Písmeno ě (ije) patří k historickým prvkům českého pravopisu. Je pozůstatkem původní slovanské palatalizace. Nikdy se nepíše na začátku slova, tvoří totiž celek s předchozí souhláskou, na níž závisí výslovnost celé skupiny.

dě, tě, ně editovat

Obdobně jako ve skupinách di, ti, ni písmeno ě značí, že předchozí d, t, n čteme měkce, tedy [ďe, ťe, ňe]. Nikdy nepíšeme ďe, ťe, ňe.

Příklady
dědeček [ďedeček], děti [ďeťi]
těsně [ťesňe]

bě, pě, vě, fě editovat

Tyto skupiny vyslovujeme [bje, pje, vje, fje]. Skupina se vyskytuje jen zřídka (např. ulice Na Harfě, fěrtoch, žirafě).

Příklady
běžet [bježet]
pět [pjet]
vědět [vjeďet]

V některých slovech také píšeme bje a vje, a to tehdy, pokud dojde k setkání -b/-v + je- při tvoření slov, zejména po předponách ob- a v-:

ob-jem (od jímat), ob-jezd (od jezdit), ob-jednat (od jednat)
v-jem, v-jezd (viz výše)

Někdy se způsobem psaní rozlišují různé významy stejně znějících slov:

Milenci v objetí. (od objímat)
Válka si vyžádala mnoho obětí. (oběť)

Ve slově oběd nepíšeme bje, ačkoliv by se mohl nabízet jeho vztah k jídlu (jedl).

Skupina [pje] se vždy píše jako .

mě, mně editovat

Obě skupiny vyslovujeme stejně, tedy [mňe]. (V některých nářečích se však ještě dnes můžeme setkat se starší výslovností [mje].)

Při rozhodování o tom, zda napsat , nebo mně, platí pravidlo, že mně píšeme tam, kde je skupina -mn- i jiných tvarech téhož slova nebo ve slovech příbuzných.

Příklady
jemně (od jemný), skromně (od skromný)
domněnka (od domnívat se), obdobně pomněnka, zapomněl, připomněl, vzpomněl atd.

V ostatních případech píšeme :

město, měsíc, v domě (od dům)
osamělý (od sám), tamější (od tam, nikoliv od tamní)

V tvarech zájmena píšeme ve 2. a 4. pádě (jako ), mně v 3. a 6. pádě (jako tobě). Krátký tvar dnes také nahrazuje již zastaralé mne (jako tebe):

viděl mě, podívej se na mě/mne, beze mě/mne
mně to neříkej, ke mně, o mně

Externí odkazy editovat