dědinami platnými a v [[w:Kostníky|Kostníkách]] dědiny platné. [[w:Mladoňovice (okres Třebíč)|Mladoňovice]] obdržel od [[w:Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] v roce 1319 jako samostatné léno.<ref>Franz Karl Wissgrill: Schauplatz des landsässigen nieder-oesterreichischen Adels vom Herren- und Ritterstande von dem XI.Jahrhundert: Bd.I-V., Band 5, 1804, s. 172 - Klingenberg</ref> V roce 1323 Jan Lucemburský povýšil Vratěnín na trhové městečko a udělil mu právo trhu, který se konal každou středu v týdnu. V roce 1348 udělil [[w:markrabě Karel|Karel IV.]] odúmrť po pánech z Klinkenberka, tak jak ji drželi ''Johansen, Albrechten und Heinrichten von Chlingenberg'' a před tím patřící ''zu dem Huse ze Tyrnach'', Jindřichovi [[w:Páni z Valsy|z Waldsee]] na Drosendorfu.<ref>CDM 7 (1334-1349): král Karel IV. propůjčuje Heinrichovi z Waldsee a na Drosendorfu městečko Vratěnín, s. 574/1006, [http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3&bookid=68&page=578 ]</ref>
 
== Odkazy ==