Dějiny Korolup/První rok po válce

Situaci v německém pohraničí jihozápadní Moravy v prvních poválečných dnech zachycují obecní kroniky velmi poskrovnu nebo vůbec. Po přechodu fronty vnikaly do pohraničí různé partyzánské skupiny a Revoluční gardy, které si většina usedlého obyvatelstva dodnes spojuje s prvními represemi a rabováním během domovních prohlídek (např. s krádežemi radiopřijímačů, šatstva, prádla, potravin, jízdních kol, obuvi atd.). Na zámku v Uherčicích se usídlila posádka Rudé armády, s kterou začaly v tomto prostoru operovat i další ozbrojené formace Národní stráže, československé vojenské jednotky a později i Sbor národní bezpečnosti (SNB).

Obsazování četnických stanic na úseku mezi Vranovem a Rancířovem probíhalo od 12. května 1945 jednak ze směru od Slavonic, kde místní revoluční výbor přijímal pokyny revolučního ONV v Dačicích, a zároveň z druhé strany od Znojma, kde pokyny udělovalo Okresní četnické velitelství (velitel Josef Kriegl, štábní strážmistr, člen part. oddílu Horácko, krycí jméno Matouš) zřízené zdejším revolučním ONV. Do každé stanice měli být vysláni dva četníci a 15 dobrovolníků z Národní stráže (NS) a pokud to bylo možné, také vládní komisař. Současně docházelo na českém i rakouském území ke zřizování sběrných táborů (Český Rudolec, Staré Hobzí, Matějovec, Holešice, Moravské Budějovice, Šreflová/nyní Zálesí, Waidhofen an der Thaya, Edelbach atd.).

Od 21. května 1945 pokračoval rozvoz členů finanční stráže a četníků v roli pohraničních strážníků do stanic dřívější finanční pohraniční stráže. Na hranici s Rakouskem byly obnoveny čs. pohraniční celní úřady: Slavonice, Vratěnín, Šafov, Čížov, Hnánice, Šatov, Hatě u Znojma, Jaroslavice, Hevlín, Hrušovany n. Jev., Nový Přerov, Mikulov, Valtice a Poštorná. Na začátku července vydalo ministerstvo financí výnos, kterým stanovilo hlavní celní úřady (okresní finanční ředitelství) v Brně, Olomoucí, Uh. Hradišti, Mor. Ostravě a Opavě. Hlavni celní úřad Brno zahrnoval soudní okresy: Svitavy, Mor. Třebová, Jevíčko, Kunštát, Boskovice, Tišnov, Blansko, Vyškov, Bučovice, Slavkov, Brno-město, Brno-venkov, Ivančice, Pohořelice, Židlochovice, Klobouky, Hustopeče, Mikulov a Mor. Krumlov. Hlavní celní úřady obstarávaly administraci spotřebních daní, lihového monopolu podle říšských zákonů a agendu dopravních daní, regálů a tabákového monopolu (trafik) podle čs. resp. protektorátních předpisů, trestní agendu těchto daní a cel podle celního zákona z r. 1927.

Zemské finanční ředitelství v Brně převzalo celní agendu bývalých hlavních celních úřadů Brno, Jihlava, Luhačovice, Olomouc, Uherské Hradiště a Mor. Ostrava, jakož i pro část obvodu hlavních celních úřadů Lanškroun, Neustadt, Ratiboř, Český Těšín a Znojmo. Po odchodu Rudé armády dorazily asistenční oddíly vojenských pohraničních divizí, na začátku srpna přibyl do Jemnice prapor 31. pěšího pluku z Jihlavy, kterému velel mj. r. I. Špičák.

Odsun německého obyvatelstva probíhal na jihozápadní Moravě ještě před Postupimskou konferencí v květnu a červnu 1945. Směrem od Slavonic vysídloval německé pohraniční obce na základě výnosu ONV Dačice od 6. června 1945 partyzánský expediční oddíl plukovníka jezdectva Vladimíra Hobzy a v protisměru v režii revolučního úřadu ONV ve Znojmě „pohraničí čistily“ vojenské formace policejního ředitelství ve Znojmě (ředitel JUDr. František Pořízek). Jako první bylo 23. května vysídleno německé obyvatelstvo Vranova, dále v několika etapách od 3. do 28. června německé obyvatelstvo jihozápadních obcí Podmyče (Pomitsch), Starý Petřín (Altpetrain), Šafov (Schaffa), Nový Petřín (Neupetrain), Lančov (Landschau), Frejštejn (Freistein), Jazovice (Jasowitz) a Stálky (Stallek). Obce Vratěnín (Fratting), Mešovice (Nespitz), Uherčice (Ungarschitz), Lubnice (Hafnerluden) a Korolupy (Kurlupp) vysídlovali Hobzovi partyzáni 9. června. Bezprostředně po odsunu se do těchto obcí stěhovalo české obyvatelstvo z okolních obcí.

Podle týdeníku „Naše demokracie” byla většina obcí už 29. června osídlena českým obyvatelstvem a německý majetek pod národní správou. Po celém okrese docházelo, mimo konajících se oslavných bohoslužeb, manifestací a církevních poutí, také k postupnému přerodu revolučních obecních správ v regulérní národní výbory. Největším poválečným problémem se stala „obživa národa” a tedy i nastávající žně. Vzhledem k tomu, že čeleď z okolních vesnic bývalého protektorátu odcházela za „lepším” do vysídlených obcí, ocitli se tamní statkáři rázem bez pomocných zemědělských dělníků a množily se jejich stížnosti na nedostatek pracovních sil. Většina z nich to zpočátku řešila zaměstnáním zatím ještě neodsunutého místního německého obyvatelstva nebo žádala velitelství Rudé armády o přidělení německých válečných zajatců ze sběrného tábora (Korolupy ze Starého Hobzí).

Po zrušení zajateckých táborů a odchodu Rudé armády přijížděla do pohraničí na žebřiňácích s vyhrnutými rukávy nejen modrokošilatá mládež (SČM), ale úrodu zachraňovali také junáci, dělnictvo a úřednictvo z měst. Na statku Kopka u Police a v Kdousově byl odliv čeládky tak velký, že zde musela být z důvodu nedostatku pracovních sil nařízena „pracovní povinnost”. Mužská pracovní síla se nedostávala také díky v létě se konajícím odvodům. Odvody branců ročníků 1917, 1918, 1919 až 1923 se konaly v Jemnici dne 1. 2., 3., 4. srpna 1945 a v Moravských Budějovicích dne 6., 7., 8., 9., 10., 11., 13.. 14. srpna 1945. Jen 1. srpna bylo ze soudního okresu Jemnice odvedeno 110 branců. Branná pohotovost státu skončila 31. prosince 1945.

„Průběh byl, jak se na svobodné republikány patří, velice důstojný. Ráno shromáždili se branci v Podolí a pochodovali za státní vlajkou a v doprovodu hudby do města k odvodní místnosti. Odvedeno bylo ze 127 branců 110. Po ukončení odvodů byl položen věnec k pomníku padlých na městském hřbitově, kde předseda MNV Jan Kratochvíl promluvil na místě skutečně vhodném, k srdcím nastávajícím čsl. vojínům. Velké pozornosti v průvodu těšili se tři bratři Slávek, Bedřich a Bohumil Coufalovi, kteří byli všichni odvedeni. Poslední byl mnoho měsíců v koncentračním táboře Dachau.”

Po přechodu fronty zůstala kolem silnic a cest nejen spousta poničené vojenské techniky, ale po lesích a polích také spousta munice, granátů, pancéřových pěstí či zakopaných min. Tisk neustále varoval před možným nebezpečím a referoval o vážných zraněních či ztrátách na životech. V pátek 29. června 1945 zastihla rodinu Hankovu z Kdousova a Stroblovu z Korolup smutná zpráva. V lesním chvalatickém revíru roztrhal granát čeledína Karla Hanka zaměstnaného u Františka Matějky v Kdousově. Zbytky jeho roztrhaného těla byly pochovány za mohutné účasti na kdousovském hřbitově. Pohřbu se zúčastnili i jeho blízcí kamarádi student Josef Cvak a František Dočkal. Další neštěstí se v tomto revíru odehrálo při svozu munice, kdy na nákladním automobilu jeden granát vybuchl a na místě zabil dvě osoby. Několik jich bylo těžce zraněno, další zemřely při převozu do nemocnice. Přestože školy neustále na děti apelovaly a před takovým nebezpečím varovaly, hned o prázdninách se stalo u Slavíkovic další neštěstí, když si zde tři chlapci hráli s nevybuchlým nábojem, jeden hoch zemřel a další dva byli zraněni. V neděli 5. srpna 1945 byl pochován i pyrotechnik Oldřich Pelán.

„Pozor na nevybuchlé střely. Stále se vyskytují případy, že došlo k neštěstí, při neopatrném a neodborném odstraňování nalezených nevybuchlých střel, aneb na tyto, které nebyly zavčas zpozorovány, bylo naraženo a došlo již v mnohých případech nejen ku zmrzačení, ale přímo ku zničení lidských životů. К politování hodnému neštěstí došlo tento týden nedaleko Olbramkostela, kde bylo zničeno několik lidských životů.” (Naše demokracie, 23.06.1945)

V prosinci roku 1945 se ministerstvo zemědělství s Národním pozemkovým fondem dohodlo, že dosavadní národní správcové za nabytou půdu zaplatí cenu jedné až dvou sklizní, kterou budou moci splatit do 15 let. Dále jim hodlalo poskytnout úvěr na krytí drobnějších vydání (jako třeba na osivo, nářadí atd.) a druhý dlouhodobý investiční úvěr. Úvěr na krytí drobnějších vydání se řídil bonitou půdy: v oblasti řepařské, chmelařské a vinařské 2 500 Kčs/1 ha, v oblasti obilnářské 2 290 Kčs/1 ha, bramborářské 2 180 Kčs/1 ha a pícninářské 2 050 Kčs/1 ha. U obou těchto úvěrů se po dohodě s bankou předpokládala úroková sazba 4%.

Internační tábory

Zajatecký tábor ve Starém Hobzí

Krátce po osvobození zřídila Rudá armáda zajatecký tábor pro maďarské a německé vojáky i nedaleko Korolup. Tábor se nacházel po obou stranách silnice ze Starého Hobzí do Slavonic (na pravé Němci a na levé Maďaři). Podle svědků zde mělo být soustředěno až na 40 000 zajatců, které rudoarmějci postupně přepravovali z vlakového nádraží ve Slavonicích do gulagů na Sibiř. Další velký zajatecký tábor se nacházel u Českého Rudolce. Tábor ve Starém Hobzí fungoval přibližně od 12. května do 16. července 1945. V opuštěném táboře došlo během zneškodňování granátů ve středu 1. srpna 1945 k požáru, jehož následkem zde vyhořelo 20 baráků.

„Nedostatek zemědělských pracovních sil se odstraňuje. Na Jemnicku dostalo se pochopením příslušných vojenských činitelů značné pomoci tím, že jim byly přiděleny pracovní síly v uspokojivém množství z tábora vojenských zajatců německých ve Starém Hobzí. Upozorňovali jsme na tuto možnost a rolnictvo jí využilo. Při dobré vůli se dají i ostatní potíže překonati a letošní dobrá sklizeň bude zajištěna.” (Naše Demokracie, 29.06.1945)

„Jednu celkem morbidní historku mi vyprávěl pán ze Starého Hobzí, který měl s bratrem pole v blízkosti lágru. Na podzim prý zaorávali pšenici, kterou nikdo nestačil sklidit a sama vypadala. Uprostřed pole našli asi 15 mrtvých německých zajatců. Prý už byli v rozkladu. Zřejmě se prý pokusili o útěk a Rusové je tam popravili a nechali ležet. Střelba v lágru prý byla na denním pořádku. Na moji otázku, co jste s nima udělali, mi odpověděl s absolutním klidem: "No coby, brácha je zavoral". Tady na tom příkladu je vidět vztah Čechů vůči Němcům krátce po válce. Jejich život, ani důstojnost po smrti, neměli absolutně žádnou cenu”.

Pracovní tábor ve Šreflové

Opustili bez povolení pracovní tábor „Ve Šreflové opustili 5. července pracovní tábor samovolně Němky 18letá Anna Schneiderová, 17letá Barbora Stolhofrová, 20letá Kateřina Futscheková a 17letá Anna Lampertová, a odešly do Bítova, vzdáleného 7 km od Šreflové. Z této "procházky" se pak vrátily po 19. hodině. Lampertová kromě toho přestupku se dopustila dalšího, když od 19. 6. každé noci přespávala u šafáře Bajgla v Bítově, ač jí i Bajglovi bylo známo, že zdržování se mimo ubikaci, zvláště pak v noci, jest zakázáno. Kromě svrchu uvedených opustila tábor týž den i 17letá Němka Anna Stagerová, která šla na schůzku s Janem Průžou a vrátila se po 22. hod. Všechny Němky i oba Češi Bajgl i Průža nemohli na své ospravedlnění nic udati a byli všichni dodáni do donucovací pracovny ve Znojmě.“ (Deník KSČ ve Znojmě, 14. 7. 1945)

Návraty vyhnaného obyvatelstva

Několik vyhnaných obyvatel z Vratěnína našlo po překročení hranice svá první přístřeší u známých v dolnorakouské příhraniční obci Luden a později v obci Kl. Meiseldorf, kde posádka Rudé armády likvidovala továrnu „Edelweiß”. Jeden z rudoarmějců si vyslechl příběh vyhnaných občanů z Vratěnína a za přítomnosti tlumočníka se rozhodl, že by si dotyční mohli dodatečně něco ze svého majetku zanechaného ve Vratěníně přivést. Tři vratěnínští občané se pak nabídli, že si společně s oběma vojáky Rudé armády nějaký ten majetek pro nutné přežití dovezou a odjeli ve vojenském „Jeepu” do Vratěnína. Hned po příjezdu je obklopil rozlícený dav již nově osídleného obyvatelstva a vojáci Rudé armády zanechali tři německé obyvatele v obci a rychle ujeli. Všichni tři byli zatknuti, přes noc internováni ve Vratěníně a na druhý den odvezeni do pracovního tábora v Moravských Budějovicích, kde byli po dobu šesti týdnů využíváni na zemědělské práce. Teprve po dokončení sklizně, byli znovu přepraveni k hranici a znovu vyhnáni do Dolního Rakouska.

Správa obcí

V těsném závěru války vznikl v Jemnici místní revoluční národní výbor ve složení:

• předseda Jan Doležal (ředitel školy),
• členové: František Jelínek (dělník), M. Valvoda (okres. soudce), M. Moltl (pošmistr), A. Fiala (dělník), L. Teplík (kaplan), K. Kasárník, (měst. oficiál), T. Chocholouš (dělník), J. Karban (šofér), JUDr. V. Filipský (notář), J. Vrána, J. Schlesinger (stavař), J. Nevěčný (tesař), A. Zacharník (soukromník), P. Hloušek (rolník), Jan Břečka (obchodník), S. Lojka (dělník), V. Brabenec (rolník), K. Nevrkla, J. Máca (dělník).

Přibráni byli: Kverek (dělník), St. Svojsík (ředitel hlavní školy), Přívětivý (školník), Jan Knesl (penzista). Také v celém jemnickém soudním okrese docházelo po ukončení války k tzv. „lidové spravedlnosti“, která byla namířena hlavně proti zdejšímu německému obyvatelstvu, žijícímu v pohraničních obcích.

Mimořádný lidový soud v Jemnici

Dne 18. května 1945 se revoluční NV v Jemnici dohodl na zřízení lidového soudu se dvěma senáty pod vedením soudního komisaře Jaroslava Schlesingera (člen Československé strany národně socialistické, Sokola a Svazu osvobozených politických vězňů) a Jana Knesla (člen Svazu osvobozených politických vězňů, Svazu přátel SSSR). Revoluční národní výbor (RNV) požadoval, aby při lidových soudech rozhodovali „občané z dělnických vrstev, občané z ostatních vrstev společnosti a též občané věznění německým režimem za politické a vojenské delikty“. V květnových dnech měl revoluční národní výbor a lidový soud v Jemnici na starosti zatýkání, intervenci a trestání válečných zločinců, zrádců a kolaborantů. Podle podacího protokolu soud obdržel přes 180 podání. Fungoval asi měsíc do ukončení odsunu německého obyvatelstva. Na konci června 1945 přebral jeho agendu lidový soud ve Znojmě.

Rolnické komise pro osídlení

Ve čtvrtek 21. června 1945 promluvil v rozhlase ministr zemědělství Julius Ďuriš a vyzval k okamžité konfiskaci zemědělského majetku:

„Máte již zákon o okamžité konfiskaci a rozdělení německé a zrádcovské půdy. Proveďte okamžitě toto velké dílo. Utvořte ihned místní a okresní rolnické komise z oprávněných uchazečů, zabavte půdu zrádců a nepřátel, dohodněte se na podílech a úhradě a předložte okamžitě své návrhy přes zemské Národní výbory ministerstvu zemědělství.“

V obcích se zemědělskou půdou „německých provinilců a českých zrádců“ měly být z uchazečů o tento majetek okamžitě tvořeny rolnické komise, které by na podkladě „Úředního listu republiky čsl. z 21. června 1945” konfiskovaný majetek osídlovaly. O majetek v pohraničí si mohli zažádat: deputátníci a zemědělští dělníci, malozemědělci s půdou do 14 ha, výrobní zemědělská družstva, pro veřejné účely také obce a okresy, dále dělnici, veřejní a soukromí zaměstnanci, maloživnostníci pro stavbu vlastního domu nebo pro zřízení zahrady nejvýše do výměry půl ha. Přednostní právo měli občané, kteří se vyznamenali v národně osvobozovacím boji, političtí vězňové, jejich rodinní příslušníci, jejich dědici a nakonec rolníci poškození válkou.

Jako první byla ustanovena z popudu „Jednotného svazu českých zemědělců” Okresní rolnická komise (ORK) v Moravských Budějovicích, která zpracovávala přihlášky zájemců o usazení v pohraničí. Předsedou Okresní rolnické komise byl jmenován František Klimeš. Při MNV v Mor. Budějovicích vznikla zemědělská komise, která rozhodovala o parcelačním řízení zemědělské půdy v jejím katastru. Komisi předsedal Karel Římovský. Pohraniční obce na jihozápadní Moravě byly ale osídleny mnohem dříve. Valná většina německého majetku se nacházela již na konci června a začátku července 1945 pod národní správou.

Opět jedna z pohraničí Na dům čp. 31 v Bělčovicích dostal dekret svědomitý hospodář Ant. Marek. Usedlost je uvedena do náležitého pořádku a snad proto projevil o ni zájem někdo jiný a nebo proto, že A. Marek není příslušníkem komunistické strany. V úterý večer přijel k p. Markovi úředník pozemkového fondu pan L. Horák a žádal předložení dekretu. Otec A. Marka dekret na požádání předkládal, přičemž pan Horák mu dekret vytrhl z ruky a rozmačkal s po známkou: „Tak se to dělá s dekretem“. To byl nepěkný výstup, u kterého také byla matka Markova a když protestovala proti chování p. Horáka, byla tímto udeřena do obličeje, až jí tekla krev. Při tomto útoku bylo již třeba zavolati na pomoc SNB telefonicky z Chvalkovic. Odtud však přišla odpověď, že do toho nemohou zasahovat! A jako rada přišla jenom zpráva, aby MNV sepsal protokol. Tak se stalo a my máme všechny doklady po ruce, které postoupíme na patřičná místa. Nebudeme předbíhat šetření, jenom chceme našim čtenářům ukázat, jak se poctivým lidem daří v pohraničí. (Naše Demokracie, 25.12.1946)

Zřízení správních komisařů, správních komisí a národních výborů

Pohraniční obce byly ze začátku řízeny správními komisaři (ve Vratěníně Bohumil Pařízek, v Korolupech Bohumil Tříletý, majitel zbytkového statku). Na začátku srpna 1945 se ale začaly ze stran novoosídlenců množit stížnosti na jejich chování. Jako první se tímto problémem zabýval ONV ve Znojmě a následně i ONV v Moravských Budějovicích. Někteří komisaři museli být pro nevhodné chování odvoláni. Správa obcí přešla na správní komise a dosavadní vládní komisaři jim byli přiděleni k ruce.

Po doplnění revolučních národních výborů o zástupce z politických stran Národní fronty přešla správa na regulérní národní výbory. V polovině září 1945 tak měly obce Lubnice a Korolupy ustanoveny Místní národní výbory. Obě obce se staly na dosídleném Vratěnínsku také baštami Československé strany lidové a měly ustaveny místní lidové jednoty. Zprávy z pohraničí vydávaly svědectví o nedodržování poměrného zastoupení politických stran NF v místních NV.

Oslnovice „U nás máme dosud revoluční MNV. Odchodem několika členů RNV však vznikla mezera, která dosud není vyplněna. V zájmu řádné správy obce by však bylo, aby MNV byl reorganisován na základě zásady parity.”

Oslnovice „Jaká je to demokracie? V naší obci je přes 50 organisováných členů Čsl. strany lidové a asi 1 ze strany komunistické. V MNV však lidová strana má jen jednoho zástupce. Proč není národní výbor složen poměrně podle počtu členů stran? Doba diktatury už minula.”

Lubnice „Co se děje ve zdejším národním výboru? Dosud jsme byli toho mínění, že máme u nás místní národní výbor. Aspoň úřední razítko by tomu nasvědčovalo. Proto nás překvapilo, že mělo dojíti ke změně vedení národ. výboru, aniž by členové MNV byli o tom dříve zpraveni. Když však se proti tomu ve veřejnosti ozval odpor, jakási vyšší moc opět dosadila dosavadní předsednictvo. Tážeme se. Máme v Lubnici národní výbor nebo správního komisaře? Občanstvo žádá vysvětlení.”

Okresní Národní výbor Moravské Budějovice

V Moravských Budějovicích proběhlo na schůzi okresního Národního výboru dne 14. června 1945 ustanovení rady ONV:

• předseda rady František Přikryl, úředník spořitelny (M. Budějovice),
• I. náměstek P. Josef Opletal, děkan a farář (Mor. Budějovice),
• II. náměstek Sylvestr Talla, knihkupec (M. Budějovice),
• III. náměstek Emil Beneš, ředitel okresní nemocenské pojišťovny (M. Budějovice)
• Členové rady ONV: Antonín Šindler, dělník (M. Budějovice), Jan Láník, dělník (M. Budějovice), P. Jindřich Hladík, farář (Babice), Karel Sochna, dělník (M. Budějovice).

Předsedou rolnické komise byl zvolen Antonín Plichta, rolník (Šebkovice). Vedoucím okresního zemědělského oddělení při ONV byl jmenován Ing. V. Akindinov z Mukačeva (člen KSČ). V srpnu byl předseda ONV F. Přikryl přeložen spořitelnou do Frývaldova (Jeseník), takže ho vystřídal tajemník ONV p. Cihla a na jeho místo byl jmenován p. Emil Beránek z Mor. Budějovic.

Dnem 23. srpna 1945 se Revoluční ONV rozešel a byl ustaven nový ONV na základě parity. Za jednotlivé politické strany Národní fronty byli zvoleni:

• 
  Znak Komunistické strany Československa, KSČ
• 
  Znak Československé strany lidové, ČSL
• 
  Znak Československé strany národně socialistické, ČSNS

Komunistická strana Československa (KSČ): Karel Svitavský, okresní soudce z M. Budějovic, Sylvestr Talla, knihkupec z M. Budějovic, Jaroslav Samek, dělník z Jemnice, Stanislav Máca, dělník z Jemnice, Josef Ošmera, dělník z Jaroměřic, Vojtěch Kadlčík, štábní strážmistr z M. Budějovic;

Československá sociální demokracie (ČSSD): Emil Beneš, ředitel okresní nemocenské pojišťovny z M. Budějovic, František Tušer, strojník z M. Budějovic, Vilém Strnad, zřízenec spořitelny z M. Budějovic, Josef Hrůza, stavitel z Jemnice, dr. Boleslav Kvapil, advokát z Jemnice, František Horký, dělník z Jaroměřic;

Československá strana národně socialistická (ČSNS): Josef BuchaL, mlynář z Jakubova, Josef Čapek, zaměstnanec ČSD z Jemnice, dr. Miloš Horňanský, správce úřadu ONV z M. Budějovic, Jaroslav Kroutilík, řídící učitel z Dešné, Stanislav Michal, školník z M. Budějovic, Karel Tondl, rolník z Dolních Lažan;

Československá strana lidová (ČSL): P. Jindřich Hladík, farář z Babic, František Dvořák, rolník z Krnčic, Jan Brož, odborný učitel z Jemnice, Josef Sedlák, elektrotechnik z M. Budějovic, Antonín Plichta, rolník z Šebkovic, Josef Konvalina, rolník z Blížkovic.

Do rady ONV pak byli zvoleni: Karel Svitavský (KSČ), Vojtěch Kadlčík (KSČ), P. Jindřich Hladík (ČSL), František Dvořák (ČSL), Emil Beneš (ČSSD), František Tušer (ČSSD), Josef Buchal (ČSNS) a Josef Čapek (ČSNS).

• předseda ONV Josef Buchal, mlynář z Jakubova (ČSNS)
• I. místopředseda: Karel Svitavský, okresní soudce z M. Budějovic (KSČ)
• II. místopředseda: P. Jindřich Hladík, farář z Babic (ČSL)
• III. místopředseda: Emil Beneš, ředitel okresní nemocenské pojišťovny z M. Budějovic (ČSSD)
• referát dopravní: Josef Buchal (ČSNS)
• referát sociální, zdravotní a vojenský: P. Jindřich Hladík (ČSL)
• referát školský, kulturní a veřejné správy: Emil Beneš (ČSSD)
• referát pohraničí: Jaroslav Kroutilík, řídící učitel z Dešné (ČSNS)
• referát německého majetku: František Tušer, strojník z M. Budějovic (ČSSD)
• referát policejní a pro koncentrační tábor: Vojtěch Kadlčík, štábní strážmistr z M. Budějovic (KSČ)
• referát zemědělství a družstevnictví: František Dvořák, rolník z Krnčic (ČSL)
• referát pro státní občanství a německou otázku: Karel Svitavský, okresní soudce z M. Budějovic (KSČ).

Vedoucím okresního zemědělského oddělení zůstal i nadále Ing. V. Akindinov z Mukačeva (před válkou konsulent Zemědělské komory při Okresním hospodářském spolku v Mukačevu, v roce 1947 za KSČ člen ONV ve Znojmě a volební kandidát, po únoru 1948 okresní agronom ve Znojmě).

Rada ONV na své schůzi dne 13. srpna 1946 vyhověla odvolání proti odsunu: Marie Altmanové z Dešné, Ludmily Herrerové z Dešné, Anežky Vídeňské z Lubnice, Marie Soukupové z Lubnice, Antonie Koukalové z Flandorfu, Marie Leitnerové, Jana a Marie Zvěřinových, Josefy Beiglové a Fr. a Hedviky Obrdlíkových z Uherčic a rozhodla, že se jedná vesměs o osoby české národnosti a státně spolehlivé. Naopak zamítla žádosti o odvolání: A. Eidherové z Uherčic a Fr. Stolhofa z Lubnice, kdy je uznala za Němce.

Sbor předsedů MNV soudního okresu Jemnice

Dne 3. prosince 1945 se předsedové místních národních výborů na Jemnicku sloučili do „Sboru předsedů MNV okresu jemnického” (obdoba okresních starostenských sborů).

• Předsedou sboru se stal Jan Kratochvíl, předseda MNV z Jemnice,
• I. místopředsedou bratr Josef Tříletý, předseda MNV z Police (zastával post starosty také během Protektorátu Čechy a Morava, majitel řeznictví a uzenářství),
• II. místopředsedou František Šálek, předseda MNV z Kdousova,
• jednateli sboru byli zvoleni bratr Jan Břečka z Jemnice (Břečka Jan, módní látky a konfekce Jemnice) a bratr František Bastl z Hluboké,
• pokladníkem byl zvolen bratr J. Toman z Třebětic,
• zapisovatelem Karel Dvořák z Pálovic.

Další volby do Okresního sboru předsedů MNV se konaly v pátek 13. prosince 1946 a byli zvoleni:

• předseda sboru Jan Kratochvíl, předseda MNV z Jemnice,
• I. místopředseda František Coufal, předseda MNV z Vratěnína,
• jednatel a zapisovatel Jan Zelenka, předseda MNV z Mladoňovic,
• pokladník Jan Brychta, předseda MNV z Budkova,
• revizoři Jan Kopr, předseda MNV z Bačkovic a Karel Dvořák, předseda MNV z Pálovic,
• členové výboru: Josef Jurka, předseda MNV z Chvalkovic, Jindřich Pospíchal, předseda MNV z Louky, Adolf Kopecký, předseda MNV z Budkova.

Po volbě následoval kurz pro obecní funkcionáře, na němž přednášel ředitel Karel Polášek z Brna a předseda ONV inž. Čech, dále dr. Dusík, inž. Lukšů, vrchní účetní tajemník Filipský aj.

Také prosinec roku 1947 přinesl volební schůzi přípravného výboru Sboru předsedů MNV podle výsledku voleb do ÚNS. Tentokrát se volební schůze účastnili zástupci Ústředí moravskoslezských obcí, měst a okresů v Brně a předseda ONV v M. Budějovicích ing. Čech.

• Předsedou byl opět zvolen Jan Kratochvíl, předseda MNV z Jemnice,
• místopředsedou František Coufal, předseda MNV z Vratěnína,
• jednatelem a zapisovatelem Jan Zelenka, předseda MNV z Mladoňovic,
• pokladníkem soudruh Jan Brychta, předseda MNV z Budkova.

Vedle dalších zvolených členů výboru byli členy předsednického sboru zvoleni předsedové nebo zástupci MNV obcí soudního okresu a členové ONV ze soudního okresu jemnického.

Následně se konal kurz pro obecní funkcionáře a úředníky soudního jemnického okresu; o obecním zřízení, o základních pojmech obce a o její působnosti přednášel František Balásek z Ústředí, vrchní ředitel moravskoslezských obcí, měst a okresů, úředníci ONV v Mor. Budějovicích účastníkům přiblížili pojmy jako obecní úřadování, zařízení kanceláří, podací protokol, vyřizování spisů, registratury, úřední hodiny atd. Na Znojemsku se měly Sbory starostů MNV utvořit až v roce 1947. Pro jeho rozlehlost se počítalo s jedním sborem pro okres znojemský a jaroslavský, s druhým pro soudní okres vranovský.

Jednotný svaz českých zemědělců

Na podkladě rozhodnutí ministerstva zemědělství o zrušení protektorátního „Svazu zemědělství a lesnictví pro Čechy a Moravu” se sešla v úterý 3. července 1945 v Zemském domě v Brně likvidační komise, která zemský svaz rozpustila a připravila půdu pro vznik nové zemědělské organizace „Jednotného svazu českých zemědělců (JSČZ) pro Moravu a Slezsko”. Jednotný svaz českých zemědělců jako orgán odborové zemědělské samosprávy spolupracoval s národními výbory a ministerstvem zemědělství, zasahoval do všech zemědělských otázek (v obci, okrese a celé republice). Přípravný výbor JSČZ v Brně zřídil již na konci června svoji expozituru ve Znojmě, jejímž vedením byl pověřen JUDr. Bohumil Sochor.

První svazové snahy se upnuly na zřizování okresních a místních skupin JSČZ. Okresní přípravný výbor Jednotného svazu českých zemědělců pro politický okres Mor. Budějovice pověřil v červenci 1945 budováním svazových organizací a vedením úřadovny tajemníka Josefa Rychteckého. Přípravný výbor se věnoval také osídlení pohraničí, plánoval zřízení hospodářského učiliště a pokusného statku. Okresní úřadovna se nalézala v budově Okresního hospodářského družstva v Mor. Budějovicích (telefon 118, úřední hodiny od 8 do 14 hodin, v sobotu do 12 hodin).

Z celkového počtu 90 obcí okresu Moravské Budějovice se podařilo zřídit místní odbočky v 50 obcích. Mnohem hůře probíhalo zakládání místních organizací v pohraničí. V neděli 2. září 1945 se v Moravských Budějovicích konal v sále sokolovny okresní sjezd JSČZ, kterého se zúčastnilo přes 500 zemědělců. K účastníkům promluvil předseda JSČZ Havel, dále vystoupil předseda ONV Josef Buchal, vedoucí okresního zemědělského oddělení ONV inž. V. Akindinov z Mukačeva, tajemník svazu J. Rychtecký a za moravsko-slezský JSČZ JUDr. Bohumil Sochor. Na valné hromadě proběhla volba okresního výboru JSČZ, jehož předsedou se stal Bohumil Brabenec, rolník z Velkého Újezdu. Ustavující schůze okresního výboru JSČZ proběhla v kanceláři svazu ve čtvrtek 13. září 1945 v osm hodin ráno.

Datum konání krajského sjezdu pro okresy Znojmo, Moravské Budějovice, Moravský Krumlov a Mikulov bylo stanoveno na 28. září 1945 a krajská úřadovna ve Znojmě se proto snažila o získání vlastního spolkového domu. Podprůměrná sklizeň v okrese se projevila u ovsa a brambor, ovoce bylo z velké části červivé. Zemědělci se potýkali s nedostatkem potahů a tažných zvířat. Na podzim padly ze strany JSČZ první zmínky o zcelování půdy. Akční výbor zemědělců z vranovského okresu zřídil ve Vranově nad Dyjí rolnickou družstevní mlékárnu. Svaz se také rozhodl rozšířit stávající síť hospodářských lidových škol. Ministerstvo zemědělství začalo poskytovat peněžní náhrady za dobytek zabavený Rudou armádou. Na podzim roku 1945 začala znojemská krajská úřadovna JSČZ vyzývat k zakládání místních spolků pro chov drobného zvířectva a pod její záštitou se také ve Znojmě konala od 30. prosince 1945 do 1. ledna 1946 okresní výstava drobného zvířectva.

Problém s JSČZ nastal před volbami v roce 1946, kdy se strany Národní fronty nemohly dohodnout, jakým způsobem bude organizace fungovat a kdo ji bude financovat. Přestože předseda zemědělského výboru (ZV) nejprve souhlasil s návrhem slovenských poslanců, aby se do 7. května (po dobu parlamentních prázdnin) ve vyjednávání nepokračovalo, ZV Poslanecké národní sněmovny (PNS) nakonec 25. dubna 1946 osnovu vládního návrhu zákona o Jednotném svazu českých a slovenských zemědělců projednal. Poslanec Ing. Jan Kopecký navrhl, aby projednání osnovy zákona bylo postoupeno stranám NF, ale návrhy přijaty nebyly. Lidovci a národní socialisté v jednání nepokračovali a opustili schůzi. Komunisté a sociální demokraté pak zákon v nepřítomnosti jmenovaných stran přijali.

Na podkladě návrhu zákona o nové organizaci zemědělců Československé republiky mělo dojít k povinnému sloučení zemědělsko-zahradnických, lesnických, mysliveckých, šlechtitelských a chovatelských organizací pod JSČZ. Tyto organizace byly postupně zrušeny, sloučeny a nově založeny pod svazem jako samostatné právnické osoby. Jednotný svaz českých zemědělců připravoval od listopadu 1946 nové stanovy pro přičleněné organizace a započal s vyjednáváním o začlenění též organizací včelařů a rybářů.

Poukazy na obuv a textilie pro statky nad 30 ha

Okresní sdružení Jednotného svazu českých zemědělců v dubnu roku 1946 upozorňovalo Místní sdružení Jednotného svazu českých zemědělců, aby žadatelé o poukazy na obuv a textilie pro statky nad 30 ha ve svých žádostech, řádně ověřených Místním sdružením Jednotného svazu českých zemědělců a Místním národním výborem uvedli výměru užitkové i orné plochy a počet pracovních sil národnosti české, slovenské a německé, dále pro urychlení agendy i úplné adresy žadatelů s udáním pošty a okresu.

Zapůjčení a nákup zemědělských strojů

První dodávka zemědělských strojů z pomocné akce UNRRA přišla do Brna už 27. června 1945 z Konstanty. Stroje byly předávány národním výborům a JSČZ, které je rozesílaly do nejvhodnějších oblastí. Do konce roku 1946 byly UNRRA-traktory rozmístěny po celém území Čech, Moravy a Slovenska. Bohužel pro nedostatek náhradních dílů a nafty nemohly být všechny traktory použity již pro setbu na podzim 1945. Dodávka traktorů měla velký význam pro obživu obyvatelstva. Další problém představoval kvalifikovaný personál pro obsluhu traktorů, což UNRRA vyřešila dodáním potřebné technické literatury, instruktážních filmů a čtyř odborníků, kteří po určitý čas na venkově učili montovat traktory. Jeden z nich pak sepsal výborný manuál, který vláda v češtině vydala. Vedle více jak 4 000 traktorů poslala UNRRA i mnoho kombajnů, pluhů, brán, secích strojů, rozprašovačů a mnoho jiných zemědělských strojů, zasílala také semena, pesticidy, lesnické a veterinární potřeby.

Všem řidičům zemědělských traktorů. Ministerstvo zemědělství vydá v nejbližší době několik příruček, jež budou obsahovat stručné pokyny pro používání a obsluhu zemědělských traktorů všeho druhu. Především jde o to, aby stroje dodané k nám z pomocné akce UNRRA byly obsluhovány tak, aby jejich výkon v našich poměrech byl co nejlepší. Příručky budou kapesního formátu, aby jich řidiči mohli použíti kdykoliv. (Naše pravda, 28.11.1946)

V říjnu 1946 JSČZ nabízel jako jednu z možností vyřešení nedostatku zemědělských strojů spojení zemědělských závodů do družstva. Takto vzniklá zemědělská strojní družstva byla pak ministerstvem zemědělství vybavována přednostně hospodářskými stroji a nářadím. Zemědělské stroje bylo možno také zapůjčit od akce UNRRA. Na zapůjčení měli přednostní nárok zemědělci do 20 ha (v případě, že byl stejný stroj zničen válečnými událostmi anebo byl žadatel vyznamenán v soutěži o výstavbě státu), pak státní a družstevní strojní stanice a místní družstevní stanice. V pohraničních obcích, kde dosud nefungovaly místní skupiny JSČZ, se žádosti předkládaly prostřednictvím okresních správních komisí. Žádosti o zapůjčení strojů musel potvrdit okresní národní výbor.

V případě nákupu zemědělských strojů do ceny 2 000 korun bylo třeba vyplnit tiskopis žádosti a předložit výpis ze statkového sešitu. Tuto žádost pak potvrdil místní národní výbor a místní skupina JSČZ. Na podkladě takto ověřené žádosti pak výrobce mohl dodat objednaný stroj. U velkých strojů musel výrobce obdržet potvrzenou žádost, ten následně potvrdil cenu a zda je možné stroj do 3 měsíců dodat. Potvrzená žádost následně putovala do oblastní úřadovny Jednotného svazu českých zemědělců, která ji projednala s ministerstvem zemědělství, které ji muselo povolit. Formuláře žádostí i výpisů ze statkového sešitu vydával sekretariát JSČZ. Na ministerstvu zemědělství se hromadily tisíce žádostí, takže JSČZ tuto cestu doporučoval jen ve velmi nutném případě.

Vyhláškou ministerstva zemědělství č. 1339 o přidělování zemědělských strojů a nářadí ze dne 16. května 1946 (změna vyhlášky z března 1946) byl povolen volný prodej (bez povolení) pro: potahové pluhy, potahové kultivátory, řezačky na píci, lukořezy, drapákové výtahy na seno, brány pro potah, železné válce, sázecí stroje na brambory, krouhačky na motor. pohon, trioury, stříkačky na hubení hmyzu (motorické), šrotovníky, secí stroje a rozmetadla umělých hnojiv, obracečky jetele a vojtěšky (pavouky), vylušťovače jetele, lisy na slámu a seno, pařící kolony, třídiče brambor, širokomlátičky, plečky, pohrabovače, vidlicové obraceče sena, kultivátory za traktor, vyorávače brambor, mlátičky čistící, výfuky na seno a slámu, výfuky zrní, drtiče hrud, kotoučové brány, pluhy za traktor, drapákové výtahy na seno a slámu. Povolení ministerstva zemědělství bylo nadále potřeba pro stroje v ceně nad 5 000 Kčs, bez ohledu na cenu pro půdní frézy, všeroby, secí stroje obilní, samovazače, mlátičky čistící nad 30 cm, výfukové řezačky nad 14 cm, traktory a žací mlátičky, lisy na slámu o šířce 130 cm atp.

Zemědělské přednášky a kurzy JSČZ

Ministerstvo zemědělství a KSČ zahájily ideologickou propagandu na jihozápadní Moravě už v lednu 1946, kdy Jednotný svaz českých zemědělců pro politický okres Mor. Budějovice rozběhl ve spolupráci s ONV v Mor. Budějovicích, poradnami hospodářských škol v Jemnici a Jaroměřicích n. R. a Okresní radou JSČZ akci „Rozhovory se zemědělci”. Přednášky pro zemědělce hodlal JSČZ uspořádat ve všech 90 obcích politického okresu M. Budějovice, dále pak plánoval pro novoosídlence v obcích Lubnice, Korolupy, Uherčice, Mešovice, Vratěnín a Dešná pořádání čtyřdenních zemědělských kurzů. Celou akci svaz odstartoval „hospodyňskými kursy” ve Vel. Dešově a Mladoňovicích. Pro akci bylo vyčleněno 25 zemědělských referentů z okresu Mor. Budějovice.

Hospodyňský kurz konzervování masa pro 25 účastnic se konal v Mladoňovicích 31. ledna 1946 v prostorné kuchyni na statku u Nekulů. Ve Velkém Dešově zahájil kurz konzervování masa ve čtvrtek 7. února 1946 sám tajemník JSČZ Rychtecký. Kurz vedla, tak jako v předešlé obci, odborná učitelka slečna Šimoníková z Moravských Budějovic. Kurzu se zúčastnilo taktéž 25 zemědělských žen, hospodyň a dcer rolníků. Mužské zemědělce svaz pozval na „Rozhovory se zemědělci”. Po tříděních „Rozhovorech se zemědělci“ v Dešné se konal 7. а 8. února 1946 zemědělský kurs ve Vratěníně. Kurzu se účastnilo 120 národních správců. V pátek navštívil kurs ministerský rada Ing. Kunčický z ministerstva zemědělství, který byl nár. správci z Vratěnína, Dešné a Mešovic požádán, aby vyřídil ministru J. Ďurišovi jejich projev důvěry a též osobní díky za urychlené provedení osídlovací akce. Ze zasedání zemědělců byl ministru J. Ďurišovi odeslán pozdravný telegram.

Další „Rozhovory se zemědělci” se v únoru konaly v obcích: Lukov, Dolní Lažany, Vratěnín, Rozkoš, Hostim, Štěpánovice, Louka, Vracenovice, Vranín, Třebelovice, Jakubov, Litohoř, Šebkovice a Lubnice. V měsíci březnu se JSČZ chystal do vsí na Jemnicku, a sice do Budkova, Oponešic, Lomů, Mladoňovic, Pálovic, Kostník, Police a Martínkova. Kurs konzervování masa v Budkově byl naplánován na pátek 8. března 1946.

Náhrada pracovních sil v zemědělství

Ministerstvo vnitra rozhodlo o náhradě pracovních sil v zemědělství na podzim roku 1946. Podle rozeslaného oběžníku mělo být okamžitě uvolněno 10 % úředníků a zaměstnanců státních a ve veřejné správě pro výpomoc při sklizni úrody, zejména cukrové řepy. Účast byla dobrovolná. Dobrovolníkům příslušela placená dovolená v rozmezí nejméně 14 a nejvýše 21 dnů. Seznamy přihlášených se zasílaly na adresu Jednotného svazu českých zemědělců do Prahy (Praha II, Panská ul. čp. 6), do Brna (Brno, Divadelní ul. čp. 8) a ústředním sklizňovým komisím při Úřadu ochrany práce. Tyto orgány pak vydávaly poukázky pro bezplatnou dopravu do místa pracoviště. V místě pak měli dobrovolníci zajištěné ubytování a stravu zdarma, k tomu jim příslušela mzda podle vyhlášky pro zemědělské zaměstnance.

Opravy poškozených usedlostí

Žádost zemědělců o cement „Žádost o příděl cementu pro zemědělce na vnitřní opravy zemědělských budov zasílají se do ministerstva zemědělství odd. IV/2 Praha XII, Slezská ulice č. 7., nejdéle do 15. každého měsíce. V každé žádosti musí být uvedeno kolik ha pozemků zemědělec obhospodařuje, na jaké opravy cement žádá a jaký má stav dobytka (koně, hovězí dobytek, prasata). Správnost žádosti ověřuje místní národní výbor.”

Nový pořádek při žádostech o příděl skla „Blíží se podzim (1945) a s úzkostí díváme se na rozbité oken. tabule, jak nám bude příjemně, až přijdou podzimní studené plískanice. Aby bylo možno vyhověti naléhavým potřebám, staveb. úřad vydává zájemcům tiskopisy, kde uvedou, potřebu skla. Po odevzdání formulářů bude zjišťována potřeba, aby bylo možno alespoň zasklíti venkovní okenní tabule v obývacích místnostech.”

Školství

Národní školy

Ve Znojmě proběhl zápis do národních škol ve dnech 30. a 31. května 1945. Vyučování bylo zahájeno školní slavností 4. června v sále kina na Brantově ulici. Ve Slavonicích začal školní rok pro mateřské, národní a měšťanské školy slavnostním zahájením v sále kina dne 1. 9. 1945.

Měšťanka v Lubnici byla zprovozněna pro 130 starších žáků a 20 mladších žáků z 12 spádových obcí v říjnu 1945. Ředitelem školy byl jmenován Oldřich Bartes. U vzdálených obcí nastaly za špatného počasí potíže s návštěvností. Místní komisařská správa v Dešné v čele s předsedou řídícím učitelem Františkem Kroutilíkem a za podpory všech politických stran požadovala nové spádové školní centrum v Dešné. Předseda Kroutilík udával, že měšťanka v obci je naprostou nutností: "...děti z Dešné mají do vzdálené Lubnice neschůdnou cestu, nemají potřebné ošacení a obuv...". Do boje o udržení vlastní měšťanské školy se zapojila i Police, kam byla po odstoupení pohraničí měšťanka z Lubnice přeložena a působila zde po celou dobu protektorátu pod ředitelem Josefem Kosem.

Pohraničí se potýkalo s nedostatkem kvalifikovaných učitelů, což se projevovalo obzvláště v nově osídlených obcích. V Korolupech začal nový školní rok 18. září 1945. Vyučovalo se v budově bývalé německé školy, která byla nákladem 6 000 korun opravena. Jako první pováleční učitelé působili na škole ředitel Jaromír Václavek (r. 1934 učitel v Ohrazenicích u Jaroměřic, v Korolupech 1945-1947) a učitelka ručních prací Antonie Tvrdá z Lubnice (provdaná Řezáčová, v Lubnici v letech 1945-57). Školu navštěvovalo ve školním roce 1945/1946 45 žáků a měšťanku v Lubnici 13 žáků. Po odsunu německého obyvatelstva z 2. dubna 1946 ubylo 11 německých školou povinných žáků. V obci zůstaly pouze děti českých novousedlíků a děti ze smíšených manželství. Ředitel Václavek obýval byt ve škole, paní učitelka Tvrdá docházela z Lubnice. Škola v Lubnici obdržela v roce 1946 subvenci 80.000 Kčs na první a nejnutnější opravy, zejména instalatérské, zednické a malířské.

Rancířov „Je nesporné, že správa pohraniční obce tak vzdálené jako je naše, ukládá veřejným činovníkům zvláštní práci. Přes to však tím nesmí trpěti jiné neméně naléhavé a pro budoucnost národa důležité úkony. Vyučování dítek nesmí býti zanedbáváno. Nikdy nemůže neučená síla nahraditi práci kvalifikovaného učitele.”

V prosinci 1946 schválil Zemský národní výbor v Brně městu Jemnici půjčku 5 mil. Kčs pro stavbu nové školy.

Střední a odborné školy ve Znojmě

Na základě rozhodnutí vlády o znovuzřízení českých škol v pohraničí došlo ve Znojmě k otevření veškerých českých středních a odborných škol, které zde studenti navštěvovali před odstoupením pohraničí. Písemné přihlášky s udáním třídy nebo ročníku přijímala ředitelství uvedených škol, jež zahájily provoz od počátku školního roku 1945/1946:

• Reálné gymnasium - v původní budově na nám. Komenského;
• Učitelský ústav a ústav pro vzdělání učitelek domácích nauk (se cvičnou školou) - v původní budově v Alešově (býv. Leiningenově ul.);
• Obchodní škola a akademie - v budově bývalé německé ob. a měšťanské školy na Benešově nám. (u měst. divadla),
• Odborná škola pro ženská povolání „Vlasta“ - na Malinovského (býv. Hankově tř.);
• Městská hudební škola - prozatím v Otakarově škole na Václavském nám., která hodlala pořádat pro venkovské varhaníky pravidelné varhanické kursy;
• Živnostenská škola - v dosavadní budově v ul. Mládeže (býv. Schillerově) a
• Nižší hospodářská (rolnická) škola (za okupace v Příměticích);
• nově byla vládou povolena nižší Hospodyňská škola a Odborná škola zahradnicko- ovocnářská.

Ubytování a stravování studentům poskytoval internát po bývalém německém státním „Schülerheimu“, jehož opravy budovy a vnitřního zařízení běžely už od léta 1945. Znojmo se mělo stát střediskem obnoveného Znojemského kraje s politickými okresy Dačice, Znojmo, Mikulov, Mor. Budějovice a Mor. Krumlov, i v případě připravované školské reformy mu tak měly být školy zachovány. Po obdržení směrnic ministerstva školství a osvěty byly zápisy a přijímací zkoušky (v rozsahu před rokem 1938) oznámeny vyhláškou na školních budovách (do I. ročníků kolem 20. července, do vyšších ročníků po prázdninách).

Vzdělávání učitelů

Nedostatek učitelů v pohraničí se odrazil v přijímání uchazečů do I. ročníku Učitelského ústavu ve Znojmě. O studium se mohli ucházet žáci, jež dovršili 15 let, byli k učitelskému povolání tělesně způsobilí a prospěšně absolvovali měšťanskou, resp. hlavní školu, nižší střední školu a ve výjimečných případech způsobených válkou i žáci s nižším vzděláním. Písemné i ústní přijímací zkoušky se konaly z učiva češtiny, počtů a geometrie na měšťanské školy (resp. nižší střední školy) a z hudebních vědomostí, kdy se při pohovoru zjišťoval především hudební sluch a cit pro rytmiku. Při přijímacích zkouškách dále předkládali ukázky z krasopisu a z kreslení (sešity, výkresy) a dívky též ukázky ženských ručních prací. Do vyšších ročníků se mohli hlásit nejen žáci, kteří do Znojma přestupovali z jiného učitelského ústavu nebo z jiných vyšších tříd středních škol, ale i všichni další uchazeči, kterým stačilo podrobit se zkouškám do příslušného vyššího ročníku.

Do Ústavu pro vzdělání učitelek domácích nauk se mohly hlásit uchazečky, které dovršily nejméně 17 let, s úspěchem absolvovaly Odbornou školu pro ženská povoláni a byly k učitelskému povolání tělesně způsobilé. Přijímací zkoušky se konaly ve stejném rozsahu jako na učitelský ústav. Přihlášky přijímalo ředitelství znojemského ústavu písemně i ústně denně od 8.00 do 12.00 hod. Informace o zápisu a přijímacích zkouškách oznámily oba ústavy hned po doručení pokynů z ministerstva školství a osvěty vyhláškou na školní budově, tiskem a předvoláním přihlášených na 3. a 4. září 1945.

Vánoční prázdniny

Z důvodů úspory paliva a snížení vánočního zatížení dopravy byly na školách stanoveny vánoční prázdniny:

• na všech odborných školách od 19. prosince 1945 do 7. ledna 1946
• na všech středních školách a učitelských ústavech od 20. prosince 1945 do 8. ledna 1946
• na národních školách od 22. prosince 1945 do 9. ledna 1946.

Lidová zemědělská škola ve Vratěníně

Okresní přípravný výbor „Jednotného svazu českých zemědělců” pro politický okres Mor. Budějovice v čele s tajemníkem Josefem Rychteckým avizoval zřízení hospodářského učiliště v pohraničí již v prvních dnech svého působení v létě 1945. Dne 5. září 1946 se podařilo JSČZ zimní dvouletou «Lidovou zemědělskou školu» ve Vratěníně uvést do provozu, na čemž měl zásluhu hlavně Karel Niederhafner, řídící učitel a správce vratěnínské základní školy, který školní prostory zemědělské škole poskytl. Slavnostního zahájení se účastnil sám tajemník J. Rychtecký. Dostatečný počet žáků měl být zajištěn tím, že pro zemědělskou mládež obcí Vratěnín, Mešovice, Uherčice, Lubnice a Korolupy byla návštěva školy povinná. Na škole vyučoval říd. uč. K. Niederhafner, zemědělec pan Venhoda, absolvent vyšší školy zemědělské, učitelky Věra Kasalová a Jaroslava Buňková. Další učňovská zimní dvouletá zemědělská škola byla otevřena v Dešné pro pro obce Županovice, Chvalkovice, Bělčovice, Lovčovice, Plačovice, Dančovice, Rancířov, Hlubokou a Dešnou. Správou školy v Dešné byl pověřen Antonín Moltaš, říd. uč. z Rancířova. Mimo těchto dvou v pohraničí se nacházely ještě v Moravských Budějovicích a Blížkovicích.

Ve škole se vyučovala:

• Občanská nauka,
• Hospodářská nauka,
• Zemědělská nauka,
• Zemědělské počty,
• Čeština a
• Ruština.

Dívky se vzdělávaly v předmětech: Občanská výchova, Čeština a písemnosti, Zemědělské počty, Zemědělská nauka a Nauka hospodyňská a péče o dítě.

Rychlého řešení vyžadují pohraniční měšťansk. školy. Řídké osídlení, značné vzdálenosti do škol při všeobecně neutěšeném zdravotním stavu žactva nutí k zřizování zvláštních autobusových linek pro školáky. Tak Police plánuje linku, která má vésti z Třebelovic přes Mladoňovice, Hornice, Kdousov a Kostníky do Police. Obtížnější je řešení linky pro jedinou měšťanskou školu v pohraničí okresu — Lubnici. Nejvýhodnější zdá se býti linka, spojující přirozená střediska - Uherčice, Vratěnín, Rancířov a Dešnou — s Lubnicí. Ve střediscích by se soustřeďovaly děti z okolních vesnic. Uskutečnění plánu je podmínkou dosažitelnosti vzdělání měšť. školy i pro mládež ze Županovic, Hluboké atd. (Stráž na Dyji, krajinský týdeník československé sociální demokracie, 15.09.1946, č. 1, s. 3, Okresní školská komise v Moravských Budějovicích)

V srpnu 1948 přeměnilo MŠO svým výnosem z 10. srpna 1948 lidové zemědělské školy na základní odborné školy zemědělského a hospodyňského směru. Po únoru 1948 nesla zimní dvouletá škola ve Vratěníně název „Základní odborná škola rolnická”. Vyučovaly se předměty:

• Družstevnictví,
• Základy zemědělské ekonomiky,
• Odborná zemědělská nauka (či hospodyňská),
• Dějepis a hospodářský zeměpis,
• Občanská nauka a literární besedy.

Okresní školská komise

K obnovení Okresní školské komise došlo až v létě roku 1947. Dne 19. července se konala její první ustavující schůze. Na základě komisí vyhlášených konkurzů se podařilo do 15. srpna 1947 obsadit místa řídících učitelů v obcích: Boňově, Vel. Dešově, Domamilu, Flandorfu, Horkách, Lomech, Ohrazenicích, Rozkoši, Slavíkovicích, Štěpkově, Vratěníně, Hostimi, Jakubově, Příštpě, Vraníně, Pálovicích a Bělčovicích. O místo zatímního řídícího učitele v Korolupech zájem nebyl a do konkurzu se nikdo nepřihlásil.

Nedostatek uhlí a elektřiny

Nedostatek uhlí pro výrobu elektřiny vedl v polovině prosince 1945 k omezením ve spotřebě a to zejména v době největšího zatížení elektráren, tedy ráno od 6.00 do 8.30 hod. a večer od 16.00 do 20.00 hod. V těchto hodinách se mělo svítit jen v nejnutnějším případě, ostatní spotřeba elektrické energie měla být přeložena na jiné hodiny, pokud možno na noc nebo na neděli. K tomu byla zavedena další opatření:

• Osvětlení kaváren, restaurací, kanceláří, obchodů se řídilo válečným nařízením. Osvětlení výkladů a reklam se mělo vypnout zcela.
• Počátek práče v obchodech, kancelářích, živnostech, dílnách byl posunut na 8.00 až 8.30 hodin.
• V domácnostech se v uvedené domě nemělo žehlit a prát (veškeré používání el. spotřebičů odložit na sobotu a neděli), povoleno bylo svítit jen jednou žárovkou.
• V továrnách, živnostech a dílnách se mělo ve špičkovém čase svítit jen v nejnutnějších případech, zapínat jen nejnutnější vykládací a nakládací zařízení, ventilátory apod, ostatní výroba se organizovala tak, aby při ní nebylo potřeba používat elektrických strojů a zařízení.
• Zcela zakázáno bylo k vytápění místností používání elektrických sluníček a kamínek.

Doprava

Dva okresy, nepostižené válkou „V pátek podnikli předseda zemského národního výboru Fr. Loubal a místopředseda St. Šulc inspekční cestu do Mor. Budějovic a Dačic. Oba okresy nebyly válkou vůbec postiženy a poskytují proti jiným okresům dojem naprosté idyly. Lidé zde nemají tolik starostí, jako na Brněnsku a v jiných krajích, jimiž prošla fronta. Lépe a klidněji se zde pracuje a ti, jímž byla svěřena správa veřejných věcí mohou se klidně věnovat cílevědomému plánování. Úroda v obou okresích byla dobrá, dobytka je tam početně stejný stav, jenže dobytek je nedorostlý. V Dačicích konalo se současně komisionální šetření pro stavbu nemocnice, která zde byla povolena již před válkou. Nyní se konají přípravy, aby ještě letos na podzim s použitím německých zajatců, kteří dosud pracují na polích, byly zahájeny práce na úpravě terénu, na výkopu k základům nemocnice a položením základů. Dačice jsou sídlem okresu, nemají větší školství a proto usilují o zřízeni střední hospodářské školy a o zlepšení dopravního spojení s Brnem. Zní to skoro jako paradox, že rychlíkem jsou lidé z Dačic o tři hodiny dříve v Praze nežli v Brně. Proto Dačice žádají, aby byla vybudována již dříve projektovaná dráha Jemnice-Dačice-Jindřichův Hradec a aby bylo co nejdříve zřízeno státní autobusové spojení, které bude ohromnou výpomocí kraji. Okresy jsou zcela evakuovány od Němců. Kromě zajatců, kteří jsou tam na práci, není v obou okresích jediného Němce.” (Slovo národa, 14.10.1945)

Železniční doprava

Hned v prvních poválečných dnech se započalo s obnovou železniční dopravy ze Znojma ve směru na Jihlavu a Prahu, v polovině května se rozběhla i železnice na Mikulov a Břeclav. Znojemské nádraží bylo ale nadále plné ohořelých vagónů a zničených kolejnic. Vlaky do Znojma neustále plnili cestující z Jihlavska, Třebíčska a jiných končin s kufry, batohy, ranci a demižony na víno, často přijíždějící za účelem přesídlení do pohraničí, takže se množily stížnosti pracujících, kteří denně pendlovali do práce. Dráha následně cestování omezila a k cestování vlakem do Znojma bylo zapotřebí povolení MNV. Dne 29. července 1945 vyjel poprvé rychlík č. 23 Praha - Znojmo, který vyjížděl z Prahy v 15.58 hod. a přijížděl do Znojma ve 21.20 hod. Druhého dne 30. července vyjel ze Znojma (3.12 hod.) do Prahy (8.15 hod. ) rychlík č. 24.

Už v prvních poválečných dnech se jemnický obchodník p. Břečka a místní vojenská správa zasazovali o železniční dráhu na trase Moravský Krumlov-Hrotovice-Moravské Budějovice-Jemnice-Dačice-Jindřichův Hradec (Železniční trať Kostelec u Jihlavy – Slavonice). V roce 1946 se konaly v Jemnici velké oslavy ke 100. výročí založení dráhy.

„Je nám zima v naší milé lokálce (Jemnice-Mor. Budějovice). Nedopustíme na naši lokálku. Myslíme však, že není třeba, abychom mrzli proto, že musíme každý den ráno jeti ve vagonech s rozbitými okny. Stačilo by několik prkének a hřebíčků, aby železniční správa rozbitá okna aspoň zabednila. Kdyby ani toho správa sehnati nemohla, složili by se cestující sami na to. Nebude toho však třeba, neboť naše dráha, která vždy ráda vyhoví, postará se o své publikum i v této věci.” (Národní demokracie, 21.10.1945)

Na den 19. října 1947 byla do Dačic svolána schůze Výboru pro postavení dráhy Brno - Jindř. Hradec - České Budějovice, na které se projednával stav přípravných prací. Velké naděje na uskutečnění plánů se vkládaly právě do úseku Jindř. Hradec - Mor. Budějovice. Na základě připomínek dopravního výboru ÚNS ze dne 26. října 1946 nechalo ministerstvo národní obrany vypracovat pro tento úsek studii a v části úseku Jemnice - Dačice už byla celá trasa vykolíkována. V květnu 1948 dodala kartografická kancelář »Kartografia« z Brna první předběžné situační a vrstevnicové mapy pro trasu Jemnice — Dačice v měřítku 1:5000, takže mohlo být přikročeno k zadání projekčních prací. Se začátkem budováním železné opony bylo v 50. letech od projektu zcela upuštěno.

Soukromí autodopravci

Vzhledem k tomu, že veřejná i soukromá doprava v pohraničí ustala už před koncem války, začali ji zpočátku suplovat soukromí autodopravci. Na silnicích stály uražené nebo zlomené ukazatele, většina se jich ale válela v příkopech nebo byly použity jako topivo. Neutěšený stav silnic přetrvával po celé poválečné období a nakonec byly rekonstrukce silnic zahrnuty až do prvního pětiletého plánu («Silnice země Moravskoslezské v 5letém plánu obnovy». ZNV Brno): obnova státní silnice I. třídy ze Znojma do Mor. Budějovic a z Mor. Budějovic přes Dědice, Třebelovice a Jemnici do Dačic a odtud dále do Slavonic, silnice z Dačic přes Třešť a Telč na Jihlavsku. Přičemž bylo konstatováno, že se jedná o pomoc hospodářsky zanedbanému koutu jihozápadní Moravy.

„Sem tam najdeme nějakou hůl s prkýnkem, kde je skromně inkoustovou tužkou napsáno, jak se tato obec jmenuje. Projdete-li celý kraj, najdete sotva dvě obce, které si opatřily nové orientační tabule. A přece nikdy nepotřebovali jsme ukazovatele směru více než nyní, kdy je zde spousta nových lidi neznající krajinu. Při dobré vůli nechají se ještě mnohé znovu upotřebiti. Kdo však dá k tomu popud?”(Naše Demokracie, 16.09.1945)

V srpnu 1945 si Matěj Stehlík z Vranova zřídil ve zbrojnici po německém hasičském sboru (čp. 307) garáž a začal přepravovat cestující mezi Vranovem a železniční zastávkou Šumvald (nyní Šumná). Nákladní auto o 3,5 t značky bylo na korbě vybaveno lavičkami a opatřené plachtou. ČSD v Brně nahradily z jara roku 1947 dosavadní nákladní auto autobusem Škoda 256 a v prosinci 1947 dodaly autobus Praga RN s 20 místy k sezení a 20 místy k stání. Druhý vranovský autodopravce Karel Sára zajišťoval nákladní dopravu, vozil dřevo pro pilu v Lesné (národní správce Kříž). Ve Vranově také vznikl po únoru 1948 a následném znárodnění dispečink ČSAD (Československá státní automobilová doprava, Krajský národní podnik Brno, závod 613 Znojmo, provozovna Vranov nad Dyjí) a

Na trati Police-Mor. Budějovice provozoval autodopravu pro obce Police, Vysočany, Velký Dešov, Lubnice, Korolupy a Uherčice p. František Nevrkla, obchodník a hostinský v Polici. Výletníky z Police do Bítova dopravoval za 2 Кčs. V únoru 1946 ve věku 65 let zemřel. Ve Vratěníně se věnoval autodopravě Jaroslav Bouda čp. 9. V Jemnici provozoval koncesovanou autobusovou dopravu Jan Karásek, jezdil nejen na trati Jemnice-Moravské Budějovice, ale po celém pohraničí, pro zájezdy a svatby. Jinak se chodilo pěšky nebo jezdilo na kole. Zemědělci používali zemědělské povozy.

Autobusová linka Znojmo-Vranov-Frejštejn-Slavonice

V říjnu 1945 se začalo hovořit o obnově autobusového spojení Znojmo-Bítov-Korolupy-Dešná-Slavonice, nakonec ale musel oblastní národohospodářský sbor ve Znojmě kvůli absenci autobusového spojení v osídlovaných německých obcích jihozápadní Moravy upřednostnit obnovu příhraniční autobusové linky mezi Znojmem a Slavonicemi přes Vranov a Frejštejn. Veškeré plány ale stěžoval nedostatek pohonných hmot a nedostatečný počet ČSD autobusů.

Na začátku prázdnin 1945 byla zprvu obnovena autobusová doprava na lince Znojmo-Vranov nad Dyjí; v úterý, ve čtvrtek a v sobotu vyjížděl autobus ze Znojma v 7.15 hod. s přípojem do Vranova n. D. v 8.10 hod. a odjížděl z Vranova v 16.00 hod. s přípojem do Znojma v 17.00 hod. V září 1945 pak byla linka prodloužena až do Frejštejna. Nedostatek uhlí a pohonných hmot se projevil zejména v zimě, kdy docházelo k výpadkům dopravy. Na lince Znojmo-Frejštejn nejezdily od prosince 1945 dva spoje (1/2 a 5/6). Obdobné situace během zimního období se opakovaly i v dalších dvou letech.

ODJEZD AUTOBUSŮ ČSD ze Znojma od nádraží: — Do Frejštejna: 11.00. 18.00 (ve všední dny). — Ze Šumvaldu nádraží do Frejštejna 14.10, do Vranova n. D. 8.45. 14.10. 17.00. 18.50 (denně). (Stráž na Dyji, 22.09.1946)

Ještě v dubnu roku 1946 nebyla situace v autobusové dopravě uspokojivá a ONV ve Znojmě na konci listopadu 1946 znovu hovořil o posílení pohraniční autobusové linky Slavonice-Vratěnín-Uherčice-Frejštejn-Znojmo, které se mělo týkat hlavně přepravy dělníků a školní mládeže. Což ostatně korespondovalo s dvouletým hospodářským plánem ČSD, podle kterého mělo dojít v nejbližších dnech k zavedení autobusové linky Slavonice-Znojmo, která by propojila Dačice se Znojmem, dále pak autobusové linky, která by spojila Znojmo s Telčí. Zahájení linek bylo samozřejmě opět podle slov ředitelství ČSD limitováno získáním nových autobusů.

Národohospodářský krajový sbor ve Znojmě si v dubnu 1946 vytkl taktéž celou řadu úkolů, které měly přispět k národohospodářské obnově a jejichž součástí byla i doprava na jihozápadní Moravě:

• zřízení dráhy Ivančice — Hrotovice — Mor. Budějovice — Jemnice — Dačice — Jindřichův Hradec,
• zřízení dráhy Šumvald — Vranov n. D.,
• zřízení dráhy Znojmo — Hrotovice — Náměšť,
• zřízení státní silnice Brno — Ivančice — Hrotovice — Mor. Budějovice — Jemnice — Dačice — Jindřichův Hradec,
• zřízení pohraniční státní silnice Jindřichův Hradec — Slavonice — Frejštejn — Vranov n. D. — Znojmo — Hrušovany n. J. — Mikulov — Valtice — Břeclav — Bratislava,
• dobudování státní silnice Mor. Budějovice — Třebíč,
• zřízení autolinky Znojmo — Jemnice — Dačice — Jindřichův Hradec,
• zdokonalení autolinky Mor. Budějovice — Hrotovice — Brno,
• zavedeni rychlíkové dopravy: a) Praha — Znojmo — Vídeň, b) Znojmo — Mor. Budějovice — Praha, c) Znojmo — Mor. Krumlov — Brno, atd.

Autobus Škoda 256, tímto typem byli přepravováni cestující na lince Znojmo-Slavonice od května 1947

Autobus Praga RN, tento typ vozu zavedlo ředitelství ČSD v Brně na lince Znojmo-Slavonice od zimy 1947

Silnice kolem Cornštýna nebude. Již při stavbě údolní přehrady ve Vranově bylo usilováno o to, aby byl vystavěn kus silnice kolem zříceniny hradu Cornštýna, která by pod zříceninou navazovala na novou silnici k Novému Bítovu a na druhé straně na silnici za Lančovem. Tím by se získala krásná lesní autopartie a vlastně jakýsi podyjský okruh Znojmo—Vranov—Lančov—Cornštýn—Nový Bítov—Štítary—Šumvald—Znojmo, jehož značná část vede lesem. Dnes vede kolem Cornštýna pouze nemožná a i v létě pro auta těžko sjízdná lesní cesta, takže automobilista, který přijel zhlédnout vranovskou přehradu a mohl by se krásně podívati na zbytky Bítova pod vodou, prohlédnouti si zříceninu největšího hradu v Podyjí Cornštýna, spatřiti dva mosty přes záplavu, Nový Bítov a také přístupný zámek Bítov, je o tento požitek ochuzen, neboť kdyby to chtěl vidět, musel by se vracet až na Šumvald a oklikou se dostat do Nového Bítova. Silnice kolem Cornštýna by tuto trasu umožnila a přispěla by nemálo k pozvednutí turistiky. Dovídáme se však s lítostí, že ONV ve Znojmě, jenž byl požádán, aby cestu upravil na silnici, odložil tuto věc až na příští rok. No a napřesrok? Zase o rok? (Stráž na Dyji, 09.05.1947)

Autobusovou linku Znojmo-Slavonice se podařilo ředitelství ČSD v Brně (od 1949 ČSAD) zprovoznit až od 4. května 1947, i když ze začátku jen s dvěma spoji autobusem Škoda 256; autobus vyjížděl ráno ze Slavonic v 5.45 hod. a do Znojma přijížděl v 9.20 hodin, ze Znojma se vracel v 16.00 hodin a do Slavonic přijížděl v 19.35 hod. Ředitelství ČSD přesto konstatovalo, že „další rozšíření spojů bude provedeno až podle získaných zkušeností o skutečné potřebě a podle dotace nových vozů”, jejichž počet byl stále nedostatečný a neodpovídal dané potřebě. V prosinci 1947 zavedlo ČSD druhou linku, na kterou dosadilo autobus Praga RN s 20 místy k sezení a 20 místy ke stání.

V roce 1949 byla zavedena okružní autobusová linka, která měla vyřešit propojení obcí v jihozápadním koutě Moravy: Jemnice-Dešná-Písečné-Slavonice-Staré Hobzí-Dačice-Jemnice-Vratěnín.

Dálková autobusová linka Brno-Mor. Budějovice

Od 5. října 1947 započaly jezdit dva autobusy na lince Brno-Mor. Budějovice. První autobus z Mor. Budějovic vyjížděl do Brna v 5.10 hodin, do Brna přijížděl v 8.20 hodin. Z Brna vyjížděl v 15.50 hodin a do Mor. Budějovic přijížděl 19.00 hodin. Druhý autobus vyjížděl z Brna ve 4.50 hodin, s příjezdem do Mor. Budějovic v 7.45 hodin, z Mor. Budějovic odjížděl 16.00 hodin a do Brna přijížděl v 19.10 hodin.

Autobusové spojení mezi Znojmem a Vídní. 16. září 1946 byla zahájena autobusová doprava ČSD Znojmo-Vídeň s přestupováním v Hatích státní hranice. Repatrianti, kteří hodlají autobusy ČSD použíti, musí se přihlásiti k záznamu u autobusové stanice ČSD Znojmo, Wilsonova 28. Odjezd aut od nádraží v 10 hodin dopoledne, příjezd zpět 11.50 večer. Jízda ze Znojma do Hatí, státní hranice 10 Kčs, zavazadelné za kus 5 Kčs. Z Hatí, státní hranice do Vídně 8 šilinků za osobu. Autobus jezdí jen ve všední dny. (Stráž na Dyji, 29.09.1946)

Celní úřady a pohraniční ostraha hranice

Ministerstvo financí stanovilo v červenci 1945 svým výnosem hlavní celní úřady (okresní finanční ředitelství) v Brně, Olomoucí, Uh. Hradišti, Mor. Ostravě a Opavě. Hlavní celní úřad Brno zahrnoval soudní okresy: Svitavy, Mor. Třebová, Jevíčko, Kunštát, Boskovice, Tišnov, Blansko, Vyškov, Bučovice, Slavkov, Brno-město, Brno-venkov, Ivančice, Pohořelice, Židlochovice, Klobouky, Hustopeče, Mikulov a Mor. Krumlov.

Hlavní celní úřady obstarávaly administraci spotřebních daní, lihového monopolu podle říšských zákonů a agendu dopravních daní, regálů a tabákového monopolu (trafik) podle čs. resp. protektorátních předpisů, a trestní agendu těchto daní i cel podle celního zákona z r. 1927. Přímý dozor nad podniky měly na starosti celní dozorčí služebny. Agenda okresních celních komisařů byla prozatím přenesena na přednosty celních dozorčích služeben a působnost vrchního finančního presidenta v oboru nepřímých daní a monopolů na zemské finanční ředitelství v Brně a na exposituru v Mor. Ostravě.

Celní agendu bývalých hlavních celních úřadů Brno, Jihlava, Luhačovice, Olomouc, Uherské Hradiště a Mor. Ostrava, jakož i hlavních celních úřadů Lanškroun, Neustadt, Ratiboř, Český Těšín a Znojmo přejalo taktéž zemské finanční ředitelství v Brně. Na jižní hranici byly obnoveny čs. pohraniční celní úřady: Slavonice, Vratěnín, Šafov, Čížov, Hnánice, Šatov, Hatě u Znojma, Jaroslavice, Hevlín, Hrušovany n. Jev., Nový Přerov, Mikulov, Valtice a Poštorná.

Již v roce 1946 byly po celé délce jižní hranice zřízeny SNB-útvary a vojenská posádka se 26. dubna 1946 nastěhovala do objektu zámku v Uherčicích. Ve Vratěníně fungovala obvodní stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB) s pohraničním oddílem a u hraničního přechodu Vratěnín-Drosendorf se na celnici usídlila Finanční stráž (FS). Obnovená Finanční stráž se při výkonu pohraniční strážní činnosti koncentrovala hlavně na trestnou činnost hospodářského charakteru a její členové se rekrutovali ve valné míře z předválečných stavů.

Pohraniční oddíl Sboru národní bezpečnosti (SNB) byl oproti FS tvořen sympatizanty KSČ, partyzány, vojáky bývalé Svobodovy armády, příslušníky Revolučních gard a místními mladými muži, kteří hledali práci mimo zemědělský sektor. Hlavní úlohou ostrahy hranice bylo především zamezení nelegálních přechodů, navrácení už dříve vysídleného obyvatelstva zpátky na území Dolního Rakouska a bránit pašování. V této činnosti pomáhala i místní obvodní stanice SNB ve Vratěníně a dislokované vojsko v Jemnici.

Svazy a politické strany

Vratěnín se stával znovu obvodním centrem pro okolní obce. Sídlily zde místní odbočky Svazu přátel SSSR, Svazu brannosti a Svazu české mládeže, dokonce také sportovní klub kopané a vybíjené. V Lubnici a v Korolupech se rozběhla činnost místní Lidové jednoty Čsl. strany lidové. Živnostníci a obchodníci podnikali vesměs v takových živnostech, které odpovídaly jejich národní správě nad konfiskovanými něm. majetkem. Scházelo to, co zrekvírovala Rudá armáda, partyzáni a Revoluční gardy či podobné ozbrojené formace v prvních poválečných dnech (dobytek, zemědělské stroje a mnohé vybavení drobných živnostníků, rádia, jízdní kola, hodinky, atd.) I když se novoosídlenci snažili, obraz bývalých německých obcí byl po prvním roce stále neutěšený.

Županovice „Naše obec byla válečnými událostmi zvláště postižena. Přišli jsme sem a přebírali jsme namnoze vybrakované statky. S největším úsilím snažíme se dostáti všem povinnostem, abychom jako dobří hospodáři splnili naděje, které národ do nás skládá. Nedostává se nám však nutně některých věcí. Jsme odříznuti od světa, pošta dochází jen občas a nemáme pro obec ani rádio. Nebylo by možno dopomoci nám k rád. přístroji pro obec? Také bychom potřebovali zvonek pro zvoničku, kováře pro obecní kovárnu, při které je 13 měřic pole a autobusové spojení se světem. Kdo se nás ujme?”

Zájem o zámky a parcelování velkostatků

V okrese Moravské Budějovice se jednalo o zámky: v Mor. Budějovicích, Jaroměřicích, Jemnici, Starém Hobzí, Polici, Uherčicích, Budkově, Nových Syrovicích a Hostimi. Nejhůře dopadly ty, které po přidělení využívala armáda a zemědělci (JZD, Státní statky). To byl případ zámku v Jemnici a Uherčicích, potažmo Police.

Uherčice

Velkostatek v Uherčicích, ke kterému patřil mimo zámeckého areálu také statek Mitrov, fungující lihovar, z provozu odstavená cihelna a vápenka, zaznamenal velké ztráty již na konci července 1945 po opuštění zámku Rudou armádou, která si odvezla: 20 tažných koní v ceně 300 000 Kčs, 5 chovných starších krav za 20 000 Kčs, 36 koňských postrojů v hodnotě 108 000 Kčs, nákladní auto Praga za 80 000 Kčs, osobní automobily Alfa Romeo za 60 000 Kčs a Lancia za 140 000 Kčs.

Rychlostní skříň k nákl. autu SAURER 6ti válcovému 120, HP, 5 tun, dobře zaplatíme i protihodnotou. - Nabídky správě velkostatku Uherčice u Jemnice. (Jiskra, 29.10.1945)

Zámek v Uherčicích sestával z 86 místností (63 obytných), 1 velké jídelny, 1 velkého sálu, 4 koupelen, 1 velké kuchyně a 16 záchodů, do zámku byl zaveden vodovod (do prvního patra se voda čerpala ruční pumpou) a byl vytápěný uhlím a dřevem. Nacházel se zde ještě rakouský nábytek ze zámku v Schönbrunnu, jehož dočasnou správou byl Oktavián Collalto et San Salvatore pověřen. V zámeckém lesoparku stál obelisk, romantická zřícenina, oranžerie, zachovalý jednopatrový švýcarský domek, lovecký pavilon a v lesním revíru hájovna. V zámecké kapli se konaly jednou týdně bohoslužby.

Konfiskace majetku Oktaviána Collalto et San Salvatore proběhla nejprve na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a vyhlášky Okresního národního výboru (ONV) v Jihlavě ze dne 11. července 1945. MNV Uherčice začal zámecké prostory využívat pro obecní účely (jako kulturní sál, sokolovnu, svatební síň, pro ubikace brigádníků, atd.) Z rozhodnutí ZNV v Brně ze dne 16. ledna 1946 byl následně veškerý majetek movitý i nemovitý velkostatků Brtnice, Německý Rudolec a Uherčice dán pod národní správu a to ve dvou samostatných celcích (Brtnice a Uherčice). Národním správcem byl jmenován Ing. Stanislav Krupica, vrchní lesní rada, hospodářským správcem v Uherčicích byl ustanoven Stanislav Jaš. Již ke konci dubna 1946 se do zámku v Uherčicích nastěhovala vojenská posádka, která zámek a nedaleké bývalé dělnické domy (Arbeiterkolonie) využívala jako kasárna. Stanislav Krupica dne 3. dubna 1947 zemřel a ZNV v Brně jmenoval dne 22. dubna 1947 novým národním správcem vrchního lesního radu Františka Stejskala.

Výše zmíněný velkostatek byl spravován centrálním ředitelstvím v Brtnici, pod kterou spadalo několik dalších institucí, a to: Lesní úřad v Brtnici, Lesní správa v Německém Rudolci, Hospodářská správa v Brtnici, Hospodářská správa v Okřížkách, Správa velkostatku v Uherčicích, Správa rybnikářství. Dále velkostatku podléhaly průmyslové podniky: v Okřížkách to byla výrobna generátorového dříví a cihelna, v Brtnici pivovar a v Uherčicích cihelna, vápenka a lihovar. (Monika Krejčová, Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945-1979)

Zemědělští a lesní zaměstnanci velkostatku Brtnice, Uherčice a Německý Rudolec sepsali v Brtnici dne 16. února 1946 prohlášení na obranu knížete Oktaviána Collalta et San Salvatore. Zmíněné prohlášení se skládalo z několika bodů, které například upozorňovaly na skutečnosti, že „kníže Oktavián Collalto měl vždy plné pochopení pro sociální poměry svých zaměstnanců, bez rozdílu, zda to byl dělník neb úředník.“ Byl proti přijímání německých zaměstnanců, při zatčení svého zaměstnance gestapem podporoval rodinu dotyčného a snažil se zakročit ve prospěch postiženého. Zaměstnanci poukazovali na fakt, že když kníže Collalto přispíval na německé sociální účely, nečinil tak dobrovolně. Podporoval partyzány na svém území, když mohl. Jeho rodina nikdy nebyla občany považována za Němce, ale za Italy s pozitivním vztahem k českým zemím a českému obyvatelstvu. Zaměstnanci se vyslovili, že jim „není známo, že by majitel (kníže Oktavián) byl zrádcem a nepřítelem českého národa. (Monika Krejčová, Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945-1979)

O přidělení konfiskovaného uherčického velkostatku se ucházela nejen správa Státních lesů a statků v Uherčicích (od ledna 1946 správa SLS ve Znojmě), ale i místní drobní zemědělci, kteří se těšili na rozparcelované pozemky. O příděl konfiskovaného uherčického zámku si taktéž zažádal Jednotný svaz českých zemědělců (zemská expozitura JSČZ pro Moravsko-Slezsko se sídlem v Brně). Do zámku hodlal umístit internátní zemědělské učiliště a byty pro učitele, další zámecké prostory chtěl využívat k rekreaci sociálně slabých členů JSČZ. Okresní úřadovna JSČZ v Moravských Budějovicích dokonce na jaře 1946 utvořila přípravný výbor pro převzetí uherčického lihovaru.

K převzetí lesního majetku, sestávajícího z menších lesních a zemědělských pozemků velkostatku Oktaviána Collalta, došlo 24. května 1946 na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství a ústředního ředitelství Státních lesů a statků v Praze, kdy byl předán do vlastnictví státu - do správy státního podniku Státních lesů a statků. Zaměstnanci velkostatku byli ponecháni na svých pracovních pozicích. Státnímu podniku SLS (Státní lesy a statky) přidělila rolnická komise z velkostatku 55 ha. Cihelna a vápenka se nacházely kvůli nedostatku financí na nákladnou opravu, nedostatku pracovních sil a hlavně kvůli nedostatečným přídělům uhlí pro výpal stále mimo provoz.

V srpnu roku 1946 nařídil průmyslový referát ZNV v Brně, aby byla vápenka v Uherčicích zařazena do skupiny hospodářsky významných cihelen (tzv. skupiny „A2”) a zahájila okamžitě provoz. Zároveň ZNV vápence přidělil 300 q uhlí. K zprovoznění vápenky skutečně došlo a v létě 1947 národní správa velkostatku Uherčice inzerovala, že přijme do lomu ve vápence 3 lamače kamene. V listopadu 1947 navrhl Okresní sbor předsedů MNV ze soudního jemnického okresu, aby bylo zprovoznění cihelny v Uherčicích a mlékárny ve Vratěníně zařazeno do pětiletého hospodářského plánu.

Dne 12. srpna 1949 zrušila rada Krajského národního výboru v Jihlavě ustanovení o národní správě a velkostatek přešel pod správu nově zřízeného národního podniku Československé státní statky. Ke stejnému dni byl také odvolán z funkce národní správce vrchní lesní rada František Stejskal. Zatím nepřidělené části velkostatku převzal Národní pozemkový fond. Zámecký inventář z Uherčic obdržel národní podnik Antikva, část inventáře byla inventarizována Národní kulturní komisí, část byla zařazena do aukčního prodeje a část odkoupil sám národní podnik Čsl. státní statky (za 88 000 Kčs). Inventarizace se netýkala nábytku dovezeného z vídeňského dvora.

Moravské Budějovice, Jemnice, Jaroměřice nad Rokytnou

Osvětová komise MNV v Moravských Budějovicích si od počátku plánovala do zámku přemístění „Krajinského muzea” a „hudební školy”. Zatím v něm sídlila úřadovna „Okresní odborové rady” a MNV žádal ministerstvo zemědělství, aby mu byl zabavený zámek s přilehlým parkem přidělen. Na zámku v Jemnici sídlila po odchodu Rudé armády od října 1945 československá vojenská posádka pěšího pluku č. 31 (Pěší prapor I/31 01.10.1945-01.01.1951, Pohraniční rota 1/3 07.1946-03.1948 Jemnice). Jaroměřický zámek převzaly do správy Československé státní dráhy (ČSD), které zde zřídily rekreační středisko pro děti železničářů a útulek pro přestárlé či invalidní železničáře.

„Jaroměřický zámek navštívili v pátek dne 31. srpna novináři všech brněnských deníků. Rovněž referent ČTK, tiskový referent ČSD a zástupce Čsl. rozhlasu. Vedeni ředitelem ČSD dr. Sporem z Brna, prohlédli si hosté zámecký park i budovu zámku, která jest urychleně adaptována, aby mohla být použita jako rekreační středisko pro přestárlé železničáře a děti těchto. Bude zde umístěno na 450 až 500 rekreantů. Bude též vyčištěno koryto řeky Rokytné a zřízena plovárna, kterou město dosud postrádá. — V minulých 14 dnech bylo zde zatím umístěno 40 dětí z Ostravska a Brněnska. Děli se zde za těch několik dnů velmi zotavily, z čehož lze soudit, že středisko bude velmi výhodné pro tento účel. Zámku byl přidělen též hospodářský statek „Dvorek“ u Blatnice.” (Naše demokracie, 9. září 1945)

Police

Přirozeně také MNV v Polici si činil nároky na místní zámek, v kterém provizorně sídlila obecná škola. V roce 1945 uvažoval o zřízení dětského ústavu a prosazoval rozparcelování pozemků. Baron Alfred Wražda z Kunvaldu, majitel velkostatku Police, se sice hlásil k české šlechtě, „ale podle MNV by k parcelaci mohlo dojít, jelikož majiteli bylo 90 let a neměl české dědice, načež už na podzim započal s řízením”. Vzhledem k tomu, že obec Kdousov nevlastnila žádný les a panské lesní pozemky se k obecním přimykaly, požadoval parcelaci kvůli získání obecního lesa taktéž MNV v Kdousově. V roce 1947 měl získat asi 18 ha lesa, sousedícího s obecním katastrem.

Bydlí Wražda z Kunvaldu ve svém zámku? Wražda z Kunvaldu, křestním jménem Alfred, dnes devadesátiletý kmet, je posledním potomkem starého českého rodu pánů z Kunvaldu, jejichž jméno nalézáme mezi českými rody postiženými ztrátou statků pro účast na povstání českých pánů proti Habsburkům v době bitvy na Bílé hoře. Zůstal si vědom svého českého původu a hlásil se k české národnosti, čehož důkazem je fakt, že po celou dobu protektorátu dostával české potravinové lístky a že Němci mu chtěli na jeho statek uvaliti vnucenou správu, jak to udělali všem českým velkostatkům. Proto správu převzala jeho dcera Wickenburgová, vášnivá odpůrkyně Hitlerova, která po muži je státní příslušnicí rakouskou. Za doby, kdy vedla správu, skrývala na svém statku gestapem pronásledované Čechy, například p. učitele Šmolku, mnohým umožnila, aby nebyli odvlečeni do Německa na nucené práce tím, že je přijala formálně za zaměstnance velkostatku. Hraběnka byla se svými dětmi vyvezena na rakouské hranice (pozn. při odsunu v létě 1945), velkostatek rozparcelován a starý baron tráví svá poslední léta se svojí manželkou dosud ještě v polickém zámku. Kam půjde až bude zabrán i zámek? Při té příležitosti, kdy bude třeba, aby veřejnost se postarala o oba staré lidi, by bylo záhodno, aby se dozvěděla skutkovou podstatu, proč byl Wraždovi zabaven majetek na základě dekretu proti Němcům a Maďarům. (Naše Demokracie, 09.02.1946)

Police. Zámek ani za 100.000 Nenalézá se kupec, který by za tento směšný obnos byl ochoten koupiti zdejší zámek. Asi proto, že není dosud jisto, zda-li má býti prodán s baronem nebo bez barona. A to je důležité. Jinak se všeobecně zde inventář prodal velmi levně. — Mirek Nevrkla byl odsouzen na dva měsíce a 10.000 Kčs pokuty. Ostatní Nevrkli byli osvobozeni. (Naše Demokracie, 22.02.1946)

Při únorové vichřici došlo u kaple v Hájku k poškození věžičky. Národní správa velkostatku Police se k opravě neměla. Komunistická agitace proti stařičkému baronovi nechyběla v Polici ani během první komunisty pořádané oslavě 1. máje:

„Národu už nikdy nebudou poroučet takoví Lichtensteinové a vám tady váš baron” volal řečník. „Hanba mu! Fuj!“ volal jeden z posluchačů. Tento pán (nyní veliký komunista) asi zapomněl, že ještě před krátkým časem byl baronovým zaměstnancem a že dával velmi dobrý pozor, aby žádný chudý člověk si z baronových polí neodnesl opravdu ani kousek jetele pro králíky. Lidé však nezapomněli na jeho působení v baronových službách a po projevu ho velmi pěkně kritisovali. (Naše Demokracie, 09.05.1946)

V červnu 1946 obdržela obec od ZNV v Brně finanční dar 250 000 Kčs na vybudování kulturního domu s biografem, který chtělo obecní vedení vybudovat ze stájí polického velkostatku, ačkoliv bylo zřejmé, že se jedná o hodně nákladnou adaptaci a prostory stájí se k tomu účelu nehodily. V únoru 1947 byla ukončena parcelace zemědělské půdy o výměře 308 ha drobným zemědělcům. Lesy o výměře 472 ha převzal stát. Část lesů obdrželo lesní společenstvo. Pod národní správou zůstala zámecká budova s veškerým zařízením a rozsáhlým parkem (3,49 ha). Pobočka Národního pozemkového fondu ve Znojmě ustanovila pro tento majetek likvidačního národního správce Krištofa Škardu (též pro zámek Nové Syrovice). V létě 1949 přidělilo Ministerstvo zemědělství zámek v Polici do vlastnictví obce (MNV).

Nové Syrovice, Budkov a Hostim

Velkostatek v Nových Syrovicích, sestávající ze zámku s parkem, pily a lihovaru, byl 12. 7. 1945 jako konfiskát dán pod národní správu a sloužil jako vojenská kasárna. V únoru 1947 byla dokončena parcelace veškeré zemědělské půdy o výměře 265 ha mezi místní zemědělce. Lesy o výměře 685 ha s pilou převzal stát. Současně s lesy získal i pilu se strojním zařízením na výrobu dřevité vlny a všechny budovy související s lesním hospodářstvím. Pod národní správou zůstala zámecká budova s parkem, ovocný sad a zeleninová zahrada, o kterou si za účelem zřízení sociálního ústavu zažádal ONV v M. Budějovicích.

Správa státních lesů a statků přebrala lesy velkostatku budkovického, takže ani zde nestálo parcelaci zemědělského majetku nic v cestě. Přidělování statkových pozemků do majetku drobných uchazečů proběhlo ve Slavíkovicích. Výnosem ministerstva zemědělství ze dne 19. 12. 1947 byl budkovský zámek s parkem, zahradou, skleníky, dvěma obytnými budovami a vytříděným užitkovým inventářem přidělen obci. MNV v Hostimi požadoval zámecký konfiskát Ferdinanda z Trautmannsdorffu pro obecní účely, kde hodlal zřídit obecní kanceláři, služebnu četnictva, mateřskou školku, záložnu a kino, dále pak pro pořádání kulturních a společenských akcí.

Správa státních lesů ve Znojmě

V roce 1945 byla nejprve obnovena dřívější lesní správa Československých státních lesů a statků v Uherčicích (za pomoci lesní správy v Jaroměřicích nad Rokytnou). Od ledna 1946 byla už správa uherčického polesí přeložena do Znojma, zpočátku se jednalo o čtyři polesí v předválečném rozsahu. Po konfiskacích okolních velkostatků (bítovského, vranovského, plavečského, hrušovanského, lechovického a fryšavského), lesů německých starousedlíků ve Štítarech, Korolupech a dalších rozličných drobných lesů vzrostla výměra lesů k 31. prosinci 1946 na 11 448,23 ha (z toho 10 681,33 ha lesů a 450,42 ha polí) a počátkem roku 1947 spravovala znojemská lesní správa už sedm polesí o rozloze 11 256 ha a jednu pilu.

V roce 1947 nabízel státní podnik Československé státní lesy a statky (Správa státních lesů) při koupi dřeva, řeziva, písku, kamene apod. menší slevy. O slevu mohli žádat pozůstalí po partyzánech a účastníci odboje, vdovy po lesních dělnících nebo invalidé, kteří utrpěli při práci v lese úraz. Sleva byla poskytována v obvodu příslušné správy státních lesů na návrh místního sdružení Jednotného svazu českých zemědělců. Žádost o slevu musel potvrdit Místní národní výbor. Správa Státních lesů mohla poskytnout také slevu na materiál při stavbě mostů (přes které bylo dřevo přepravováno) nebo hasičským sborům. O poskytnutí slevy do výše 300 Kčs rozhodovaly příslušné lesní správy, ostatní žádosti spadaly do kompetence Ústředního ředitelství Československých státních lesů a statků.

Po reorganizaci státních lesů po únoru 1948 držela znojemská lesní správa už jen malou část bítovských lesů. Většinu bítovských lesů s bývalými uherčickými velkostatkovými lesy podél levého břehu Dyje předala Správě státních lesů v Jemnici a lesy bývalého plavečského velkostatku Správě státních lesů v Jaroměřicích nad Rokytnou. V září roku 1948 spravovala v pěti polesích 6 765,95 ha půdy (lesy 6 310 ha, drobné konfiskáty 1 389,62 ha).

Odstřel zvěře v roce 1946. V obvodu Státní lesní správy v Jemnici činil 335 kusů srnčí zvěře, 2 300 kusů zajíců, 59 koroptví, 18 králíků, 29 bažantů a 13 kachen. 50% z této zvěřiny bylo na řádných dodávkách odesláno do měst. Z čísel u srnčí zvěře a zajíců je zřejmý národohospodářský význam myslivosti na jihozápadní Moravě a dobrý stav zvěře v minulém roce. (Stráž na Dyji, 21.02.1947, s. 7)

Znojemsko volá lesní dělníky. Citelný nedostatek lesních dělníků je u správy státních lesů ve Znojmě, ačkoliv tamní správa zajistila v dohodě s Místními národními výbory pro lesní dělníky a jejich rodiny celkem 24 domů (v Uherčicích 2, ve Frejštejně 4, v Jazovicích 42, v Lančově 3, ve Vranově n. D. 14). Ve vlastních domcích pro lesní dělníky reservuje správa lesním dělníkům dalších 9 bytů (ve Frejštejně 1 a v Bítově-Vranč 8), takže může ubytovati ihned 33 rodin stálých dělníků. Potřebné polnohospodářské pozemky ve výměře 3 až 4 ha jsou zajištěny přímo s budovami nebo je má správa státních lesů ve Znojmě pro rodiny stálých lesních dělníků reservovány pro tento účel zkonfiskovaných polnohospodářských pozemků. Místní národní výbory projevily zájem, aby budovy byly pokud možno nejdříve osídleny stálými lesními dělníky. Tito lesní dělníci budou míti celoroční zaměstnání; v zimě káceti a zpracovávati dříví, na jaře vypomohou i příslušníci jejich rodin při zalesňování a pracích v lesních školkách, v létě při úpravách lesních cest a pod. Při tom budou míti vždy možnost věnovati se podle potřeby pracím polnohospodářským na svých pozemcích. Vedle všeobecně platných mezd pro lesní práce dostává se stálým lesním dělníkům v pohraničí značného nadlepšení dosud nebývalým zvýšením naturálních požitků. Podrobné informace dá správa státních lesů ve Znojmě. (Naše Demokracie, 30.08.1946, s. 3)

Dnem 1. ledna 1949 došlo ke zrušení státního podniku Československé státní lesy a statky, které byly nahrazeny národními podniky: „Československé státní lesy” a „Československé státní statky”. Nově ustavenému znojemskému Ředitelství národního podniku Československé státní lesy připadly počátkem roku 1949 od Ředitelství státních lesů v Jaroměřicích nad Rokytnou konfiskované lesy plavečského velkostatku. V roce 1950 tak spravovalo 9 polesí o rozloze 11 460 ha. K 1. lednu 1951 převzalo od Ředitelství lesního závodu v Jemnici také někdejší lesy uherčického velkostatku spolu s částí konfiskovaných lesů bítovského velkostatku a některými menšími lesními majetky (celkem kolem 1051 ha). V prosinci roku 1951 spravovalo v 8 polesích 10 427 ha. Těžbu dřeva započal provádět od roku 1952 národní podnik Středomoravský lesní průmysl, těžební závod v Moravském Krumlově.

Převody zemědělských nemovitostí a pachty zemědělských podniků

Převody zemědělských nemovitostí a pachty zemědělských podniků musely být podle vládního nařízeni z 9. října 1938, čís. 218-38 Sb schvalovány příslušným ONV. Pokud proti zamýšlenému právnímu jednání byly z hlediska veřejného zájmu vzneseny námitky, mohl ONV na základě § 5 souhlas odepřít a odmítnout schválení uzavřené kupní nebo pachtovní smlouvy. Z toho důvodu ministerstvo vnitra uložilo okresním národním výborům výnosem z 30. září 1946, č. j. B-2523/23 IV-46, aby při schvalování předložených smluv zamítaly majetkoprávní dispozice u pozemkového majetku, jenž byl propuštěn ze záboru podle § 11 záborového zákona č. 215/1919 Sb. nebo ponechán původnímu vlastníku podle § 20 přídělového zákona č. 81/1920 Sb. a neschvalovaly kupní nebo pachtovní smlouvy týkající se takovýchto nemovitostí.

Totéž platilo o pozemkovém majetku, přiděleném podle přídělového zákona nebo získaném odprodejem ze zabrané půdy podle § 7 záborového zákona, jestliže prodávající nebo pronajímající byl vlastníkem přidělené půdy ve výměře nad 30 ha půdy zemědělské nebo 50 ha půdy vůbec. Na základě tohoto nařízení pak ONV (ve snaze nedovolit schválení převodu nebo propachtování nemovitostí) požadovaly od prodávající nebo pronajímající strany písemné prohlášení, jež strany musely připojit hned k žádosti o schválení:

Prohlašuji na svoji čest a svědomí, že pozemkový majetek, jenž je předmětem právního jednání, o jehož schválení podle vlád. nař. č. 2187 1938 Sb. žádám, nepochází z majetku: a) propuštěného ze záboru dle § 11 žák. záb. č. 215/1919 Sb., b) propuštěného a ponechaného ze záboru podle § 20 přídělového zákona č. 81/1920 Sb., c) přiděleného dle přídělového zákona č. 81/1920 Sb. a že nejsem vlastníkem přidělené půdy o výměře nad 30 ha půdy zemědělské nebo 50 ha půdy vůbec, d) získaného odprodejem dle § 7 zaboř, zákona ř. 215'1919 Sb. o výměře nad 30 ha půdy zemědělské nebo 50 ha půdy vůbec.

Odkazy

Externí odkazy

• Bývalé Okresní hospodářské družstvo v Moravských Budějovicích