České země po roce 1848

Praha: liberální hnutí

Revoluce 1848

Bezprostřední podněty k revoluci v Rakousku přišly ze zahraničí. V Paříži zakázala vláda krále Ludvíka Filipa proreformní shromáždění („banket“) svolané na 22. února 1848. Na shromáždění přesto přišly zástupy lidí, které ilegální republikánské kluby vyzvaly k povstání. Když na jejich stranu přešly i jednotky Národních gard a v noci na 24. února se na ulicích objevily barikády, uprchl Ludvík Filip ze země a ve Francii byla vyhlášena republika. V severní Itálii propukly již v lednu nepokoje namířené proti rakouské armádě, která tyto oblasti přičleněné k habsburské monarchii, ovládala.

I v samotném Rakousku bylo dost příležitostí k nespokojenosti. Režim, zosobňovaný kancléřem Metternichem, se snažil vzdorovat vývoji nebo ho alespoň co nejvíce zpomalovat. Velká část obyvatelstva byla vázána robotou a poddanstvím, podnikání ztěžovaly zastaralé předpisy, veřejnému projednávání závažných otázek bránila zásadní omezení svobody tisku a shromažďování. Protože k hlavním propagovaným ctnostem patřila poslušnost a spokojenost, musela samostatná iniciativa vždy narážet na nepochopení a nelibost. To platilo i o státním aparátu. Situaci vyhrotily nové obtíže v předchozích letech: hospodářský růst byl kupodivu celkem slibný, ale zavádění strojů v továrnách, jež se musely vyrovnávat s rostoucí anglickou konkurencí, vedlo k masovému propouštění dělníků, a ti se za to pokoušeli pomstít rabováním továren. Neúroda v polovině čtyřicátých let zvedla ceny potravin a následně i dalších výrobků.

Všechny problémy komplikovala v českých zemích ještě národnostní otázka. I přes rozvoj češtiny se mateřský jazyk většiny obyvatelstva neprosadil ani na vyšších školách, ani v úřadech. Protože se sociální vzestup nemohl obejít bez dokonalé znalosti němčiny, Češi museli překonat vždy o jednu překážku více než jejich spoluobčané.

Dne 5. března 1848 přinesl jakýsi chlapec do šenku U tří seker zapečetěnou obálku. Ač byla adresována společnosti, která se tam scházela, odevzdal ji podezíravý hostinský policejní patrole. Nemýlil se: v obálce se nacházel list vybízející Čechy, aby se spojili a vybojovali si konstituci. „20. března 1848,“ oznamoval neznámý autor, „je všeobecné povstání“. Takových výzev reagující na svržení monarchie v některých Evropských státech a samozřejmě i na špatné poměry v podunajské monarchii se na počátku března objevilo mnoho. Policie je nestačila zabavovat, strhávat z nároží a domovních dveří. Nespokojenost se ale jinak projevovala jen v bouřlivých debatách po hospodách.

K činu se odhodlaly jen dvě společnosti. Jedna, scházející se U zlaté váhy, se skládala z mladých radikálů, kteří pro svůj neformální klub přijali název irského spolku Repeal. Druhá, v níž převažovali zástupci vzdělaného a vážnějšího měšťanstva, se zformovala kolem Petra Fastra, majitele hostince Zlatá husa na Václavském náměstí. Jejich vzájemnou spoluprací vzniklo provolání vyzývající Pražany, aby zanechali pasivity a přihlásili se účasti na projednávání veřejných záležitostí. „Rozvažte, prozkoumejte vše, občané hlavního města“ stálo na závěr prohlášení, „shromážděte se dne 11. března večer v Svatováclavských lázních k všeobecné poradě.“ Spoluprací obou kroužků vznikl i návrh petice, s níž měla schůze vyslovit souhlas. Původní koncept radikálů z Repealu upravil právník František Brauner – vypustil požadavek na řešení sociální otázky „organizací práce a mezd“ a zmírnil znění dalších bodů (zrušení roboty, rovnoprávnost češtiny s němčinou, svoboda tisku) tak, aby nepolekaly střední vrstvy. Na první místo vyzdvihl spojení českých zemí společnými úřady a sněmem. Předsedat schůzi však Brauner odmítl. Organizátoři nakonec přemluvili odvážnějšího úředníka Aloise Pravoslava Trojana. Úřady o všem pochopitelně věděly, neodvážily se však schůzi zakázat – jen neoficiálně zrazovaly občany z účasti. Již kolem šesté hodiny se před bodovou Svatováclavských lázní začali shromažďovat první zvědavci. Majitel objektu nejprve nechtěl otevřít, ale dal se přesvědčit. K osmé hodině zahájil Trojan schůzi a za pomoci Pavla Fastra seznamoval zúčastněné s již připravenými body petice. Všechny byly přijaty, byť některé v poněkud změněné podobě, jiné (zejména opět organizace práce a mezd) byly přidány. K jejich definitivní úpravě byl z pražských měšťanů, šlechty a inteligence zvolen výbor nazývaný Svatováclavský. Jakmile bylo složení výboru odhlasováno, Trojan schůzi zakončil. Jen známý bouřlivák, spisovatel Karel Sabina, se ještě prodral na řečniště a vykřikl: „Přátelé a občané! Dnešním dnem smazal se sebe český národ onu hanbu, jenž na něm lpěla od neblahé pohromy na Bílé hoře.“ Měl do značné míry pravdu: v rámci habsburské monarchie šlo vlastně o první spontánní projev svobodné vůle občanů neohlížejících se už na vůli úřadů. České měšťanstvo prokázalo v těchto několika březnových dnech pohotovost, vyspělost i odvahu.

Ráno 15. března předložil Svatováclavský výbor občanům k podpisu petici. Přes bouřlivou situaci, jaká v Praze panovala, mohly být požadované body splněny ještě v rámci současného systému. Rozhodující převrat, revoluci, způsobily až události ve Vídni, kde pod nátlakem studentů i dělnictva a za nečinného přihlížení všech ozbrojených složek odstoupil nenáviděný kancléř Metternich. V mocenském vakuu se revoluce nedala zastavit. Císař Ferdinand V. Dobrotivý přislíbil svým národům konstituci, povolil vytváření měšťanských gard a svobodu tisku.

Celou společnost ovládlo nadšení. Českou petici panovník zpočátku sice odmítl, ale když se na něj obrátili Pražané znovu, vyšel jim částečně vstříc a 8. dubna uznal zásadu jazykové rovnoprávnosti a povolil svolání rozšířeného zemského sněmu. Vídeň měla větší starosti s vývojem v Uhrách i v severní Itálii, kde se rakouské vojsko jen s obtížemi bránilo náporu italských revolucionářů podporovaných sardinským králem Karlem Albertem. Původní jednota obyvatelstva se však rozpadla, v prvé řadě z důvodů národnostních. Rozvoj české národní aktivity i přísliby jazykové rovnoprávnosti vzbudily u Němců obavy. Posílil je postoj Čechů k frankfurtskému parlamentu připravujícímu vznik sjednoceného německého státu, do kterého měly být zahrnuty i české země. Češi se ztotožnili se stanoviskem Františka Palackého, který tuto možnost jasně odmítl.

Palacký považoval jejich záměr za naprosto pochopitelný. Ve svém dopisu z 11. dubna však jasně prohlásil, že se takového díla Češi účastnit nemohou. Spojení českých zemí se Svatou říší římskou a později s Německým spolkem bylo vždy jen na úrovni vztahů mezi panovníky. Žádat, aby se český národ spojil s německým a vlastně se v něm rozplynul, je nemožné. Uvědomoval si rovněž, že tento krok by znamenal zkázu podunajské monarchie, které mělo podle Palackého velkou a vznešenou úlohu – ochránit malé národy střední a východní Evropy před rozpínavostí ruské říše. Prohlásil dokonce, že „kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, museli bychom v zájmu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve aby se utvořil“. Palackého názory česká veřejnost jednoznačně přijala. Němci je však s pobouřením odmítli. Neztotožnila se s nimi dokonce ani vídeňská vláda, která volbám do frankfurtského parlamentu nezabránila. V českých oblastech byli tyto volby ignorovány, v pohraničí obývané Němci proběhly přímo manifestačně.

Jako určitá protiváha k frankfurtskému parlamentu se na počátku června v Praze sešel všeslovanský sjezd, jež se měl pokusit koordinovat postup všech slovanských národů. Vážnou hrozbu představovala také sociální otázka – zejména stoupající nezaměstnanost pražského dělnictva.

Počáteční úspěchy revoluce představitele starého režimu zaskočily, takže se ani nezmohli na odpor. Přitom ale nebyli skutečně poraženi a ani jejich vliv opírající se o sílu tradice a bohatství nebyl oslaben. Především se mohli spolehnout na armádu. První vítězství maršála Radeckého v Itálii pro ně znamenala ohromné povzbuzení. V Praze hodlal zastavit postup revoluce velící generál hrabě Alfréd Windischgrätz, který okázalými přesuny vojsk či umístěním děl do palebních postavení upevňoval sebevědomí armády a zároveň se snažil provokovat druhou stranu. Studenti, z nichž někteří už nosili za pasem pistole, organizovaní v ozbrojeném sboru a roznícení příklady vídeňské revoluce nepotřebovali mnoho. Jejich hlavní představitel Karel sladkovský se nicméně domníval, že nepopulárního Windischgrätze bude lepší odstranit legální cestou.

O svatodušním pondělí sloužil oblíbený kněz Jan Arnold velkou mši u sochy sv. Václava na Koňském trhu. Když mše, chápaná jako slavnost sbratření, skončila, odešla část zástupů směrem na Můstek. Tam někdo zvolal „okolo Windischgrätze“ – to znamenalo do Celetné ulice, kde se nacházel generální štáb. Na volání „ať zhyne“ a na nadávky odpověděli vojáci bodáky a dav se rozprchl. Vlastně nepatrný incident dal popud k stavění barikád, k povstání. Windischgrätz měl převahu v počtu mužů a hlavně ve výzbroji. Oproti vojákům nepodléhali povstalci, mezi nimiž bylo nejvíce studentů a dělníků, žádnému ústřednímu velení. Windischgrätz se rozhodl, že vyčistí bezprostřední okolí svého velitelského stanoviště a bude usilovat jen o udržení hlavních komunikací. Do bojů o každou barikádu se vojáci nepouštěli, některá střetnutí byla ale tvrdá a krvavá, například obránci v Celetné ulici odrazili tři útoky vojáku. (V červnových bouřích bylo zabito přes 40 a zraněno více než 60 Pražanů.) v ranních hodinách 15. června opustilo vojsko Staré a Nové Město a stáhlo se na druhý břeh, odkud zahájilo bombardování Prahy. Bezohlednou kanonádu, která způsobila 16. června i požár staroměstských mlýnů, dosáhl Windischgrätz svého: 17. června se Praha podrobila. Na půdě Rakouska tak kontrarevoluce slavila první úspěch.

Kontrarevoluce?

S ohledem na povstání prosadila vláda odložení českého zemského sněmu. Naděje se pak přenesly na říšský sněm ve Vídni, jehož poslanci měli sepsat ústavu. Nový panovník, František Josef I., který 2. prosince nahradil na trůně Ferdinanda Dobrotivého, se však rozhodl pro návrat ke starým politickým začátkům. Příslib konstituce nadchl všechno obyvatelstvo. Těžko však šlo považovat za splnění jejich přání ústavu z dubna 1848 vydanou z moci úřední a vzápětí odvolanou. Iniciativa lidu a jeho zástupců se mohla projevit až na ústavodárném sněmu v červenci ve Vídni (zrušení roboty 7. září) a později v Kroměříži, kam byl sněm pro další nepokoje v hlavním městě přenesen. V Kroměříži se podařilo prakticky celou ústavu sepsat. Velkou zásluhu na tom měl mimo jiné i český politik František Ladislav Rieger, působící v podvýboru pro základní občanská práva.

Ale i tento první a poslední ústavodárný sněm v dějinách podunajské monarchie byl násilně rozpuštěn. V březnu 1849 věnoval nový panovník František Josef I. svým národům novou, oktrojovanou, ústavu, avšak ani ta nevydržela. Na Silvestra 1851 byla zrušena, protože prý neodpovídala potřebám doby. Ačkoli základní občanská práva zůstala v platnosti, svědčil tento krok o jednoznačné snaze vrátit vývoj zpět.

Politické projevy, tak jako před rokem 1848, nebyly trpěny a politicky nepohodlní lidé byli zavíráni a odsuzováni, či deportováni do vzdálených provincií. O umrtvení politického a společenského života se zasloužil nejvíce ministr vnitra Alexandr Bach, policie a nově zřízené četnictvo. Nový absolutismus, tedy neoabsolutismus či Bachův absolutismus, se však odlišoval od Metternichova starého především liberální hospodářskou politikou a také tím, že uvedl v život všechna zásadní rozhodnutí revoluce včetně výkupu z roboty, vybudování státní správy na nejnižší úrovni v podobě okresních zastupitelstev, zrušení cechů a privilegií šlechty. Otevíral cestu svobodnému kapitalistickému podnikání, rušil dovozní cla a vnitřní celní hranice, umožňoval zakládání bank a akciových společností a měnil zastaralé obchodní živnostenské zákony. Toto období trvalo v Rakousku od konce roku 1851 do nástupu „nové éry“, kdy byla vláda vyměněna.

Podunajská monarchie: vládní politika šedesátých let

Schmerlingova nová éra

Tři týdny poté, co v pruském sněmu padla okřídlená slova o železe a krvi, dne 22. října 1862, byl pronesen v poslanecké sněmovně neméně slavný výrok. Při projednávání návrhu nového tiskového zákona tehdy reagoval státní ministr Anton von Schmerling na námitky a neústupnost poslanců přijmout vládní návrh beze změn v předložené podobě sebevědomě lakonicky: „My můžeme počkat!“ Tato slova se vztahovala výhradně ke konkrétnímu předmětu a tedy nebyla myšlena jako principiální vládní prohlášení, ve skutečnosti tak ale byla pochopena. Obrazně vystihovala verbálně sice velmi silnou, ale v praxi značně rozpačitou a nejistou vládní politiku v době rakouské ústavní krize.

Po vojenské porážce z roku 1859 – u Magenty a Solferina – vstupovala i habsburská monarchie do „nové éry“, ačkoli to nikde nikdo příliš nevyhlašoval. Naopak, všechny předpokládané změny měly být pouhým rozváděním starších zásad, tedy ničím novým a převratným v pravém smyslu slova. Podstata systému měla zůstat, odcházeli však lidé, kteří ji po celé končící desetiletí spoluvytvářeli.

„Nová éra“ byla nenápadně zahájena na jaře 1860 v jednání tzv. rozmnožené říšské rady, jež měla zkoumat možnost jisté součinnosti veřejnosti při vyřizování státních záležitostí. Již tehdy tak vyvstala zcela klíčová otázka: Lze uchovat centralizovanou politickou strukturu podunajské monarchie, která stírala historické, etnické aj. rozdíly mezi jednotlivými částmi a na korunní země pohlížela víceméně jen jako na správní jednotky či provincie? Anebo je třeba ustoupit od ideje jednotného Velkorakouska a hledat s přihlédnutím ke značným rozdílům nové základy říšské jednoty?

Rakouský panovník přijal stanovisko většiny této rady a ve shodě s ním pak vydal 20. října 1860 závažný diplom, v němž byly stanoveny rámcové zásady nového uspořádání monarchie. Podstata císařského rozhodnutí spočívala v tom, že základem státu již neměl být zcela centralizovaný systém, nýbrž „jen takové instrukce a takové zřízení právní, ježto stejnou měrou se srovnávají s vědomím práva historického, s rozličností Našich království a zemí a s tím, čeho vyhledává jich pevný, nedílný a nerozlučitelný svazek“. Říjnový diplom tak nejen zjevně ohlašoval „novou éru“, když přepracoval dosavadní ideu jednotného Velkorakouska, ale stal se významným mezníkem v dějinách podunajské monarchie vůbec. Od utvoření soustátí počátkem 18. století směřoval vývoj k určité státně politické koncentraci, rokem 1860 však byl tento trend zastaven a vývoj směřoval k uvolňování některých vazeb. Říjnový diplom sice přinášel zásadní rozhodnutí, ale sám o sobě nebyl propracovanějším ústavním aktem a hlavní problém ponechával do značné míry otevřený: Jak totiž prakticky, reálně a přitom uspokojivě sloučit části v celek, aniž by přitom utrpěla svébytnost částí a jednota celku?

Proto se úsilí o realizaci záměrů říjnového diplomu stalo od počátku bojem o jeho interpretaci, ve kterém se střetávali stoupenci různých federalizačních koncepcí s mluvčími velkorakouského centralismu. S ohledem na dosavadní praxi a materiální a politické zájmy liberální buržoazie a také vzhledem k zahraničně politickému postavení monarchie jako prvního německého státu měly být zamýšlené změny prováděny v co nejnevinnější podobě a neměly rozhodně znamenat revoluční zlom. A tak se do klíčové funkce státního ministra dostal v polovině prosince 1860 favorit špiček liberální buržoazie a člověk přijatelný reprezentantům byrokratické vlády Anton von Schmerling.

Pětapadesátiletý Schmerling nebyl v politice žádným nováčkem. Přijal ideu jednotného Velkorakouska a jeho vůdčí funkce ve střední Evropě a dostával příležitost uskutečnit ji novými cestami a prostředky. Neotálel, a již v únoru 1861 nechal zveřejnit soubor několika desítek dokumentů, který byl rozpracováním zásad říjnového diplomu, a tím také podrobným schématem nového politického systému konstituční monarchie. Tato ústava formálně nerušila historickou strukturu monarchie, ale rozhodující pravomoci a vliv ponechávala ve „sjednocujícím středu“ říše. Schmerlingovský konstituční centralismus byl s uspokojením přijat německými liberály, kteří vítali skutečnost, že politická jednota monarchie zůstala v hlavních rysech zachována. Liberální buržoazie ostatních neněmeckých národů měla ovšem přebudování říše a interpretaci říjnového diplomu jiné představy. Jejich stanoviska však byla značně různorodá, a tak nemohla vzniknout jednotná opozice. Pod různými tlaky a po značném váhání někteří, mj. i čeští liberálové, přece jen únorovou ústavu podmínečně přijali jako možné východisko dalších změn.

Přesto měla nová politická architektura habsburské monarchie zůstat jen slibným projektem na papíře. Od počátku se nechaly slyšet síly, které nebraly bezpodmínečně navrhované změny vážně a podporovaly zcela jiná východiska pro uspořádání politických poměrů. Bez halasného vnějšího efektu, ale se vší vážností, byla znovu nastolena italská a uherská otázka. Po sardinském vojenském úspěchu v roce 1859 dávali Italové z Benátska zcela nepokrytě najevo, že nemají zájem na žádném Rakousku, ani konstitučním. Jakékoli projekty Velkorakouska jako ústavního státu důrazně odmítli i uherští liberálové, kteří požadovali obnovení vlastní ústavnosti jako jedinou možnou základnu nedorozumění. A tak v nové říšské radě, která se na základě únorové ústavy sešla v dubnu 1861, zůstala třetina lavic prázdných. Chyběli Italové z Benátska, zástupci uherského sněmu a poslanci Sedmihradska a Chorvatska.

Začátek činnosti této parlamentní instituce byl také počátkem rakouského ústavního konfliktu. Habsburská monarchie nebyla schopna ustavit se jako Velkorakousko.

Vídeň chtěla pasivní odpor zlomit, a podle Schmerlingova prohlášení mohla počkat. Ale odbojníci nepřicházeli a poslanecké lavice prořídly časem ještě více. V roce 1863 pochopili situaci čeští liberálové a nastoupili rovněž cestu „uherské rezistence“. Ubývalo však nejen poslanců, nýbrž také stoupenců nového vládního kursu. Značná část německých liberálů byla zjevně nespokojená s tím, že nový systém není schopen dalšího vývoje a uzavírá cesty k uvolnění a že tak vlastně není ničím jiným než skrytým absolutismem. Začalo se hovořit a psát o „klamném konstitucionalismu“, „hře na konstituci“, „schmerligovském divadle“ apod. Samotný Schmerling zůstával dlouho sebejistý, ale když se k vnitřním postupně přidávaly i narůstající zahraničně politické obtíže, začínalo být jeho postavení problematické. Uběhal čtyři léta a podunajská monarchie na tom byla hůře než roku 1861. To nebylo před nadcházejícím konfliktem s Pruskem vítané a tím méně žádoucí. V létě roku 1865 byl Schmerling propuštěn a ze slepé uličky měly být hledány jiné cesty.

Belcredi opravuje

Výhled v prvních týdnech roku 1866 byl bezstarostný, byl dokonce optimistický. V politicky málo záživné době v lednu a únoru přinášely noviny senzační zprávy o tom, že v Praze byl nalezen živý chroust, který „přinesen do teplého pokoje, velmi čilý byl, ano chvílemi i létal“. Tento poklid byl podmíněn nejen klidem v mezinárodních vztazích, ale v zemích habsburské monarchie také vnitropolitickými změnami „nové éry“ nového státního ministra Belcrediho.

Výchozím dokumentem nového politického kursu byl panovníkův manifest z 20. září 1865, kterým byla pozastavena platnost dosavadní ústavy. V manifestu byly výslovně odmítnuty případné spekulace o možnostech návratu k absolutismu a zdůrazněno, že konstituční monarchie má být neodvolatelnou formou politického systému. Panovník vřele poděkoval zástupcům „velké části říše“, kteří se ochotně několik let podíleli na zákonodárné činnosti, avšak současně s lítostí konstatoval, že „veliká část říše, jakkoli vřelá a vlastenecká srdce tam bijí, setrvale se vzdalovala společného působení v zákonodárství, hledíc odůvodniti své právní pochybnosti rozdílností v ustanoveních zákonů základních…“. Panovnická povinnost nedovolovala, aby tato okolnost nadále zůstávala bez povšimnutí, neboť „pokud se nedostává hlavní podmínky živého souboru základních zákonů a jasně vytknuté shodnosti částí tohoto souboru, potud také nevešlo ve skutek veliké a zajisté blahodárné dílo trvalého ústavního právního zřízení říše“. Řešení spletité otázky spatřoval panovník v tom, že říjnový diplom a únorová ústava budou předloženy uherskému a chorvatskému sněmu. Protože však „není dle práva možno, aby totéž ustanovení v jedné části říše se stalo předmětem jednání, v jiných pak částech aby bylo závazným zákonem říšským: vidím se nucena zastaviti platnost zákona o říšském zastupitelstvu s výslovným projevením, že Sobě vyhrazuji výsledky vyjednávání zastupitelstev oněch východních království, pakli by v sobě obsahovaly změny podotknutých zákonů, jež by se snášely s jednotou a mohutností říše, předložiti, než se rozhodnu, zákonním zastupitelstvům ostatních království a zemí, abych vyslechl a ocenil stejně vážné pronesení jejich… Svobodná jest dráha, která hledíc k právu legitimnímu ke srozumění vede!“.

Tím byla schmerlingovská konstrukce Velkorakouska demontována a na „svobodné dráze“ měl začít nový spor o interpretaci říjnového diplomu 1860. představitelé německé liberální buržoazie se ovšem na této uvolněné dráze necítili dobře a přijali zářijový manifest s nevraživostí a postupně rostoucím odporem. Jakkoli kritizovali předchozí pseudokontitucionalismus a požadovali rozsáhlejší občanské svobody, v principu zcela přijímali centralistické uspořádání, jak jej únorová ústava vymezovala. „Svobodná dráha“ pro ně znamenala možné ohrožení dosavadního „německého postavení“ a nebezpečí případného návratu k absolutismu ve chvíli, kdy se nenajde řešení.

Se zadostiučiněním a neskrývaným nadšením byl zářijový manifest přijat v českém prostředí. Představa o „svobodné dráze spásy“ byla již v prvních týdnech Belcrediho vlády potvrzována odvoláním některých schmerlingovských opatření, zejména vůči tisku, a celkově mírnějším postupem. Manifestem byla pozastavena platnost zákona o říšském zastupitelstvu, ale části ústavy týkající se zemských zřízení a zastupitelstev zůstávaly v platnosti. Proto se od přelomu listopadu a prosince 1865 soustředila pozornost veřejnosti na jednání zemských sněmů, které byly právě v tuto dobu svolány. Bylo to vůbec první jednání v Belcrediho éře, a tak se s napětím očekávalo, jak se zástupci veřejného mínění k jeho politickému směru postaví.

Všechny sněmy byly zahájeny císařským poselstvím, jehož obsahem bylo zopakování zásad zářijového manifestu. Zdaleka nejen aktem pouhé zdvořilosti pak bylo vypracování tzv. odpovědních adres, ve kterých poslanci sněmu obvykle tlumočili svá stanoviska k císařovu sdělení. Jak se dalo na základě předchozí reakce očekávat, většina sněmů alpských zemí manifest nepřijala a vyjádřila formální protest proti pozastavení ústavnosti. V podobném smyslu se vyjádřil i slezský sněm v Opavě. Některé sněmy, mj. i moravský sněm v Brně, nezaujaly stanovisko vůbec, neboť neměly dostatečnou většinu ani pro souhlasný, ani pro nesouhlasný text adresy. Čtyři zemské sněmy, mezi nimi český a haličský, vyjádřily panovníkovi spokojenost a poděkování.

Podobně jako ostatní byl také český sněm postaven na přísně stavovských zásadách s vyloučením většiny veřejnosti. Tedy reprezentoval jen zkreslené veřejné mínění, ale byl jediným voleným celozemským se zákonodárnou spolupůsobností a formálním nositelem oficiální politiky. Sněm byl od počátku značně umělou konstrukcí vzhledem k důmyslnému vymezování volebních okresů – účelem bylo předem zajistit požadované složení. V průběhu čtyř let se na základě tohoto systému postupně vytvořila čtyři relativně samostatná politická uskupení, z nichž každé sledovalo své vlastní cíle, ale žádné nemělo dostatečnou většinu aby rozhodujícím způsobem usměrnilo dění. Přibližně stejně silná – zhruba 80 až 90 poslanců – byla obě uskupení české a německé liberální buržoazie. I když na německé, a zvláště české, straně existovaly již patrné rozdíly uvnitř tzv. Národní strany (staročeši – mladočeši), v zásadních otázkách celonárodního zájmu postupovali poslanci německé a české strany zpravidla společně a většinou proti sobě.

Národnostní protiklady dostaly v průběhu 60. let velice rychle politické zabarvení, a tím se staly problémem prvního řádu. Česká strana trvala na politické svébytnosti Čech a zemí koruny české a jakékoli spojení s jinou či jinými zeměmi považovala za možné pouze na základě dobrovolné a rovnoprávné federace. Důvodněji ideje federalistického soustátí podal na jaře roku 1865 František Palacký. Německá liberální buržoazie pokládala české země za provincie politicky nadřazeného habsburského soustátí a také Německého spolku. Jejich svébytnost redukovala na určitou formu administrativní samostatnosti. Pouze takto měla být tolerována či garantována práva „české menšiny“.

Ani česká, ani německá strana neměla dostatečnou většinu. Na sněmu zasedalo ještě dalších 70 poslanců velkostatkářské kurie, kteří tvořili jazýček na vahách česko-německé antagonie a naprostou většinu tvořili aristokraté. Zde se také utvářely dva bloky. Jeden z nich tvořila tzv. konzervativní česká šlechta. Tato strana se do jisté míry inspirovala „uherským příkladem“, měla úzké spojení s Belcredim a hlásila se k české státnosti v rámci podunajské monarchie. Druhý blok tvořila tzv. ústavověrná šlechta, která se hlásila víceméně bez výhrad ke koncepci únorové ústavy a tedy jednotnému Rakousku. Skutečnou většinu měli na sněmu dlouho „nejistí“ poslanci, kteří případ od případu hlasovali s tou, či onou stranou.

Již v průběhu dlouhých řečnických debat o odpovědní adrese se 12. prosince 1865 vytvořila na českém sněmu většina asi 120 poslanců, tvořená koalicí českých liberálů a konzervativních aristokratů, proti nim stála menšina asi 100 poslanců německých liberálů a ústavověrné šlechty. Tento poměr sil s malými změnami zůstal zachován až do konce sněmovního sezení 23. března 1866.

Děkovná adresa císaři přijatá 12. prosince 1865 tlumočila kromě souhlasu s manifestem přání královské korunovace. Panovníkovi byla odevzdána 19. prosince a poslanci společně s širší veřejností očekávali s napětím jeho vyjádření. Po obnovení jednání dne 8. ledna 1866 je ve sněmovně přednesl její předseda. František Josef I. přijal adresu českého sněmu „s nejúplnějším uspokojením“ a své poselství končil velice slibně: „Radostně uvítám okamžik, ve kterém zdar velikého díla mne vede do mého staroslavného města Prahy, abych tam uprostřed svých věrných Čechů po právu a svatém obyčeji akt korunovací vykonal.“

Další činnost sněmu opravňovala k jisté spokojenosti. Ne zcela podle představ českých liberálů, ale přece jen v příznivém smyslu byl císaři podán návrh na změnu volebního řádu do zemského sněmu, přijato sněmovní usnesení o jazykové rovnoprávnosti na pražské univerzitě a některé další předlohy. Vstříc se snažila vycházet také Belcrediho vláda. Významné bylo císařské potvrzení staršího sněmovního usnesení o povinném vyučování obou zemských jazyků na středních školách ze dne 18. ledna 1866.

Širší veřejnost nezůstávala k tomuto dění netečná. Bezprostředně po přijetí adresy v prosinci 1865 docházely českému sněmu souhlasné přípisy a projevy jednotlivých osob či korporací. Podporu této adrese např. vyjádřilo více než 30 okresních zastupitelstev. Po schválení jazykového zákona byl Belcredi jednou z nepopulárnějších osobností a na jeho adresu doslova pršely dekrety o čestném občanství.

Přes všeobecně příznivé přijetí a hodnocení postupu sněmu a vlády se zejména v závěru ukazovaly určité rozdíly, odrážející i momentální stupeň politického rozvrstvení české společnosti. S bezvýhradným nadšením bylo bilancováno sněmovní jednání staročeským tiskem. Deník Národ, který tlumočil přímo Palackého a Riegrova stanoviska, zjišťoval 25. března1866 mj., že „letošní sezení zůstane velepamátné v dějinách našich, protože za jeho trvání zasvětil se svazek zástupců lidu českého a zástupců šlechty, že spojilo se, co nikdy nemělo se roztrhnouti“. Zdálo se, že bylo dosaženo jednoho z hlavních cílů staročeské politiky – získat českou aristokracii pro české národně a státně politické cíle. Podobně psala jazykově německá, ale politicky staročeská Politik, za níž je třeba vidět především jejího vydavatele Jana Skrejšovského. Ten sice ještě zdaleka nebyl spokojen se vším, ale i pro něj sněm znamenal přelom, především proto, že „střed šel s pravicí“, že naše šlechta opět cítí jako „Češi v pravém slova smyslu“. Proto je jistě příznivé, že „to, co udělalo Uhry velké a silné, opět zapustilo pevné kořeny v naší vlasti“. Naproti tomu střízlivěji a bez nadšení pro koalici pravice a středu hodnotily sněm mladočeské Národní listy, které sice nepopíraly, že „letošní sněm patří mezi nejdůležitější, o kterých v dějinách naší vlasti čísti jest“, ale současně nepřeceňovaly dosažené a – vzhledem k složité mezinárodní situaci – pokládaly další vývoj na „svobodné dráze“ za otevřený, protože „světové události mohou se mezitím sběhnouti a vnitřnímu uspořádání zemských i říšských záležitostí překážeti“. Otevřeně proti koncepci „sjednoceného národa“ pak vystoupil mladočeský Hlas, který 30. března probíral „světla a stíny“ uplynulého sněmovního jednání a nijak nesdílel nadšení „jedněch českých novin“ o „zasvěcení se svazku zástupců českého lidu se zástupci šlechty“.

Prusko: žádnou další Olomouc

Sjednocení? Nemožno!

Pokud budeme hledat důvody vedoucí ke vzniku války „šestašedesáté“, dojdeme k závěru, že se válčilo o vedoucí postavení v Německu a jakési právo na jeho sjednocení. Samotný boj o Německo byl dlouhý, začal de facto již v době Friedricha Velikého. Ale pro mnoho současníků války na pruské straně šlo také o pomstu za Olomouc.

Poté, co Friedrich Vilém IV. odmítl císařskou korunu roku 1848, uzavřel jeho přítel z mládí Josef Maria von Radowitz 26. května 1849 se Saskem a Hannoverskem takzvaný Spolek tří králů, k němuž se do léta téhož roku připojilo dalších dvacet osm německých středních a malých států (vyjma např. Bavorsko, Rakousko a Württembersko). Měl vzniknout spolkový stát pod pruským vedením (tzv. Erfurtská unie), který by navázal těsné spojení s podunajskou monarchií. Radowitz dokonce vypracoval ústavu, která počítala s kolegiem knížat nebo státní sněmovnou a lidovou sněmovnou, což však narazilo na odpor. Za návrh se postavila část procísařské strany z frankfurtského shromáždění – Radowitz se v mnoha bodech držel návrhu frankfurtské ústavy. V březnu 1850 se v Erfurtu sešel parlament unie, který přijal ústavu. Jádrem většího spolku se měl stát maloněmecký spolkový stát pod pruským vedením. S cílem realizace unionistické politiky byl Radowitz na podzim 1850 oficiálně jmenován ministrem zahraničí.

Unionistická politika však zažila vážný neúspěch, za nějž nesli společnou odpovědnost Radowitz i král. Unie ztroskotala kvůli intervenci cara Mikuláše I. a šikovnější diplomacii Rakouska, které navázalo na partikularistické tendence německých středních států a jejich podezření, že je Prusko přelstilo. V květnu 1850 se ve Frankfurtu nad Mohanem opět sešlo plénum Spolkového sněmu Německého spolku, což představovalo velký úspěch rakouské diplomacie opírající se o ruskou podporu. V Hessenko-Kasselsku se rozhořel ústavní konflikt mezi panovníkem a zemským sněmem, kurfiřt utekl do Frankfurtu a vyžádal si proti povstalcům spolkovou exekuci. Prusko se jako ochránce ústavnosti zásadně postavilo proti. Po vypuknutí krize radili Radowitz i následník trůnu králi, aby se připravil na hrozící zásah německého spolku a aby bránil pruskou čest se zbraní v ruce. Mezitím vstoupily pruské jednotky pod velením generála Groebena do Hesenska, ale Friedrich Vilém IV. se neodhodlal k ozbrojené obraně Erfurtské unie před Rakouskem a kvůli neúspěchu unionistické politiky nechal Radowitze 2. listopadu padnout. Čtyři dny poté náhle zemřel premiér hrabě Otto von Brandenburg a jeho nástupcem se stal Otto svobodný pán von Manteuffel.

Rakousko si bylo jisto svou podporou a Manteuffel musel pod tlakem ultimáta uzavřít s ministerským předsedou Rakouska Schwarzenbergem 29. listopadu 1850 takzvané „Olomoucké punktace“. Podle nich bylo Prusko nuceno uznat spolkovou exekuci v Hesensku, rozpustit Erfurtskou unii a vyslat zástupce do obnoveného Spolkového sněmu Německého spolku s rakouským předsednictvím. Prusko muselo také uznat dánskou svrchovanost nad polabskými vévodstvími Šlesvickem a Holštýnskem, jejichž vlastní pokus zapojit se do německého sjednocovacího hnutí v letech 1848 – 1849 neuspěl, navzdory pruské ozbrojené pomoci, kvůli odporu velmocí. Londýnský protokol z 8. března 1852 zpečetil dané poměry přiřčením dědického práva v dánském státě glücksburskému rodu.

Celé Prusko, tady smíme říci národ, je pobouřeno, volá se po Manteuffelově pádu a po válce. V nikom nemohl vášnivěji vzplanout smysl po národní čest než v Bismarckovi, který už proto nikdy nebyl pro Rakousko, protože vždycky byl jen pro Prusko. Po této porážce však rakouského odpůrce nenávidí a chtěl by jej prostě zničit. Princ Vilém byl vášnivě pro válku a velebil odstupujícího Radowitze, dokonce prý hodil s proklínáním svému bratru králi meč pod nohy: „Pod tebou už se nedá se ctí sloužit!“ V dalších letech vlády duševně chorého krále Friedricha Viléma IV. panoval v Prusko Rakouských vztazích poměrný klid, rovněž vzhledem k pruské neúčasti v krymské válce. Roku 1862 se po smrti svého bratra stal králem Vilém I., který byl voják tělem i duší. A tak zatímco v Prusku zuřil boj mezi vládou a sněmovnami ohledně rozpočtu a reformy armády, kdy na králově straně stáli Albrecht von Roon, Helmuth von Moltke a Otto von Bismarck-Schönhausen, se Vídeň rozhodla provést radikální reformu Německého spolku, který plně závisel na spolupráci obou německých velmocí.

Počátkem 60. let požívala podunajská monarchie ve středním a jižním Německu větších sympatií než konzervativní Prusko, vůči němuž vzrostla averze v důsledku ústavního sporu. Císař František Josef možná přeceňoval rozsah těchto sympatií, rozhodně však podcenil Bismarckovi obratnost. Každopádně vídeňská vláda se snažila reagovat na volání po německém sjednocení kvasícím v liberálních kruzích. Císař pozval všechny německé panovníky na knížecí sněm do Frankfurtu na 16. srpna, aby rozhodli o reformě Německého spolku. Rakouský projekt reformy, utajovaný až do 15. srpna, počítal s následujícími opatřeními:

1. Německý spolek má v budoucnu řídit direktorium pěti zemí – Rakouska, Pruska, Bavorska a dvou členů volených panovníky.

2. Kromě toho má vzniknout spolková rada, v níž by Rakousko a Prusko měly po třech hlasech.

3. Direktoriu a spolkové radě má předsedat Rakousko.

4. Delegáti zemských sněmů se budou scházet každé tři roky na veřejném shromáždění k jednání, závěry tohoto shromáždění lidových zastoupení však budou podléhat rozhodnutí panovníků.

5. Bude zřízen Nejvyšší spolkový soud.

Jako protislužbu měl spolek císařskému domu garantovat držbu neněmeckých území.

Kvůli přípravě knížecího sněmu navštívil František Josef krále Viléma v lázních v Gastýnu. Ve své knize Bismarck popisuje, že Vilém I. nejprve požadoval tuto nečekanou návštěvu za přepadení. Avšak Bismarck jej přiměl, aby bez ohledu na ostatní panovníky odvolal slib účasti ve Frankfurtu dříve, než do Gastýnu dorazí oficiální pozvání. Obával se, že Prusku hrozí ve Frankfurtu porážka, což by mělo za následek odsunutí Pruska na úroveň třetího státu. Vilém pak odřekl i pozvání zprostředkované saským králem. To přimělo většinu knížat rychle ukončit jednání. Závěrečná rezoluce z 1. září doporučila přijetí reformního návrhu všemi spolkovými státy – tedy i Pruskem. Že Prusko nepřijde, věděli všichni shromáždění. Definitivní odmítnutí dorazilo 22. září. Tím ztroskotal frankfurtský knížecí sněm – „jako poslední vážný a tragický velkoněmecký pokus Rakouska vdechnout starému spolku novou sílu, pokud možno i s Pruskem, v případě jeho odmítnutí bez druhé německé velmoci“.

Kdyby se zdařil rakouský pokus o reformu v Německu, nevedla by pruská cesta od Olomouce do Hradce Králové.

Šlesvik a Holštýn

Zájem veřejnosti se záhy obrátil od otázky reformy spolku ke změně na dánském trůně, která znovu nastolila problém Šlesvicka a Holštýnska (popř. Šlesviku a Holštýnu). Dánský král Frederik VII. slavnostně slíbil v londýnském protokolu z roku 1852, že bude respektovat budoucí celoněmeckou ústavu a zajistí autonomii Šlesvicka a Holštýnska, spojených personální unií s dánskou korunou. Nicméně Dánsko neustalo v pokusech o oddělení Šlesvicka od Holštýnska a o jeho přetvoření v pouhou provincii. V patentu z 30. března 1863 král Frederik oficiálně slíbil Šlesvicku postavení dánské provincie po jeho odtržení od Holštýnska patřícího od roku 1815 k Německému spolku. Ale v 15. století přísahali dánští králové tehdejším stavům, že obě vévodství zůstanou „navždy spojena“. Německá veřejnost byla hluboce pobouřena. „Německý národní spolek“ se dokonce postavil za „svaté právo vévodství na společnou nezávislost“, což zvedlo vlny národního a liberálního nadšení.

Další právní pře probíhala kvůli dánskému nástupnictví upravenému londýnským protokolem ve prospěch přiženěného synovce krále Frederika VII., který zemřel v listopadu 1863, vévody Kristiána Šlesvicko-Holštýnsko –Sonderbursko-Glückburského. Na dánský trůn nastoupil „protokolární princ“, jak se mu škodolibě přezdívalo, jako Kristián IX., zatímco ve vévodstvích, kde se neuplatňovalo nástupnictví po přeslici, si dělal nárok na vládu vévoda Friedrich Šlesvicko-Holštýnsko- Sonderbursko-Augustenburský. Opíral se o velmi nejasnou právní situaci. Jako nejbližší příbuzný Frederika VII. z oldenburské dynastie měl Friedrich dle sálského zákona nárok na dánský trůn i na polabská vévodství. Nicméně dánské království na rozdíl od Šlesvického a Holštýnského vévodství zavedlo nástupnictví i po přeslici a sálský zákon neuznávalo. Prominentní znalci státního práva – žádost o znalecký posudek obdrželo dvacet tři právnických fakult – tasili pera, zatímco britský ministerský předseda lord Palmerston o komplikovaném právním sporu ironicky poznamenal: „Šlesvicko-Holštýnskou otázku pochopili pouze tři lidé: princ regent Albert, ten však zemřel; jeden německý učenec, který se kvůli tomu zbláznil; a já sám, ale už jsem to bohužel zapomněl.“

Bez ohledu na spornost nároku augustenburského vévody, jehož přívrženci titulovali Frederik VIII., odpůrci kvůli jeho váhavosti „Opatrný“, se zatím z politického hlediska skrývala možnost odtrhnout Šlesvicko a Holštýnsko od Dánska a začlenit je jako další, 37. spolkový stát do Německého spolku. Kristián IX. totiž schválil novou ústavu, která Šlesvicko skutečně zařadila přímo do Dánska, čímž byly porušeny mezinárodní úmluvy. Obě hlavní německé mocnosti, Prusko a Rakousko, si to však v zásadě nepřály. Proto 7. prosince 1863 prosadily na frankfurtském sněmu spolkovou exekuci, podle níž zůstala vévodství vojensky obsazena jako zástava do vyřešení nástupnického sporu, aniž by byla předána augustenburskému vévodovi.

O silvestrovské noci 1863-1864 hovořil Bismarck se švagrem o svých úmyslech. „Navždy spojení se jednou budou muset stát Prusy. To je cíl, k němuž mířím; zda ho dosáhnu, leží v rukou Božích. Ale nemohl bych si vzít na svědomí prolévání pruské krve kvůli vytvoření nového spolkového státu. Zarputilost Dánů nám pravděpodobně poskytne záminku pro válku.“ V lednu 1864 vyslovily Prusko a Rakousko v ultimativních nótách žádost, aby Kodaň odvolala novou ústavu. Podunajská monarchie se přidala Prusku v podstatě proto, že chtěla mít svého rivala na očích. Kvůli své hrdosti museli Dánové odmítnout. Jenže na britskou pomoc čekali marně. Německo-dánskou válku zahájilo 1. února obsazení Šlesvicka 40 000 Prusy a 20 000 Rakušany, kteří překročili řeku Eider, když předtím saské a hannoverské jednotky vytlačily Dány z Holštýnska. Vrchní velitel polní maršál Wrangel (který při revoluci 1848 vtáhl do Berlína) se však nehodlal spokojit pouze se zástavou – Šlesvickem , nýbrž navzdory udělenému rozkazu (náčelníkem generálního štábu byl už tenkrát generálporučík Helmuth von Moltke, rodilý Dán) vtrhl do Jutska a obsadil dánské město Kolding.

Nejdůležitější válečnou událost představoval 18. dubna útok na pevnost Düppel nacházející se na pobřeží mezi Flensburgem a Sonderburgem. Stěží napadnutelný Düppel nebylo podle Moltkeho možno obsadit jinak než ztečí. Útok provedl opatrný pruský princ Friedrich Karl. Útok na pevnost však nepřinesl rozhodující obrat ve válce. Po uzavření příměří nadále blokovalo silnější dánské loďstvo německé pobřeží. Mírová konference, která se pod ochranou velmocí sešla v Londýně, se po šestitýdenním bezvýsledném jednání rozešla 26. června, jelikož Dánové se nehodlali vzdát a vypršela lhůta sjednaného příměří. Pruské jednotky zahájily 28. června útok na ostrov Als. Dánské námořnictvo nedokázalo zabránit průjezdu Prusů alskou úžinou, takže se Dánové museli stáhnout na ostrov Fyn, zatímco pruské a rakouské jednotky (Rakušanům velel svobodný pán von Gablenz) obsadily bez ohledu na britské námitky celé Jutsko. To rozhodlo o výsledku války.

Dánové byli nuceni uzavřít příměří a dne 30. října podepsali ve Vídni mírovou smlouvu. Dánský král se zřekl svrchovanosti v Lauenbursku a ve vévodstvích, jež se dostaly pod společnou správu Rakouska a Pruska. Vytvoření zemské vlády na šlesvickém zámku Gottorp však problémy pouze zvětšilo. Rakouská vláda nakonec navrhla zřízení spolkového státu v čele s vévodou Friedrichem, ale Bismarckovi se tomu podařilo zabránit trváním na požadavcích nepřijatelných jak pro Vídeň, tak pro jmenovaného pretendenta. Jednání v Schönbrunnu o možné kompenzaci Rakouska za vévodství mezi Bismarckem a Rechbergem v srpnu 1864 nepřinesla hmatatelné výsledky. Nakonec byla o rok později, 14. srpna 1965, uzavřena tzv. gastýnská (gasteinská) konvence, podle níž připadla správa Šlesvicka Prusku, Holštýnska Rakousku při nadálém společném vlastnictví (proti rozdělení vévodství oba státy původně protestovaly). Prusko koupilo Lauenbursko za 2,5 milionu dánských tolarů.

Přímá cesta k válce

Prusku, jehož král již za války uvažoval o anexi obou vévodství a Bismarckovým cílem bylo udělat z Němců národ, bylo vítáno těžké postavení Rakouska. Holštýn, jehož správa na dálku činí skoro koloniální potíže, mohlo by prodat Prusku, Benátky Napoleonovi za čtyři miliardy lir. Poněvadž však se rakousko k obojímu neodvažuje (a o oboje se tedy bude válčit), dává v Holštýnsku znovu agitovat augustenburskému princi, dokonce jej snad i podporuje, a porušuje tím gastýnskou úmluvu, která dává Prusku spoluúčast na správě obou zemí. Nyní může Bismarck před svým králem vytýkat porušení práv, nyní ho může dráždit. „Král je tak založen,“ říká francouzskému vyslanci Benedettimu, „že abychom ho přiměli k vymáhání nějakého práva, musíme mu dokázati, že jiní mu je upírají. Jestliže se někdo odváží omezovati jeho autoritu, může od něho dosáhnouti energických rozhodnutí.“ Velká stížnost ve Vídni, chlácholivá odpověď, korunní rada v Berlíně v únoru 1866. Král je rozhodný: „Nechceme provokovati válku, ale nesmíme také před ní utíkat.“ Všichni ministři souhlasí, jenom korunní princ nikoli. Král: „Držba vévodství stojí za válku. Musí se jednat a čekat. Přeji si míru, jsem však, musí-li to být, rozhodnut k válce, kterou pokládám za spravedlivou, když jsem poprosil Boha, aby mi ukázal správnou cestu.“ Před půl druhým rokem, v Schönbrunnu, jej Bůh ještě ujišťoval, že na vévodství nemá práva, teď již není ani Německého spolku, ani rakouských práv.

Již ve druhé polovině března 1866 se mezi význačnými osobnostmi, kterým byla poskytnuta audience v pruském královském paláci, objevil italský generál Giuseppe Govone v doprovodu civilního poradce hraběte Camila Barala. Od 14. března z pověření své vlády jednal s Bismarckem o vojenském spojenectví. 8. dubna dospělo jednání k podepsání tajné prusko-italské smlouvy. Oba monarchové se zavázali:

1. vzájemným přátelstvím;

2. pokud by měla ztroskotat jednání o reformě Německého spolku, která v zájmu národa zahájí král společně s dalšími panovníky, a v důsledku toho se pruský král měl dostat do situace, že bude nucen sáhnout ke zbraním, pak italský král okamžitě vyhlásí válku Rakousku;

3. od této chvíle bude válka vedena oběma stranami se vší rozhodností a ani jedna strana neuzavře příměří nebo mír bez souhlasu strany druhé;

4. tento souhlas je nutný také v případě, kdyby Rakousko odstoupilo Itálii Benátsko nebo Prusku jiné části rakouského císařství rovnající se rozlohou a počtem obyvatel Benátsku;

5. tato smlouva zaniká tři měsíce ode dne podpisu, pokud v této době nenastane případ uvedený v bodě 2, tj. prusko nevyhlásí Rakousku válku;

6. pokud by rakouské válečné loďstvo opustilo před vyhlášením války Jaderské moře, vyšle Itálie dostatečný počet svých lodí do Severního moře, aby mohly být uskutečněny společné operace spojeného prusko-italského námořnictva.

Ve Vídni se mezitím v týdnu od 7. do 14. března konala řada porad nejvyšších rakouských armádních činitelů. Císař generálům předložil k posouzení operační plány. Byl zároveň podrobně rozebrán a zhodnocen celkový stav armády, její dislokace, vytváření bojových uskupení jednotlivých složek armády, řešily se otázky výzbroje a výstroje pěchoty, dělostřelectva i jezdectva, vybavení a dodatečné fortifikační úpravy pevností. Počítalo se s nutností bojovat současně na dvou frontách, bylo rozhodnuto zformovat Severní armádu pro operace v českých zemích a Jižní armádu pro bojovou činnost na italském bojišti. Podle schválených operačních plánů byly do Čech přesunuty pěší jednotky v síle asi 10 000 mužů a rozmístěny poblíž hranic.

Také Prusko podnikalo viditelné přípravy k válce. Z rozhodnutí korunní rady z 27. března se přikročilo k úpravě pevností na prusko-rakouských hranicích a 75 pěších pluků bylo doplněno na válečný stav mobilizací zhruba 11 000 záložníků.

Vlády obou znesvářených států si přitom vyměňovaly čím dál ostřejší nóty. 9. dubna přišla zpráva z Frankfurtu nad Mohanem, která ohromila veřejnost. Pruská vláda, která již v únoru neoficiálně sondovala postoj jednotlivých států ke svému návrhu reformy Německého spolku, nyní vystoupila s návrhem svolat německý parlament utvořený na základě všeobecných a přímých voleb. „Vzhledem k nezbytnosti,“ píše ve stáří Bismarck, „nerozpakoval jsem se nejsilnější tehdy ze svobodomyslných kousků, všeobecné hlasovací právo… hoditi na pánev, aby se monarchistická cizina zhrozila pokusu, strkat prsty do naší národní omelety… V boji, který je veden na život a na smrt, nedíváme se na zbraně, po nichž saháme. Jediným rádcem je výsledek boje: nezávislost na cizině.“ Bismarck chtěl mimo jiné i představit Prusko německé veřejnosti jako zastánce národních zájmů německého národa.

Pruská iniciativa vyvolala rozruch ve všech vrstvách obyvatelstva německých států. Každému bylo jasné, že konfliktní premiér Bismarck návrhem na svolání spolkového sněmu chce vyvolat válku s Rakouskem. Bismarckovi politika narážela na nesouhlas a nepochopení i ve vlastním Prusku. Sám král, když mu premiér vyložil svůj plán, zvolal rozčileně: „Ale to je přece revoluce, co mi tady navrhujete!“. Královna Augusta, korunní princ, vyslanec v Paříži Goltz i téměř celé Vilémovo příbuzenstvo, všichni se snažili krále přemluvit, aby se od Bismarckovy politiky distancoval. Někteří dokonce žádali, aby byl premiér nahrazen hrabětem von Goltz. Začalo se šuškat, že Bismarckův pád je otázkou několika dnů.

Ve druhé polovině dubna Bismarck onemocněl a Rakousko žádá odvolání pruských vojenských opatření. Prusko odpovídá, že ozbrojí leda společně s Rakouskem. Podunajská monarchie souhlasí a sama vypracuje návrh na odzbrojení, ten dorazí do Berlína 20. dubna. Vilém souhlasí a 21. t. m. vyjadřuje souhlas, Bismarck nadšený není. Ale svého krále zná lépe než kdokoliv jiný a pomůže mu i další vývoj. Musí se znovu mobilizovat modlitba, Bůh a víra, aby mobilizoval král. Toho Bismarck zasáhl do srdce; připomenul mu Olomouc a nyní se starý muž třese před porobením a píše: „Řekněte Manteuffelovi, že jestliže mi teď některý Prus zašeptá do ucha Olomouc, ihned se vzdám vlády!“

Nastal totiž nečekaný zvrat. Rakousko 21. dubna vyhlašuje mobilizaci Jižní armády.

Vzhledem k vývoji kolem reformy Německého spolku podnikla Italská vláda otevřené přípravy k válce. Začínalo být čím dál zjevnější, že generál Govone nepřijel pouze nakoupit padesát nadbytečných pruských pistolí i s pouzdry, jak se oficiálně předstíralo. Itálie se nyní nedočkavě připravovala na osvobození Benátska. Povolala do armády brance podléhající odvodu v roce 1866, ale nepropustila do zálohy vojáky, kteří si odsloužili povinnou dobu služby. Zároveň začala shromažďovat jednotky u hranic rakouské benátské provincie.

Rakousko odpovědělo mobilizací, která měla Italy odstrašit. Náčelník rakouského generálního štábu Heninkstein v memorandu odevzdaném ministru zahraničí pod dojmem italských vojenských opatření požadoval mobilizaci rakouských sil v Itálii. Ministru zahraničí (Mensdorff) bylo jasné, že jakákoliv mobilizace bude velkou zátěží v jednání s Pruskem, vláda však přes jeho zarputilý odpor vyhověla náčelníku generálního štábu.

Bismarck se pod dojmem této zprávy zázračně uzdravil. Do Vídně přišla nóta požadující opravdu úplné odzbrojení ke dni 25. dubna a splnění dohody z 21. dubna. Prusko jinak odpoví odpovídajícími protiopatřeními, tedy v podstatě mobilizací. Mensdorff odpověděl, že toto téma je vyčerpané a že Jižní armáda zůstane na místě. Itálie dne 26. dubna vyhlásila mobilizaci všech pozemních i námořních sil.

Koncem dubna, kdy napětí dosáhlo vrcholu, pokusilo se Rakousko odstranit ze hry jižní frontu. Francouzským prostřednictvím se obrátilo na Italskou vládu s nabídkou, že Rakousko odevzdá do její správy Benátsko, pokud zachová v prusko-rakouském sporu neutralitu. Italská vláda, vědoma si svých závazků k Prusku a podrazu ze strany Francie během válek za sjednocení, nabídku odmítla. Vlastně jí nevěřila ani proto, že byla podmíněna získáním Slezska ve vítězné válce.

Cesta k válce tedy byla otevřena, ještě však chtěly do vývoje zasáhnout evropské velmoci. Rýsovala se možnost svolání evropského kongresu. V novinách se koncem května psalo, že Francie, Rusko a Anglie se již dohodly na jeho uspořádání a Itálie a prusko že přislíbili se ho účastnit. Také Německý spolek přijal pozvání a nakonec se k účasti přihlásila i rakouská vláda, ovšem s řadou předběžných podmínek: že bude přizván římský papež (což bylo nepřijatelné pro Itálii a nekatolické státy) a že předmětem jednání nebudou územní změny, protože Rakousko se odmítalo vzdát byť jen jediného čtverečního kilometru. Kongres by se tak stal zcela bezpředmětným a tedy se nekonal, Černý Petr zůstal v ruce opět podunajské monarchii.

Rakousko však navázalo tajné rozhovory s Francií, jejichž výsledkem bylo 9. června 1866 podepsání přísně tajné rakousko-francouzské smlouvy, jíž se Rakousko zavázalo, že v případě vítězné války s Pruskem odstoupí Francii Benátsko a v případě vítězství nad Itálií nezmění nic na současném stavu. Kromě toho přijalo závazek, že jakékoli územní změny ve střední Evropě bude předem konzultovat s Francií, která přitom nebude překážet změnám, jež nenaruší současnou rovnováhu. Rakousko přitom nemělo námitek proti vytvoření nového samostatného porýnského státu z části pruského území na levém břehu Rýna pod francouzským protektorátem. Francie se naproti tomu zavázala pouze k dodržování neutrality a k uplatnění svého vlivu na italskou vládu, aby rovněž zaujala neutrální postoj.

Mimo to se Rakousko snažilo zaměstnat Prusko opět Šlesvicko-Holštýnskou otázkou. Vyvolalo iniciativu ke svolání stavovského shromáždění v Holštýnsku, které se nacházelo pod jeho správou, na 11. června do Itzeohe. Stanovisko tohoto shromáždění odmítajícího pruské záměry hodlalo předložit spolkovému sněmu. Bismarck označil tento záměr za zjevně nepřátelský akt. Prohlásil, že prusko přestává uznávat platnost Gastýnské smlouvy, neboť byla Rakouskem porušena a de facto zrušena.

Pruské jednotky v síle přibližně 12 000 mužů 7. června za víření bubnů vpochodovaly do Holštýnska. Proti nim stálo necelých 5 000 Rakušanů, kteří nemohli počítat s příchodem posil, proto se stáhli do Harburgu, odkud vlaky odjeli do jižního Německa. Pruské pochodové kolony tak nerušeně táhly k Itzeohe, kde se mělo konat zmíněné shromáždění holštýnských stavů. Pruský velitel generál Manteuffel (synovec bývalého premiéra) uveřejnil prohlášení, že shromáždění nepřipustí a kdyby se zástupci stavů navzdory zákazu sešli, bez váhání jejich porady násilně přeruší.

V Itzeohe zavládlo napětí. Uklidnění přinesla zpráva, že rakouští komisaři se navzdory pruskému vpádu dostaví a shromáždění se bude konat podle plánu. V určené budově se sešlo asi dvanáct zástupců stavů a chtěli se odebrat do jednacího sálu, který byl ale již obsazen pruským vojskem. Jeho velitel nedbal rozhořčených protestů a hrozil účastníkům zatčením, pokud se nerozejdou. Přítomný rakouský vládní rada byl odvlečen do kočáru a odvezen do Rendsburgu.

Ještě byl podniknut jeden soukromý pokus o udržení míru. Pruský důstojník Anton von Gablenz, starší brat rakouského generála a místodržícího v Holštýnsku, se v civilu objevil ve Vídni a předložil ministru zahraničí Mensdorfovi návrh, aby byla zachována samostatnost obou polabských vévodství pod vládou pruského prince při bohatém finančním odškodnění Rakouska. Mensdorf jej odkázal na předběžné projednání návrhu s Bismarckem.

Soukromý diplomat Gablenz cestoval několikrát mezi Vídní a Berlínem, až konečně s třetí upravenou variantou návrhu byl 25. května přijat v Hofburgu (letní sídlo Habsburků). Ve více než hodinovém rozhovoru císařem Františkem Josefem se dozvěděl, že jeho návrh je sice dobrý, ale přichází pozdě. Za tři dny mu ministr Mensdorf oznámil, že napětí mezi oběma velmocemi naprosto vylučuje jakékoli přímé jednání. Zhruba o týden později po okupaci Holštýnska se vztahy zhroutily nenapravitelným způsobem.

Ve spolkovém sněmu, kde se již delší dobu projednávala otázka odzbrojení, se rakouský a pruský zástupce navzájem častovali urážkami a obviněními. Pochopitelně došlo i na události v Holštýnsku. Pruský vyslanec 9. června označil pruskou okupaci této země za akt sebeobrany. Rakouský vyslanec Kübeck okamžitě reagoval: „Prusko se dopustilo aktu svévole vyžadujícího, aby sněm přijal příslušná opatření!“

Prusko ovšem nečekalo na usnesení sněmu a bez ohledu na něj prostřednictvím vyslanců informovalo 10. června všechny německé vlády o pruských návrzích na reformu státně politických poměrů ve střední Evropě: Německý spolek přetvořit ve federaci německých států s vyloučením Rakouska, které není německým státem. Zákonodárná moc v novém německém státním celku přísluší vedle spolkového sněmu také parlamentům jednotlivých států voleným na základě všeobecného, rovného tajného a přímého hlasovacího práva. Vztah k Rakousku by byl pojímán jako spojenectví dvou spřízněných států.

Vychytralý Bismarck vždy cíleně navlékl pruskou iniciativu tak, aby se Rakousko jejím odmítnutím dostalo do úzkých jako rozbíječ pospolitosti německých států a odpůrce mírových snah. Odmítalo přece italské návrhy řešení vztahů na podzim 1865, řadu pruských návrhů k vyřešení šlesvicko-holštýnské krize v roce 1865, odzbrojení na jižní frontě v dubnu 1866, jednání o sporných otázkách s Pruskem v květnu a vzápětí i Gablenzovu misi a nakonec i evropský kongres. Z této pozice mohl bez obav obviňovat souseda z toho, že nesouhlasí se změnami ve svůj neprospěch a z neochoty k dohodě, kterou nelze uskutečnit po dobrém.

Ovzduší ve Spolkovém sněmu houstlo. Von Kübeck 11. června přednesl návrh na mobilizaci veškerého spolkového vojska s vyloučením pruských sborů k zásahu proti narušiteli spolkových usnesení, jímž se svým svévolným vpádem do Holštýnska stalo Prusko. Pruská vláda samozřejmě tento návrh přijala jako rakouskou provokaci. Pruský vyslanec Savigny na zasedání 14. června, kdy se o něm mělo hlasovat, jejím jménem prohlásil: „Jakékoli jednání o tomto návrhu je neslučitelné se spolkovým právem!“

Hlasování se přesto konalo a rakouský návrh byl s nepatrnými změnami schválen. Několik menších států se zdrželo, nebo postavilo proti. Na stranu Rakouska se jednoznačně postavilo Sasko, Bavorsko, Hannoversko, Würtembersko a ještě několik drobných státečků. Savigny poté vstal a stroze pronesl: „Pruská vláda nejenže nebere na vědomí toto rozhodnutí, ale nadále neuznává ani Německý spolek jako takový.“ Nato opustil sál.

Kübeck okamžitě vznesl protest: „Vystoupení ze Spolku je nepřípustné!“ Ozvala se řada zástupců dalších států včetně těch, kteří předtím podpořili Prusko. Všichni vyslovovali rozhodný nesouhlas se slovy pruského vyslance. Ani jediný hlas se nezvedl na jeho podporu.

Hradec Králové: Moltkeho vítězství

Mým národům

Byla neděle 17. června 1866.

Končily vleklé týdny napětí, kdy každý cítil neodvratně se blížící zkázu a toužil po tom, aby „to už bylo za námi“. „Je jiný vzduch, člověk dýchá volněji,“ ulehčil si v úvodu fejetonu z téhož dne Jan Neruda. „Nechť jsou telegramy o vpádu Prusů do Sas již pravdivé nebo ne – v okamžiku, co toto píšu, nelze rozhodnout – zpráva ta přivedla do situace již jasnost. Obecenstvo sobě oddychlo, obecenstvo čeká jen ještě na císařský manifest, aby zvolal: ‚Konečně se strhlo, konečně strhlo se mračno tak dlouho oblohu zastírající!‘ Není trapnějšího pocitu nad dusno před bouřkou, v bouřce samé je již volněni, protože víme, že každý liják se vyprší, každé hromobití dohřmí.“

Čekalo se jen na to, kdy a jak bude národům sděleno to, co již kdekdo věděl. „Stav zdejšího obchodu je strašný,“ psal národohospodářský dopisovatel Národních Listů z Vídně 14. června, „takže člověk ztrácí všecku chuť o těch poměrech psáti. Úpadek za úpadkem, nesmírná nedůvěra a úplné váznutí obchodu ve všech odvětvích, které nepracují pro vojsko. Jest to smutná pravda, že obchodnictvo prahne po vypuknutí války a toužebně očekává mimořádnou přílohu Wiesner Zeitung, která již od tří dnů oznámena jest v trafikách a přinést má císařský manifest.“

Text válečného manifestu byl delší dobu připraven, a třebaže jeho definitivní redakce byla učiněna až na zasedání vlády 16. června, v tisku kolovaly několik dnů předtím více méně věrohodné zprávy o jeho obsahu. Ve zkrácené podobě přinesly Národní Listy jeho znění v ranním vydání 17. června a odvolávaly se přitom na úřední podklady, získané na prezídiu místodržitelství. Ještě téhož dne v podvečer se obecenstvo konečně mělo dočkat oficiálního publikování ve zvláštních vydáních většiny novin.

Následujícího dne byl rakouský válečný manifest zveřejněn v patřičné grafické úpravě ve všech listech.

František Josef I. vydal za dlouhou dobu své vlády jen málo dokumentů tak závažného obsahu a snad pouze obdobný manifest z července 1914 měl takový mimořádný dějinný význam. Panovník „Svým národům“ s politováním sděloval, že byl nepřáteli na jihu i severu vyrušen „uprostřed díla míru“, v němž chtěl položit základy nového uspořádání říše, jež mají ji „upevniti a jedné každé zemi i jednomu každému národu volné vnitřní vyvinování pojistiti“. Vyzývavým a nesmiřitelným postojem těchto nepřátel byl donucen „všecko Svoje vojsko povolati ku zbrani“. Obě mocnosti nemají nejmenší záminky k nepřátelskému vystoupení, jsou prostě jen chtivé „loupeží Mi odejmouti některé mé říše“ a využívají k tomu dle svého mínění příhodné doby.

V dalším jsou stručně naznačeny příčiny celého konfliktu a zdůrazněno vždy korektní rakouské stanovisko, založené na právu a platných smlouvách. Naproti tomu: „Nejnovější příběhové potvrzují nevývratně, že Prusko nyní zjevně klade násilí na místě práva. Ani právo a čest Rakouska, ani právo a čest veškerého Německého národa nebylo již Prusku hrází, kterou by se dalo v osudné ctižádosti své zadržeti… Tím stala se nevyhnutelná válka ta nejhorší, válka Němců s Němci. K odpovídání ze všeho toho neštěstí, kteréž tato válka uvalí na jednotlivé osoby, rodiny, krajiny a země, volím ty, kteří ji způsobili, před soudnou stolicí dějinstva a všemohoucího Boha.“

František Josef I. věřil v „čistý plamen vlasteneckého nadšení“ a šlechetnou obětavost, i když „dvojnásob těžce“ nesl, že „započaté umlouvání o vnitřní záležitosti ústavní nedospělo posavade dotud, abych v této vážné době mohl zástupce všech Mých národů svolati okolo trůnu Mého“. Nespoléhal jen na vlastenecké nadšení „Svých národů“ a ujišťoval, že „nebudeme v tomto boji osamělí“, neboť „knížatům i národům německým známo jest nebezpečenství, kteréž jejich svobodě a neodvislosti nastává se strany mocností, jejížto jednání se spravuje jediné sobeckými plány bezohledné chtivosti zvětšiti sama sebe“. Proto zbraň, která nám a našim spojencům byla vnucena do ruky, nebude složena potud, pokud „nebude Mé říši a spojeným státům německým volné vyvinování uvnitř zajištěno a mocné postavení v Evropě znovu utvrzeno“.

Potud slova císaře pána. Na první pohled je zajímavé, i když ne příliš překvapující, že celý dokument takřka okázale ignoroval Itálii a komplikacím na jihu věnoval jen letmou pozornost. Přitom šlo o manifest, určený všemu obyvatelstvu a veškeré branné moci, tj. také ne právě nepočetné Jižní armádě. Severní nepřítel však byl protivníkem číslo jedna a německá otázka klíčovým problémem celé věci. Poté, co na jihu nebylo po smlouvě s Francií z 12. června oč bojovat, bylo vlastně taktní, že se záležitost přešla. Soustředění na německou otázku vedlo k formulaci o válce „Němců s Němci“ a pouze Němců s Němci a dokládalo, do jaké míry stále byla zahraničně politická idea státu rakouského v rozporu s ideou vnitřního uspořádání, jak si je přála většina neněmeckých národů. Kromě obecných frází o cti, právu a důstojném postavení říše a politování, že „vnitřní záležitosti nejsou dosud uspořádány“, nebylo v manifestu jediné slovo, které by bylo reálnějším příslibem v otázkách vnitřní politiky a podněcovalo by zájem neněmeckých národů na obraně ohroženého státu.

Vídeňský liberální tisk toto pojetí nastávající války vcelku vítal a více méně otevřeně prosazoval federalizované Velkoněmecko pod rakouskou záštitou ve smyslu koncepce 70milionové, nyní již ovšem 80milionové středoevropské říše. Otázky, do jaké míry mohly anebo měly být uplatněny původní pruské reformní návrhy „po našem vítězství“, nehrály v dané chvíli rozhodující roli. „Bratrovražedná válka Němců s Němci“ měla být bez ohledu na další výhradně německou záležitostí.

Císařský manifest ze 17. června ovšem zdaleka nebyl oním „politickým dokumentem“, který očekávala redakce Národních Listů. Prvotní „ohlas císařského manifestu v srdcích nás Čechů“ – tak byl nazván úvodník z 19. června – byl značně rozporný. V poněkud křečovité podobě se znovu setkáváme se snahou dát válce vlastní smysl a po svém motivovat patriotické nadšení. Věrolomné Prusko zapříčinilo válku, a ať se mají věci jakkoli, a přestože pro nás tato válka není válkou Němců s Němci – nyní volá panovník – a tak budeme urputně bojovat proti „od věků zapřísáhlému nepříteli Rakouska“, který nám před sto lety ukradl Slezsko a nyní sahá po dalším území. „Vzhůru tedy k vítězství, synové vítězů u Domažlic a u Kolína, k vítězství za mocné a svobodné, každé zemi a každému národu stejně volný vývin zabezpečující Rakousko!“

Skutečnost byla jiná než přání, a proto žalovaly Národní Listy již 22. června: „Marně hledáme v úředních a poloúředních listech ty zájmy rakouské, ta porušená práva a uraženou čest říše naší, k jichž obhájení a očištění probudila se nadšená obětivost národů rakouských. Jako by nebylo více samostatné a svůj zvláštní interes a své zvláštní povolání mající říše rakouské, jako by od včerejška náhle byli vymřeli a vyhynuli zde různí ti národové neněmečtí, jimž nedávno ještě zaručen volný vývin jich zvláštního, oprávněného národního života.“ Cožpak už nemají ve Vídni ani trochu „slušné šetrnosti“, když stále a stále horují pro „ryze německou povahu boje“?

O dva dny později, 24. června, kdy již přicházely první telegrafické zprávy o pruských vojácích na území severních Čech, se v komentáři Národních Listů k „Německé válce v Čechách“ nezdůrazňoval rakouský patriotismus a obyvatelstvu se doporučovala hrdá a sebevědomá česká zdrženlivost. „Nechceme, nemůžeme straniti Prusku, Prusko jest nejen v národním, ale i v historickém ohledu naším nepřítelem… Válka vede se prozatím o postavení Pruska v severním Německu, válka má dosud úplně ráz německý, o nějaké otázce české není ani povzdálí ještě toho nejmenšího slechu.“ Není proto třeba se obávat, protože „Prusko prozatím Čechy nechá na pokoji“. Podle mínění komentátora by bylo snad za deset či dvacet let nutno se vítězícího Pruska obávat; nyní však je ještě příliš slabé, aby evropskou rovnováhu změnilo radikálním způsobem v český neprospěch.

Mrazivý vítr z Vídně rychle zchladil rozpálené hlavy. Ani tradiční a tolikrát opakovaný „pruský komplex“ nemohl dostatečně motivovat bojové nadšení. Už se nedoporučuje jít cepy a kosami proti „odvěkému nepříteli“, nýbrž „zdrženlivě slušný poměr k Prusům“. V „německé válce“ nemohlo být Prusko spojencem, ale „prozatím“ nebylo vlastně ani nepřítelem. Jeho válečné cíle nesměřovaly přímo proti Rakousku a jeho poslání jako národnostního soustátí; naopak, prusko usilovalo o vytlačení Rakouska z Německa, a tím nepřímo o posílení jeho „opravdového rakouského charakteru“. Naproti tomu Rakousko chtělo upevnit své postavení v Německu a jen znovu potvrdit své „německé poslání“. Vedle těchto zásadních pohledů hrály roli také taktické ohledy. Prusko bylo dostatečně silné, aby případně narušilo rakouské postavení, ale současně příliš slabé, aby politicky i mocensky zaujalo ve střední Evropě ihned jeho místo. Berlín jako centrum nového Německa mohla Praha dokonce uvítat, obavy přicházely z Frankfurtu tamního německého parlamentu, „k jehož obeslání nedají se neněmečtí národové rakouští přinutiti již ani sebevítěznějšími armádami“.

Za těchto okolností se ještě před rozhodujícími boji, kdy se všeobecně věřilo v rakouská vítězství, setkáváme s pokusy formulovat „neutrální“ české stanovisko. Otevřeně stranit Prusku nebylo možné, a většina Čechů to z nejrůznějších důvodů ani nechtěla. Ale stejně tak nebylo možné horlivě a dobrovolně stranit Rakousku, tj. tomu „druhému“, cizímu Rakousku s „německým posláním“.

O den později než rakouský panovník dne 18. června se ke „Svému národu“ obrátil válečným manifestem pruský král Vilém I. S textem tohoto dokumentu, stejně jako s obdobným manifestem italského krále Viktora Emanuela II., se mohli čeští čtenáři v plném znění seznámit 23. června.

Pruský král byl stručnější než rakouský císař a nijak neskrýval, že příčinou toho, že „vlast jest v nebezpečí“, je neochota Rakouska ustoupit z výsluní: „Rakousko nechce zapomenouti, že jeho knížata kdysi v Německu panovali, a nechce ve mladším Prusku uznati přirozeného spojence, nýbrž toliko nepřátelského soupeře… Stará neblahá žárlivost plným plamenem vyšlehla. Prusko má býti oslabeno, zneuctěno“ – ani Vilém se nevyhnul tomu, aby se dovolával cti – „zničeno… Kamkoli se v Německu ohlédneme, jsme obklopeni nepřáteli a válečným heslem těchto jest: ponížení Pruska!“ Samozřejmě i pruský král se snažil až do poslední chvíle řešit věci smírně – zvláště připomenuta byla v této souvislosti ochota k mezinárodním jednáním – ale neústupnost protivníka vedla k tomu, že „musíme zápasit o svoje bytí, musíme jít do boje na život a na smrt proti těm, kdož Prusko velkého kurfiřta a velkého Bedřich, kteří Prusko, jak z válek o svobodu vzešlo, sraziti chtějí z výše, na niž je povznesly jeho knížat duch i síla a jeho národa udatnost obětavost a mravnost“.

Zatímco tedy „staré“ Rakousko bojovalo o uchování mocenského postavení, vedlo „mladé“ Prusko vskutku existenční boj a v tomto smyslu bylo především apelováno na vlasteneckou povinnost a statečnost., Určitý sebejistý tón pruského válečného manifestu nebyl založen jen na ideálních výzvách, nýbrž také na reálním odhadu mocenských poměrů: „Předvídaje v pečlivosti Své,“ ujišťoval prozíravý Vilém, „co nyní nadešlo, požadoval jsem od let již za první povinnost Svého královského úřadu připraviti bojovný národ pruský na rozvinutí silné moci. Uspokojen a pln důvěry patří se mnou každý Prus na brannou moc, jež naše hranice střeží. Maje v čele svého krále, bude se pruský národ cítiti jako pravý národ ve zbrani… Odpůrcové naši se klamou, že Prusko je vnitřními spory ochromeno; proti nepříteli je svorno a silno, neboť vůči nepříteli srovnává se , co dříve proti sobě stálo, aby pak ve štěstí i neštěstí sjednoceno zůstalo.“ Tady to máte, všichni vy liberálové a další opozičníci, kteří jste chtěli léta mařit sílu pruského státu! Ale „předvídavý“ král dovedl být „velkorysý“ a tváří v tvář hrozícímu nepříteli „majestátně promíjel“ a zval všechny do jednoho šiku.

V pruském manifestu se nikde nehovořilo o „válce Němců s Němci“ a není tam nijak zvláště zdůrazněna ani „ německá otázka“ jako taková. Ofenzivní cíle byly sice v závěru připomenuty, ale panovník se obracel k Prusům a nikoliv Němcům a pečlivě se nedovolávalo „německé solidarity“ a ani nepočítalo s vojensky účinnější podporou. Nikoli boj o dobytí Německa, nýbrž boj o vlastní existenci byl hlavním formálním motivem. I když bereme v úvahu propagandistický záměr zdůraznit „defenzivní“ pruský postoj, nešlo o pouhý zastírací manévr. Rakousko mohlo ztratit své postavení v Německu, aniž by přestávalo být říší evropského významu. Prusko mohlo hodně získat, ale mělo také mnohem víc co ztratit. Sázelo do hry téměř všechno.

Když pozornější čtenář srovnával, jistě mu neušlo, že rakouský válečný manifest byl v jistém smyslu „němečtější“ než jeho pruský protějšek. Úsudek si pak snadno udělal sám.

Jedno měly oba nepřátelské manifesty společné: „Však důvěra a naděje naše nezakládají se jedině na naší sjednocenosti a na naší moci; Já ji zakládám,“ prohlašoval slavnostně František Josef I., „na nejvyšším, na všemohoucím spravedlivém Bohu, jemuž Můj dům od svého prvopočátku sloužil a který neopouští těch, kdož v jeho spravedlnosti v Něho důvěřují.“ A neméně slavnostně prohlašoval v závěru svého manifestu Vilém I.: „Prosme Všemohoucího, aby požehnal naším zbraním! Propůjčí-li nám Bůh vítězství, budeme také dosti silní, abychom volnou pásku, jež německé země spíše jen dle jména než vskutku k sobě dosud poutala a kteráž nyní přetržena byla těmi, kdož právní síly ducha se bojí, v jiné podobě, pevnější a blahodárnější obnovili. Bůh s námi!“

Západní fronta

V Berlíně byli připraveni ještě před vlastním hlasováním ve Frankfurtu 14. června. Dva dny předtím zvažoval pruský kabinet všechny možnosti a pro případ přijetí rakouského na spolkovou exekuci – s tím se ostatně počítalo – byly vypracovány podrobné instrukce vyslancům v Hannoveru, Sasku a Kurhesensku. Podle těchto pokynů měli vyslanci v Hannoveru, Drážďanech a Kastelu předat neprodleně po frankfurtském hlasování tamním vládám nóty, v nichž se požadovalo „okamžité zastavení ozbrojení a demobilizace armády“ a současně přijetí „pruských návrhů spolkové reformy“. V případě že tyto státy vyhoví, bude garantována jejich území celistvost a suverenita; odmítavá anebo vyhýbavá odpověď znamená válku. Pruští vyslanci jednali přesně podle požadavku své vlády a ještě 14. a 15. června ultimativní nóty předali. Protože se očekávala všeobecně záporná odpověď – odpovědní lhůta končila 15. června večer – dostaly současně příslušné vojenské jednotky Mohanské a Labské armády pokyn, aby nejpozději 16. června v 5 hodin ráno zahájili plánované akce.

Saská vláda odmítla okamžitě pruské návrhy, nařídila urychlenou evakuaci armády a v čele s králem opustila zemi. Ještě v noci z 15. na 16. červen vznikla Labská armáda na saské území a během tří dnů ovládla bez odporu zemi.

Velice rychle a bez problémů proběhla pruská okupace Kurhesenska, kde se většina veřejného mínění včetně většiny parlamentu postavila proti vlastní vládě, a tím prakticky odpor znemožnila. Dne 19. června vstoupila pruská armáda do Kastelu, kurhesenský kurfiřt byl zajat a později v „přátelských a slušných“ podmínkách internován na královském zámku ve Štětíně.

Složitěji se vyvíjely vztahy k Hannoversku, kde vlastně začala válka na německé frontě. Rovněž hannoverský král odmítl pruské ultimátum, nechtěl však kapitulovat a v noci z 15. na 16. červen odjel s doprovodem k vlastní armádě, která se soustřeďovala na jihu hannoverského území u Göttingenu. Zatímco pruská armáda obsazoval severní část země, rozhodovalo se v hlavním stanu hannoverské armády o dalším postupu. Protože proti pruské početní převaze neměla hannoverská armáda žádné vyhlídky, hledala se cesta na jih s možností dosáhnout spojení s bavorskými silami. Dne 20. června bylo rozhodnuto přesunout hannoverské síly ve směru k Mülhausenu do oblasti durynských států, což se bez potíží během dvou dnů podařilo.

Tehdy si osud na obou stranách poněkud zažertoval, protože ani jedna strana nevěděla přesně, kde je a co zamýšlí protivník. Prusové se stahovali ke Göttingenu, kde tušili hlavní hannoverské síly, a mj. vyklidili Kurhesensko, kudy nyní mohli Hannoveřané – pokud by to ovšem věděli – projít kratší a snazší cestou. Když zjistil generál Vogel, že Hannoveřané „zmizeli“, chtěl se po dnu odpočinku obrátit přímo proti Frankfurtu, jehož obsazení bylo základním pruským cílem. Tento postup se ale nelíbil generálnímu štábu v Berlíně, jehož šéf nechtěl nic ponechat náhodě a trval na tom, aby hannoverská armáda byla dále pronásledována a zneškodněna.

Mezitím se hannoverská armáda stáhla jihovýchodním směrem k městečku Langensalza v Durynsku, kde zaujala 26. června postavení. Pruské nabídky ke kapitulaci byly nadále odmítány, ale současně bylo rozhodnuto nepokračovat v tažení na jih, nýbrž nastoupit zpáteční pochod. Tato zdánlivě nelogická rozhodnutí vyplývala z objektivně velice svízelné situace hannoverské armády a byla jen předzvěstí vlastní zkázy.

Než k ní došlo, měla hannoverská vojska jaksi nedopatřením slavit vítězství. Přestože z Berlína byl dán jasný požadavek soustředit všechny síly v boji proti Hannoveřanům, velící generál Mohanské armády – zřejmě v obavě z údajně se blížících bavorských posil – posunul část armády k jihu a místo soustřeďování praktikoval jen další rozptylování vlastních sil. V bezprostředním kontaktu s hannoverskými silami byla pouze menší jednotka asi 9000 mužů, jejímž úkolem bylo sledovat „ustupující“ Hannoveřany. Když tato jednotka vyrazila 27. června ze svých tábořišť a přišla k Langensalze, čekalo ji hned dvojí překvapení. Jednak zjistila, že nepřítel neustupuje, a za druhé, že nemají co činit se zpětnými oddíly, nýbrž s celou armádou. Téhož dne došlo ke krvavým bojům, jež končily oboustranným vyčerpáním až v podvečer. Prusové byli, i když se značnými ztrátami, odraženi.

V Berlíně vyvolávaly zprávy o těchto událostech rozčarování a výsledkem byl kategorický rozkaz generálu Vogelovi – podepsaný samotným králem –, ve kterém se výslovně požadovalo porazit Hannoversko bez ohledu na bavorské či jiné nebezpečí. Tento rozkaz byl mj. zřejmým projevem nespokojenosti a nedůvěry, a tak se generál Vogel snažil na poslední chvíli zachránit vlastní reputaci a 28. června opravdu soustředil celou Mohanskou armádu. K žádným bojům však nedošlo. Před odstrašující silou Hannoveřané kapitulovali, a to dne 29. června.

První dějství války v Německu skončilo. Teprve po faktickém ovládnutí severního Německa se veškerá pozornost soustředila k jihovýchodu. Pruské vrchní velení v čele s králem opustilo sebejistě Berlín a hlavní stan pruské armády se přesunul k Východní armádě.

Oba vojenské sbory jihoněmeckých států se pomalu formovaly zcela samostatně. Bavorský 7. sbor pod velením prince Karla Bavorského se shromažďoval na severních hranicích země v okolí Schweinfurtu, württenbersko-hesenský 8. sbor pod velením prince Alexandra hesenského okolo Frankfurtu nad Mohanem. Teprve 27. června byl společným velením obou sborů pověřen bavorský princ, který – tehdy ještě s vyhlídkou na předpokládané spojení s hannoverskou armádou – navrhl společný postup údolím řeky Fuldy k městu Hersfeld, kde mělo dojít ke spojení všech sil. Bavoři skutečně zahájili postup, hanoverská kapitulace ovšem situaci značně změnila. Do prostoru, kde mělo dojít k soustředění, pronikla pruská vojska a zatlačila bavorské jednotky na jihovýchod ke Kissingenu. V okolí tohoto města byl s přihlédnutím k změněné situaci určen nový prostor k soustředění jednotek 7. a 8. sboru. Vojska 8. sboru také skutečně tímto směrem vytáhla. Pak ale přišly zprávy o bitvě u Hradce Králové a vojenský výbor Spolkového sněmu nařídil essenskému princi – proti opakovaným rozkazům jeho kolegy – aby se vrátil zpět k ochraně Frankfurtu a mohanské linie. Jednotky 8. sboru přerušily pochod a vrátily se zpět d Frankfurtu. Tak z plánovaného spojení sešlo.

Po porážce hannoverské armády se hlavní pozornost Prusů soustředila na bavorský 7. sbor v rámci taktiky pozvolného rozbíjení nepřátelských celků. Kolem 10. července se situace změnila. Na hlavní prusko-rakouské frontě sice ještě nebylo definitivně rozhodnuto, ale silné tendence k diplomatickému dohrání této krvavé hry nutily k rychlejšímu a především politicky motivovanému postupu. Hlavním cílem byl Frankfurt.

Pruská ofenziva proti Frankfurtu zahájená nesporným vítězstvím nad bavorskými silami 10. července u Kissingenu, vylekala velení 8. sboru, které opět hledalo cestu ke spojení s Bavory, které se tentokrát mělo uskutečnit u Würzburgu. Oba armádní sbory se po dlouhém bloudění konečně našly, ale jejich postavení již nemělo ani vojenskou, ani politickou cenu. Dne 21. července zahájila pruská armáda další akce na jih od řeky Mohanu a v několika drobnějších šarvátkách postupně rozptýlila protivníkovy jednotky. Protože současně probíhala jednání o příměří a o celkovém výsledku války se zdálo být rozhodnuto, skončilo vše prostě tím, že se jednotlivá vojska bez hluku rozešla do svých zemí a domovů.

Když jednotky 8. sboru opustily Frankfurt, bylo jen otázkou času, kdy do něj vstoupí Prusové. Stalo se tak 16. července, kdy vrchní velitel Mohanské armády Vogel von Falkenstein hrdě hlásil svému králi: „Veličenstvo, veškeré země na sever od řeky Mohanu leží u Vašich nohou.“

Jižní fronta

Strategické a organizační přípravy pro válku uskutečnili Italové podle vlastních plánů. Vrchním velitelem italské armády byl král Viktor Emanuel II., jenž také formálně velel hlavní armádě soustředěné mezi 10. a 20. červnem na hraniční řece Mincio. Šéfem štábu a skutečným velitelem těchto vojsk v počtu přes 120 000 mužů byl generál la Marmora. Několik set kilometrů dále po toku řeky Pádu bylo utvořeno druhé velké uskupení, tzv. Pádská armáda v síle asi 90 000 mužů, v jejímž čele stál generál Enrico Cialdini. Z výchozích postavení v Modeně a Bologni se do 20. června posunula tato armáda směrem k Pádu do oblasti Ferrari. Dobrovolnický sbor Garibaldiho s asi 36 000 muži byl soustředěn v okolí Comského jezera. Itálie nemusela vyslat své loďstvo do Severního moře, protože rakouské námořnictvo neopustilo Jadran a Rakousko zcela nepochybně nemělo zájem na námořní válce s Pruskem.

Rakouská vojenská síla v Itálii se již tradičně opírala o dobře vybudovaný a strategicky výhodný pevnostní čtyřúhelník měst Peschiera a Mantova na řece Mincio a Verona a Legnago na řece Adiži. Do okolí Verony, kde bylo vrchní velení Jižní armády, byla postupně stažena vojska 5., 7. a 9. armádního sboru, samostatná brigáda jízdy a záložní divize. Rakušané, kterým na jižní frontě výtečně pracovala výzvědná služba, znali v hrubých rysech plány protivníka a jeho rozmístění, a proto ponechali na Pádu jen nepočetné síly, které měly jen demonstrativně operovat proti Pádské armádě. Další část jednotek byla potom roztříštěna v oblasti jižních Tyrol a na jadranském pobřeží. Velitel jižní armády arcivévoda Albrecht a jeho náčelník štábu Franz von John – budoucí ministr války – měli ve Veroně před zahájením války k dispozici přibližně 78 000 mužů a 168 děl. Rozptýlené zajišťovací jednotky měly sílu asi 29 000 mužů a dalších 36 000 mužů zůstávalo v posádkách pevností.

Dne 20. června 1866 předalo italské vrchní velení veliteli Jižní armády oficiální nótu, jíž se formálně vyhlašovala válka. Italská armáda zahájila v noci z 22. na 23. červen přechodem přes řeku Minci postup v nížině mezi Minciem a Adiží ve směru k Veroně.

Italové nepředpokládali vážnější odpor a také se s ním nesetkali. Mýlili se však, když předpokládali rakouská vojska stále ještě někde u Verony. Okamžitě po vyhlášení války rozhodlo velení Jižní armády neprodleně přesunout hlavní síly na západ od Verony a postoupit s nimi dále horskou krajinou směrem na Castelnuovo. Smyslem celého manévru bylo obejít protivníka a pokusit se o útok z boku na jeho levé křídlo. Italové čekali nepřítele od východu a jejich snadný postup je v tom utvrdil.

Poněkud riskantní útočné pojetí na rakouské straně vycházelo ze snahy využít tzv. vnitřní linie mezi dvěma oddělenými armádami nepřítele. Velení rakouské Jižní armády si uvědomovalo, že po případném spojení obou italských armád, jež měly více než dvaapůlnásobnou převahu, by vyhlídky na úspěch byly minimální. Rakušané věděli, že italská armáda nepostupuje soustředěně, ale je rozptýlena na značné části rovinatého území mezi řekami Mincio a Adiží. Rychlý útok na některé jednotky této armády mohl vyvážit početní nevýhodu a hlavně psychologicky příznivě ovlivnit začátek války.

V neděli 24. června – v den sedmého výročí bitvy u Solferina – zahájily v dopoledních hodinách jednotky 7. a 5. sboru útok z výšin Belveder a Croce jižním směrem proti tamním italským silám. Z počátečních šarvátek se postupně rozvinula v okolí obce Custozza (kde zvítězil i maršál Radecký roku 1848) velká bitva, do níž se zapojovaly další a další jednotky včetně rakouského 9. sboru. Ofenzivní záměry se zdařily, italská vojska byla zatlačována zpět do údolí a nakonec donucena k ústupu do roviny. Velení italské armády ztratilo po napadení dostatečnou orientaci a posléze zřejmě také nervy – po deseti hodinách bojí mohli Rakušané slavit vítězství. Každá strana ztratila asi 8 000 mužů.

To ovšem ještě nemuselo znamenat rozhodující obrat a velení Jižní armády také v dalších dnech očekávalo pokračování bojů. Ale věci se vyvinuly jinak, když ustupující italská armády překročila 25. června řeku Mincio a stahovala se do původních pozic. Arcivévoda Albrecht rozhodl nepronásledovat hlavní italské síly a obrátit se proti Pádské armádě. Ani tam nemělo dojít ke střetnutí, protože velení Pádské armády stáhlo po zprávách o bitvě u Custozzy své jednotky a ustupovalo do východních pozic v Modeně.

Po několika dnech váhání a nejistoty překročila Jižní armáda 1. července Mincio a chtěla postupovat proti italské hlavní armádě. Ale podobně jako v Německu byl i zde další vývoj ovlivněn událostmi ve východních Čechách. Po zprávách o bitvě u Hradce Králové byl další postup zastaven, 6 července se veškerá rakouská vojska stáhla za Adiži a 9. července byl dán rozkaz k vyklizení Benátska. V té době byly také urychleně přesunovány jednotky 5. a 9. sboru k Dunaji, kde měly posílit jednotky Severní armády. Na jihu zůstal pouze 7. sbor na linii řeky Isonzo k ochraně nové předpokládané hranice.

Itálie se pokusila přejít do ofenzívy, ale z nejrůznějších důvodů – v neposlední řadě pro stupňující se rozpory ve velení – přišla pozdě a vzhledem k měnící se politické situace s malými nadějemi na podstatnější úspěch. Teprve v polovině července postoupila část italské armády Benátskem na východ a dostala se do styku s rakouskými jednotkami, ale na průběh jednání to již nemělo vliv.

Východní fronta

Ve zbrani

Zatímco arcivévoda Albrecht (syn arcivévody Karla – vítěze nad Napoleonem) prosazoval ofenzivnější pojetí boje, při poradách ve Vídni mezi 7. a 14. březnem se císař přiklonil k vysloveně defenzivnímu projektu, jak jej navrhl a vypracoval šéf generálního štábu Heninkstein. Tento plán byl motivován jak vojensky tak politicky. Rakousko nesčetněkrát opakovalo, že nemá žádné agresivní úmysly. Nepokládalo proto za vhodné připravovat zjevně ofenzivní akce. Vojenské plánování v tomto smyslu respektovalo politicko-diplomatické záměry, Rakousko mělo v každém případě zůstat napadeným státem.

Podrobnějším rozpracováním Heninksteinova plánu byl pověřen šéf operační kanceláře generálního štábu generálmajor Gideon Krizmanič, který v průběhu dubna předložil „Operační plán Severní armády“. Hlavní stan měl být v Olomouci, kde mělo být také centrum vlastního soustředění Severní armády. Vycházelo se z předpokladu, že hlavní pruské síly zaútočí za Slezska směrem na Vídeň, přitom ale narazí na opevněné a připravené rakouské síly, které budou schopny útok odrazit. V plánu se počítalo také jako s „málo pravděpodobnou možností“ s pruským postupem po Labi, a tím i přesunem rakouských sil do Čech, ale podrobnostem nebyla věnována zvláštní pozornost. Tento plán se alespoň pro začátek vzdával vlastní iniciativy a nepočítal ani s obranou pohraničních hor. Ve smyslu tohoto plánu neuskutečnila mobilizace Severní armády, jejím velením byl pověřen polní zbrojmistr Ludvík Benedek, který 27. května odjel do hlavního stanu v Olomouci.

Severní armádu tvořily armádní sbory o přibližně 30 000 mužích a 80 dělech:

1. armádní sbor – velitelem generál jízdy hrabě Clam-Gallas

2. armádní sbor – velitelem polní podmaršálek Thun-Hohenstein

3. armádní sbor – velitelem polní podmaršálek arcivévoda Arnošt

4. armádní sbor – velitelem polní podmaršálek hrabě Festetics

6. armádní sbor – velitelem polní podmaršálek baron Ramming

8. armádní sbor – velitelem arcivévoda Leopold

10. armádní sbor – velitelem polní podmaršálek Gablenz

Dále 2 lehké a 3 těžké (záložní) jízdní divize.

Rakouský pěšák byl ozbrojen puškou systému Lorenz vz. 1856, tedy předovku. Tato puška střílela poměrně spolehlivě na vzdálenost 900 kroků, byla o něco lehčí než pruská puška a měla větší dostřel.

Rakušané měli v rukou sice pušky, ale jejich hlavní zbraní byl bodák. Taktika boje rakouské pěchoty byla založena na bodákovém útoku sevřených linií. Vlastní střelbě byl přisuzován přípravný a víceméně vedlejší význam. Tomu byl přizpůsoben systém výcviku – na rakouského infanteristu připadalo ročně 20 – 36 nábojů a mnozí vojáci v životě vůbec nestříleli.

Pruský pěšák střílel puškou systému Drese, tedy zadovkou nebo tzv. jehlovkou. Její obsluha byla snazší a kadence střelby až třikrát vyšší. V pruské armádě měl pěšák ročně k dispozici 100 nábojů a byl systematicky cvičen ve střelbě.

Od roku 1858 stál v čele pruského generálního štábu nenápadný a mlčenlivý Helmuth von Moltke. Pod jeho vedením neměl být generální štáb pouhým školícím a informačním střediskem, jak tomu bylo v Rakousku, ale mozkovým centrem celé armády, které by se věnovalo vlastním přípravám a vedení války.

O přesnějších vojenských záměrech Rakouska v Berlíně nebyli informováni a v zimě 1865/66 ani být nemohli, Prusko ale nevylučovalo možnost rakouského útoku. Z těchto důvodů se již tehdy počítalo s vytvořením dvou relativně samostatných armádních uskupení, z nichž jedno by operovalo ve Slezsku a druhé v prostoru Drážďany – Zhořelec. Toto rozdělení mělo umožňovat jak obranu, tak přechod do útoku. Obě armády měly zůstat v kontaktu a operovat s využitím všech prostředků moderní dopravy (především železnice). Tehdy se rozšířila známá Moltkeho strategie „odděleně pochodovat – společně udeřit“, která byla založena na maximálním využití železnice a urychleném manévrování vojsk.

Tyto plány byly v souvislosti s politickým vývojem upravovány a možnost rakouského útoku byla nakonec docela vyloučena, postupovalo se s ofenzivním rázem příprav. „Jakmile jednou mobilizujeme, nesmíme se obávat, že nás někdo označí za agresora,“ prohlašoval Moltke. Samotný základní strategický záměr, aby k soustředění vlastních armád došlo teprve na nepřátelském území, byl něčím neslýchaným a nevídaným. Činnost armád měla být řízena z jednoho centra, kterým měl být právě generální štáb, Moltke měl právo vydávat jménem krále rozkazy, a tím měl v rukou rozhodující velitelskou moc.

První armáda: v Lužici s centrem ve Zhořelci, vrchním velitelem generál jízdy princ Bedřich Karel; 2., 3. a 4. armádní sbor, 2 divize jízdy, tj. 10 000 jezdců, 83 000 pěšáků a 300 děl.

Druhá armáda: na linii Jelení Hora – Nisa ve Slezsku, vrchním velitelem korunní princ Friedrich Vilém; 1., 5., 6. a gardový armádní sbor, jedna divize jízdy, tj. 10 000 jezdců, 105 000 mužů a 352 děl.

Labská armáda: koncentrována na Labi u Torgau, vrchním velitelem generál pěchoty Herwarth von Bittenfeld; 46 000 mužů, z toho 4 600 jezdců a 144 děl.

Vála byla vyhlášena 21. června.

V úmorných letních vedrech pochodovala Rakouská armáda z Moravy do Čech, směrem k Jizeře. Pod velením saského prince Albrechta měla saská armáda spolu s 1. armádním sborem zůstat na linii řeky Jizery. Podle Benedekova rozkazu z 21. června mělo toto uskupení v síle kolem 60 000 mužů jen takticky manévrovat a vyhnout se střetům, avšak již 24. července byl rozkázán opak. Hlavní armáda byla 25.června soustředěna v okolí Pardubic a Josefova. Původní záměr vrchního velení Severní armády zůstával při zahájení akcí nezměněn, rozhodující síly měly být namířeny proti První pruské armádě na Jizeře. Na tom se nic nezměnilo ani když 25. a 26. června docházely zprávy o síle druhé armády ve Slezsku, kde byly původně očekávány jen dva sbory. Vrchní velení mělo zřejmě o pravdivosti těchto zpráv pochybnosti, Rakušané očekávali, že část jednotek posílí pruskou první armádu a zbytek bude pouze provádět zastírací manévry. Když ale oddíly Druhé armády 26. červny překročily hranici u Broumova a poměrně snadno se uchytily na druhé straně hranic, bylo dne 27. června rozhodnuto posílit bok vlastních vojsk a k Trutnovu byl přesunut 10. sbor, 6. pak k Náchodu, rakousko-saským silám byl 26. června vydán rozkaz držet pozice na linii Trutnov – Mnichovo Hradiště. Severní armáda čekala na rozkaz k dalšímu přesunu k Jizeře, který ale podle Krizmaniče vyžadoval úplné soustředění všech sil plánované na 29. červen.

Jizerská fronta

Pruská první armáda postupovala 26. června z prostoru Liberec – Jablonec směrem k Turnovu. Po bojích u Sychrova byly rakouské jednotky donuceny k ústupu a Prusové ještě téhož dne obsadili Turnov a dosáhli Jizery. Nechali okamžitě obnovit zničený most ve městě a přisunuli do města a okolí další jednotky. Současně se na pochod dala Labská armáda, která vybojovala první větší střetnutí u Kuřích Vod a postoupila souběžně s První armádou směrem k Mnichovu Hradišti.

Spojené Rakousko-saské síly měly rozkaz držet linii Jizery a chtěly přejít 27. června do protiútoku, který měl být připraven ještě předchozího dne navečer, kdy měla spojenecká vojska obsadit most přes Jizeru u obce Podolí asi hodinu cesty na západ od Turnova. Podle předpokladů mely tudy proniknout rakousko-saské síly ve směru ke Svijanům na druhý břeh a dále zaútočit proti pruským silám na pravém břehu.

Rakouským jednotkám se skutečně zvečera podařilo zatlačit předsunuté pruské oddíly, ale po příchodu pruských posil se rozpoutala řež, ve které bojovalo na každé straně přes 3 000 lidí. Válčilo se do jedné hodiny po půlnoci, nejprve se střídavými úspěchy, ale nakonec byla rakouská pěchota zničující palbou pruských jehlovek zahnána na ústup a most přes Jizeru padl do pruských rukou. Prusové pálili do sevřených řad Rakušanů připravených k bodákovému útoku hlava nehlava. Prusové ztratili 130 mužů, Rakušané 618. Poměr ztrát 1 : 5 měl platit zhruba ve všech střetnutích.

Prusové měli v rukou most v Turnově i v Podolí, a tím prakticky ovládali celou jizerskou linii. Záměry s protiofenzivou na rakouské straně nevyšly, bez dostatečných posil byl další boj proti přesile předem marný. Z hlavního stanu nepřicházely žádné podrobnější instrukce, a tak se velení rakousko-saských sil soustředilo na obranu Jičína. Proto bylo rozhodnuto opustit Mnichovo Hradiště a 28. června byl nařízen všeobecný ústup na Jičín. Tak sešlo z velké bitvy, kterou pro tento den plánovalo velení První pruské armády v součinnosti s Labskou armádou.

Princ Albrecht ani Clam-Gallas neměli žádné bližší pokyny a nevěděli o vývoji nevýchodní části fronty, a tedy 29. června vyžadovali nové instrukce, ale telegraf v Josefově mlčel a odpověď nepřicházela a ani nemohla, protože hlavní stan byl tou dobou už v Dubenci, s kterým telegrafní spojení nebylo. Po poledni přijel do Jičína posel. Pro cestu, která se dala urazit za tři hodiny, potřeboval 19. Podle rozkazu (vydán 28. června v 6 hodin večer), který přibyl s nikdy nevysvětleným zpožděním, se mělo dále pokračovat s ofenzivními záměry a z toho vyplývalo, že velení má zájem na udržení Jičína. Ve shodě s tím byly vydány příslušné rozkazy.

Tou dobou ale již bylo všechno jinak. S ohledem na výsledky bojů na východě změnilo vrchní velení svůj plán. 29. června ráno bylo rozhodnuto zastavit další postup k Jizeře a přesunout celou Severní armádu k Hradci Králové. S příslušným rozkazem k ústupu byl vypraven zvláštní kurýr hrabě Šternberk, který se cestou zastavil v Miličevsi 9 km od Jičína. Když se dozvěděl, že princ je k večeru očekáván, klidně na něj čekal.

Rakušané ani Sasové nepředpokládali, že Prusové zaútočí v den petropavlovského svátku 29. června, a proto byli nemálo překvapeni, když se po čtvrté hodině odpoledne objevily na přístupových cestách k Jičínu předsunuté pruské oddíly. Velitel První armády princ Bedřich Karel skutečně neměl v úmyslu zaútočit, ale dostal telegram z Berlína, ve kterém byl nabádán k většímu spěchu. Energičtější postup měl ulehčit Druhé armádě. Proto bylo rozhodnuto provádět alespoň „zneklidňující manévry“, a tak se Prusové objevili před Jičínem.

Velení rakousko-saských sil postupovalo podle rozkazu, který byl doručen před druhou hodinou odpoledne a který byl dalším – avšak dosud nedoručeným – rozkazem podstatně změněn. Ještě v podvečer se před Jičínem rozpoutal urputný boj, ve kterém rakouská vojska odrazila „manévrující“ Prusy a na čas je donutila k ústupu. Prusové pečlivě plánovali útok na Mnichovo Hradiště, ze kterého sešlo. Nyní postupovali poněkud improvizovaně a přitom šli vstříc právě onomu „velkému boji“.

Ve chvíli, kdy v bojích nastala určitá přestávka, mělo dojít k rozhodujícímu zlomu. Zvláštní kurýr uslyšel v podvečer v Miličevsi kanonádu od Jičína, a to mu nedalo, aby dále poklidně očekával saského prince. Odjel do Jičína a o půl osmé doručil Benedekův rozkaz k ústupu. Příkaz byl jednoznačný, a proto byl ihned nařízen ústup všech vojsk. Ale v tu chvíli obnovili Prusové útok, ústup se změnil v panický útěk. V okolí Jičína a samotném městě se bojovalo dlouho do noci. Před půlnocí opustily Jičín poslední saské jednotky a ráno 30. června bylo město obsazeno pruskou armádou.

Útěk Sasů a 1. armádního sboru byl definitivní tečkou za všemi úvahami o možném útočném postupu směrem k Jizeře.

Východní labská fronta

Velení Druhé armády usilovalo o co nejrychlejší postup směrem ke Dvoru Králové, aby tak byly vytvořeny podmínky pro spojení s První armádou. Horskými průsmyky směrem na Trutnov postupoval 1. armádní sbor (gen. Bonin), směrem na Náchod 5. armádní sbor (gen. Steimnetz) a mezi nimi směrem na Úpici gardový sbor. Již brzy se ale ukázalo, že nepůjde jen o běžný přesun armády, ale že bude nutné tvrdě bojovat.

Prusové sice bez větších obtíží obsadili 27. června Trutnov, pak ale byli nenadále napadeni jednotkami 10. rakouského sboru a po těžkých bojích nuceni ustoupit až do výchozích pozic na slezské straně. Toto rakouské vítězství potvrzovalo představy rakouského velení, že „hlavní nepřítel“ je na Jizeře a že postup Druhé armády nemůže zvrátit původní rozhodnutí. Gablenzův sbor ztratil u Trutnova téměř polovinu všech sil, což se muselo projevit na jeho další bojeschopnosti.

Ještě povážlivější bylo, když se současně rakouskému 6. sboru nepodařilo zastavit a odrazit u Náchoda útok pruského 5. sboru. Hraniční průsmyk u Náchoda nebyl bráněn ani obsazen, a tak pruská armáda obsadila ještě 26. června navečer město a předsunula své předvoje na výšiny před Náchodem v prostoru mezi Vysokovem a Václavicemi. Proti této linii zahájily jednotky rakouského 6. sboru dopoledne 27. června útok. Znovu se opakovala již známá historie. Rakouská vojska za cenu značných obětí na čas zatlačila pruské předsunuté jednotky, ale v odpoledních hodinách, kdy se Prusům dostalo posil, byla těžce vybojovaná postavení opět ztracena. Kolem páté hodiny odpoledne byl marný boj vzdán a nařízen ústup k České Skalici.

Mezi oběma místy bojů v prostoru u Broumova a Police nad Metují stál v pohotovosti pruský gardový sbor a od 26. června byl v Broumově také hlavní stan Druhé armády. Korunní princ si ještě téhož dne pospíšil s vydáním prvního provolání k obyvatelům království českého, ve kterém ujišťoval, že „Prusové nepřicházejí jako nepřátelé, nýbrž jsou jen poslušni rozkazu svého velitele, který nařídil boj proti rakouskému císaři a jeho armádě“.

Vítězný a vyčerpaný 10. armádní sbor požádal vrchní velení o posily a v ranních hodinách 28. června se stáhl z Trutnova ke Starému Rokytníku, odkud bylo možno předpokládat postup pruského gardového sboru. S ním se také rakouské jednotky dostaly do bojů dříve, než mohly být posíleny. V těžkých bojích u Starého Rokytníku a u Stříteže pruský gardový sbor rozhodně porazil rakouský 10. sbor a anuloval tak výsledky předešlého dne. Pruskému 1. sboru se otevřel bezpečný průchod Trutnovem. Prusové ztratili něco přes 700 vojáků, Rakušané 3 800.

Klid zbraní nebyl toho dne ani na náchodské frontě. Velení rakouské Severní armády se rozhodlo ještě ten den posílit svá postavení. K vyčerpanému 6. sboru měly být přisunuty jednotky 4. a 8. sboru. Avšak v průběhu dopoledne 28. června Benedek, který osobně projel terén a seznámil se s situací, původní rozkaz o soustředění tří sborů změnil. Okolo jedenácté hodiny byl vydán nový rozkaz, podle kterého měl ve vymezeném postavení zůstat pouze 4. sbor, zatímco 6. a 8. sbor měly být staženy směrem k západu do okolí Dubence, kde bylo výchozí postavení pro tažení dále na západ. Rakušané nepočítali s útokem proti Druhé armádě a nečekali ani její rozhodný postup.

Vojska pruského 5. sboru po bojích 27. června neodpočívala. V době, kdy Benedek v klidu objížděl roviny v okolí České Skalice, zahájily jednotky 5. sboru ve třech kolonách postup k Skalici. Zatímco jednotky 6. sboru již ustoupily do nových postavení, dostalo velení 8. sboru rozkaz až v době, kdy byla pruská vojska v dohledu a zahájila akci. Velitel sboru nepokládal v této situaci za možné a vhodné ustupovat a přijal boj, ačkoliv část jeho sboru byla k nepříteli již rovněž otočena zády. Krvavý boj o železniční násep skončil pruským úspěchem, zoufalé rakouské protiútoky byly odraženy. V nedaleké bažantnici proběhl nerovný boj 10 000 Prusů a 1 000 Čechů. a po příchodu zbytku pruských sil, které vpadly 8. sboru směrem od Ratibořic do zad, se Rakušané dali na ústup.

Za tohoto stavu věcí velení Severní armády zásadně změnilo plán. Předpokládaný přesun rakouských vojsk k jihozápadu již nebyl postupem proti První armádě, ale neplánovaným ústupem před Druhou armádou. Všechny rakouské síly měly být soustředěny ve zvlněné krajině na západ od Josefova v okolí Dubence. V souvislosti s tím byl také vydán osudný rozkaz pro Clam-Gallase.

Pruská Druhá armáda neodpočívala ani 29. června a její jednotky postupovaly dále ve směru ke Dvoru Králové. Po tuhých bojích ještě téhož dne obsadil město gardový sbor. Vojska5. sboru mezitím postoupila os Skalice k Choustníkovu Hradišti. Obě pruské armády se přiblížily zhruba na vzdálenost dvou denních pochodů a král Vilém přijel již 30. června do Liberce. Když obě pruské armády zahájily 1. července další postup, nenarazily nikde na odpor. První armáda postoupila údolím Cidliny ke Smiradům, ale zde se s vážnějším odporem ani nepočítalo. Zastaven byl ale postup Druhé armády, protože nepřítel zmizel neznámo kam, a proto bylo lépe počkat, až zbytek jednotek překročí Labe. Benedek ustoupil na Hradec Králové.

„Úplný rozvrat saského jakož i prvního sboru nutí mě, abych se dal na ústup k Hradci Králové,“ hlásil Benedek do Vídně. Odpověď byla konejšivá, protože císař netušil, že vrchní velitel mu dosud jen mlžil. Když ale Benedek poslal žádost o mír, panovník se rozlítil a začal provádět personální změny. Heninkstein a Krizmanič byli sesazeni stejně jako Clam-Gallas, ale nemohli být včas nahrazeni.

Již třetí den byl na frontě klid. Pruský útok nepřišel a Rakušané byly v poměrně výhodném postavení před Hradcem Králové. Ale ruch nepruské straně nešlo nevidět.

S přihlédnutím k tomu, že bezprostřední ohrožení bylo hlášeno zejména na levém křídle, počítal obranný plán se dvěma variantami. Pokud by došlo k omezenému útoku na saský sbor na levém křídle, měly do bojů zasáhnout saský sbor v postavení u Popovic, 8. sbor v postavení za ním a 1. jízdní divize na Přímu. Napravo od saského sboru měl zaujmout postavení 10. sbor a vpravo od něj na svazích Lípy a Chlumu 3. sbor. Kdyby měl nepřátelský útok dosáhnout „větších dimenzí“ a ohrozit i střed a pravé křídlo vlastních postavení, pak měla zasáhnout do bojů celá armáda, tj. také 4. sbor umístěný napravo od 3. sboru mezi Chlumem a Nedělištěm a 2. sbor na krajním pravém křídle vedle 4. sboru. Rakouská 2. lehká jízdní divize měla zaujmout postavení rovněž na pravém křídle u obce Neděliště. Poněkud zpět za hlavní linií v prostoru obcí Světí, Bříza a Všestary měly zůstat jednotky 1. a 6. sboru a všech tří záložních divizí těžké jízdy stejně jako dělostřelecká záloha. Tyto útvary měly společně s oběma divizemi lehké jízdy tvořit armádní zálohu, kterou si vyhrazoval Benedek disponovat podle vlastního uvážení.

Dispozice vrchního velení podrobně popisovala rozestavení jednotek, ale nic neříkaly o záměrech vlastního velení, způsobu boje a jeho cíli, stejně jako o ústupu, a tak se někteří velitelé řídili jen podle vlastního uvážení.

První pruská armáda zjistila přítomnost Rakušanů ještě 2. července navečer a přes noc jezdili kurýři mezi štábem a oběma armádami. Neměli ani tušení, že u Hradce stojí celá Severní armáda. Pruská První armáda měla zaútočit ve středu a ulehčit tak úlohu Labské a Druhé armádě, které měly rozhodnout údery z boku.

Ve dvě hodiny ráno 3. července se Prusové dali do pohybu a v šest již byli v přikázaných výchozích postaveních. Boje začaly před půl osmou ráno, kdy došlo na několika přechodech přes říčku Bystřici ke střetu předsunutých jednotek obou armád. Šarvátky během deseti hodin přerostly v bitvu, kde se střetlo na 430 000 lidí.

Hlavní pruský útok byl zpočátku veden na střed rakouských postavení. Pruská Labská armáda sice postupovala přikázaným směrem na Nechanice, ale podle propočtů mohla účinněji zasáhnout do bojů až před polednem. Naproti tomu jednotky První pruské armády byly již mezi sedmou a osmou hodinou ráno v údolí Bystřice a bez zastávky zahájily postup směrem k očekávanému centrálnímu postavení rakouských sil na výšinách na Lípě a Chlumu. Prusové zaútočili třemi divizemi a v samotném údolí narazili jen na částečný odpor tří pěších brigád. Po zkušenostech z předchozích bojů byl rakouským vrchním velením narychlo upraven nacvičený a vžitý způsob vedení boje. Předsunuté jednotky se neměly pouštět do nerovných střetnutí s přesilou a měly ustoupit hned, jakmile by se ukázalo, že pruský nápor je veden většími silami. To se také stalo, a proto tři předsunuté brigády ustoupily zpět na svahy k Lípě a Chlumu.

Prusové obsadili údolí Bystřice, přešli přes Sadovou několik set metrů směrem k rakouským postavením a obsadili po pravé straně silnice do Hradce Králové lesík Holá. Když se kolem desáté hodiny chystala pruská pěchota k výpadu, zahájila zničující palbu rakouská artilerie a pruský postup byl na celé hodiny zastaven. Rakušané se útokům pěchoty záměrně vyhýbali a iniciativu přenechali dělostřelectvu, které mělo nad pruským podstatnou převahu. To se zdrželo v bahně kolem říčky a nebylo schopné konkurovat.

Podobně se vyvíjela v dopoledních hodinách situace na levém křídle rakousko-saských sil. Jednotky chránily přechody přes Bystřici v Nechanicích jen v ústupových bojích a stáhly se do výhodnějších postavení na výšinách Probluze, Horního a Dolního Přímu. Labská armáda postupovala pomaleji, než se čekalo, a během dopoledne do bojů podstatně nezasáhla.

Jediným místem, kde se bojovalo „po staru“ a kde byla plně uplatněna rakouská bodáková taktika, byla střetnutí na pravém křídle Rakušanů. Zpočátku se situace utvářela podobně jako neopačné straně. Pruská 7. divize překročila bez větších bojů Bystřici, obsadila obec Benátky a postupovala k Čistěvsi a Máslojedům do lesa zvaného Svíb. Také tam se podobně jako v lese Holá bojovalo, protože v lesním porostu byly předsunuté jednotky 3. a 4. sboru. Pruská vojska obsadila les a pronikla do Čistěvsi.

I zde se nabízela možnost vystavit pruskou pěchotu zničující dělostřelecké palbě, ale velitel 4. rakouského sboru hrabě Festetics rozhodl jinak a po krátké dělostřelecké přípravě dal pěchotě o půl desáté povel k útoku. Sám byl po několika minutách boje zraněn a velení předal svému zástupci podmaršálku Mollinarymu, který pokračoval v jeho započatém plánu. Prusové byli jednotkami 4. sboru zatlačeni z Čistěvsi ke svíbskému lesu, o který se rozpoutala strašlivá řež.

V době, kdy se v lese sváděly strašlivé boje o každou roklinu a každý strom, vyslal Benedek k Mollinarymu kurýra s rozkazem, aby se jeho sbor nenechal svést k vážnějším bojům, protože „čas protiútoku ještě nenastal“. Posoudit uprostřed boje, co jsou „vážnější střetnutí“ není vždy snadné, navíc velení 4. sboru bylo přesvědčeno o velké příležitosti k úspěchu, zvláště když k ofenzivnímu postupu podněcovalo také 2. sbor, který stál dosud netknutý v záloze. Rakušané, kteří proti sobě měli pouze jednu pruskou divizi, mohli za cenu velkých obětí dokonce obejít pruské levé křídlo a napadnout první armádu z boku.

A tak se ve Svíbu bojovalo dále. Jednotkám 4. sboru se nepodařilo les obsadit, ale po krátké přestávce jim o půl dvanácté přišly na pomoc jednotky 2. sboru. V tu dobu dostal hlavní stan telegrafickou zprávu z Josefova, že zde byl spatřen pruský 5. sbor. K velitelům 2. a 5. sboru byli ihned vysláni kurýři s rozkazem k okamžitému návratu do původních pozic. Jednoznačný rozkaz k ústupu přišel kolem poledne v průběhu slibně se vyvíjející bitky. Mollinary dobře nerozuměl a odjel se k Benedekovi zeptat, a také se dozvěděl o novém nebezpečí.

Zatím se ale mělo dobojovat. Rakouská vojska využila přesily a nakonec vytlačila pruskou 7. divizi z lesa, ozval se jásot a hrála císařská hymna. O to nepříjemnější bylo překvapení, když měli odpochodovat do výchozích pozic.

V poledne o ničem rozhodnuto nebylo. Prusové vzali na vědomí, že proti nim stojí patrně silnější protivník. V pruském hlavním stanu se netrpělivě čekalo, kdy se na severním horizontu objeví přibližující se Druhá armáda. Střed byl vázán silnou rakouskou obranou, ale s tím, že zde rozhodnutí nepadne, se konečně počítalo. Avšak původní plány kalkulovaly s tím, že Druhá a Labská armáda rozhodnou ještě před polednem. První armáda držela svá postavení už jen s krajním vypětím.

Na svazích Lípy v hlavním stanu Benedeka vládla příznivější nálada. Rakušané si uvědomovali, že Prusové nemohou ve směru od Bystřice jejich postavení ohrozit, dokonce se uvažovalo o protiúderu a ani zneklidňující zprávy z Josefova neovlivnily plán a očekávalo se, že 2. a 5. armádní sbor pravé křídlo udrží. Hlavní protivník byl stále na severozápadě a byla jím armáda prince Friedricha Karla.

Jednotky Druhé armády postupovaly skutečně pomaleji, než se očekávalo v pruském hlavním stanu, a krátce před polednem narazily na první slabší odpor daleko na sever od hlavního bojiště. V jejím čele postupoval souběžně gardový a 6. sbor. Jejich prvním cílem mělo být dobýt výšiny u Hoříněvsi, a zajistit tak výhodné pozice pro další postup. Kolem jedné hodiny odpoledne se to podařilo. Mezitím jednotky 6. sboru zaútočily ve směru na Lochenice a Neděliště proti 2. rakouskému sboru, prorazily jeho obranné linie a po třetí hodině zcela zatlačily u Předměřic za Labe. Současně 1. divize gardového sboru zaútočila na centrální rakouská postavení na Chlumu. V té době (kolem půl třetí odpoledne) se již bojovalo i na levém křídle, protože hlavní stan se o příchodu korunního prince dozvěděl a zavelel k útoku Labské armádě.

To zcela měnilo situaci. Silné rakouské postavení v centru bylo současně napadeno z obou křídel. Klíčovým okamžikem celé bitvy bylo, když po tvrdých bojích proti 3. a 4. sboru obsadila 1. pruská gardová divize výšinu na Chlumu. Benedek nechtěl věřit, když mu tu „hloupost“ přišli oznámit. Prusové obsadili bez zvláštních bojů Máslojedy a s využitím terénu se přiblížili k výšině, o kterou se pak zhruba hodinu vedl krutý zápas. Teprve v tu chvíli Benedek sáhl do zálohy. Nejdříve dostaly povel útoku jednotky 6. sboru, které vytlačily Prusy z Rozbeřic a proniknout takřka zpět k Chlumu, pak přišel i 1. sbor. Prusové byli vystaveni náporu přesily, ale své pozice udrželi a postupovali směrem k Lípě. Rakušané již zálohy neměli a protože labská armáda zatáhla do boje znovu i levé křídlo, rakouské velení krátce počtvrté hodině bitvu vzdalo.

Boj však nekončil, protože Severní armáda měla být uchráněna před obklíčením a totálním zničením a musela si proklestit cestu k ústupu. Ústup pěchoty kryla jízda a záložní dělostřelectvo. Okolo půl páté odpoledne se ještě střetly jednotky rakouské a pruské kavalerie v největší jezdecké bitvě století u obce Střezetice. Rakouská jízda a artilerie zachránili Rakušany před nejhorším. Pruská armáda nepřítele nepronásledovala a utábořila se k zítřejšímu odpočinku.

Rakouská armáda ztratila v bitvě 42 812 mužů, z toho 22 170 zajatých, 6 010 koní a 187 děl. Sasové postrádali 1501 muže a Prusové 9172 vojáků.

Na Vídeň!

Bez ladu a skladu se valila rakouská vojska zpět na Moravu. „byla to směsice nejpodivnější. Vedle dělostřelce běžel jezdec bez koně, tu seděla zase na koni voják z pěchoty…“ V telegramu z noci ze 3. na 4. července psal Benedek do Vídně, že „se pokusí armádu posbírat, což bude ovšem sotva možné, když bude nepřítel tlačit. Pokud se to podaří, tak všechno zavede, jak to jen půjde, k Olomouci.“ Když se nenaplnily obavy a Prusové odpočívali, podařilo se 4. a 5. července jakž takž zformovat jednotlivé sbory a ve třech proudech – přes lanškroun, Moravskou Třebovou a Svitavy – nastoupit cestu na Hanou. Rakouská armáda měla být kolem 10. července na místě, v výjimkou 10. sboru, který byl poslán přímo k Vídni.

Rakušané žádali Prusy o několikadenní příměří, ale Vilém byl opatrný a žádosti nevyhověl. Po poradách ve Vídni, kde chtěli bojovat dál, odjel do hlavního stanu Severní armády posel, a to ministr Mensdorff, a nepotřeboval mnoho času k tomu, aby ztratil všechny iluze. Když pochopil, že čas může pracovat pro Rakousko, pokusil se znovu o jednání s pruským velením, ale Rakušané se nechtěli vzdát pevností a Moltkemu přišlo osm týdnů příliš dlouho. Navíc se právě dozvídal, že se střetli opravdu s hlavní rakouskou armádou. Nechal okamžitě obsadit Prahu, ale o dalším postupu se vedly v hlavním stanu dlouhé bitvy. Jedni v čele s králem chtěli táhnout na Vídeň, druzí,především Bismarck a Friedrich Vilém, chtěli mír.

Prusové pokračovali podle dohodnutého kompromisu. První armáda měla postupovat přes Brno k Vídni, po jejím pravém boku měly postupovat přes Jihlavu a Znojmo jednotky Labské armády a na levém boku postupovala směrem na Olomouc Druhá armáda. Dne 10. července překročila pruská armáda česko-moravskou hranici.

Císař zatím žádal Napoleona o zprostředkování a dne 10 července vydal manifest, kde vyjadřoval svou ochotu k míru, ale neochotu k oslabení říše. Benedek byl zbaven velení ve prospěch vítěze od Custozzy, který měl velkolepé záměry. Většina Severní armády 14. července nastoupila pochod k Dunaji. Zatím 13. července vstoupily jednotky První pruské armády do Brna a Labská armáda se ukázala ve Znojmě. Spojení mezi Vídní a Brnem Prusové přeťali. Benedek naposledy riskoval a jednotkám 2. a 4. sboru se podařilo Prusy obejít. Když se však 15. července vydal na pochod 8. sbor, narazil na tvrdý odpor a byl rozbit u Tovačova. Podobně dopadl i 1. sbor na opačném břehu Moravy. Prusové tak ovládali celé údolí Moravy a zničili naděje na stažení vojsk Severní armády od Olomouce.

Po této katastrofě byly ještě navečer v hlavním stanu v Přerově vypracovány plány pro upravený přesun rakouské armády, která měla překročit Karpaty a po 20. červenci pokračovat směrem na jih k Dunaji. Na dotazy z Vídně, zda budou rakouské jednotky za pochodu schopny ohrožovat Prusy výpady na Mravu, odpověděl Benedek rozhodně – ne!

Prusové nechali Benedeka a 17. července zahájili na všech frontách postup k Vídni. Překročili Dyji a postoupili hluboko do Dolních Rakous, Vídeň byla v dohledu. Vojska Labské armády stála u Wolkersdorfu, jednotky První armády o něco dále po proudu u Wagramu a Druhá armáda zůstala pro jistotu na Moravě. Dobytí Vídně bylo ale především politickou otázkou.

Bismarck opět válčí s králem a generálové řinčí šavlemi. Když válečná rada v Brně zamýšlí uzavřít mír až ve Vídni, říká Bismarck klidně: „Jestliže nepřátelská armáda vyklidí Vídeň a stáhne se do Uher, musíme přece jíti za ní. Pakliže překročíme Dunaj, bude záhodno, zůstat úplně na jeho pravém břehu, neboť při tomto mohutném defilé si nemůžeme pochodovat jen tak. Jestliže však už budeme na druhé straně, ztratíme spojení dozadu. Pak by bylo nejvhod nější pochodovat až na Cařihrad, založit novou byzantskou říši a Prusko ponechati svému osudu.“

On sám vynalezl a vynutil tuto válku, ale sotvaže je všechno rozhodnuto jedinou bitvou, zdráhá se vést ji dále a přerušuje ji, protože vidí v dálce jinou válku, kterou nechce, ale musí vést. Již teď pojal rozhodnutí: mír s Rakouskem bez kořisti. Ale svou strategii musí vést tak, aby se neznelíbil vojáckému králi, což se ale přihodilo již den nato, a tak musel ironií utvrdit to, oč v poslední radě usiloval oklikou.

Neboť jej již tísní Francouz. Večer před bitvou u Hradce nabídli ve Vídni císaři Napoleonovi Benátky, kdyby zadržel pochod Italů. Císař jedná sám a nabízí zprostředkování míru. Bismarck si oddechuje. Rychle se toho chopit, od Rakouska nic nežádat a německou otázku odložit. A nyní začíná telegrafické čachrování s Paříží. Nebezpečí se zdá překonáno, neboť je Bismarckovou snahou zaskočit velmoci. Tu zasahuje velmoc, na kterou nepomyslil: pruský král.

Vytáhl sice jenom „na obranu“, ale s vítězstvím a pod nátlakem generálů, dostává také tento kníže míru chuť na zemi, a ačkoli bez pera Bismarckova by nikdo z nich netasil svůj meč, žádá král rozhořčeně, že pero nesmí zase zkazit to, co meč získal. Na Napoleonovi jako prostředníku žádá teď Šlesvik-Holštýn, pruské vůdcovství v Německu, válečnou náhradu, a také anexe. Napoleon je otřesen, Francie zuří proti utvoření německé říše. Musí se tedy, třeba jen zdánlivě, udržet sever od jihu. Zároveň se hlásí car a navrhuje kongres, také on si chce něco vydělat, anekční horečka zachvátila kabinety.

Vítězství nemůže být znovu ohroženo pro čtvereční míle a miliony, „každé ztížení rychlého ukončení války pro získání vedlejších výhod by bylo proti mé radě“. Ale Francouzi už zase mluví o levém břehu Rýna, ale Bismarck se nedá zaskočit. Vítězné Prusko se ovšem nemůže vzdát ničeho, ale může se snad uvažovat o rýnské Falci a obrátit pozornost na Belgii. V Paříži souhlasí. Jednání v Mikulovském zámku s Rakouskem probíhají zcela pod pruským vedením od 22. července, nastává klid zbraní. Předběžná smlouva je hotova a když se za Bismarcka poprvé a naposledy u krále přimluví také Friedrich Vilém, který nikdy nebyl pro válku, nedokáže pruský král odmlouvat, zvláště když mu princ hrozí odjezdem. Mír je tedy podepsán v Praze dne 23. srpna a ratifikován oběma vládami.

I. „Na příště a trvale má panovati mír a přátelství mezi J. V. králem pruským a J. V. císařem rakouským, jakož i mezi jejich dědici a potomky a obapolními státy a poddanými.“

II. Rakousko souhlasí se spojením Benátska s italským královstvím a je mu vyhrazeno vyžadovat pouze náhradu příslušné části státního dluhu připadající na toto území.

III. „Zajatci váleční budou z obou stran ihned propuštěni.“

IV. „J. V. císař rakouský uznává rozpuštění dosavadního Německého spolku a svoluje k novému přetvoření Německa bez účastenství státu rakouského. Rovněž slibuje J. V. císař uznati užší poměr spolkový , jejž J. V. král pruský severně za čárou Mohanu založí, a prohlašuje se za srozuměna, aby německé státy na jižní straně této čáry ležící sestoupily se ve spolek, jehož národnostní spojení se státem severoněmeckým se ponechává bližšímu dorozumění se obou a jenž bude míti mezinárodní nezávislou bytost.“

V. Rakousko přenáší na Prusko všechna práva z vídeňského míru 30. října1864 na území Šlesviku a Holštýna a výhradou, že severní obyvatelstvo severních okresů Šlesviku má samo rozhodnout, zda se nechce připojit k Dánsku.

VI. Na výslovné přání Rakouska se zavazuje Prusko, že „při nastávajících změnách v Německu nynější území království saskému ponecháno bude v dosavadním jeho obvodu“, ale vyhrazuje si upravit další vztahy k Sasku podle přímých prusko-saských jednání o mír. Naproti tomu Rakousko uzná všechny další územní změny a „nová zřízení“ v severním Německu.

VIII. – X. V těchto článcích byly specielně řešeny některé otázky majetkoprávního charakteru vztahující se k rakouským pohledávkám v Německu a zálabských vévodstvích. V závěru byla také významná pasáž o amnestii: „Žádný příslušník vévodství Šlesvicka a Holštýnska a žádný poddaný J. V. krále pruského a J. V. císaře rakouského nebude pro politické chování za posledních událostí a války stíhán, znepokojován aniž jeho osobě nebo jmění v čemkoliv újma učiněna.“

XI. Beze změny bylo potvrzeno mikulovské ujednání o reparacích, tj. Rakousko zaplatí 20 milionů tolarů, zbytek původní částky byl odpuštěn ve smyslu kompenzace za náklady v dánské válce. Upřesněno bylo, že polovina této sumy má být zaplacena při výměně ratifikovaných listin, zbytek do tří dnů poté.

XII. Pruská vojska opustí obsazené rakouské území do tří týdnů od ratifikace smlouvy. Způsob jejich evakuace byl stanoven zvláštním protokolem, který byl přílohou této smlouvy. I když to výslovně řečeno nebylo, byl odchod pruských vojsk vázán na plné uhrazení požadované kontribuce.

XIII. Obě strany se zavazují obnovit platnost všech vzájemných smluv s výjimkou těch, které byly svázány s existencí Německého spolku.

XIV. Ujednání této smlouvy mají být ratifikována nejdéle do osmi dnů od podpisu.

České země: pláč koruny

Uznání české státnosti

Za několik týdnů pruské okupace Prahy a Čech vydaly pruské úřady anebo z jejich podnětu obecní zastupitelstva desítky vyhlášek, kterými nenařizovalo, upravovalo, zakazovalo či přikazovalo všechno možné: ubytování a stravování vojska, vojenské přípřeže,zavírací hodiny veřejných místností, odevzdávání zbraní, kurs rakouského zlatého a pruského tolaru, zdravotnická a hygienická nařízení atd. Žádná z těchto vyhlášek se nestala předmětem pochybností. Ale v jednom případě se primátoru Bělskému a jeho radním nemůžeme divit, že váhali. Pruské provolání z 10. července 1866 bylo výjimečným politickým dokumentem.

Obyvatelé slavného království českého!

Následkem války proti našemu přání od císaře rakouského vedené, přicházíme nikoliv co nepřátelé a dobyvatelé, nýbrž s plnou úctou pro vaše dějepisná a národní práva na vaši vlasteneckou půdu. Ne snad vojnu a zpoustu, nýbrž šetrnost a přátelství nabízíme všechněm obyvatelům bez rozdílu stavu, vyznání a národností.

Nenechte si od našich nepřátel a pomluvačů namluviti, že jsme snad z dobývavosti válku svedli. Rakousko nás k boji přinutilo, an nás s německými vládami přepadnouti chtělo; avšak daleko jest od nás vzdálený úmysl, spravedlivým vašim tužbám po samostatnosti a volném národním vývinu odporovati.

Přihlížejíce k mnohým skorem nedostižitelným obětím, které od vás císařská vláda, připravujíc se na nynější válku, již žádala, nechceme vám další břemena ukládati a nežádáme, by někdo proti svému přesvědčení jednal, zejména budeme vaši svatou víru ctít a šetřit; nemůžeme však zjevného odporu trpět a lstivé zrady přísně musíme trestat.

Pakliže nám po přátelsku přijdete vstříc, naučíte se nás co přátelů, nikoliv co nepřátelů znáti. Zvláště pak jednáte pošetile, když ze svých příbytků utíkáte, těchto v pustošení vydávajíce. Moudřejší bude jednání vaše, pakliže vojíny pokojně budete čekat a stran jejich potravy, která jim nutně potřebná, s nimi po přátelsku pojednáte.

Vojenští velitelé nebudou pak od vás očekávati více, než nutně potřebují, budou váš majetek chránit, kterýžto outěkem loupeži a drancování vydáváte.

Vše ostatní zanecháváme s úplnou důvěrou Bohu, Pánu zástupů! Jestli naše spravedlivá věc zvítězí, pak by snad také Čechům a Moravanům vyskytlo se opět okamžení, ve kterém by svůj budoucí osud volně rozhodnouti mohli.

Nechť pak šťastnější hvězda tuto válku ozáří a jejich blaho napořád založí. Pruské vrchní velitelství

Nad textem tohoto provolání, které o čtyři roky později označily Národní listy za „první mezinárodní uznání českého státního práva“, tehdy kroutili lidé hlavou a nevycházeli z údivu. Pruské velení chtělo mít krytá záda při dalším pochodu na Vídeň a vyloučit nejen případná povstání a diverzní akce v týlu, ale pokud možno nejpříznivěji organizovat pobyt okupačních armád.

Ale „česká karta“ byla v mocenské hře zatím mimo a pro všechny případy čekala v záložním balíčku. Teprve v případě, že by Rakousko bylo odhodláno bojovat dál a že by se do celé věci aktivně zapletla Francie, teprve pak bylo pruské velení ochotno vystupňovat obtíže Rakouska spojenectvím s Čechy a Maďary.

Takto psal o svém tahu Bismarck ministru vnitra Eulenburgovi: „Připomínaný pasus v české proklamaci, o kterém se Vaše Excelence zmiňuje, má zatím pouze přechodný vojenský význam, aby nám příznivěji naklonil obyvatelstvo, které opustilo obce a ztížilo tak zaopatřování vojska. Nicméně pro budoucnost bychom mohli mít určité jistoty při našem vztahu s Rakouskem, kdyby se nám podařilo v mírové smlouvě zajistit nezávislou ústavu jak pro Uhry, tak pro Čechy; tuto cestu bychom však nastoupili teprve tehdy, když nám bude nyní znemožněno uzavřít příznivý mír.“

Velezrádná utopie

V den, kdy v Mikulově probíhalo první kolo rozhovorů, tj. 23. července, povolával naléhavě telegraficky pražské politiky do Vídně vlivný vydavatel Politik J. S. Skrejšovský. Ten se již tehdy dost jistě pohyboval na vídeňské půdě a snažil se dělat celorakouskou federalistickou politiku vskutku velkorysého formátu. K plánovaným poradám zval nejen Palackého a Riegra, ale také šlechtu v čele s J. J. Clamem-Martinicem, K. Schwarzembergem a J. Lobkovicem. Ve Vídni tehdy bylo dost rušno, a to nejen proto, že byla v plném proudu jednání o příměří. V pozadí, ale přece jen stále zřetelněji, se zvažovaly i otázky dalšího vnitřního uspořádání monarchie. Za této situace se měla zformovat širší federalistická „slovanská fronta“. Pražská deputace dostala audienci u premiéra Belcrediho, kde ukázala naprostou loajalitu a rozebírala hospodářské následky okupace.

Ovzduší se zdálo být nadějné. Mikulovské příměří vyjasnilo situaci, a tak se dalo od víceméně nezávazných rozhovorů přejít k načrtnutí určitějšího programu. Rieger program sestavil, jeho návrh byl všeobecně schválen a počátkem srpna předán jednomu z vůdčích polských politiků hraběti Agenoru Gluchowskému s tím, aby jej tlumočil „na místě nejvyšším“. Tento slovanský federalistický program ve dvanácti bodech ustanovoval nově se rodící rakousko takto:

1. Jak vnitřní, tak i zahraniční politika má být nadále výlučně rakouská, tj. nemá žádné specifické národní zabarvení ani tendenci. Rakousko také nemá být státně-politicky spojováno s žádnou jinou zemí či zeměmi.

2. Aniž by se rakousko vzdávalo svého velmocenského postavení, má v zahraniční politice zaujímat nadále „zdrženlivé postoje“.

3. Má být sníženo daňové zatížení obyvatel, aby se umožnila snazší tvorba kapitálu a tím ozdravily hospodářské poměry.

4. rakousko má přebudovat vojenství na základě „účelně organizované lidové armády“, tj. všeobecné branné povinnosti.

5. „Ve všech odvětvích veřejného života je třeba pokud možno uplatnit zásadu autonomie a samosprávy a v souladu s tím redukovat úřednictvo na nezbytné minimum, pokud to vyžaduje účel státu.“

6. Vláda má co nejdříve prosadit společnou říšskou ústavu, která by uspokojila všechny národy.

7. Tato ústava má být založena na říjnovém diplomu 1860. „Ve všech státoprávních otázkách má platit autonomie státoprávních individualit a skupin, tj. historických národů, zastoupených v generálních nebo korunních sněmech; ve výlučně zemských záležitostech má platit autonomie zemských sněmů.“

8. státoprávní skupiny zemí mají být zastoupeny v říšském ministerstvu vlastním dvorským kancléřem. V jednotlivých zemích mají být zřízeny zemské vlády odpovědné zemských sněmům.

9. v rámci jednotlivých uskupení má být zásadně dodržován princip národní rovnoprávnosti ve všech oblastech veřejného života.

10. daně mají být rozděleny mezi jednotlivé země v souladu s daňovou sílou obyvatelstva.

11. o výši nepřímých daní má rozhodnout společné celoříšské zastupitelstvo.

12. společné říšské zastupitelstvo je vytvářeno reprezentacemi jednotlivých zemí a státoprávních skupin, které jsou tvořeny zástupci zemských sněmů.

Prosazení podobného programu záviselo v tehdejších podmínkách do značné míry na vlivech v bezprostředním okolí panovníka. Parkety vídeňských salónů ale byly značně kluzké. Navíc byli čeští měšťanští politikové společensky ve značné nevýhodě a dobře si to uvědomovali. Skrejšovský zval do Vídně i zástupce české šlechty, kteří mohli leckde vstoupit do dveří, na které mohl Rieger pohlížet jen zpovzdálí. Dne 1. srpna psal domů: „Zlobím se jedině na naši aristokracii, jejíž matadoři vzdor pozvání opětnému nepřicházejí, v tom právě okamžení, kdyby právě nejvíce prospěti mohli.“ A šlechta nepřijela. Veškeré snažení tak vyšlo v niveč.

V prvních zářijových dnech se po českých zemích objevilo několik provolání okresních zastupitelstev. Ta mohla být snad příliš radikální a nepohodlná, ale konec konců se to v nich s Rakouskem myslelo dobře. Po Čechách ovšem začaly kolovat i jiné tiskoviny. Všechny pražské noviny přinesly 29. srpna zprávu, že prý „za posledních dnův v Praze rozšiřována jest jakási brožura obsahu pobuřujícího a zrádného“. Tato brožura podle udání měla být tištěna v Berlíně a autorství je přisuzováno Bývalému redaktorovi Národních listů Antonínu Kotíkovi za spolupráce J. V. Friče.

Velezrádný spis nedal úřadům spát od okamžiku, kdy se o něm dověděly. „k návrhu c. k. zastupitelstva z dne 29. srpna uznal c. k. zemský co tiskový soud v Praze, jak následuje, za právo: Obsah nalezeného v Praze a na více místech tiskopisu ‚Pláč koruny české, čili upřímná slova Staročecha propověděná milým krajanům lety bídy 1866‘ heslem ‚Seberme se!‘ upodstatňuje zločin velezrady, pročež zapovídá se další šíření tohoto spisu.“ Z Vídně přišla podrobná instrukce 2. září a státní ministr Belcredi v ní důrazně požadoval na pražském místodržitelství „nejenergičtější postup“, kterým by se „ještě včas postavily vzmáhající se revoluci závory zákona“.

A co vlastně vyvolalo takový rozruch? Jak vypadalo velezrádné sepisování upřímného Staročecha?

Po biblickém úvodu, ve kterém se autor dovolával Hospodina, aby vyslyšel hlasy naše, byly čtenáři vypočítávány hříchy našeho hlavního nepřítele a sužovatele „císaře vídeňského“. Lid český pracuje a „krvavý výdělek svůj musí zanésti do bezedné císařské pokladnice“. Toliké daně pohlcuje především vojsko, pak hned „ta největší pijavka naše úřednictvo“. Od tří set let platí lid český na „tuto darmochlebnou sběř, která jen lid týrá a k žádnému užitku není“.

Pak pokračuje Kotík stručným přehledem historie habsburského panování od roku 1526 a vypořádal se postupně se všemi panovníky včetně jinak populárního Josefa II. Nejhorší ze všech byl právě vládnoucí František Josef I.: „Péro se chvěje v rukou při tomto jménu hněvem, bolestí a lítostí: hněvem hned nad urážkami, jakéž panovník ten metal v tvář lidu českému, bolestí nad ponížeností a bídou, v kterou nás uvrhl, a lítostí, že jsme to tak dlouho snášeli… Historická nenávist Habsburků k Čechům v něm se soustředila.“ K tíži Františka Josefa byly připočteny všechny dluhy a strasti. Byl přímo označen za „jediného původce té války“, a tím také odpovědný za smrt tisíců, neštěstí statisíců, za spálené vsi a městečka a zástupy lidu toulající se bez domov po lesích jako plachá zvěř.

Kdyby byli Rakušané zvítězili, byly by české země „věčně připoutány zůstali k Německu“. Sugestivně se snažil autor přesvědčit, že celá válka byla „nastrojena k zhoubě českého národa“. A tak se ptal: „Chceme, můžeme chtíti, aby se vrátili Rakušáci a opanovali zase Čechy a Moravu?“ A hned odpovídal: „Ne, sám Bůh to nemůže chtíti.“ Byla tu však hned další otázka: „Máme si tedy přáti, aby si nás Prusko podrželo?“ A odpověď: „Nikoli!“

„Což nám tedy zbývá si přáti a činiti? – Nuž – poslyšte.“

Kotík se vrátil až někam k bájnému praotci Čechovi a vylíčil, jak as před 1400 lety přišel do této vlasti národ sice nečetný, ale samostatný. Ten zúrodnil tuto bohatou a krásnou zemi. Nemůže být tento národ opět svým, musí být rakouským, či pruským? „Uhodila Řekům, Belgičanům, Italům a částečně i Srbům a Rumunům hodina vykoupení, může uhoditi také nám… Zachmuřme oči a oddejme se trochu tomu sladkému, nikoli nemožnému snu.“ A Kotík idylicky vylíčil, jak v Praze sídlí spravedlivý a moudrá král, jak noviny mohou psáti, co chtějí, poněvadž pod spravedlivou vládou ani o ničem zlém psát nemohou, jak jsou daně malé jako v každém malém státě, jak roste učenost, podnikavost, vzkvétají řemesla – česká Utopie v obrysech. Autor nezastíral snovost svého obrazu, ale byl přesvědčen o tom, že co je prozatím snem, „může se státi opravdovou skutečností, přičiníme-li se k tomu!“

A co je nejdůležitější : „Nepochybujte, že bychom se neudrželi!“ Protože: „Máme všechno jen ne svobodu!“ České země mají příznivé přirozené hranice, jsou schopny postavit půl milionu vojska, mají dostatek státníků, sněmovníků, úředníků, učenců, umělců, vzdělaný a přičinlivý lid rolnický a důvtipnou pracující třídu. Vždyť „sama příroda toho žádá, aby zde byl samostatný stát“ jako neutrální síla v samém středu Evropy na rozhraní mezi germánským a slovanským živlem. Záleží však především na národech samých, na jejich vůli a síle. Připravují se již Maďaři a Srbové, „smluvme se s nimi a spojme a dílo se podaří“. Se svobodnými národy pak uzavřeme „velkou svobodnou federaci“.

Aby rozptýlil případná nedorozumění a neodradil méně odhodlané, dodává Kotík v závěru: „Nejedná se o žádnou revoluci, jedná se jen o veřejné osvědčení českého národa, aby Evropa viděla, že žijeme a co chceme. Evropa nám jistě podá pomocné ruky, ano, ona čeká, abychom se ozvali… Nuže bratři Čechové i Moravané, ozvěme se tedy hlasitě, aby nás slyšel svět, a řekněme: my nechceme Rakouska, poněvadž jsme poznali, že nám nejen není nic platno, nýbrž ženám i překáží; my chceme a můžeme bez něho býti a samostatný život vésti.“

Spisek byl datován „Pod Blaníkem koncem července léta Páně 1866“.

Šlo tedy o acivelezrádné dílo s otevřeným protistátním zaměřením a s četnými urážkami J. V. císaře, což mu nedávalo vyhlídky na dlouhou životnost. Noviny obsah většinou nekomentovaly a vzhledem k policejním opatřením se k němu nikdo nehlásil.

V době, kdy brožurka zaplavovala Čechy, uveřejnily Humoristické listy pohotově následující rozhovor: „‘Četls Pláč koruny české?‘ ptá se jeden a druhý odpovídá: ‚Nečetl, ale slyšel jsem jej!‘“

Táborové hnutí

Dopoledne 28. října 1866, během pražského pobytu císaře Františka Josefa I., čekala v císařově předpokoji delegace českých samosprávných orgánů. Už měla být předvedena k panovníkovi, když do místnosti vstoupil starší muž v slavnostní uniformě a okamžitě byl přijat císařem. „kdo to je?“ ptali se všichni. „saský ministr baron Beust,“ odpověděl ceremoniář. Dva dny poté jmenoval císař tohoto diplomata, považovaného za Bismarckova soupeře, ministrem zahraničí. Krátce po skončení prusko-rakouské války měl tento krok jasný politický podtext.

Místo na odplatu Prusku se však Friedrich Ferdinand Beust zaměřil na zásadní vnitropolitický problém monarchie – na vyřešení uherské otázky. Za jeho prostřednictví dojednali maďarští představitelé Ferenc Deák a Julius Andrássy uherské vyrovnání, tedy rozdělení říše na dva státní celky, rakouské země a Uherské království. Obě části spojovala kromě osoby panovníka jen zahraniční politika a armáda; společný měly také rozpočet, z něhož byly tyto záležitosti financovány. Takové uspořádání neohrozilo výsadní postavení německého národa v rakouských zemích, a proto bylo pro německé liberály v říšské radě (parlamentu) přijatelné. Na druhé straně se císař nestavěl proti jejich volání po definitivních úpravách vnitropolitických poměrů. Řešení přinesla na konci roku 1867 tzv. prosincová ústava. Zaváděla rovnost všech občanů před zákonem, neomezenou volnost pohybu a jmění, osobní a domovní svobodu, svobodu shromažďování, svobodné vyznání víry a právo vytvářet spolky. Všeobecné volební právo pro muže bylo zavedeno až roku 1906, do té doby příslušelo pouze bohatším vrstvám.

Rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 znamenalo zřetelné opomenutí českých nároků a představ. Český národ ho přijal s pocitem trpkého zklamání. Bezprostřední odpovědí byla demonstrativní účast českých politiků v čele s Františkem Palackým na národopisné výstavě v Moskvě či návštěva Františka Ladislava Riegera v Paříži, kde se snažil upozornit na postavení Slovanů v mocnářství. Obě cesty však žádné konkrétní výsledky nepřinesly, „pouť na Rus“ jen vzbudila podezření demokratické veřejnosti. Česká společnost doma zatím nevynechala jedinou příležitost projevovat své státoprávní a protiprávní postoje. Zaujetí těmito otázkami dokazovaly zástupy sledující převoz korunovačních klenotů zpět do Prahy v srpnu 1867 nebo položení základního kamene ke stavbě Národního dovadla v květnu 1868; hluboce zapůsobila i výprava do Kostnice, která v září 1869 připomněla domnělé 500. výročí narození mistra Jana Husa.

Svůj odpor k daným poměrům, dávala česká společnost najevo především mohutnými manifestacemi, nazývanými v závaznosti na husitskou tradici tábory. Zahajovací tábor se konal 10. května 1868 na Řípu, odkud se právě odvážel první základní kámen ke stavbě Národního divadla. Asi 20 000 osob, především rolníků z okolí, protestovalo proti zvyšování daní a skutečnosti, že je vypsal ústřední zastupitelský orgán (říšská rada) ve Vídni, neboť toto právo příslušelo podle nich jen zemskému sněmu v Praze. Demonstranti schválili rezoluci žádající, „aby obnoveno bylo naše právo historické, které neznamená než svobodu, samostatnost a neodvislost slavného království Českého“. Toho chtěli dosáhnout rozpuštěním dosavadního zemského sněmu a zvolením sněmu nového na základě všeobecného hlasovacího práva. Nově konstituovaný sněm měl vypracovat ústavu obdobnou uherské.

Podobných táborů bylo v letech 1868 až 1871 uspořádáno v Čechách zhruba sto, na Moravě a ve Slezsku asi 40; ve všech českých zemích se jich účastnilo bezmála 1,5 milionu lidí. Kromě úpravy státoprávního postavení se na nich obyvatelstvo domáhalo snížení daní, všeobecného hlasovacího práva, podpory školství, usnadnění podnikání apod. Tyto důležité požadavky, dotýkající se každodenního života, aktivizovaly skutečně nejširší vrstvy národa včetně dělnictva. „Tím způsobem béře politický ruch u nás tutéž tvářnost a sílu, kterou měl náboženský druhdy za husitských válek,“ napsaly nejvlivnější české noviny Národní listy. Takové hnutí považovali za nejreprezentativnější projev národní vůle. Na některé tábory však přicházelo ve značném počtu i německé obyvatelstvo.

Mnoho táborů se konalo i přes zákaz úřadů a končilo srážkami demonstrantů s ozbrojenou mocí. Na tábory se jezdilo buď na koních, nebo na vozech, okrášlených zelenou chvojí, jak vzpomínal spisovatel Antal Stašek; všechny naplňovala naděje, že jejich věc zvítězí – na všech stranách se ozýval zpěv. Utichly spory, „duše davů srostla jako k jedinému žulovému balvanu. Šlehal jediný plamen; křičel jediný hlas: ‚Dejte nám naše státní právo!‘ A nikdo se nebál ničeho“. Čechy stály na pokraji revoluce. Tento dojem potvrzovaly také husitské prapory, vlající nad hlavami demonstrantů. Stejného názoru bylo i policejní ředitelství, které tvrdilo, že „jde již o dobře promyšlenou, organisovanou národně-politickou oposici českou, hotovou postaviti se proti vládě“. Po mimořádně bouřlivém táboru, který na počátku října 1868 uspořádalo dělnictvo na Pankráci, vyhlásila vláda 11. října výjimečný stav nad Prahou a okolím. Novým místodržitelem byl jmenován drsný voják generál Alexander Koller, rozhodnutý lámat českou opozici silou. „Království české podobá se nyní velkému kriminálu. Vyšetřování na vyšetřování, konfiskace novin a zavírání redaktorů, až úžasné rozmnožování tajných, to vše jest u nás na denním pořádku,“ shrnul situaci žurnalista Josef Barák.

Na českou opozici hleděl císař se znepokojením. Přál si zlepšit vztahy s poměrně vyspělým národem, obývajícím země, které se v případném novým střetnutí s Pruskem mohly stát opět bojištěm. Proto se sám nebo prostřednictvím svých důvěrníků obracel na české představitele a snažil se je přimět k dohodě, v níž by výměnou za uznání existujícího státního uspořádání získali pro národ významné výhody. Tyto nabídky však česká opozice odmítala. Mezitím se ale zhoršovala pozice vládnoucích německých liberálů. O zásadní urovnání vztahů s Čechy se pokusil až konzervativní kabinet hraběte Karla Hohenwarta, který se ujal své funkce v únoru 1871. Vláda, jejíž hlavní postavou byl vedle Hohenwarta profesor vídeňské univerzity Albert Schäffle, se spojila s českými předáky, s vůdcem státoprávně smýšlející české šlechty Jindřichem Jaroslavem Clam-Martinicem, Františkem Ladislavem Riegrem a moravským advokátem Aloisem Pražákem. Společným úsilím vznikl projekt rámcových dohod, tzv. fundamentálních článků. Na jejich základě mohlo být připraveno české vyrovnání. České království (Morava tuto akci podporovala, avšak postupovala nezávisle) nezískalo stejné postavení jako Uhry, ale jeho svébytnost byla uznána. Součástí dohod mezi českou opozicí a Hohenwartem byl i zákon upravující vztah mezi Němci a Čechy. Zdálo se, že poté, co byly porady úspěšně ukončeny a příslibem korunovace naznačil k těmto myšlenkám vlídný postoj i panovník, proběhne české vyrovnání bez překážek. Proti němu se však postavili němečtí liberálové, nalézající podporu v nedávno sjednocené Německé říši. Svým odporem se netajili ani Maďaři, kteří si nepřáli zpochybňovat dosavadní uspořádání. Za této situace přestal císař Hohenwarta podporovat. Po jeho demisi 26. října 1871 celý projekt padl. Češi se v gestu odporu přestali účastnit zasedání říšské rady (od roku 1873 volené přímo).

Na tuto porážku reagoval národ opět bouřlivě, ale potřebný tlak vyvinout nedokázal. Riegra přivítaly davy po jeho návratu z Vídně jako hrdinu. „Šel jsem podivně dojat se zpívajícími zástupy,“ vzpomínal spisovatel Ladislav Quis, „když tu proti nám vyřítilo se několik ozbrojených policistů. A před chvílí ještě nadšeně burácející masa lidu rázem zastavila před několika bodáky a v nejbližší chvíli již v divokém zmatku se rozprchla. V tu chvíli jsem pocítil, že jest konec, že jsme opět schýlili hlavu pod obvyklé jho.“

V důsledku neúspěšných státoprávních bojů došlo také k definitivnímu rozkolu v Národní straně. Rozdílná stanoviska k základním politickým otázkám doby, zvláště pak ke vztahu k české šlechtě a jejímu začlenění do občanské politiky, k českému historickému právu a způsobu jeho prosazování a k pasivní rezistenci vůči českému sněmu, vyvrcholily o Vánocích 1874, kdy byla v Praze ustavena Národní strana svobodomyslná (mladočeská) v čele s Karlem Sladkovským bratry Grégrovými. Její program měl vyloženě národně-liberální charakter a od programu staročechů se lišil i ochotou účastnit se jednání českého sněmu. „Takzvaný pasivní odpor, před několika lety napsaný co obecné heslo na prapor opozice státoprávní, se v poslední době pohříchu zvrhl v nečinnost a netečnost k nejdůležitějším zájmům národa, k nejnaléhavějším potřebám lidu… Národní strana svobodomyslná bude usilovati i zřízení vpravdě svobodomyslná, spočívající na základech demokratických,… bude hájiti zásad konstitučních, přičiňovati se k opravě a ku zdokonalení řádů parlamentních, k rozšíření samosprávy okresů…pokládá za důležitý úkol svůj, aby pečovala o zvelebení českého školství, aby bylo zavedeno bezplatné vyučování na veškerých školách národních a středních, atd.“

Politická scéna: změna je život

České země patřily k nejbohatším a neprůmyslovějším částem habsburské monarchie. Na počátku 70. let byla i zde dovršena průmyslová revoluce, která významně změnila tvář krajiny a také sociální skladbu společnosti. V českých zemích byl dostatek uhlí, keramické hlíny, stavebních hmot, ale rovněž se tu pěstovalo velké množství obilí, lnu a cukrové řepy. K využití těchto plodin vznikaly potravinářské obory jako cukrovarnictví, lihovarnictví, olejářství a pivovarnictví. Textilní průmysl, který zpracovával nejdříve len a později vlnu a bavlnu, a také keramický a sklářský průmysl se uchytil v hornatých pohraničních oblastech obývaných především německým obyvatelstvem. Těžký a zpracovatelský průmysl se rozvinul v blízkosti uhelných nalezišť, zvláště pak v okolí Kladna a Prahy, na Teplicku a Mostecku, v okolí Ostravy, ale také v brně a Plzni. V této době byly postaveny základní železniční linky spojující Vídeň s Brnem, Ostravou, Prahou, Libercem, Plzní a Chebem, které umožňovaly levnou a rychlou přepravu zboží, což přispělo k vytvoření společného trhu. Velký význam pro vývoz zboží z Čech mělo splavné Labe. Vznik průmyslových oblastí mělo za následek velké soustředění dělnictva, které žilo v blízkosti továren ve velmi nuzných podmínkách.

V roce 1879, poté, co se změnily politické poměry v Předlitavsku a německé liberály vystřídali konzervativci, vrátili se čeští poslanci do říšské rady. Místo přímého státoprávního boje začali spíše usilovat o jazykové, kulturní a hospodářské výdobytky pro českou společnost. Výsledkem této obnovené ústavní politické aktivity bylo například rozdělení Karlovy univerzity na českou a německou, rozšíření počtu českých středních a základních škol, zisk pozic v podnikatelských institucích či zavádění českého jazyka do státní správy. České měšťanské politice nadále vévodily dvě strany: strana staročeská (tedy Národní strana) a strana mladočeská (Národní strana svobodomyslná). Staročeská strana nadále úzce spolupracovala s domácí šlechtou. V 70. a 80. letech můžeme vysledovat i počátky organizovaného sdružování dělnictva. Dělnická sociálně demokratická strana (založena 1874) byla v Rakousku vystavena tvrdému pronásledování a v důsledku nedemokratických volebních řádů neměla prozatím šanci prosadit své zástupce do sněmů a říšské rady.

I česká kultura se drala do popředí. Připomeňme alespoň nadvakrát (1881 a 1883) otevírané Národní divadlo stavěné podle návrhů Josefa Zítka.

Česká inteligence a úřednictvo nacházelo stále věší uplatnění v zemských a státních úřadech, v zemské samosprávě a vyšším školství. Jejich úsilí o zrovnoprávnění českého jazyka s německým v českých zemích bylo úspěšné. Zástupci českých politických stran často obsazovali místa minstrů v předlitavské vládě. Očividný vzestup Čechů vyvolával značné obavy především u představitelů německých politických stran v českých zemích, kteří začali usilovat o administrativní oddělení německy mluvících oblastí v Čechách a o zavedení němčiny jako státní řeči, což se však nikdy nepovedlo (tzv. punktace roku 1890). Všechny pokusy o česko-německé vyrovnání před první světovou válkou ztroskotaly.

Nejsilnější českou měšťanskou politickou stranou do počátku 90. let byla Národní strana v čele s Františkem Ladislavem Riegrem, který po smrti Františka Palackého převzal vedení strany. Na počátku 90. let převzala vůdčí roli v české společnosti strana mladočeská vedená Karlem Kramářem. Obě se zasazovaly o uznání českého státního práva a o demokratizaci volebních řádů. Před rokem 1900 začaly vznikat také další strany a objevoval se také radikalismus.

Vedle existujících šlechtických a měšťanských stran a také Českoslovanské sociálně demokratické (založena 1890) vznikly na přelomu 19. a 20. století další nové strany, které měly naději na získání většího vlivu na politickém kolbišti. Agrární strana zastupovala rolnický venkov. Do vůdčího postavení v této straně se ještě před rokem 1914 propracoval Antonín Švehla. Strany katolické neboli křesťansko-sociální sdružovaly křesťansky smýšlející voličstvo zvláště z jižní Moravy a Českomoravské vrchoviny (dosud hlavní voličská základna KDU-ČSL). Strana národně sociální získala do svých řad nacionálně uvažující dělnictvo a později i nižší úřednictvo. Vedle těchto větších stran vzniklo i několik menších, jako realistická (lidová) v čele s T. G. Masarykem.

Literatura

• EFMERTOVÁ, Marcela C. České země v letech 1848-1918. Praha : Libri, 1998. 463 s. ISBN 80-85983-47-8.
• KOŘALKA, Jiří. Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914 : sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích. Praha : Argo, 1996. 354 s. ISBN 80-7203-022-1.
• RICHTER, Karel. Třeba i železem a krví. Prusko-rakouské války 1740-1866. Praha : Epocha, 2007. 495 s. ISBN 978-80-87027-29-5.
• URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. 690 s.
• URBAN, Otto. Vzpomínka na Hradec Králové. Drama roku 1866. Praha : Panorama, 1986. 424 s.