Dějiny Korolup/Franz Regen vzpomíná

Franz Regen se narodil 30. ledna 1935 v obci Stálky a celá jeho rodina byla z Československa odsunuta. Nyní žije ve Švarcenavě (německy Schwarzenau) v Dolním Rakousku. I když pan Regen nepochází z Korolup, přesto si můžeme z jeho vyprávění udělat o událostech, které se na konci druhé světové války odehrály v pohraničí jihozápadní Moravy, jasnou představu.[1]

JUDr. František Pořízek, bývalý komisař politické správy, se po válce vrátil do Znojma 12. května 1945. Již před válkou byl doktor Pořízek znám svým nekompromisním postojem vůči Němcům. Ve Znojmě zahájil okamžitou čistku na základě ústních instrukcí z Brna. Ta zatím probíhala jen v režii revolučního ONV. Teprve později pověřila rada ONV „vyčištěním” od Němců i další složky represivního aparátu obnovené bezpečnosti (státní policie) a různé polovojenské formace (tzv. vojenský strážní oddíl a partyzánské policejní jednotky). Na Pořízkův pokyn musel dát strážní oddíl k dispozici veškeré mužstvo, poddůstojníky, důstojníky a všechny nákladní automobily k odvážení Němců za hranice. Represe proti zbytku německého obyvatelstva ve Znojmě i v pohraničí schválila s řadou dalších opatření rada ONV Znojmo.[2] V červnu 1945 rozhodla například o označení osob německé národnosti bílou náramenní páskou se signaturami písmen N (Němec) nebo RN (rakouský Němec). Za nedodržení vyhlášky hrozila Němcům pokuta nebo vězení.

Hned po vysídlení Znojma se představitelé československé státní moci zaměřili na pohraniční území bývalého soudního okresu Vranov. Jednalo se o následující německé obce: Starý Petřín (Altpetrain), Chvalatice (Chwallatitz), Vracovice (Edenthurn), Frejštejn (Freistein), Jazovice (Jasowitz), Lančov (Landschau), Lesná (Liliendorf), Milíčovice (Milleschitz), Nový Petřín (Neupetrain), Horní Břečkov (Oberfröschau), Podmýče (Pomitsch), Šafov (Schaffa), Štítary (Schiltern), Stálky (Stallek), Onšov (Windschau) a Čížov (Zaisa). Německé obce ležící jižně od přehradní nádrže Vranov a řeky Dyje byly vysídleny v několika etapách v období od 3. do 28. června 1945. O situaci při řešení tzv. německé otázky v pohraničí znojemského okresu informovalo Ředitelství národní bezpečnosti (ŘNB) na začátku července 1945 bezpečnostní referát ONV:[2]

"...V západní části okresu byla německá otázka takřka již úplně vyřešena. Část Němců odešla dobrovolně do Rakouska. Zbytek Němců byl pak koncem června 1945 v západní části okresu Znojmo vojenskou skupinou p. pl. 24 ze Znojma vykázán za hranice. "

Obce na území soudního okresu Moravské Budějovice: Vratěnín (Fratting), Uherčice (Ungarschitz), Mešovice (Nespitz), Korolupy (Kurlupp) a Lubnice (Hafnerluden) byly vysídleny již 9. června a to revolučními formacemi plk. jezdectva Vladimírem Hobzou, velitelem „expedičního“ partyzánského uskupení, které „čistilo” pohraničí směrem od Jindřichova Hradce.[3][4]

Vzpomínky na konec války ve Stálkách

editovat

Úvod

Franz Regen se narodil 30. ledna 1935 ve Stálkách (Stallegg) v okrese Znojmo jako druhorozený syn do sedlácké rodiny Ernsta a Mathildy Regen. Jeho starší sestra Pauline už byla tehdy na světě. Obec leží asi 12 kilometrů od Vranova nad Dyjí na rakousko-české hranici. Sousedí se vsí Heinrichsreith nedaleko Drosendorfu a Langau. Poprvé jsou Stálky písemně zmíněny ve spojení s farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie v roce 1391. Obec patřila spolu s dva kilometry vzdáleným dvorem Gössing/Křeslík k panství Uherčice knížeti Collalto. V roce 1918 se rozpadla Rakousko-Uherská monarchie, ke které po staletí patřily. Protože Rakousko-Uhersko válku prohrálo, připadlo po mírové smlouvě v Saint-Germain Jižní Tyrolsko (Allgäu) k Itálii, podobně to probíhalo ve Štýrsku a v Korutanech, ty připadly Jugoslávii a německé jazykové oblasti Sudet a jižní Moravy k novému Československu. Místní Němci se stali najednou československými státními občany.

Stálky byly odjakživa zemědělskou vesnicí a žili v ní hlavně sedláci. Ves čítala asi 100 stavení, 450 obyvatel a rozloha katastru činila 1 300 ha. Dále tu žil jeden kovář a jeden kolář, potom jeden truhlář, také jeden pekař, jeden švec, dva hokynáři a fungovaly zde dva hostince. K farnosti patřil kostel, fara a hřbitov. U kostela stála dvoutřídní škola a po vzniku Československa přibyla na konci vsi směrem na Heinrichsreith celnice. Franz Regen ve Stálkách vyrostl a chodil zde i do školy. Měšťanka se nacházela ve Vranově, kam denně jezdil autobus. Meziválečné období přineslo světovou krizi, v roce 1929 krach na burze a hodně nezaměstnaných. Byla to těžká doba. Právě v tom čase Hitler kolem sebe shromáždil svoje stoupence a v roce 1933 se chopil v Německu moci. Na jaře 1938 vpochodoval do Rakouska a na podzim po Mnichovu také na naše území. Rodiče Franze Regena měli hospodářství s asi 15 ha půdy, které obdělávali jedním potahem a k ruce mívali jednoho čeledína. Za války tu práci zastával válečný zajatec, nejprve Ukrajinec. Podle pana Regena moc milý a šikovný mládenec. Brali ho jako rodinného příslušníka. Právě když už se všechno na statku naučil, odešel k jedné vdově a přidělili jim polského studenta, který uměl sice dobře německy, ale do práce se musel teprve zaučovat.

Co jste chovali za dobytek, tedy krávy, prasata, drůbež...?

Tak samozřejmě, že jsme měli, stejně jako na každém jiném statku, hospodářství. Polnosti jsme obdělávali jedním párem volů, k tomu stály ve stáji 4 krávy a tomu množství odpovídající počet telat. Prasata na chov i na porážku, která se prováděla každoročně po vzoru selských zvyklostí. Ovce, slepice a koníčkem mého otce byl chov králíků, takže těch jsme měli také spoustu. Jelikož v této době si lidé ještě zakládali na péřových peřinách, tak běhaly po dvoře i husy.

A jak to bylo s odbytem, prodávali jste v místě, ve Znojmě nebo v Rakousku?

Narodil jsem se ve třicátém pátém. Nepamatuji si, jak to probíhalo dříve, ale za války jsme měli předepsané dávky k odvodu. Odváděli jsme brambory, obilí, vajíčka, jetel, vepřové maso atd. V určený den jsme zemědělské produkty vozili do Langau na nádraží.[5]

Dostávali jste za to zaplaceno nebo tak něco?

Přirozeně. Všechno bylo tenkrát přesně řízené i to, kolik nám zaplatí. S tím žádný problém rozhodně nebyl. Všude byl velký nedostatek potravin, všeobecně panovala větší poptávka. S odbytem jsme oproti současnosti problémy tedy neměli.

Zemědělské produkty museli odvádět všichni zemědělci?

Všichni odváděli podle velikosti hospodářství. Během války jsme také měli určeno, co máme pěstovat. Třeba mák se u nás nesel, protože jsme měli dobrou půdu. Sklízeli jsme kukuřici, jetel, krmnou řepu a ječmen. Jednoduše to, co se zavedlo v šedesátých letech po té Kalbaktion ve Waldviertlu. Ve Stálkách jsme tak hospodařili už za Třetí říše. Vzhledem k tomu, že u nás byla půda dost mokrá, měla naše vesnice jako jedna z prvních v okolí meliorované pole a louky už ve třicátých letech. Tu nejhorší ruční práci odvedli tenkrát Italové a Jugoslávci.[6] Půdní pozemky byly dost malé, to byla velká nevýhoda. Tak třeba my jsme měli 15 ha rozložených po 27 parcelách.

Příbuzenstvo?

Matka měla sestru a otec 15 sourozenců, jelikož jeho otec, můj dědeček, byl třikrát ženatý. Dědeček z matčiny strany měl dvě hospodářství. Měl dvě dcery a každá pak dostala k vdavkám po jednom statku.

Ve Stálkách?

Ano, ve Stálkách. Můj otec se k mamince na statek přiženil. Po vypuknutí války muselo hodně mužů a chlapců narukovat k wehrmachtu, 22 se jich nevrátilo, i můj strýc tam venku padl. Proto si pamatuji na ty oslavy padlých hrdinů (Heldenehrungsfeiern), které se v té době pořádaly. U nás to chodilo tak, že všechno vybubnovávala obecní posluhovačka. Procházela vesnicí a lidé vykukovali z oken, aby se dozvěděli, co se bude dít. V neděli ve dvě hodiny odpoledne vybubnovávala, že rozloučení s padlým vojákem se bude konat vedle kostela u památníku hrdinů z první světové války. My děti jsme tam hned běžely, aby nám něco neuteklo. To už tam byla shromážděná celá vesnice. Přijelo auto, vystoupilo z něj několik vojáků a pak i nějací uniformovaní straníci.[7] Vojáci zaujali po obou stranách pomníku postavení, pak tam byl řečnický pult, před ním seděla rodina zemřelého vojáka a ti ostatní stáli za nimi. A pak řečník spustil: "Jsme hrdi na našeho mladého muže, který položil svůj život za vítězství, za vlast a pro našeho vůdce." A rodina, která seděla před tím řečnícím hochem, se dala do pláče.

Účastnili se jen místní nebo tam bylo i jiné obyvatelstvo?

Jen místní.

Rozloučení organizovali místní lidé? Řečník pocházel také z obce?

Myslím, že obřad organizoval starosta nebo místní vedoucí sedláků (Ortsbauernführer). To se tak dělalo. Jakmile padl ve válce někdo z obce, přijel z vedlejší vesnice na kole místní vedoucí NSDAP[8], opřel kolo o dům a vešel dovnitř. Jen vjel do vesnice, tak už všichni sledovali, kam míří a pak jsme si povzdechli: "Ó jé, tak jim zase někdo padl." Na to se pak konala oslava padlého hrdiny. Pak přišel rok 42 a 43. To se pořád říkalo, jak naše vítězná vojska postupují. Po Stalingradu se list otočil. V létě 43/44 pomáhaly děti o prázdninách na poli. Najednou to na nebi zadunělo a nad námi přeletěla letka bombardérů (Bombergeschwader).[9] Ve slunečních paprscích se třpytily jako stříbrné rybičky. Pro případ, že by byly napadeni, je doprovázely stíhačky. Spadlo tenkrát na padesát, šedesát bomb. Na druhý den jsme se dozvěděli, že byla bombardována Vídeň, Wiener Neustadt atd. Pořád dokola. Vzpomínám si, že se pak říkalo, že od Maďarska už přichází Rusové, později to byly boje o Vídeň. Německá vojska se počala do naší oblasti stahovat někdy kolem ledna - února 1945. Vojáci byli ubytování v obou hospodách, ve škole, takže nám odpadla školní výuka, a také na celnici jich bylo plno.

Náš polský čeledín (Zwangsarbeiter), jak už jsem se dříve o něm zmínil, byl ten večer s ostatními nasazenými dělníky venku. Potkali skupinku německých vojáků a mezi nimi bylo i několik přeběhlých Rusů. Náš Polák měl jednomu z těch Rusů říci, že je zrádce a Rus ho udeřil do tváře. Náš Polák ho vyzval na druhý den večer za kostel k farnímu dvoru k odvetě. Rus si sebou přivedl několik kumpánů, ti se ukryli za obecním vážním domkem, aby mu pomohli, kdyby bylo nejhůř. Jenže k žádné rvačce nedošlo. Polák vytáhl břitvu a ruského vojáka hned podřízl pod krkem, vzal do zaječích a ukryl se. Nato vyskočili z poza váhy kamarádi podříznutého, naložili ho na koňský povoz a vyrazili s ním k doktorovi do Drosendorfu. Jenže podříznutý Rus jim cestou vykrvácel a zemřel. Vojáci milého Poláka chytli, dovlekli do celnice, kde sídlil jejich velitel, a tak dlouho ho mučili a mlátili, až zemřel. Mrtvolu zahrabali do kompostu a na druhý den ráno odešli. Starosta přišel za mým otcem: "Musíme ho vyhrabat a převést na hřbitov." Tam ho také pohřbili. Tak to byla taková příhoda, na kterou člověk jen tak nezapomene.

To bylo v únoru, březnu roku 1945?

To se odehrálo už v dubnu v roce 1945. Zbytek vojáků také odešel. Při odchodu se zbavovali na louce za vsí všeho, co už nepotřebovali. Pokud si dobře vzpomínám, zůstali tam po nich i koně. Obyvatelé vesnice to pak všechno nosili domů. My jsme si posbírali: psací stroj, bednu kostkového cukru a jednoho koně. No a za chvíli přišli Rusové. Ještě před tím probíhaly nálety hloubkových letounů a z paluby bylo dolů po lidech na poli stříleno. Vojenské jednotky se přesouvaly hlavně v noci a to pokaždé přiletěly nepřátelské letouny a shazovaly světlice, taková svítící tělesa na padáku, co se pomalu snášela k zemi a osvítila pod nimi celý prostor na zemi. Pak bylo po těch vojácích dolů páleno. Málem bych zapomněl. Jednou přeletělo pár bombardérů a vzápětí se ozvala pořádná rána. My jsme vyběhli ven ze školy a všude už se vykládalo, že asi jeden a půl kilometru za vsí spadla bomba. Samozřejmě jsme tam utíkali a prohlíželi jsme si obrovský kráter. Jedna bomba zasáhla drenážní trubky, takže všude stála voda. Jakmile se po výbuchu střepiny rozlétly po okolí, v lese to zapraskalo a rázem měly všechny stromy ulámané špičky. To se mi vrylo do paměti.

Na 8. května byla válka u konce a začalo se proslýchat, že tak za jeden či dva dny dorazí Rusové. A také že ano. Ráno jsme se se sestrou dívali z okna a najednou jsme uviděli, jak pár aut vjíždí do vsi. Bydleli jsme tenkrát ve třetím domě na konci vesnice. Mezi tím, co jsem pozoroval cvrkot venku, vyskákali Rusové z aut a najednou se u nás rozlítly dveře a v nich stál Rus se samopalem v ruce. Příšerně jsme se lekli. Jen se rozhlížel a pořád se nás ptal: "Kde německý vojáci?" To už domů dorazili také rodiče a snažili se mu vysvětlit, že už odešli. Pak prohledávali celý dům, hospodářské budovy a sháněli se po zbraních. A co čert nechtěl, narazili na otcovu hasičskou uniformu: „Á ty voják, ty voják!” Naštěstí uměl otec trochu česky a přetlumočil mu, že se jedná o uniformu hasičskou. Jakmile odešli, hned ji schoval.

Říkalo se, že Rusové plundrují a berou všechno, co jim přijde pod ruku. Takže jsme ty lepší věci poschovávali a část zahrabali, něco také do sena. Ti první Rusové odešli a po nich dorazila velká horda se stádem dobytka a ubytovali se na obecním úřadě. Pak jsme se doslechli, že tu a tam přepadla dobytek slintavka a kulhavka, tak jsme tomu říkali. Rusové to totiž praktikovali tak, že když jim nějaká kráva uhynula, nechali ji ležet a od sedláků si vzali novou. Počet kusů ve stádu musel sedět. To byl hrozný čas. Brali si, co chtěli. Dokonce i o znásilněních se ve vsi mluvilo. Všude to tak chodilo. Například si pamatuji, jak si sebrali ovci, pověsili jí na žebřík, stáhli, vykuchali a pak si jí u někoho na kamnech udělali. U nás byli také často. Prostě přišli, usmažili si vajíčka nebo si donesli v kbelíku mléko a ohřívali si ho. Večer pak pili tak dlouho, dokud nedošlo víno a to se pak děly po vsi věci.

Rusové odtáhli a přišli Češi. Na statku Gössing (Křeslík) pracovalo několik českých dělníků a odtud právě jeden došel a začal si hrát u nás ve Stálkách na starostu, myslím, že se jmenoval Ulrich. Němečtí muži dostali bílé pásky s písmenem „N” jako Němci, sedláky rozdělili na skupiny a ty se pak se svými potahy a stroji střídali na práci na statku (Gössing). Češi prohledávali stavení, odnášeli hlavně potraviny a nosili to k celnici. Pomalu se začalo proslýchat, že budeme vyhnáni. Nikdo tomu ale nechtěl věřit. V naší vsi jsme měli jen jednoho Čecha, dříve dělal na jednom statku čeledína, sedlák umřel, selka zůstala se třemi dětmi sama, nevěděla po smrti svého muže jak dál, tak si pak vzala toho čeledína. Tak to byl náš Čech. Jen na Gössingu pracovalo více českých rodin.[10] Prostě německá vesnice, takže jsme si to neuměli představit.

Učili jste se česky?

V obci na základní škole ne. Ale moje sestra byla o dva roky starší a po dva roky navštěvovala měšťanku (Hauptschule) ve Vranově a tam se vyučovala čeština jako druhý jazyk. Jinak se mluvilo německy.

Ta to bylo v květnu a podívejme se blíže na červen. Co se přesně odehrálo?

Den 26. června 1945 byl jedním z těch slunných letních dnů. Asi tak kolem půl desáté dopoledne přijeli do obce uniformovaní muži na dvou nákladních autech s přívěsem, my jsme jim tenkrát říkali partyzáni. Během půl hodiny mašírovala naše obecní posluhovačka s bubínkem po obci a vybubnovávala, aby se všichni Němci shromáždili ve dvanáct hodin u celnice a že budeme vysídleni. Každý si mohl vzít pouze příruční zavazadlo. Moji rodiče byli zrovna na poli. Sestra utíkala pro matku, já běžel pro otce. V rychlosti jsme posbírali to nejnutnější, ale jak už jsem říkal, ty lepší a dražší věci jsme už předem zakopali před neustálým rabováním. Za malou chvíli obcházeli partyzáni dům po domu. Zabouchali a popoháněli nás: „Jdeme, jdeme, musíte pryč!” Naložili jsme těch pár věcí na trakař a vykročili jsme k celnici.

Tam už se nacházelo velké množství lidí. Všechno, co jsme měli ve vozíku, jsme museli před vchodem celnice vyskládat na vedle sebe seřazené stoly. Co se Čechům líbilo, dali na stranu, zbytek, který shodili na zem, jsme si směli potom posbírat. Následně putovali ženy a muži k osobním prohlídkám do budovy celnice, kde nám odebrali peníze, šperky a dokumenty. Jakmile to otec zaregistroval, vzal si mě stranou a uschoval u mě rodinné stříbrné kapesní hodinky, ty mám dodnes. Tak pokračovala kontrola dál a dál, a když už jsme byli skoro hotovi, přiváděli partyzáni další Němce ze sousedního Freštejna (Podhradí nad Dyjí). Postavili je do řady a podrobili je tak jako nás proceduře šacování. Celé to mohlo trvat tak do pěti odpoledne, pak zatroubili na trubku, seřadili nás a celou kolonu s trakaři a kárkami doprovodili až k hranici. Najednou jsme byli staatenlos (bez občanství).

Doputovali jsme až do Heinrichsreithu, kde jsme měli pár známých, co za války, ale i před tím, docházeli do našeho kostela na mše a po obřadu zašli posedět do hostince. V této době měli sedláci ještě prázdné stodoly. Nasytili nás a uložili po stodolách. Všichni jsme si na druhý den mysleli, že Češi vyrabují stavení, odvezou si stroje, dobytek, zásoby, nábytek a pak se budeme moci vrátit. Tak se ale nestalo. Všude kolem panoval chaos. Po dvou dnech jsme se vydali na cestu do Langau, kde jsme zůstali asi týden a protože to na návrat domů nevypadalo, otec se rozhodl, že se v okolí porozhlédneme po jiném volném ubytování, kde by potřebovali i větší počet lidí. Přesídlili jsme k jednomu sedlákovi do Zissersdorfu u Gerasu.

Měli jsme štěstí, jelikož všichni váleční zajatci už byli pryč a na práci v zemědělství bylo stále někoho potřeba, i když zase ne tolik, takže člověk musel být rád, že sehnal střechu nad hlavou a něco k jídlu. V létě bylo práce dostatek, ale v zimě jí ubývalo a jelikož s námi bydlela na statku ještě jedna čtyřčlenná rodina, otec začal hledat nové místo, kde by jsme byli potřebnější. Na 6. ledna 1946 jsme se přestěhovali k jedné vdově na statek do Hartu u Hötzelsdorfu. To už byla situace vyhnaných Němců kvůli nedostatku potravin tak katastrofální, že se muselo něco stát. Následovaly transporty do Německa a tak se jednoho dne měli připravit k odjezdu i všichni vysídlení Němci v Hötzelsdorfu. Toho času se naše těžce nemocná matka nacházela v nemocnici v Hornu a jeden ruský voják nám potvrdil, že není schopná transportu. To byl také důvod, proč naše rodina zůstala v Rakousku, kdežto skoro veškeré příbuzenstvo bylo odtransportováno.

Staří muži ze Stálek uspořádali před odjezdem v Hötzelsdorfu setkání a domluvili se, že se budeme snažit zůstat pohromadě. Pak je nacpali po 40 lidech do pěti až šesti dobytčích vagonů, které v Německu postupně odpojovali. Ve městě Ulmu odpojili první dva vagony, proto část obyvatel Stálek se nyní nachází kolem Ulmu, další ve Švábsku kolem Stuttgartu, Welzheimu, Schorndorfu, Aalenu a Schwäbisch-Gmündu, kde je porozdělovali po německých statcích. Sestry z otcovy strany odešly ze vsi už před válkou a během války, jedna teta se provdala do Elsernu u Drosendorfu, druhá na jižní Moravu do Lubnice a třetí do Šafova, tak máme hodně příbuzných v Německu. Zbytek sourozenců byl doma nebo na vojně. Kvůli matčině nemoci jsme zůstali v Rakousku a v létě roku 1946 jsme se vrátili znovu do Zissersdorfu, jelikož v Hartu jsme měli sice, kde složit hlavu a co jíst, ale peníze za práci jsme neviděli.

Otec říkal, že ta trocha ošacení, kterou ještě máme, se za chvíli rozpadne a to pak budeme skutečně stát na ulici s holýma rukama. V Zissersdorfu jsme byli tentokrát zaměstnáni jako deputátníci na větším statku, takže část platu jsme dostávali v naturáliích, jako třeba mléko, mouku, brambory a po zabíjačce také maso, a přirozeně část v penězích. Sedláci nám dovolili držet králíky a další rok už jsme vykrmovali vlastní prase, tudíž na vánoce jsme mohli mít vlastní zabíjačku. V roce 1946 to bylo s potravinami ještě dost na štíru. Nějaké příbuzné jsme měli také ve Vídni a s těmi jsme navázali kontakt. Mohli jsme tak příležitostně prodat něco z našich naturálií. Tenkrát se tomu říkalo Hamstern (křečkování). Králíků nám sedláci dovolili chovat neomezeně. Část jsme jich zabili a pak si prodejem dole (ve Vídni) trochu vylepšovali náš příjem.

V Zissersdorfu jsme se sestrou dochodili národní školu, býval bych rád pokračoval ve čtyřicátém devátém na druhém stupni (Hauptschule) v Drosendorfu, jenže nebyly peníze na vlak a stejně jsem musel, aby byl nějaký ten Schilling navíc, chodit hned po škole vypomáhat na pole. Sestra pracovala jako děvečka v domě, kde jsme bydleli. V roce 1951 jsme se přestěhovali na velký statek do Oberthürnau a otec se rozhodl, že si konečně pronajmeme svůj vlastní statek. Kolem Zwettlu se mu ale nelíbilo, protože půda zde byla dost nerovná, nakonec jme měli štěstí. Jeden sedlák z Goggitsche měl čtyři dcery. Dvě byly provdané, jedna se vyučila švadlenou a poslední se přivdala do většího. Takže 20. dubna 1952 si ten statek naše rodina propachtovala. Bylo mi sedmnáct a sestře devatenáct. Vykasali jsme si rukávy a pustili se do práce. V padesátém sedmém jsme si hospodářství koupili a já jsem mezitím dodělal zemědělskou nástavbu v Gerasu. Nakonec jsem se rozhodl pro studium odborné zemědělské školy v Edelhofu, z čehož nebyli rodiče zrovna nadšení. V rámci studia jsem se také dostal někam dál... V roce 1964 jsem se přistěhoval do Švarcenavy, vzal si hypotéku a postavil si rodinný dům.

Poznámky a reference

editovat
  1. Převyprávění vzpomínek vzniklo na podkladě projektu virtuálního muzea "Kommen und Gehen" ve Švarcenavě. Mit dem Sammeln und Aufbereiten von erzählten Lebensgeschichten zum Themenschwerpunkt "Kommen und Gehen" leistet Schwarzenau seinen Beitrag zum Forschungs- und Ausstellungsprojekt GRENZÜBERSCHREITENDES NETZWERK FÜR MIGRATIONSGESCHICHTE. Dieses Interview wurde am 22. 01. 2003 im Rahmen des Projektes Kommen und Gehen in Schwarzenau von Herrn Neureither durchgeführt.
  2. 2,0 2,1 Koc Karel:Obnovení a činnost orgánů bezpečnosti v pohraničí znojemského okresu (květen 1945–leden 1946), Archiv bezpečnostních složek, sborník 10, 2012
  3. 1945, 7. června, Lidéřovice. – Denní rozkaz č. 17 plk.jezd. Vladimíra Hobzy, velitele „expedičního“ partyzánského uskupení, podřízeným jednotkám; postup při vysídlování Němců a osídlování v dačickém a moravskobudějovickém okrese.
  4. Seznam dokumentů - www.vnpcp.cz
  5. Na nádraží v Langau stálo obilné silo.
  6. V Drosendorfu se nacházel internační tábor - Internierungslager Drosendorf
  7. Straníky jsou myšleni členové NSDAP.
  8. Vedlejší vesnicí je myšlen Frejštejn - Vranov nad Dyjí, kde byla místní organizace NSDAP.
  9. Im deutschen Sprachraum wurde der Begriff Geschwader als Organisationseinheit von Luftstreitkräften während des Ersten Weltkrieges eingeführt. Bei den Bezeichnungen wird meist die jeweilige Aufgabenbezeichnung vorangestellt, gefolgt von einer Nummerierung. Meist gibt es auch entsprechende Kürzel, Beispiel: Jagdbombergeschwader 32 (JaboG 32). In der Luftwaffe der Wehrmacht bestand ein Geschwader aus drei bis vier Gruppen zu je 27 Flugzeugen und dem Geschwaderstab.
  10. Za první republiky byl majiteli hraběti Collalto zabaven a osazen českým obyvatelstvem.