Akvaristika/Mořská voda

Moře a oceány pokrývají téměř tři čtvrtiny zemského povrchu. Ve všech oblastech tohoto obrovského vodního tělesa existují nejrozličnější organizmy. Ať v prozářených pobřežních vodách nebo ve věčně temných hlubinách, ať v teplých tropických mořích či v ledových polárních vodách, se vyskytuje život se svou jedinečnou schopností přizpůsobit se i nejextremnějším podmínkám.

Historie

Philip Henry Gosse jako první úspěšně vyrobil umělou mořskou vodu

Chov vodních živočichů nádobách k tomu vytvořených konec konců není vynález našeho století. V palácových zahradách antického Řecka a Říma nádrže na ryby svědčí o tom, že už tehdy se mořští živočichové chovali pro ozdobu a pro radost a ze starého Egypta jsou známa obrazová svědectví o chovu ryb. V Číně chovali zlaté rybky již ve 12. století. Tato záliba se na začátku 17. století rozšířila také do Evropy.

Výraz akvárium ale zavedl teprve anglický přírodovědec Philip Henry Gosse v roce 1853 pro průhledné nádoby k opatrování vodních živočichů. Od té doby je tento novotvar používán na celém světě. Byl to také P. H. Gosse, kdo již v roce 1854 sestavil první učebnici mořské akvaristiky a dokonce úspěšně vyrobil umělou mořskou vodu.

Složení mořské vody

Pro chov mořských živočichů je nejdůležitějším předpokladem mořská voda. Vpustit tyto živočichy do sladké vody by pro ně znamenalo jistou smrt. Rovněž mylné by bylo domnívat se, že vhodnou mořskou vodu lze vyrobit pouhým přidáním kuchyňské soli. Již od vzniku oceánů se ve vodě vytvářely různé látky z vulkanických plynů a par, jakož i rozpouštěním součástí určitých minerálů. Mořská voda tedy představuje roztok nejrůznějších sloučenin. V podstatě jsou tyto rozpuštěné látky pro dobrý zdravotní stav mořských živočichů nezbytné. Ostatně znalosti o chemickém složení mořské vody vycházejí z výsledků výzkumu anglické Challenger – Expedition (1872 – 1876).

Od té doby byly tyto výsledky mnohokrát prověřeny a potvrzeny. Dnes víme, že mořská voda na naší planetě vykazuje téměř jednotné složení. Všude se vyskytují přibližně stejné soli v určitém poměru. Ovšem koncentrace těchto solí je různá. Části moří, které jsou od velkých oceánů odděleny úžinami a k tomu ještě vykazují vysoký výpar, mají na příklad vyšší obsah solí než ty, které jsou četnými řekami napájeny sladkou vodou. Obsah solí je měřitelný hustoměrem a vyjadřuje se jako promile o/oo. Obsah soli na otevřeném moři činí 35 o/oo, to znamená, že v litru vody je obsaženo 35 g solí.

Přírodní mořská voda představuje, při nesmírných rozlohách souvislých oceánů díky neustálému horizontálnímu i vertikálnímu pohybu, působenému větrem a prouděním, velmi stabilní systém.

V něm kromě obsahu solí existují ještě další, přibližně konstantní faktory. Tak v závislosti na teplotě nacházíme maximální nasycení kyslíkem, přirozeně převážně v povrchových vrstvách. Kromě toho hodnota pH podle okolností kolísá v rozmezí 8,0-8,4, tedy pohybuje se v alkalické oblasti. Těmto stabilním podmínkám se obyvatelstvo moří během velmi dlouhých vývojových období dokonale přizpůsobilo vlastními fyziologickými procesy. K úspěšnému pěstování mořských živočichů je tedy zapotřebí tyto podmínky přesně znát a v akváriu je pokud možno optimálně napodobit.

Použití v akváriích

Akvárium s mořskou vodou ve Vídni

K naplnění akvárií mořskou vodou jsou různé možnosti. Jen několik málo veřejných akvárií má tak výhodnou zeměpisnou polohu, aby bylo možno čerpat přímo do nádrží pobřežní vodu a vracet ji zpět. Tyto otevřené koloběhy se pro obvykle vysoké znečištění pobřežních vod nechají použít jen vzácně. Většina akvárií pracuje s uzavřeným koloběhem. Používá se čistá přírodní nebo uměle připravená mořská voda, která se různými metodami uchovává delší dobu v použitelném stavu.

Současné znalosti o složení mořské vody byly uvedeny v recepturách, zaručujících přípravu jakostní mořské vody. Průmyslově připravované solné směsi umožňují vnitrozemským veřejným akváriím i soukromým akvaristům úspěšný chov choulostivějších mořských živočichů. Kromě použití hotových směsí je možno mořskou vodu připravovat z jednotlivých komponent – trochu komplikovanější, ale schůdnou cestou.