Dějiny Korolup/Pohraniční styk

Vznik Československa znamenal pro pohraniční obyvatelstvo u bývalé vnitrostátní rakousko-uherské hranice podstatnou změnu. Nejprve se na hraničních přístupových cestách zřizovaly tzv. strážní stanice obsazované vojskem. Jedním z hlavních úkolů ministerstva financí se stalo v nově vzniklém Československu zabezpečení nejdůležitějších hraničních přechodů celními úřady a provádění dozoru v oboru celnictví. Podřízeným orgánem mu bylo na Moravě Zemské finanční ředitelství se sídlem v Brně. Okresní finanční ředitelství se nacházela v Olomouci, Uherském Hradišti, Brně a v Jihlavě. Jim pak byly podřízeny celní úřady I. a II. třídy. Službu na hranicích postupně přebírala finanční stráž a od jara roku 1919 strážní stanice nahrazovaly na celních silnicích nové celní budovy. V souvislosti s měnovou odlukou 25. února roku 1919 (okolkování bankovek)[1] došlo za pomoci pohraniční finanční stráže k uzavření hranic a 28. února 1919 byl vydán zákon o celním území a vybírání cla. Od konce roku 1919 prováděla pohraniční službu „pohraniční finanční stráž“. V roce 1923 se nacházelo na území Československa 245 celních úřadů. Podstatné celní úpravy nastaly až po vydání nového celního zákona č. 114/1927 Sb., s účinností od 1. ledna roku 1928. Pohraničního obyvatelstva se dotkla vyhláška ministerstva financí z 23. března 1929 o celním pohraničním pásmu č. 67 a dohoda mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o úpravě osobního styku v malém pohraničním styku č. 68.

První čs. celní úřady a celní silnice

editovat

Vedle celní služby na jednotlivých železničních tratích sprostředkujících styk s cizinou byly na nejdůležitějších silnicích zřizovány nejprve strážní stanice. První strážní stanice vznikaly na hranici čsl.-rakouské. Na Moravě ve Slavonicích, Hrušovanech u Znojma, v Novém Sídle (Novosedly), v Písečné, Vratěníně, Rancířově, Šafově, Lukově, Šatově, Chvalovici, Jaroslavicích, Havlíně, Pratelsbrunnu, Selci, Hlohovci, Poštorné, Lanžhotě a Mikulově. Ve Slezsku funkci strážních stanic plnila všechna oddělení finanční stráže. Na železnici se umísťovály kontrolní stanice v Budějovicích, Veselí-Mezimostí, Slavonicích, Znojmě, Hrušovanech, Šatově, Novém Sídle (Novosedly), Mikulově, Břeclavi, Moravské Ostravě a Místku-Frýdku. Správcem kontrolní stanice byl celní úředník nebo podúředník finanční stráže a jeho personálem byli příslušníci vojska.

V březnu 1919 byly významější strážní stanice nahrazovány celními úřady. Na Moravě: Slavonice nádraží, Slavonice silnice, Šatov nádraží, Šatov silnice, Znojmo nádraží, Hrušovany nádraží, Havlín nádraží, Havlín silnice, Nové Sídlo nádraží, Nové Sídlo silnice, Mikulov nádraží, Mikulov silnice, Selec silnice, Břeclava nádraží, Poštorná silnice. Dne dne 30. června 1919 vydalo ministerstvo financí vyhlášku o zřízení nových celních úřadů na hranicích československého státu.

První mezistátní jednání o úpravě vzájemného poměru a vzájemné podpoře při celním odbavování a o sloučení některých celních úřadů a pasové kontrole se konalo s Rakouskem ve dnech 3. až 5. června 1919 ve Vídni. Státní smlouvy o úpravě vzájemného železničního styku byly uzavřeny s Maďarskem v Budapešti dne 8. března 1923, s Rakouskem v Praze dne 15. března 1927 a s Polskem v Praze dne 30. května 1927.[2]

VYHLÁŠKA

Ministerstvo financí výnosem ze dne 6. listopadu 1919, č. 94.884/1605—19 nařídilo zřízení celních úřadů:

1. Vedlejšího celního úřadu I. třídy na silnici ve Slavonicích, jemuž bude příslušeti až nа další i celní kontrola na tamějším nádraží. Silnice vedoucí ze Slavonic do Fratres v Rakousku prohlašuje se za celní silnici. Tento celní úřad bude uveden v činnost dnem 20. listopadu 1919 a zrušuje se tím celní úřad na nádraží.

2. Vedlejšího celního úřadu II. třídy ve Vratěníně na silnici. Silnice vedoucí z Vratěnína do Drozdova (Drosendorf) v Rakousku prohlašuje se za celní. Tento celní úřad bude uveden v činnost 25. listopadu 1919.

3. Vedlejšího celního úřadu II. třídy v Šafově na silnici. Silnice vedoucí ze Šafova do Langau v Rakousku prohlašuje se za celní. Tento celní úřad bude uveden v činnost 25. listopadu 1919.[3][4]

VYHLÁŠKA

Ministerstvo financí výnosem ze dne 31. prosince 1919, č. 115.191/3601. nařídilo zřízení celních úřadů:

1. Vedlejšího celního úřadu II. třídy v Hnánicích. Silnice vedoucí z Hnánic do Retzu v Rakousku prohlašuje se za celní silnici. Tento celní úřad uveden bude v činnost dnem 15. ledna 1920.

2. Vedlejšího celního úřadu I. třídy v Hati. Silnice vedoucí z Chvalovic přes Hať do Haugsdorfu v Rakousku prohlašuje se za celní silnici. Tento celní úřad bude uveden v činnost dnem 15. ledna 1920.

3. Vedlejšího celního úřadu II. třídy v Jaroslavicích. Silnice vedoucí z Jaroslavic do Zwingendorfu v Rakousku prohlašuje se za celní silnici. Tento celní úřad bude uveden v činnost dnem 15. ledna 1920.

4. Vedlejšího celního úřadu II. třídy v Hevlíně na silnici. Silnice vedoucí z Hevlína do Lávy v Rakousku prohlašuje se za celní silnici. Tento celní úřad bude zřízen 15. ledna 1920. Tomuto celnímu úřadu příslušeti bude po zrušení celní odbočky Hevlín-nádraží až na další i proclívání zásilek na nádraží v Hevlíně docházejících nebo cestujícím obecenstvem dovážejících. Dodací stanice v Hevlíně-nádraží přičleňuje se k celnímu úřadu v Hrušovanech u Znojma a bude uvedena v činnost, jakmile nastoupí službu zřízenec pro ni určený.[5]

Pokyny pro užší pohraniční styk

editovat

Ještě před schválením úmluvy o vedení rakousko-československé hranice mezi republikou Československou a republikou Rakouskou vydalo na základě rozhodnutí Zemského finančního úřadu finanční ředitelství v Jihlavě 29. února 1920 pokyny pro usnadnění užšího pohraničního styku do hloubky pěti km od státní hranice pro obyvatele pohraničních obcí a udělilo zde usedlému obyvatelstvu výhody stanovené již v bývalé obchodní a celní smlouvě s Německou říší ze dne 6. prosince 1891 a dodatkové smlouvě ze dne 25. ledna 1905 (bývalý ministerský příkaz č. 4/1892 a č. 27/1906). Jednalo se o obce v politických okresech:[6]

  • Dačický politický okres: Maires-Maříž, Zlabings-Slavonice s obcemi Kadolz-Kadolec, Lexnitz-Leštnice, Chwalatitz-Chvalatice, Piesling-Písečné a Neustift-Nové sady.
  • Moravsko-budějovický politický okres: Dantschowitz-Dančovice, Döschen-Dešná, Tiefenbach-Hluboká, Kurlupp-Korolupy, Chwalkowitz-Chvalkovice, Hafnerluden-Lubnice, Nespitz-Mešovice, Plospitz-Plačovice, Ranzern-Rancířov, Fratting-Vratěnín, Ungarschitz-Uherčice a Zoppanz-Županovice.
  • Znojemský politický okres: Freistein-Frejštýn, Alt- und Neu-Petrein-Starý a Nový Petřín, Jasowitz-, Schaffa-Šafov, Landschau-Lančov, Pomitsch-Podmyče, Frain-Vranov, Zaisa-Čížov, Fröschau- Horní Břečkov, Luggau-Lukov, Windschau-Onšov, Baumöhl-Podmolí, Gnadlersdorf- Hnanice, Kaidling- Havraníky, Schattau-Šatov, Haid-Hatě, Kallendorf-Chvalovice, Klein-Tajax-Dyjákovičky, Gerstenfeld-Ječmeniště, Zulb-Slup, Joslowitz-Jaroslavice, Erdberg-Hrádek u Znojma, Gross-Tajax-Dyjákovice a Höflein-Hevlín.

Přespolní majetek a pastva

editovat
  • Majitelé statků nebo usedlostí, které ležely v pohraničním území rakouském a československém a byly přeťaty celní hranicí, směli přes přirozené přechody bezcelně přepravovat výrobky získané na nich obděláváním pozemků a chovem dobytka, dále hospodářský dobytek a hospodářské nářadí, náležející k takovým usedlostem, hnojivo a osivo k obdělávání polí, pokud šlo o dopravu z jedné části usedlosti na druhou.
  • Pohraniční obyvatelé, kteří museli vykonávat zemědělské práce v pohraničním území druhého státu na vlastních nebo propachtovaných pozemcích nebo lukách nebo jinde, avšak pouze v blízkostí svého bydliště, mohli přes hranici bezcelně přepravovat zvířata, vozidla a nářadí, které k těmto pracím potřebovali, dále hnojivo a osivo pro své pozemky, z pozemků odváženou obilnou sklizeň a sklizeň jiných polních plodin (také píci zelenou a syrovou, pícniny, seno, lesní stelivo, palivové dříví). Přeprava přes hranice mohla probíhat také po vedlejších cestách a vracel-li se pohraniční obyvatel z pohraničního území druhého státu téhož dne, kterého tam přešel. Stejné výhody platily pro dovoz vydražené trávy a sena z jednoho pohraničního území do druhého pohraničního území.
  • Dobytek vyháněný na pastvu do pohraničního území sousedního státu nebo se odtud vracející byl osvobozen od cla a mohl být hnán na pastvu i po vedlejších cestách, pokud to vyžadovaly místní poměry. Bezcelně si mohli zemědělci sebou vzít maximálně 1 kg pečiva, masa, mléka, másla, ovoce a zeleniny a 1 liter vína.

Bezcelní dovoz

editovat
  • Od cla byly osvobozeny výrobky pocházející od dobytka paseného v pohraničním území obou států jako mléko, máslo, sýr a v mezidobí přibylý mladý dobytek v množství přiměřeném počtu dobytka a délce pastevní doby.
  • Clu nepodléhaly výrobky pro vlastní řemeslné práce a opravy, které měly charakter domácí námezdní práce, dále příze a barvy pro vlastní textilní výrobu.
  • Clo se nevztahovalo také na zakoupené léky na lékařské recepty a jednoduché farmaceutické chemické látky z nedalekých lékáren.
  • Dále se clo nevztahovalo na pytle a obaly, ve kterých se do druhého pohraničního území dováželo obilí, zemědělské plodiny, sádra, vápno, nápoje či tekutiny, a které se dopravovaly prázdné zpět.
  • Do Československa se mohl bezcelně dovážet tvaroh a sádra, pokud došlo k nákupu v německém pohraničí.[7]

Úmluva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o vedení rakousko-československé hranice a některých souvislých otázkách byla přijata v Praze 10. března 1921 a ve Sbírce zákonů a nařízení vyšla 6. října 1922.[8]

Budování nových celních budov

editovat

Podle vyhlášky ministerstva financí ČR z 20. března 1920 byla dálková a tranzitní doprava pro automobily, motorová a jízdní kola možná pouze pouze přes hraniční přechody: Slavonice-Fratres, Hnanice-Retz, Jaroslavice-Zwingendorf, Hevlín-Laa, Themenau/Poštorná-Hohenau. Všechny ostatní hraniční přechody (jako třeba Novosedly-Wildendürnbach nebo Mikulov-Drasenhofen) nebyly pro automobilovou dopravu přípustné. Celní úřady v Novosedlech a Mikulově fungovaly jen pro železniční dopravu.[9]

Rakouský Státní finanční úřad (Staatsamt für Finanzen) nařídil 10. dubna 1920 dobudování nových rakouských celních úřadů v obcích Karlstift (Pohoří na Šumavě), Harbach (Šejby), Pyhrabruck (Nové Hrady), Reingers (Nová Bystřice), Klein-Taxen (Košťálkov), Neuriegers (Písečné), Unter-Thürnau (Vratěnín), Langau (Šafov), Hardegg (Čížov), Mitterretzbach (Hnanice), Kleinhaugsdorf (Hatě), Zwingendorf (Jaroslavice), Laa an der Thaya (Hevlín), Drasenhofen (Mikulov) a přeložení celnice z Waldkirchenu do Slavonic-Fratres (silniční a železniční přechod).[10]

Výběrové řízení na stavbu budovy celního úřadu ve Vratěníně vyhlásila zemská politická správa na Moravě 20. listopadu 1920 a to v nákladu 400 000 korun. Zadané podmínky, plány a výkazy k provedení stavby byly k nahlédnutí na odboru pozemních staveb v Brně, Lažanského náměstí č. 6, III. poschodí v úředních hodinách od 8.00 do 14.00 hod. Kopie dokumentů si mohli zájemci zakoupit za 40 korun (bez projektové dokumentace) nebo v plném provedení za 60 korun. Odbor pozemních staveb v Brně přijímal přihlášky do 12.00 hodin 20. prosince 1920. Rozhodnutí úřadu nebylo vázáno na nejnižší nabídku.[11]

Celní budovy na silnicích z Šafova do Langau a z Vratěnína do Unter-Thürnau byla dokončeny v roce 1922, kdy vyrostly celní budovy také na rakouské straně a budova se služebními byty a celním úřadem v Riegesburgu.[12]

V roce 1934 dobudovávalo ministerstvo veřejných prací novostavbu pro finanční stráž na silnici z Rancířova do obce Hluboká[13], v letech 1934-1938 budovu pro oddělení pohraniční finanční stráže ve Stálkách, jež zde sídlila od roku 1924,[14] v Lukově, kombinovanou budovu pro celní úřad a finanční stráž v Čížově a v Hardeku u mostu přes řeku Dyji (v provozu 15. října 1937). Novostavby celních úřadů a oddělení finanční stráže v Čížově a Hardeku se zodolňovaly oválnými železobetonovými bastionky, které byly vybaveny uzavíratelnými ocelovými střílnami a měly vylepšit obranu budovy a hraničního přechodu.[15][16]

382. K přípravným pracím, k dokončení a ke koupím pro finanční úřady, celní úřady a finanční stráž nedošlo v předpokládaném rozsahu; nebyly vyplaceny kolaudační doplatky za práce na stavbě budov pro finanční stráž v Aši a Železné Rudě; nedošlo ke stavbě budovy pro finanční stráž v Chebu pro změnu projektu a nebyly zahájeny stavby budov pro finanční stráž ve Vrchlabí, Čes. Jiřetíně, společných úředních budov ve Falknově, Náchodě, Pardubicích, budov pro finanční úřady v Hradci Králové, Nitře, novostavby chemickotechnické zkušebny finanční správy v Praze-IX., kombinované budovy pro celní úřad a finanční stráž v Čížově, budovy pro finační stráž ve Stálkách a úprava budovy č. p. 1318 pro berní úřad v Praze-XII.;... Úspora snížila se většími výdaji za nástavbu úřední budovy pro finanční úřady v Pelhřimově, při novostavbě budovy pro finanční stráž ve Šluknově, Rancířově-Hluboké, za adaptační práce v budově č. p. 601 v Praze-XIX. a na novostavbu budovy odbočky celního úřadu v Hati; vyššími doplatky, většími přípravnými pracemi a koupěmi budov pro celní úřady a kombinovaných budov pro celní úřady a finanční stráž v zemi České; intensivnějším postupem prací na novostavbě společné úřední budovy v Uherském Hradišti...(citace ze Státního závěrečného účtu Československé republiky za rok 1934)[17]

Československé státní dráhy

editovat

Vlaková spojení na hlavní trati (spojující s Prahou, Brnem a Vídni — téměř mezinárodního významu) Cejle-Kostelec-Slavonice (trať 224) obsluhoval nějakou chvíli motorový vůz, ale v roce 1930 zůstal na trati starý vůz (tzv. „osvědčený" vláček-hrkáček), spojující jihozápadní cíp Moravy od rakouských hranic přes města Slavonice, Dačice, Telč a Třešť s Jihlavou. Ten jezdil podle úředního jízdního řádu ze Slavonic do Kostelce 3 hodiny a 15 minut (50 km dlouhá trať ).[18]

Nový jízdní řád, který vstoupil v platnost 15. května 1934, znamenal další zhoršení na trati Cejle—Kostelec—Slavonice. Motorový vlak (č. 5 Lo5), který z Telče odjížděl ve 21:07 hod. a z Dačic ve 21:33 hod a přijížděl do Slavonic ve 22:03 hod., měl být pro slabé využívání jezdit jen v sobotu, neděli a pondělí. Stejně tak první ranní vlak, odjíždějící před úpravou jízdního řádu ze Slavonic ve 2:49, z Dačic ve 3:21 z Ďačic, měl nadále jezdit omezeně jen v neděli, pondělí a úterý. Odříznutí dačického a slavonického okresu od světa se nakonec rozhodl u ředitelství ČSD řešit Západomoravský národohospodářský svaz.[19]

Ale ani v roce 1936 nebylo spojení západní Moravy se zemským centrem Brnem vyřešeno ke spokojenosti cestujících. Cestující ze Slavonic, Dačic a Telče museli do Brna vyjíždět prvním ranním vlakem kolem 3. hodiny, v Jihlavě pak dvě hodiny čekat na spoj do Brna o 10. hodině. Poslední vlak z Brna, na který navazovaly spoje do Dačic a Slavonic, odjížděl v 11:30, takže cestující měli v Brně na vyřízení svých záležitostí pouhou hodinu Přitom stačilo vypravit ze Slavonic vlak o 35 minut dříve, aby stihl spojení na vlak z Jihlavy ve 4:04 hod. s příjezdem do Brna v 7:17 hodin.[20]

Autobusová doprava

editovat

Linkovou autobusovou dopravou (poštovními autobusy) provozovala v letech 1919 – 1932 československá poštovní správa řízená ministerstvem pošt a telegrafů. V letech 1933–1934 byla poštovní autobusová doprava postupně začleněna pod ČSD. V roce 1933 Správa poštovní automobilní dopravy předala Československým státním drahám 172 autobusových tratí o délce 4330 kilometrů a 97 velkých, 103 středních a 115 malých autobusů. K 1. lednu 1934, po završení fúze, provozovaly ČSD 636 autobusů na 286 linkách a 206 nákladních automobilů s 20 přívěsy.

Na základě § 79 zákona č. 198/1932 Sb. n. a z. přešly poštovní autobusy k 1. lednu 1934 z působnosti ministerstva pošt a telegrafů do působnosti ministerstva železnic, takže ke dni 1. lednu 1934 obě organizace splynuly. Správa automobilní dopravy v Praze-Vršovicích byla zrušena a bývalé poštovní linky přešly přímo do působnosti oblastních ředitelství ČSD. Přesto autobusy ČSD zajišťovaly sběr poštovních zásilek ještě ve 40. letech.

V rámci optimalizace dopravní sítě došlo v roce 1936 k dalším změnám na linkách, takže k 1. březnu 1937 provozovaly ČSD v celém Československu 278 linek o délce 8074 km, z toho 6 tratí o délce 286 kilometrů bylo pouze sezonních. V roce 1938 provozovaly ČSD již 635 autobusů na 288 linkách o délce 8373,3 km, z toho 11 tratí o 429,2 km sezonně.[21]

Autobusové linky jihozápadní Moravy

editovat

Teprve až 4. října 1927 byla uvedena do provozu autobusová linka Slavonice-Moravské Budějovice. Poštovní autobus (Postbus) vyjížděl ze Slavonic a pokračoval přes obce Slavětín, Písečné, Županovice, Dančovice, Police, Kostníky, Kdousov, Hornice, Kojatice, Spetický dvůr (Spitzhof), Nové Syrovice, Krnčice až do Moravských Budějovic. Ze Slavonic odjížděl ve 4:45 hod. a přijížděl v 6:30 do M. Budějovic 6.30, na zpáteční cestu se vydával z M. Budějovic v 15:30 hod. a do Slavonic přijížděl v 17:10 hod. O nedělích, svátcích, pondělích a čtvrtcích měly jezdit zvláštní přípoje.[22] Dvě linky směřovaly do Znojma. Jedna ze Slavonic do Vratěnína.[23]

V roce 1928 bylo konečně zavedeno autobusové spojení mezi Dačicemi a Mor. Budějovicemi, autobus z Dačic vyjížděl o 5. hodině ráno a z z Mor. Budějovic se vracel odpoledne půl 4. Ve středu a v sobotu vyjížděl z Dačic polední autobus ve 12:00 hod.[24]

Autobusová doprava ČSD na trati Jemnice-Dačice-Jindřichúv Hradec byla v dubnu 1931 pro nedostatek provozu zastavena. V důsledku tohoto stavu měla být obnovena doprava poštovním autobusem, která byla zavedena už v roce 1930 a po necelém roce zastavena. Jemnice a Dačice tak řešily autobusovou dopravu svépomocí a za účasti privátních dopravců.[25] Ještě ani v roce 1932 nebyla státní správa schopna zajistit autobusovou dopravu na trati z Jindřichova Hradce do Slavonic, Jemnice a dále do Dačic.[26]

Od 25. července 1934 došlo ke změnám na autobusové lince ČSD Znojmo-Vranov. Autobus jezdil nyní třikrát denně do Vranova a zpět. Odjezd ze Znojma nádraží (7:50, 12:14 a 18:00 hodin), z Masarykova nám. (7:53, 12:50 a 18:05), z Divišova nám.(7:55, 12:55 a 18:10 hodin). Do Vranova přijížděl autobus v 8:32, 13:32 a 18:47 hodin. Z Vranova do Znojma odjížděl v 8:35, 16:22 a 19:00 hodin. Na Divišovo nám. přijížděl v 9:12, 16:59 a 19:37 hodin. Jednoduché jízdné stálo 8, — Kč, se zpáteční jízdenkou 15, — Kč. Objednávky autobusů ČSD se vyřizovaly u dopravního úřadu ve Znojmě nebo přímo u řidičů.[27]

Přeshraniční autobusová doprava

editovat

Přeshraniční autobusová linka Šumvald - Vranov - Šafov - Langau - Drosendorf - Eibenstein - Raabs an der Thaya byla zavedena 15. června 1927 a spojovala obce Šumvald (železniční stanice Šumvald-Vranov), Vranov, Šafov, Langau (železniční stanice), Drosendorf (železniční stanice na lokální dráze Drosendorf-Retz), Eibenstein a Raabs (železniční stanice na bývalé dráze Franz-Josefs-Bahn do Göpfritzu, Waidhofenu a. d. Thaya a Zwettlu). Autobus ze Šumvaldu vyjížděl v 10.00 h dopoledne, přejížděl přes hraniční přechod v Šafově a přijížděl ve 13.00 h do Drosendorfu a ve 14.00 h do Raabsu. Autobus z Raabsu vyjížděl v 10.00 h dopoledne, v Drosendorfu zastavoval v 11.00 h a do Šumvaldu dorazil ve 12.40 h.[28]

Privátní autobusová linka Čížov (Hardegg) - Horní Břečkov - Lukov - Podmolí - Mašovice - Znojmo byla zavedena v roce 1928. Autobus privátního dopravce odjížděl o sobotách a ve dnech trhů ze Znojma v 10.00 hod do Horního Břečkova. O nedělích a svátcích a během letního období zajížděl s výletníky a turisty až do Hardeku v 8.00 a ve 13.00 hod a z Hardeku do Znojma v 16.30 a 19.30 hod.[29]

ZASTÁVKA ODJEZD ZASTÁVKA PŘÍJEZD
Čížov - celnice 6.00 Horní Břečkov 6.10
Horní Břečkov 6.10 Lukov 6.20
Lukov 6.20 Podmolí 6.25
Podmolí 6.25 Mašovice 6.30
Mašovice 6.30 Znojmo-Hradiště 6.40
Znojmo-Hradiště 6.40 Znojmo-Divišovo náměstí 7.00
Znojmo-Divišovo náměstí 13.00 Znojmo-Hradiště 13.10
Znojmo-Hradiště 13.10 Mašovice 13.20
Mašovice 13.20 Podmolí 13.30
Podmolí 13.30 Lukov 13.35
Lukov 13.35 Horní Břečkov 13.40
Horní Břečkov 13.40 Čížov - celnice 13.50
Čížov - celnice 15.00 Horní Břečkov 15.10
Horní Břečkov 15.10 Lukov 15.20
Podmolí 15.20 Podmolí 15.25
Podmolí 15.25 Mašovice 15.30
Mašovice 15.30 Znojmo-Hradiště 15.35
Znojmo-Hradiště 15.35 Znojmo-Divišovo náměstí 15.45
Znojmo-Divišovo náměstí 18.00 Znojmo-Hradiště 18.10
Znojmo-Hradiště 18.10 Mašovice 18.15
Mašovice 18.15 Podmolí 18.20
Podmolí 18.20 Lukov 18.35
Lukov 18.35 Horní Břečkov 18.45
Horní Břečkov 18.45 Čížov - celnice 19.00

Poštovní ředitelství ve Vídni zahájilo 15. dubna 1929 provoz na lince Raabs an der Thaya - Slavonice (Postautobus).[30] V roce 1935 jezdil autobus z Uherčic do Jemnice, do Slavonic a do Drosendorfu. Ze Znojma jezdily autobusy do Vranova a Frejštejna.[31]

Celní pohraniční pásmo a dohoda o malém pohraničním styku 1929

editovat

Dohoda o malém pohraničním styku rozšířila pohraniční pásmo po obou stranách hranice do hloubky 15 km, pokyny pro přepravu zboží, dobytka a pro přechod osob (také po vedlejších cestách) z roku 1920 nyní platily jen v Moravsko-dyjském trojúhelníku a pokyny pro průchod osob a pro přespolní pastvu a dobytek jen ve valtickém území s rakouským pohraničím. Malý pohraniční styk obcí jihozápadní Moravy byl v tom znění, jak byl z počátku definován, zrušen. Pro kontrolu vedlejších cest stát dobudovával nové budovy pohraniční stráže v Rancířově (přechod Hluboká - Schaditz) a ve Stálkách (přechod Stálky - Heinrichsreith). Pohraniční pásmo na jihozápadní Moravě nyní zahrnovalo obce:

Soudní okres Jemnice

editovat

Bačkovice (Bačkovice, Šprynclův mlýn, Šimkov), Báňovice, Bělčovice, Dančovice, Dešná, Flandorf, Hluboká, Chvalkovice, Jiratice, Korolupy, Kostníky (Rajmundský Dvůr, Hájek, Kopka, Kostníky (Kostníky, Kláskův Mlýn, Rajmundský Mlýn), Kdousov (Kdousov, Tříletův mlýn), Lovčovice, Lubnice, Menhartice, Mešovice (Nový Dvůr, Mešovice), Pálovice, Plačovice, Police (Bahnův Mlýn, Nový Mlýn, Police), Radotice, Rancířov, Uherčice (Mitrovice, Starý Mlýn, Uherčice, Charvatská vesnička), Vratěnín (Pohodnice, Vratěnín), Županovice.

Soudním okres Vranov

editovat

Bítov (Bítov, Cornštejn, Peksův Mlýn, Popelná, Vraneč), Horní Břečkov, Čížov, Frejštejn (Bachörtl, Frejštejn, Libuňský Mlýn), Chvalatice, Jazovice, Lančov (Luitgardin Dvůr, Lančov), Liliendorf, Lukov (Nový Hrádek, Lukov, Novohrádecký Mlýn, Umlaufův Mlýn), Milíčovice, Onšov, Oslnovice, Nový Petřín (Červený Dvůr, Nový Petřín), Starý Petřín (Penkýrův Mlýn, Křeslický Mlýn, Starý Petřín), Podmyče, Stálky (Křeslík, Stálky), Šafov, Šreflová, Štítary (Bohany, Myslivna ve Švýcarském Údolí, Štítary), Šumvald (Bažantnice, Šumvald), Nová Ves, Vracovice, Vranov (Pointnerův Mlýn, Prostřední Mlýn, Vranov), Vysočany (Hakoňův Mlýn, Koberův Mlýn, Mácův Mlýn, Vysočany), Zblovice.[32]

Soudní okres Slavonice

editovat

Bolíkov, Cizkrajov (Cizkrajov, Felixův Mlýn, Myslivna, Zámeček u Bolíkova), Nové Hobzí, Staré Hobzí (Janský Dvůr, Hejnice, Staré Hobzí, Loucký Mlýn, Nový Mlýn, U Oulehlů, Veselíčko), Holešice, Chvaletín, Kadolec, Léštnice, Markéta, Maříž, Modletice, Mutišov, Mutná (Mont-Serrat, Mutná, Janské údolí), Písečné (Krokovice, Červený Mlýn, Písečné), Rubašov, Nové Sady, Slavětín, Slavonice (Dvorský Mlýn, Fuchsův Mlýn, Hirschjirglův Mlýn, Pastouška, Slavonice, Šibeňák), Stálkov (Pohodnice, Stálkov), Stoječín (Bílý Dvůr, Doubkův Mlýn, Stoječín), Václavov, Nová Ves, Vlastkovec, Vnorovice (Hadrův Mlýn, Vnorovice).

Osvědčení pro malý pohraniční styk

editovat

V pohraničním území trvale usedlé obyvatelstvo, které v důsledku svého povolání nebo výkonu zaměstnání muselo překračovat státní hranici, si muselo obstarávat „osvědčení pro překročení hranice”. Osvědčení se vydávalo osobám spolehlivým a bezúhonným:

  • Na dobu šesti měsíců rolníkům, statkářům a nájemcům, členům jejich rodin a pomocným dělníkům, obchodníkům a živnostníkům, dále osobám, které byly nuceny častěji překračovat hranici (lékaři, zvěrolékaři, porodní asistentky, soukromí učitelé a žáci, osoby duchovního stavu atd.), dále zaměstnancům a dělníkům, jejichž pracovní místo leželo na území druhého smluvního státu.
  • Na dobu tří dnů osobám, které potřebovaly jednorázově překročit hranici z naléhavých důvodů osobních, zdravotních nebo rodinných.
  • Vlastní osvědčení pro překročení hranice nepotřebovaly děti do 12 let, pokud překračovaly hranici v doprovodu dospělých a byly zapsány v osvědčení průvodců.
  • Osvědčení vydával zásadně starosta obce v místě bydliště, které bylo následně vidováno četnickou stanicí.
  • Lékařům, zvěrolékařům a porodním asistentkám vydával osvědčení pověřený okresní úřad.
  • Osvědčení opravňovalo k pobytu na území druhé smluvní strany nejdéle po dobu tří dnů, u zaměstnanců a dělníků po dobu šesti dnů.
  • Výjimku měli úředníci veřejné správy (zvláště finanční, poštovní, telegrafní, železniční) a pohraniční kontrola, dále také železniční a telegrafní dělníci, kteří se prokazovali legitimací vystavenou nadřízeným orgánem.
  • Hranici bylo možné překračovat pouze po stanovených silnicích, cestách a železnicích.
  • Hromadné osvědčení pro výpravy turistů, žáků a spolků (maximálně do 30 osob) na dobu 48 hodin mohl přednosta okresního úřadu vystavit v případě, že výpravu vedla nebo se jí účastnila osoba bydlící v pohraničním území. Vůdce výpravy se na hranici prokazoval hromadným osvědčením, které obsahovalo okresní správou ověřený seznam účastníků výpravy se jmény, bydlištěm a povoláním.

Požadované údaje na osvědčení

editovat
  • jméno, narození, bydliště, povolání, státní příslušnost a fotografie majitele osvědčení
  • popis majitele (vlasy, oči, zvláštní znamení)
  • vlastnoruční podpis majitele
  • název celního úřadu při přestupu hranice
  • doba platnosti
  • údaje k obecnímu úřadu (obec, den, rok, razítko, podpis starosty)
  • údaje velitelství četnické stanice (obec, jméno velitele četnické stanice, podpis, den, rok)

Průkazka pro výletníky a turisty

editovat

Turistům zprvu stačila pro překročení státní hranice a k pobytu do 24 hodin turistická legitimace, kterou při vstupu do země kontroloval celník. Situace se změnila až po vydání vyhlášky o celním pohraničním pásmu a dohodě o malém pohraničním styku mezi Československem a Rakouskem v prosinci 1929. Podle nového ustanovení si musel každý turista k přechodu hranic (pokud nevlastnil pas) opatřit průkazku pro výletníky a turisty do území malého pohraničního styku, kterou měl vydávat okresní úřad nebo k tomu v pohraničí zmocněné obce. K vydání hromadné propustky bylo nutné podat k zemskému úřadu v Brně žádost s pětikorunovým kolkem a s několika okolkovanými přílohami s pěti kopiemi seznamu účastníků výpravy a předem za úřední výkon zaplatit 50 Kč. Vedoucí výpravy musel vlastnit cestovní pas. Vlna odporu k takovému zpřísnění turistického ruchu v Podyjí na sebe nenechala dlouho čekat:

Při takové praksi lze se nadíti, že raději každý zůstane doma. Podyjí, jehož krásu obdivuje rok od roku více turistů, zůstává takto zavřeno zejména rakouským příslušníkům a našim stejně, chtějí-li na druhou stranu, kde leží mnohé hrady a zříceniny, někdy i 50 kroků od hranic (Chýje, Hardek) a jež si nemohou prohlédnouti zblízka, zejména ne uvnitř. Proto žádám podyjské obce v čele s městem Znojmem, jež je také dotčeno, aby byla provedena nová úpravu malého pohraničního styku a aby bylo zrušeno vydávání propustek turistům a zavedena dřívější praxe. Dále se žádá, aby k vydávání hromadných propustek byl určen místo zemského úřadu v Brně okresní úřad ve Znojmě nebo i obecní úřady a četnické stanice v blízkém pohraničí a aby naši pohraniční strážníci byli blahovolnější při propouštění turistů, vykazujících se turistickými legitimacemi přes hranice, což by vyvolalo u rakouských pohraničních orgánů stejnou blahovůli vůči jejich turistům a tím by turistický ruch v Podyjí nebyl bržděn.[33]

Průkazka sestávala z vyplněného formuláře s uvedením jména, bydliště, popisu trasy výletu, podpisu držitele a podpisu vydávající úřední osoby, platila 48 hodin ode dne a hodiny vydání na stanoveném pohraničním území obou republik a stála 6,50 Kč. Potřebné informace poskytovala městská cizinecká kancelář v Obrokové ulici ve Znojmě a hned vedle také expozitura Československého automobilového klubu u obchodníka Jana Hlávky, který vydával veškeré celní i policejní papíry pro přestup hranic. V létě 1937 Zemský úřad v Brně zrušil pro turisty používání pasů při přechodu mimo celní úřady a vyžadoval pro přechod hranic po turistických trasách pouze propustky od starostů obcí.

Podyjí, zvláště partie Bítov-Vranov-Hardegg-Nový Hrádek-Znojmo, lákalo turisty a letní hosty ze všech koutů republiky i ze sousedního Rakouska. Zejména městečko Hardegg a zřícenina Nového Hrádku patřily u návštěvníků Podyjí k jakési turistické povinnosti. Frekvence na mostě v Hardeku, který spojoval obě sousedící země, byla velmi čilá. Zpřísnění malého pohraničního styku se od 1. července 1929 projevilo i zde (pas nebo turistická propustka). Čs. finanční stráž vztyčila strážní budku také na své straně mostu.

"Marně pídí se tu turista po účelnosti tohoto přísného opatření. Je tu však jiná věc, která dovede snad i nejvlažnějšího českého turistu vzrušiti. Je to budka čs. pohraniční stráže. Budka rakouské stráže na protější straně je srovnána s budkou naší hotovým palácem. Svými rozměry ne nepodobná ledajak stlučené a nepatrné nářaďové budce na stavbách, stojí nachýlena nad příkopem, pod podlahou průtok pro vodu, zčernalá stářím a prosí o ránu z milosti. A když vzpomenete krutosti minulé zimy, tu neubráníte se pocitu lítosti nad ubožáky, kteří byli službou přikováni k této nehostinné budce. A to prý ji ještě postavila pohraniční stráž vlastním nákladem. Činitelé finanční správy, kteří mohou v této věci zakročiti, měli by zde šetřiti studu čs. veřejnosti i zdraví pohraniční finanční stráže a rychlou nápravou ušetřili je tak ironických poznámek škodolibých návštěvníků..." [34]

Novému celnímu úřadu II. třídy v Hardeku předcházelo rozhodnutí ministerstva financí z jara 1934, kdy nejprve prohlásilo turistickou stezku Hardek-Čížov za celní silnici a rozhodlo o zřízení nové celní budovy na levém břehu Dyje před mostem k Hardeku. I když změny na hraničním přechodu Národní jednota v tisku zdůvodňovala zlepšením turistického ruchu, opak byl pravdou. Československý stát začal pracovat na postupném opevňování hranice. Stavbu celní budovy mělo provést ministerstvo veřejných prací, které počítalo, že ještě tentýž rok bude stavba dokončena.[35] Stavba celnice se protáhla až do roku 1937 a ještě v září 1937 nemohli mototuristé přes hardecký most přejíždět.[36] Celnice v Hardeku byla pravděpodobně postavena jako jedna z posledních na úseku Vranov-Vratěnín. Hned v roce 1934 si okrsek Národní jednoty ve Vranově nad Dyjí zřídil na české straně bufet s občerstvením. Na druhé straně mostu se nacházela zahradní restaurace Zur Rose (U růže), ve které sedávali čeští a němečtí turisté až do vyostření národnostní situace pospolu.[37]

JAK SE U NÁS PODPORUJE CIZINECKÝ RUCH

Přechod rakouských hranic na turistických cestách — mimo celní přechody — byl dosud turistům dovolen buď na tzv. „propustku“ nebo nebo na cestovní pas. Propustky vydává okresní úřad nebo starosta některé pohraniční obce, zmocněný okresním úřadem. Propustka stojí 6.50 KČ a platí 48 hodin. Majitelé platného cest. pasu — a těch je u turistů mnoho — mohli použiti cestovního pasů a nemusili znovu vydávati peněz a nemusili se zdržovati jejím obstaráváním. Zčista jasna však Zemský úřad v Brně přišel na myšlenku, že pas platí jen pro tzv. dálkový styk a že nemůže a nesmí nadále býti dostačujícím dokumentem pro turistu, který míní přejíti hranice mimo celní úřady, po cestách turistických. Vydán byl příslušný výnos — nyní uprostřed sezóny — a bez nějakého uveřejnění v denním a turistickém tisku byl uveden v praksi pohraniční stráží. Od minulé neděle 17. června (1934) neznamená v Podyjí (u Nov. Hrádku, u Devíti mlýnů, u Hardeku a kde jsou turistické přechody hranic) cestovní pas nic. Pohraniční stráž odkazuje turisty s pasem, aby se vrátili jednu i dvě hodiny cesty zpět a obstarali si u starosty ve vesnici „propustky“ za 6.50 Kč. Těžko pochopí turista, proč cest. pas, který po dlouhém a důkladném úředním šetření byl vydán, který je opatřen fotografií, otiskem palce atd., jest v tomto případě dokumentem bezcenným, kdežto propustka, vydaná panen starostou na vesnici zaručuje státu lépe identitu osoby, větší jistotu a bezpečnost, že v dresu turistickém neskrývá se osoba podezřelá s úmysly nekalými. To nepochopili ani výletníci v autech, kterým pohran. strážník hardeckého mostu v potu tváři vysvětloval logiku nového výnosu. Výnosem nejsou přirozeně spokojeni ani v Rakousku a zavádějí represálie. Upozorňujeme pana ministra obchodu, že výnos zemského úřadu v Brně poškozuje citelně cizinecký a turistický ruch a že škody zde vzniklé nikterak nevyváží příjem za zvýšený odběr propustek.[38]

Budování lehkého hraničního opevnění

editovat

Už od ledna roku 1935 se počítalo s odkloněním autobusové a automobilové dopravy z původního příhraničního tahu Vranov-Šafov-Frejštýn-Uherčice-Vratěnín-Písečné-Slavonice na nově budovanou silnici kolem Vranovské přehrady. Od května 1936 začaly autobusy ČSD jezdit na lince Znojmo-Štítary-Nový Bítov a Znojmo-Štítary-Jemnice. Z Bítova pak pokračovaly přes přehradní mosty do Vysočan, Korolup, Lubnice, Dešné, Písečné a Slavonic.[39] Mezi Frejštýnem a Novým Bítovem jezdily na lince Bítov-Vysočany-Uherčice-Libuňský mlýn (Loibingmühle)-Frejštýn.[40]

Opevnění typu 36

editovat

V roce 1936 započalo Zemské vojenské velitelství Brno (zemský vojenský velitel: div. gen. Vojtěch Boris Luža) na úseku III. sboru čs. armády pod velením div. gen. Antonína Hasala se stavbou opevnění na jižní Moravě. Obranné pásmo se táhlo od osady Kadolec v blízkosti Slavonic až po řeku Kyjovku na východě, kde se v prostoru Jemnice, Znojma, Hrušovan nad Jevišovkou, Mikulova a Břeclavi započalo s výstavbou 178 pevnůstek lehkého opevnění vzoru 36 (betonová kulometná hnízda). Státní zakázku na 35 opevnění jemnického a na 8 opevnění znojemského úseku obdržela stavební firma Ing. arch. Jaroslava Smítala z Kroměříže. Tyto objekty chránily především důležité křižovatky, mosty a železniční tratě.[41] Stavební práce sestávaly z úpravy staveniště a zemních prací, z betonáže základové skořápky, ze zřízení ramp a skladů pro kamenivo, bednění objektů, montáže výztuže, betonáže, z omítání a izolování, kamenné rovnaniny, násypů, humusování, terénních prací a z úklidu staveniště.

Opevnění typu 37

editovat

V průběhu dubna roku 1937 se rozběhly práce na nové obranné linii rozložené do osmi stavebních úseků (1.Slavonice, 2. Hrádek, 3. Jemnice, 4. Novosedly, 5. Vranov, 6. Mikulov, 7. Znojmo I a II, 8. Břeclav) z lehkých objektů (LO) vzoru 37, nazývaných řopíky.[42] Řopíky na obranné linii Slavonice - Písečné - Vratěnín - Vranov - Šatov - Strachotice - Hevlín - Novosedly - Mikulov - Hlohovec - Břeclav využívaly více terénních překážek a byly dokončeny během první poloviny roku 1938.

Firma Mandaus, Ing. Švajcr a spol. z Plzně obdržela zakázku na opevnění slavonického (velitel stavebního dozoru ppor. pěchoty František Welek) a jemnického úseku (vel. stav. dozoru kpt. pěchoty Václav Černý). Vranovský úsek (vel. stav. dozoru ppor. dělostřelectva Roman vodička) stavěla opět firma Ing. arch. Jaroslava Smítala z Kroměříže (celkem 249 objektů), která v březnu 1938 získala ještě zakázku na doplňující opevnění 9. úseku Jemnice II. Firma Ing. Antonína Karfíka a arch. Josefa stavěla na 7. úseku Znojmo III (firma stavěla i předchozí úsek Znojmo I a Znojmo II) a firma Ing. Františka Hrbaty a arch. Aloise na 10. úseku Prátlsbrun (Březí). Jemnický úsek (9 Jemnice II) byl takto ještě zesílen 36 doplňujícími objekty, na jejichž stavbu dohlížel velitel stavebního dozoru por. žen. Antonín Štěrba.

Lehké opevnění před záborem

editovat

V září 1938 disponovala armáda na celé čáře od Slavonic po Břeclav dvěma sledy objektů vzoru 37, v ohrožených místech jako třeba u Rancířova čtyřmi sledy pevností a jedním řídkým sledem v málo exponovaném úseku vedoucím kaňonem Dyje mezi Vranovem a Znojmem (celkem 880 objektů). Úsek „3-Jemnice” začínal asi 1 km západně od Rancířova, kopíroval po obou stranách silnici do Vratěnína, za Vratěnínem se linie stáčela ke kótě 485 Malý hon až ke srázu nad Dyjí. V polích mezi Uherčicemi a Mitrovem vznikl druhý sled, který od Mitrova běžel podél Dyje až za Podhradí nad Dyjí k vranovskému úseku. Na silnici mezi Mešovicemi a Vratěnínem se nacházela železobetonová chata osádky (kasárna) č. II pro 60 osob, v Županovicích u Dešné chata č. 2 pro 20 osob, u Čížova chata č. 4 pro 20 osob, u Bezkova chata č. 5 pro 15 osob, ve Vranově na začátku Junáckého údolí chata č. III pro 80 osob, v malé zátoce u hráze Vranovské přehrady chata č. V s loděnicí pro 60 osob.

Po anšlusu Rakouska, kdy se předpokládal útok na hranici z jihu, počítala armáda také s vybudováním další obranné linie Perná - Pohořelice - Kubšice - Moravský Krumlov - Rouchovany - Moravské Budějovice - Želetava - Budeč - Kostelní Myslová - Mrákotín, což se ale nepodařilo a dokončeno bylo jen 6 objektů. O odlišnost a svéráznost opevnění jižní Moravy se zasloužil velitel gen. Antonín Hasal. Od počátku částečné květnové mobilizace až do 30. září 1938 si vojáci budovali kolem pevného opevnění také polní opevnění, která se ale na jižní Moravě nedochovala.[43][44][45]

Polní opevnění

editovat

Celá pohraniční oblast byla prošpikována skrz na skrz obrannými hliněnými valy, které se táhly podél zákopů, spojující jednotlivé bunkry. Vypadalo to, jako kdyby tu řádil obrovitý krtek. Mezi jednotlivými obrannými sledy se nacházely pásy napnuté sítě z ostnatého drátu, ukotvené železnými háky do betonových bloků a železní ježci. V lesích zůstaly po vytěženém dřevu jenom stráně plné pařezů. Všechny rybníky byly vylovené. Mezi jednotlivými bunkry se nacházelo též množství tankových pastí, obrovských jam překrytých kůly a jílem. Vratěnín, Rancířov a Písečné se v té spleti železa, betonu a ostnatého drátu jevily jako malé pevnosti.[46]

Reference

editovat
  1. Brněnské noviny, 28.02.1919, Číslo 49, titulní strana
  2. https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:bSsfgd_MfUIJ:https://www.mfcr.cz/assets/cs/media/Pamatnik-Ministerstva-financi-za-prvnich-10-let-republiky-Ceskoslovenske-odbor-celni-IV-B.pdf+&cd=3&hl=cs&ct=clnk&gl=at
  3. Brněnské noviny, 18.11.1919, Číslo 263, titulní strana. Vyhláška ministerstva financí ze dne 30. června 1919 o zřízení nových celních úřadů na hranicích československého státu.
  4. https://www.aspi.cz/products/lawText/1/1272/0/2/vyhlaska-c-371-1919-sb-o-zrizeni-novych-celnich-uradu-na-hranicich-ceskoslovenskeho-statu
  5. Brněnské noviny, 14. ledna 1920, Brněnské noviny 10, titulní strana
  6. Brünner Zeitung, Kundmachung. Die Finanz-Landes-Direktion in Brünn mit dem Erlasse vom 29. Februar 1920, 14406/4—IV.
  7. Znaimer Tagblatt, Di, 27. April 1920, Seite 2
  8. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, NS RČS 1920-1925, Poslanecká sněmovna, Tisky, Úmluva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o vedení rakousko-československé hranice a některých souvislých otázkách: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1922/104-1922.pdf
  9. Znaimer Tagblatt, So, 13. Juni 1920, s. 2
  10. Wiener Zeitung, Di, 4. Mai 1920, s. 2
  11. Brněnské noviny, Ročník 1920, Úřední list Brněnských novin 266, 24. 11. 1920, s. 3
  12. Ve stejném roce začala fungovat i nová silniční celnice v Mikulově. Stejné zadání výběrového řízení na stavbu budovy celního úřadu v Mikulově vyhlásil odbor pozemních staveb 2. října 1920, Brněnské noviny, Ročník 1920, Úřední list Brněnských novin 226, 6. října 1920)
  13. Po intervenci poslance Erwina Zajicka povolil ministr financí Karel Engliš obyvatelům obcí kolem Rancířova od ledna 1927 přejezd hranice Hluboká - Schaditz také s povozy (nebyla ještě celní silnicí). In: Znaimer Wochenblatt, 4. 12. 1926, Ročník 77, Číslo 97, s. 4. Podle "Státního závěrečného účtu Republiky Československé za rok 1934" byly vydány větší výdaje na novostavbu budovy pro finanční stráž v Rancířově-Hluboké a na novostavbu budovy odbočky celního úřadu v Hati.
  14. Podle "Státního závěrečného účtu Republiky Československé za rok 1934" nedošlo v roce 1934 k zahájení stavby budovy pro finanční stráž ve Stálkách.
  15. Beneš Jaroslav, Lakosil Jan, Nič Martin, Škoda Jan: Zvláštní zařízení na komunikacích 1936-38, FORT print 2009
  16. Voborník Petr: Hraniční orientační sloupy, 2013
  17. Státní závěrečný účet Republiky Československé za rok 1934, část 15: Vysvětlivky k odchylkám náležitosti od rozpočtu a k pasivům i aktivům na rozpočet - Skupina I. Vlastní státní správa, s. 418
  18. Stráž: orgán strany katolické národní na Západní Moravě. V Brně: Katolicko-politická jednota pro hejtmanství třebické, 27.2.1930, 32(9).
  19. Stráž: orgán strany katolické národní na Západní Moravě. V Brně: Katolicko-politická jednota pro hejtmanství třebické, 15.3.1934, 36(11).
  20. Stráž: orgán strany katolické národní na Západní Moravě. V Brně: Katolicko-politická jednota pro hejtmanství třebické, 5.11.1936, 38(43).
  21. Poštovní autobusy a ČSD, Zákonem č. 311/1948 Sb. o národních podnicích dopravních ze dne 22. prosince 1948 a zákonem o národních dopravních podnicích č. 149/1950 Sb. byla veškerá autobusová doprava soustředěna do národního podniku ČSAD.
  22. Kronika Slavonice 1923, rok 1927 / snímek 73.
  23. Lidové noviny. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, 15.7.1927, 35(353, ranní vydání), s. 4.
  24. Stráž: orgán strany katolické národní na Západní Moravě. V Brně: Katolicko-politická jednota pro hejtmanství třebické, 5.12.1929, 31(49).
  25. Stráž: orgán strany katolické národní na Západní Moravě. V Brně: Katolicko-politická jednota pro hejtmanství třebické, 9.4.1931, 33(15).
  26. Lidové noviny. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, 2.12.1932, 40(608, ranní vydání), s. 4.
  27. Stráž: orgán strany katolické národní na Západní Moravě. V Brně: Katolicko-politická jednota pro hejtmanství třebické, 2.8.1934, 36(29).
  28. Prager Tagblatt, Sa, 18. Juni 1927, s. 7
  29. Znaimer Wochenblatt, Mi, 23. 5. 1928 Ročník 79, Číslo 41, s. 6
  30. Kronika města Slavonice 1923-1969, rok 1929.
  31. Horácko: týdenník hájící zájmy pracujících vrstev lidových. Třebíč: Politický klub n. s., 20.9.1935, 25(35).
  32. Vyhláška, jíž se stanoví celní pohraniční pásmo č. 67 a Dohoda mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o úpravě osobního styku v malém pohraničním styku č. 68: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1929/024-1929.pdf
  33. Lidové noviny, ročník 38, 4.5.1930, s. 9 - Malý pohraniční styk
  34. Lidové noviny, 14. 7. 1929, Číslo 350, s. 21, Boudo, budko, kdo v tobě přebývá
  35. Moravská orlice, 1. 5. 1934, Ročník 72, Číslo 101, s. 3
  36. Lidové noviny, ročník 45, 19. 9. 1937, číslo 472, s. 5
  37. Národní listy, ročník 67, 1.8.1927, číslo 31, s. 4
  38. Polední list, 24.06.1934, Ročník 8, Číslo 175, s. 4
  39. Morgenpost: deutsches unparteiisches Tagblatt, Ročník 70, 04. 01. 1935, Číslo 3, s. 2
  40. Morgenpost: deutsches unparteiisches Tagblatt 1936, Ročník 71, Číslo 212, s. 3
  41. Svoboda, Tomáš – Lakosil, Jan – Čermák, Ladislav: Velká kniha o malých bunkrech. Československé lehké opevnění 1936-1938. Praha 2011, s. 42: "Objekty typu A byly budovány jako dvoustřílnové s čelní stěnou tloušťky 50 cm a v podvariantách podle rozevření střílen: A 110, A 110-135 a A 150. Objekty typu B byly budovány jako dvoustřílnové s čelní stěnou tloušťky 60 cm a v podvariantách podle rozevření střílen: B 110, B 110-135 a B 150. Objekty typu C byly budovány jako třístřílnové s čelní stěnou tloušťky 60 cm a v podvariantách podle rozevření střílen: C-160 a C 180-200. Mimo to byla realizována i zesílená varianta označená Cs-160 s čelní stěnou tl. 70 cm. Objektem typu D byla nejprve označena atypická úprava nasávání (kaverna) u jedné z pevnůstek úseku Jilemnice. Označením E byl definován jakýkoliv atypický objekt, tedy kromě jednoho jednostřílnového i pevnůstky se střílnami pro vedení čistě bočních paleb.“
  42. Trojan, Emil: Betonová hranice. Československé pohraniční opevnění 1935 – 1938. Ústí nad Orlicí 1995: „Typ "A" – tento typ pevnůstky měl dvě boční střílny určené výhradně pro boční a šikmé palby. Osádku tvořilo 6 vojínů a 1 poddůstojník-velitel objektu. Typ "B" – tato pevnůstka byla určena pro uzávěry údolí. Měla jednu střílnu pro čelní palbu do předpolí, druhou pro boční palbu do palebné přehrady. Typ "C" – jednostřílnová pevnůstka pro vykrytí hluchých prostorů v linii, nebo v jejím blízkém okolí. Měla jednu střílnu pro čelní palbu. Typ "D" – pevnůstka byla určena jako jednostřílnové kulometné hnízdo pro boční palbu. Stavěly se ve dvojicích, obráceně k sobě zdí bez střílny. Typ "E" – pevnůstka s jednou střílnou na postřelování předpolí čelní nebo kosou palbou.“
  43. www.ropiky.net
  44. Interaktivní mapa: www.mapa.opevneni.cz
  45. Josef Novák: Československé opevnění z let 1935–1938 na jižní Moravě ve spojitosti s inspekční cestou Adolfa Hitlera, diplomová práce, 2014
  46. Kleine Volks-Zeitung, So, 30. Oktober 1938, Seite 11