Nervové buňky: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
FDominec (diskuse | příspěvky)
+ text
 
FDominec (diskuse | příspěvky)
Řádek 49:
Řekněme, že nervový impuls úspěšně dorazil na konec axonu čili synapsi a je třeba jej předat ostatním buňkám. Nejběžnější je přenos neurotransmitery – speciálními látkami, které ve velmi malém množství vylučuje synapse, aby byly přijaty receptory další buňky. Neurotransmitery jsou obsaženy v tzv. synaptických váčcích v množství pouhých několika tisíc molekul. Synaptických váčků je na povrchu synapse podobný počet.
 
Pokud na akční potenciál dorazí na synapsi, dojde k otevření jiných kanálů, specializovaných na kationty Ca2Ca<sup>2+</sup>. Ty začnou pronikat dovnitř, jako je popsáno výše u sodíku. Z toho vyplývá, že pro přenos signálu je zcela nezbytná přítomnost vápníku v mezibuněčném roztoku, při jeho vyšší koncentraci je i vyšší pravděpodobnost vyloučení neurotransmiteru.
 
Přesný proces, který probíhá uvnitř synapse po vstupu vápníku, není úplně znám. Pravděpodobně se vápníkové ionty navážou na membrány některých buněčných organel a především způsobí, že synaptické váčky přilnou k buněčné membráně a tím se molekuly neurotransmiterů vyloučí ven z buňky (tento proces se nazývá ''exocytóza''). Obnovují se opačným postupem, kdy se membrána prohne dovnitř, uzavře se a začnou se v ní vytvářet nové neurotransmitery. Celý tento proces je poměrně náhodný – neurotrasmiter se v malé míře vylučuje i bez významnějších podnětů.
 
[[Soubor:Acetylcholine.svg|100px|right|Acetylcholin]]
Do úzkého prostoru se tedy uvolní (z chemického hlediska velmi malé) množství neurotransmiterů. Neurotransmiterem je obvykle acetylcholin. Ty se navážou na receptory na membráně druhé buňky. Některé receptory se potom stanou propustnými pro kationty, některé vyvolají složitější chemické procesy, na kterých se obvykle podílejí tzv. G-proteiny. Obojí vede k tomu, že se změní membránový potenciál, zde označovaný jako postsynaptický potenciál (PSP). Obvykle se v buňce začne hromadit sodík (depolarizace), občas naopak může z buňky unikat ještě víc draslíku (hyperpolarizace). Protože druhá zmíněná změna vzdaluje buňku od napětí, potřebného k vytvoření AP, nazývá se inhibiční postsynaptický potenciál (IPSP). Pokud se za sebou nahromadí velké množství kladných vlivů a málo záporných (IPSP), vyvolá se celý popsaný postup s depolarizací a vznikem AP. Předání signálu z jednoho neuronu na druhý přes synapse trvá od 0,5 do 4 ms.
 
Do úzkého prostoru se tedy uvolní (z chemického hlediska velmi malé) množství neurotransmiterů. Neurotransmiterem je obvykle '''acetylcholin'''. Ty se navážou na receptory na membráně druhé buňky. Některé receptory se potom stanou propustnými pro kationty, některé vyvolají složitější chemické procesy, na kterých se obvykle podílejí tzv. G-proteiny. Obojí vede k tomu, že se změní membránový potenciál, zde označovaný jako postsynaptický potenciál (PSP). Obvykle se v buňce začne hromadit sodík (depolarizace), občas naopak může z buňky unikat ještě víc draslíku (hyperpolarizace). Protože druhá zmíněná změna vzdaluje buňku od napětí, potřebného k vytvoření AP, nazývá se inhibiční postsynaptický potenciál (IPSP). Pokud se za sebou nahromadí velké množství kladných vlivů a málo záporných (IPSP), vyvolá se celý popsaný postup s depolarizací a vznikem AP. Předání signálu z jednoho neuronu na druhý přes synapse trvá od 0,5 do 4 ms.
 
Neurotransmiterové molekuly se po aktivaci příslušných receptorů z mezibuněčného prostoru odstraní rozkladem, vtažením speciálními molekulami zpět do buňky nebo jednoduše difůzí do okolního prostoru.