Dějiny Korolup/Proslov: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m Mladoňovice, poznámka
m Robot: kosmetické úpravy
Řádek 1:
[[Soubor:Korolupy celkový pohled před rokem 1945.jpg|náhled|Obec [[w:Korolupy|Korolupy]] (německy ''Kurlupp'') se nachází v na jihozápadě Jihomoravského kraje v okrese Znojmo. První písemná zmínka o Korolupech pochází z 12. prosince roku 1371, kdy markrabě Jan přikázal Petrovi Hechtovi z Rosic, toho času purkrabímu na Frejštejně a Vranově, aby byl poslem k deskám při vkladech Jindřicha z Hradce (a to i vsí Chrlop a Mešovic) ''Seydlinovi'' ze Sichelbachu a Lubnice.<ref>Stavovské listiny, výtah z katalogu Dr. Mojmíra Švábenského, (1212) 1310 - 1847, s. 18, č. 84.</ref> Do června roku 1945 ve vsi žilo převážně německé obyvatelstvo s malou českou menšinou. Přelomové události 20. století ovlivnily nejen život místních obyvatel, ale podepsaly se také na vývoji celého regionu.]]
 
Po bojích římskoněmeckého krále [[w:Jindřich III. Černý|Jindřicha III.]] a markrabího [[w:Vojtěch Babenberský|Vojtěcha Babenberského]] s českým knížetem [[w:Břetislav I.|Břetislavem]] připadlo dobyté území mezi Dunajem, Chubou (''Kaja'') a Dyjí k [[w:Rakouské markrabství|Východní marce]] a řeka Dyje tvořila vojenskou hranici mezi Moravou a Východní markou. Král Jindřich si z titulu zeměpána ponechal většinu území a některá udělil do přímé správy [[w:Babenberkové|Babenberkům]], kteří od konce 11. století svěřili kolonizační působnosti na území sahajícím od [[w:Raabs an der Thaya (hrad)|hradu Rakous]] (''Raabs an der Thaya'') až po [[w:Bítov (hrad)|Bítov]] svým ministeriálům z [[w:Pernegg (Dolní Rakousy)|Perneku]], hrabatům původem z dolního povodí [[w:Inn|Innu]] ve východním Bavorsku. K menší korekci hranice na Dunaji došlo po bitvě u Mailberka (Mouriberg), kdy český kníže [[w:Vratislav II.|Vratislav II.]] a jeho mladší moravský bratr [[w:Konrád I. Brněnský|Konrád I.]], kníže brněnsko-znojemský, porazili [[w:Leopold II. Babenberský|Leopolda II. Babenberského]], čímž se nejsevernější oblouky Dyje dostaly k moravskému území (předpolí Bítova zabezpečené novým hradem Vranovem).
 
Část rakouského Podyjí u dyjského brodu na jihozápadní Moravu spravovali asi od první poloviny 12. století ve službách hrabat z Perneku páni z Trnavy (''Herren von Thürnau'') s erbem tří leknínových lupenů,<ref>Členové rodu erbu tří leknínových lupenů se na zač. 13. století nacházeli v Miroslavi, Myslibořicích (Hartleb a Ekhart), rakouské Trnavě a na Frejštejně. In: Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, 1034-1198</ref> jež si na vysokém ostrohu nad soutokem Dyje (u obce ''Dolní Trnávka / Unter-Thürnau'') a potoka Javorka (''Gaberbach'') vystavěli hradní sídlo. V roce 1157 je doložen ''Ekkihard de Tirnua'' s dvěma bratry, v roce 1175 Oldřich de Tiernahc (''Ulrich de Tiernahc''). Další z rodu ''Wernhard de Trnowa'' vstoupil do služeb moravského markraběte [[w:Vladislav Jindřich|Vladislava Jindřicha]], za což získal právo kolonizovat přilehlé moravské pohraničí.
 
Po válečných konfliktech mezi posledními Babenberky a českými Přemyslovci a po nástupu krále a vévody [[w:Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]] se Podyjí stalo vnitrozemským územím. Sám panovník se očividně snažil nově získané rakouské země propojit se zemí svého původu. V roce 1251 vstoupil do užších vztahů s Moravou také dolnorakouský klášter v Jeruši (''Stift Geras''). Vikart z Trnavy (''Wichard de Thyrnach'')<ref>„Die Tirna”. (Jahrbuch für Landeskunde v. N.-Oe. II.; Wien 1869, S. 325) auch F. X. Kießling, „Die drei Thayaburgen Buchenstein, Eibenstein, Unter-Thyrnau nebst der Oertlichkeit Lehstein" (Wien 1895) und „Bote aus dem Waldviertel", XVIII. Jahrg. 1895), Nr. 429</ref> téhož roku daroval se svolením panovníka a též své choti (''Wulfhild de Tyrna'') a synů (''Walther, Wernharb a Ulrich de Tyrna'') jerušskému klášteru patronátní právo ke kostelu (sv. Jakuba) ve Vratěníně (''Wratingen, Vraetingen''). Založená ves Vratěnín tvořila tehdy součást většího Vikartova majetkového celku, který se rozprostíral po obou stranách hranice se správním centrem na hradě Trnava.<ref>Podle ''Antona von Perger''se od 13. stol. hlavním působištěm pánů z Trnavy stala Vídeň a v pol. 14. stol. byl rod povýšen do rytířského stavu. Anton Franz Ritter von Perger (* 20. Dezember 1809 Wien; † 14. April 1876) rakouský malíř, grafik a spisovatel, syn malíře a mědirytce Sigmunda Ferdinanda von Perger, otec chemika Huga von Perger a hudebníka Richarda von Perger.</ref><ref>[https://books.google.at/books?id=Jd6TjzKZ7IkC&pg=PA329&dq=Die+Tirna&hl=de&sa=X&ved=0ahUKEwjYh4X1_YXdAhWRxIsKHeq5BykQ6AEIMzAC#v=onepage&q=Die%20Tirna&f=false Jahrbuch für Landeskunde von Nieder-Oesterreich, Band 2]</ref><ref>[https://books.google.at/books?id=Srem9TqtjMsC&pg=PA167&dq=Die+Tirna&hl=de&sa=X&ved=0ahUKEwjYh4X1_YXdAhWRxIsKHeq5BykQ6AEIKDAA#v=onepage&q=Die%20Tirna&f=false Berichte und Mitteilungen des Altertums-Vereines zu Wien, Band 15]</ref>
 
Vikartovi bratranci Wernhart a jeho bratr Oldřich (též erbu tři leknínových lupenů) se psali roku 1251 po Budči (1251 ''Wernhardus de Putsche'', ''Vlricus de Putsche'') a Wernhart roku 1259 po Loukovicích / Slavíkovicích (''Wernhard von Laúkwicz''),<ref>CDM III n. 374.Regest: CDB 5/3 n. 1359, [http://monasterium.net/mom/AT-StiAZ/Urkunden/1265.2/charter?q=Wichard Stiftsarchiv Zwettl]</ref> kdy na Vranově svědčil při daru svého příbuzného Vikarta z Trnavy a jeho zetě Jana z Dobřan při obdarování řádu magdalenitek v západočeských Dobřanech. Po smrti Vikartově přijal predikát z Trnavy (1271 Wernhard de Dirna).<ref>Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1271 VII 10, in: monasterium.net, URL <http://monasterium.net/mom/AT-StiAZ/Urkunden/1271_VII_10.1/charter>, accessed at 2018-08-11Z</ref> Potomkem Oldřicha byl pravděpodobně Winhard z Loukovic / Slavíkovic (''Winhardus de Laukwicz'', r. 1265)<ref>[http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3&bookid=69&page=381 CDM III, s. 377, č. 374]</ref> a dalšími následníky vladykové ze Slavíkovic.<ref>PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83, p. 19; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 26; s. 83</ref> K nim patřil Bernhard (''Bernhardi de Laucwycz''), jež po sobě zanechal vdovu Jitku (''Jutca de Laucwycz'').<ref>MZD I, s. 11, č. 206; s. 11, č. 208</ref> Budeč se později dostala do držení Ranožírovců, snad sňatkem s nějakou členkou Vikartovy větve.<ref>CDM VII. s. 523-526, č. 708; PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83</ref>
 
Někdy kolem poloviny 13. století založili potomci pána ''Wernharda de Trnowa'' hrad [[w:Frejštejn|Frejštejn (''Freistein'')]]. Páni z Frejštejna (''Frei von Freistein'') nosili stejný erb jako jejich příbuzný Vikart z Trnavy (''Wichard von Thürnau''). V roce 1251 mu svědčili Oldřich (Ulrich) zvaný Liber (''Svobodný, německy Frei'') a jeho syn Gaytmar (později s přídomkem ''Vreyensteyn'') při obdarování [[w:Opatství Geras|jerušského kláštera]]. V roce 1286 se Oldřich Frej z Frejštejna (''Ulrich Frei von Freistein'') vzdal se souhlasem svých dědiců a jeho bratrů Heinricha a Marcharta čtyř plstěných párů bot, každoročního daru kláštera v Jeruši. Skromný gotický hrad Frejštejn, tehdy spadající do obvodu bítovské kastelanie, byl jako sídlo lapků roku 1286 se souhlasem mladého českého krále [[w:Václav II.|Václava II.]] rakouským vévodou [[w:Albrecht I. Habsburský|Albrechtem I.]] dobyt, pobořen a pravděpodobně navrácen českému králi a moravskému zeměpánovi.
 
Hrad byl ještě za vlády Václava II. znovu obýván a stavebně značně rozšířen. V roce 1310 se na listině [[w:Rajmund z Lichtenburka|Rajmunda z Lichtenburka]] připomíná Markvart Frej (Marquart Frey),<ref>CDM 6, 1307-1333, s. 31. Rajmund z Lichtenburka zastavuje oslavanskému klášteru plat 10 hřiven pražských grošů na vesnicích [[w:Radkovice u Hrotovic|Radkovicích]], [[w:Udeřice|Udeřicích]] a [[w:Bačice|Bačicích]], listinu stvrzují pán Smil z Krumvaldu, jeho bratr Wolfram, Bohuslav z Šakvic, Jaroš z Vydří, Maršík z Knínic a Marquart z Frejštejna,</ref> v roce 1322 a 1323 při obdarování [[w:Klášter Zwettl|Světelského kláštera]] (''Stift Zwettl'') Oldřich Frej (Ulrich Vrey).<ref>Liechtenfels, 13. prosinec 1322, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1323 II 02, in: monasterium.net. Albrechtsberg, 2. února 1323, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1323 II 02, in: monasterium.net.</ref><ref>Na řece Světlá (Zwettl) se rozprostíraly pozemky Kueringů, kteří založili r. 1138 klášter Světlou. Potřebné pozemky k tomuto účelu dostal Hadmar z Kueringu od krále Konráda III. a vévody Leopolda Bavorského r. 1139.</ref> Od třicátých let 14. století se hrad Frejštejn nacházel ve správě zeměpanských purkrabí: roku 1331 se připomíná purkrabí Konrád z Bítova s chotí Budislavou, roku 1354 a 1371 Petr Hecht z Rosic (též purkrabí na hradě ve Vranově a držitel blíže nespecifikovaného léna u benediktýnského kláštera v Melku)<ref>Niederösterreichisches Landesarchiv Urkundensammlung des Ständischen Archivs StA Urk 2055, in: monasterium.net, URL [http://monasterium.net/mom/AT-NOeLA/StA_Urk/StA_Urk_2055/charter 1420 - Nikolaus, Abt von Melk, belehnt Mert den Fabrukk mit den Melker Lehen, die dieser von Peter dem Hecht gekauft hat.]</ref>, syn Wernharda Hechta z Rosic (erbu stříbrné štiky<ref>Štika - německy der Hecht</ref> ve skoku v červeném poli).<ref>Jiří Kacetl - Petr Lazárek - David Molík: [http://www.muzeumznojmo.cz/O-muzeu/Publikace Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí], česky a německy</ref><ref>Stanislav Vohryzek: [https://is.muni.cz/th/w0uzp/?so=nx Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek]</ref><ref>Wernhard Hecht z Rosic měl v zástavě od krále Jana Omice s tvrzí a ves Bukovany za 80 hř. gr. pražských, jež mu r. 1319 vyplatil královský číšník Oldřich z Khessinga a sám je přijal od krále v zástavu za 200 hř. gr. praž. na tak dlouho, až by se jemu, nebo jeho dědicům, splatily tyto peníze. In: Vlastivĕda Moravská, Musejní spolek v Brně 1904, s. 337</ref> V roce 1377 je na rakouské straně zmíněn ''Niclas der Hecht'', purkrabí na hradě Waidhofenu (''Vetter Niclas der Hecht, die zeit purgraf ze Waydhofen'').<ref>Weitra, Schlossarchiv Urkunden (1339-1606) 1377 06 24, in: monasterium.net, URL [http://monasterium.net/mom/AT-SchlAWei/Urkunden/1377_06_24/charter Siegler: 1. „die erbern mein Vetter Niclas der Hecht, die zeit purgraf ze Waydhofen]</ref><ref>Stanislav Vohryzek: Hechtové z Rosic / Die Hecht von Rossitz</ref>
 
Část Vikartova majetku se po jeho smrti dostala do držení [[w:Fulštejnové|pánů z Fulštejna]] - v roce 1312 je zboží v [[w:Menhartice|Menharticích]], [[w:Hluboká (Dešná)|Hluboké]], [[w:Bělčovice|Bělčovicích]], [[w:Uherčice (okres Znojmo)|Uherčicích]], Kozojedech, [[w:Stálky|Stálkách]], [[w:Stupešice|Stupešicích]] a [[w:Křepice (okres Znojmo)|Křepicích]] součástí fundace Isoldy, vdovy po Matěji Fulštejnovi (''Mathei de Fullenstein'') oslavanskému klášteru.<ref>Moravský zemský archiv v Brně Cisterčiacki Brno (1225-1748) 1312 VIII 10, in: monasterium.net, URL <http://monasterium.net/mom/CZ-MZA/E09/1312_VIII_10.1/charter>, accessed at 2018-08-11Z, [http://monasterium.net/mom/CZ-MZA/E09/1312_VIII_10.1/charter král Jan potvrzuje darování Isoldy (''Ysaldis abbatissa monasterii de Osla''), choti Matěje z Fulštejna (''ab Izaldi consorte Mathei de Fullenstein'')]</ref> K majetku Fulštejnů (dříve Vikarta z Trnavy) snad patřily i vsi [[w:Dešná (okres Jindřichův Hradec)|Dešná]], [[w:Županovice (okres Jindřichův Hradec)|Županovice]] a zaniklé Ocmanice (v katastru obce Dešná), jež se prodejem nebo postoupením v léno dostaly k majetkům [[w:Arcidiecéze olomoucká|olomouckého biskupství]] (v roce 1320 v držení pánů z Walsee).<ref>CDM 7 (1334-1349): král Karel IV. propůjčuje Heinrichovi z Waldsee a na Drosendorfu městečko Vratěnín, s. 574/1006, [http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3&bookid=68&page=578 ]</ref>
 
Druhou část území po Vikartovi z Trnavy (''Tyrny'') získali páni z Klinkenberka. Jan z Klinkenberka (''Johann von Klingerberg /Chlingerverch''), zástavní majitel hradu [[w:Litschau|Litschau]], držel také hrad Trnavu (Tierna), vsi Rabesreith a Luden nedaleko [[w:Drosendorf-Zissersdorf|Drozdovic (''Drosendorf'')]], městečko [[w:Vratěnín|Vratěnín]], popluží u Lubence (''die Ecker zu Lubentz''/ Lubnice)<ref>Stejný název nesl cisterciácký klášter „Łubnitz/Lubenez” (Łubnice/Lubenec, nyní Velkopolské vojvodství) z první poloviny 13. století. In: Waldemar P. Könighaus: Die Zisterzienserabtei Leubus in Schlesien von ihrer Gründung bis zum Ende des 15. Jahrhunderts, s. 214 a 261</ref> a u Šonovic (zaniklá ves),<ref>Šonovice ležely snad mezi Hlubokou a Vratěnínem, kde se nachází polní trať Šanovice, NEKUDA, V.: Zaniklé osady, s. 48;</ref> ves [[w:Rancířov|Rancířov]], v [[w:Mešovice|Mešovicích]] dědiny platné, v [[w:Lubnice|Hafnerluden]] (nyní též Lubnice) poplužní dvůr s dědinami platnými a v [[w:Kostníky|Kostníkách]] dědiny platné. [[w:Mladoňovice (okres Třebíč)|Mladoňovice]] obdržel od [[w:Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] v roce 1319 jako samostatné léno.<ref>Franz Karl Wissgrill: Schauplatz des landsässigen niederoesterreichischen Adels vom Herren- und Ritterstande von dem XI.Jahrhundert: Bd.I-V., Band 5, 1804, s. 172 - Klingenberg</ref> V roce 1323 Jan Lucemburský povýšil Vratěnín na trhové městečko a udělil mu právo trhu, který se konal každou středu v týdnu. V roce 1348 udělil [[w:markrabě Karel|Karel IV.]] odúmrť po pánech z Klinkenberka, tak jak ji drželi ''Johansen, Albrechten und Heinrichten von Chlingenberg'' a před tím patřící ''zu dem Huse ze Tyrnach'', Jindřichovi [[w:Páni z Valsy|z Waldsee]] na Drosendorfu.<ref>CDM 7 (1334-1349): král Karel IV. propůjčuje Heinrichovi z Waldsee a na Drosendorfu městečko Vratěnín, s. 574/1006, [http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3&bookid=68&page=578 ]</ref><ref>Mladoňovice pak získal Jindřich z Hradce a v roce 1349 mu léno potvrdil Karel IV. Snad v této souvislosti pak držel majetky u Mešovic a Korolup. Později ale léno Mladoňovice ve spojení s pány z Hradce zmíněno není. V polovině 14. století vedli také spor o hrad Cornštejn s Lichtenburky z Bítova.</ref>
 
== Odkazy ==