Dějiny Korolup/Trhy – týdenní, výroční a dobytčí

Pro korolupské sedláky a řemeslníky platilo tržní městečko Vratěnín za nejbližší a nejstarší tržní odbytiště. V okolí postupně přibývalo nejen výročních, ale také týdenních a dobytčích trhů, jejichž konání nově upravil císařský patent Marie Terezie z roku 1764. Na Moravě pak došlo v roce 1774 k rozdělení tržních míst do čtyř tříd. Dalším významným počinem se pro výročný trhy stal za vlády Josefa II. dvorský dekret z 24. června 1784, který na výročních trzích umožnil vzájemné obchodování mezi německými, českými a haličskými provinciemi. Což mělo význam zejména v pohraničních oblastech, kdy zemská hranice přestala pro výroční trhy existovat. Moravští a dolnorakouští prodejci tak mohli obchodovat na obou stranách hranice.

Obálka kalendáře z roku 1847 (Bauernkalender)

Rakouský zákoník pro výrobní a obchodní živnosti v německých, českých, haličských, italských a maďarských provinciích z roku 1830 rozděloval trhy do kategorií, předepisoval způsob prodeje, upravoval tržní poplatky a řád na tržištích. Skutečnou svobodu podnikání přinesl až císařský patent Františka Josefa I. z 20. prosince 1859, který se ale nevztahoval na zemědělskou, lesnickou a vedlejší domácí výrobu (i některé další oblasti). Tržního prodeje se týkaly § 62 - § 71 (Marktverkehr).

V 19. století se staly u sedláků oblíbeným literárním artiklem kalendáře (Bauernkalender), které podomní prodejci (knihohandlíři kolportéři) nabízeli nejen po vsích ale také na tržištích. Kalendáře sestávaly ze tří částí. Kalendářová část obsahovala dny v měsíci, církevní svátky a jména svatých. Literární část seznamovala sedláky s významnými událostmi uplynulého roku, pranostikami, radami pro domácnost a hospodářství. Třetí částí tvořil seznam trhů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, který byl řazen abecedně podle místa konání trhů, u každého města byly vypsány termíny a označení typu trhu. Sedláci zde nalezli také přehled kolkovních a poštovních sazeb, evropských měn a úroků, v době zavádění metrické soustavy převodní tabulky vah a měr.

Seznamy trhů byly součástí i tištěných úředních příruček (Provinzial-Handbuch für Mähren und Schlesien) a připomínal je i lokální tisk, například "Jahrmärkte in Mähren und Schlesien: Am 15. Juli: Briesau, Busau, Freudenthal, Knihnitz, Olmütz, Teschen, Wischau. Am 16. Juli: Fratting, Hradisch, Jaromeritz, Mönitz, Nedweditz, Nikolsburg, Tischtin, Neu Wessely. Am 17. Juli: Altbrünn. Am l8. Juli: Zlin. In Nieder-Oesterreich: Am 18. Kirchberg."

Mimo skupiny obchodníků, továrníků a řemeslníků, kteří prodávali své zboží na trzích, v obchodech a stáncích, ale také zemědělců a venkovských řemeslníků přinášejících své produkty na trhy, existovala skupina tzv. potulných kramářů, kteří nosili k prodeji vlastní nebo cizí výrobky z místa na místo (potulní kramáři, překupníci a sběratelé, zvěrokleštiči, dráteníci, brusiči, potulní loutkoherci, hudebníci a další). Zboží nabízeli od jara do podzimu na ulicích, v hospodách nebo po domech ve dnech od pondělí do soboty.

Podomní prodej, tzv. hauzírování, nebyl v živnostenském zákoně z roku 1859 obsažen, jelikož ho upravoval císařský patent z roku 1852 (Hausierhandel). Korolupy navštěvoval ještě na začátku 20. století jednou za čtrnáct dní kramář, který nabízel knoflíky, nitě, šroubky, kšandy ke kalhotám, gumy, přezky nebo také kudličky. Brusič nožů a nůžek se před každým domem ohlašoval zvoněním na zvonec a jednou za měsíc přicházel do vsi dráteník. Místní Žid Willi skupoval po vsích králičí kůže.

Ke konci 19. století byl obchod či nákup zboží na jihozápadní Moravě, potažmo ve Vranovském okrese (kam až do roku 1890 Korolupy spadaly), závislý na místních dopravních možnostech. Okresem vedla Severozápadní dráha se zastávkou Šumvald-Vranov, která umožnila nejen přepravu osob, ale také zboží. O silnice pečoval okresní silniční výbor ve Vranově.

Z Vranova do Znojma vedla silnice směrem na Liliendorf (Lesná), Vracovice, Milíčovice, Citonice a dále ke Znojmu. V Liliendorfu (Lesná) se dalo odbočit na silnici do Šumvaldu, Štítar, Šreflové a dále k Jemnici. Na Jemnici se z Vranova cestovalo přes Šafov, Křtálky (Stálky), Frejštejn, Uherčice a dále na Lubnici. Ze silnice vranovsko-znojemské se v Milíčovicích odbočovalo do Břečkova, Čížova a do Hardeka v Rakousích a v Břečkově do Lukova a Podmolí na Znojemsku.

Z Bítova, který byl s Vranovem spojen silnicí a od roku 1892 novým železným obloukovým mostem přes Dyji, vedla silnice do Vel. Dešova. Do Dolních Rakous se zemská hranice přecházela ze silnice, která vedla od Vranova přes Stálky, Uherčice a Vratěnín do Drozdovic (Drosendorf), další silnice vedla ze Šafova do Lanavy (Langau), ze Šafova do Pleissingu (Plešnice). Z Vratěnína pak pokračovala silnice od Vranova a Frejštejna dál na Písečné a Slavonice.

Druhy trhů

Týdenní trhy a trhy o poutích

Týdenní trhy sloužily zpočátku k prodeji a nákupu potravin. Konaly se jeden nebo více dní v týdnu a fungovaly jen jako odbytiště místních prodejců. Trhy o poutích (Kirchtag-Märkte) využívali i obchodníci a řemeslníci z blízkého okolí, sousedních okresů, ale také ze sousedních provincií.

Výroční trhy

Výroční trhy (Jahrmärkte) v německých, českých a haličských provinciích garantovaly obchodníkům a řemeslníků absolutní volnost prodeje. Právo volného prodeje se vztahovalo také na podomní prodejce, pokud své zboží nabízeli na tržišti ve stánku či boudě. Kupci a obchodníci mohli nabízet také zboží, které nepatřilo do oblasti jejich živnostenského oprávnění. Takový prodej se musel odehrávat přímo na zaplaceném tržním místě a ne ve vlastní prodejně. Pouze podomní prodejci knih se museli před zakoupením tržního místa prokazovat živ. listem (v Čechách také vetešníci). Volný přístup na výroční trhy měli také Židé v Dolním Rakousku, Čechách, Moravě, Slezsku a Haliči (v Čechách neměli přístup na výroční trhy v hornických městech).

Koňské a dobytčí trhy

Samotný název koňských a dobytčích trhů poukazuje na jejich význam. Trhy byly často spojeny s týdenními trhy nebo se konaly jen v určité dny. Zavedení těchto trhů mělo sloužit hlavně zemědělcům k rozšíření chovu koní. Všechna omezení týkající se nákupu a prodeje ze strany soudů byla zrušena a trhy podléhaly hlavně hygienické kontrole. Z hygienických důvodů se dobytčí trhy ve Slavonicích odehrávaly od roku 1901 mimo město.

Vlněné trhy

Vlněné trhy byly v Čechách zavedeny v roce 1756 hlavně kvůli soukeníkům (Tuch-Fabrikanten), aby tak mohli potřebnou vlnu nakupovat z první ruky a předešlo se židovskému překupnictví. Podle Vratislavského (Breslau) vzoru se konaly 2 až 3 dny a každý výrobce vlny mohl své zboží nabízet jak na tržišti tak i doma. V roce 1772 byla města Hradec Králové, Mladá Boleslav, Litoměřice, Plzeň, Strakonice a Budějovice (České Budějovice) vyhlášena kvůli textilním manufakturám ve svém okolí za hlavní vlněná tržiště. V roce 1805 povolil císař Franz I. dva vlněné trhy městu Slavonicím (manufaktura na výrobu hedvábných stuh, manufaktura na výrobu punčoch, manufaktura na pletené zboží, manufaktura tkané zboží a manufaktura na vlněné šátky).

Udělování a obnovování tržních práv

Žádost o nové tržní právo

Žádosti o nová tržní práva se podávaly u příslušného krajského úřadu, který posoudil nejen nezbytnost či užitečnost takové žádosti, ale v případě týdenních trhů také kontaktoval okolní přilehlá tržní města, zda proti zavedení nového trhu nic nenamítají. Rozložení trhů mělo být rovnoměrné a neměly si vzájemně překážet. V případě, že bylo dané území týdenními a obilnými trhy dostatečně vybavené nebo by nový trh poškozoval sousední tržní města, úřad nový trh nepovolil. Oproti tomu při udělování práva výročního trhu nehrála blízkost jiného tržního města žádnou roli. Stačilo, že mezi termínem výročního trhu sousedního města a termínem nového trhu ležely dva nebo tři týdny. Tržní práva se udělovala zásadně městům a tržním městečkům. Pokud chtěla obdržet tržní právo obec, musela být nejprve povýšena na tržní město. Všeobecně ale úřady vznik nových trhů a tržišť podporovaly, zvláště v pohraničních oblastech, kde se nabízela skrze zahraniční kupující větší návštěvnost nebo v takových případech, kde by se zlepšila potravinová obslužnost měst a tržních městeček. Listinu s tržními privilegii podepisoval zemský panovník, který ji přeposlal zemskému úřadu. Úkolem zemského úřadu bylo zajistit tržnímu místu nerušené provozování jeho výsad a oznámení nově zapůjčeného tržního práva po celé zemi.

Úřední sazby

Sazby za udělení nových tržních privilegií se dělily do tří kategorií a řídily se zámožností měst a městysů. Nejmenší městečka platila 25 guldenů, středně velká města 50 guldenů a velká města 100 guldenů. V případě udílení nového tržního práva či potvrzování starého tržního práva se platil jeden poplatek, při udělování vícero tržních privilegií se musela zaplatit daná sazba pro každý trh zvlášť.

Obnovování tržních práv

Při každém novém nástupci trůnu musela být tržní privilegia u zemské správy obnovována. Na základě dvorského dekretu z 26. září 1791 mohla tržní města žádat o obnovení stávajících tržních privilegií u krajského úřadu. Ten doručené tržní listiny překontroloval, opatřil posudkem a zaslal zemskému úřadu, který je pak shromažďoval a po nástupu panovníka hromadně zasílal ve čtvrtletních intervalech k potvrzení.

Dodržování tržních privilegií

Tržní privilegia se musela přesně dodržovat a neexistovalo, aby si je tržní města svévolně obměňovala, překládala trhy na jiné dny, prodlužovala tržní dobu, navyšovala počet v roce povolených trhů nebo dokonce měnila druh trhů (například výměna koňského trhu za výroční). Z tohoto důvodu vedly krajské úřady písemné seznamy všech trhů s dnem konání, které následně vycházely v tištěných provinčních kalendářích.

Přeložení tržního termínu

Přeložení trhů na jiný den povolovala zemská správa v Čechách a na Moravě pouze z důvodů jako byly na stejný den připadající židovské svátky, hrozící nebezpečí ze strany nepřítele, nebezpečí požáru nebo shoda termínu s okolními výročními trhy. V takovém případě zažádalo tržní město skrze krajský úřad u zemské správy o změnu termínu. Na Moravě se tržním městům a židovským obcím doporučovalo zažádat o změnu termínu minimálně tři měsíce před nově požadovaným termínem, aby tak mohly být se změnou včas obeznámeny i okolní tržní města, popřípadě zemská správa v přilehlých provinciích. Přeložení trhu z povětrnostních důvodů se připouštělo jen v případě, že trh nešlo v takovém počasí uskutečnit vůbec, jinak se na počasí nebral zřetel. Pokud výroční trhy a týdenní trhy připadly na neděli nebo svátek, musely být přeloženy na nejbližší pracovní dny následujícího týdne (dvorní dekret z 29. května 1807). V případě, že se nejednalo o jednorázové přeložení termínu, ale o zcela nově zavedený termín na další roky, bylo potřeba souhlasu okolních tržních měst a žádost putovala ke dvoru.

Délka trvání výročních trhů

Dobu trvání trhů určovala zpravidla přiznaná privilegia. Na Moravě vstoupila roku 1774 v platnost úprava tržních míst do 4. tříd (Jahrmarkts-Freyungs-Regulativ). Tržní místa 1. třídy (Brno a Olomouc) mohla výroční trhy provozovat po dobu 14 dní, města druhé třídy (např. Znojmo) po dobu 8 dní, v okresních a menších městech 3. třídy po dobu 4 dní a nakonec malá tržní městečka 4. třídy po dobu 2 dní. Za účelem zřetelného oznámení začátku a konce trhu používala města zvonění, troubení nebo jiná zvuková znamení (ve Vranově byl zvon umístěn na radnici). Nad dodržováním počtu tržních dní ostře bděla vrchnost, městská správa, ale také samotní obchodníci. Pokud se trhy konaly po dobu vícero dní, dbaly úřady zejména na to, aby případné neděle a svátky během trhů nebyly do tohoto období započítávány. Svátky musely být nahrazeny stejným počtem všedních dní. Pokud byli po ukončení trhu přistiženi podomní prodejci či brusiči při obchodu, postihla je konfiskace zboží.

Trhy 2. třídy (výroční trhy 8 dní)

Adolf van der Venne: Unterwegs zum Jahrmarkt/ Na cestě k výročnímu trhu (1880)

Podomní prodejce 1880, Gröden (Dolomity)

Židovský podomní prodejce ve Vídni (1905 - 1914)

Podomní prodavač knih, 19. století

Znojmo (Znaim)

Výroční trhy:

1. v úterý po sv. Dorotě
2. v úterý po 3. postní neděli (Oculi)
3. v úterý po sv. Jiří
4. ve čtvrtek po sv. Janu Křtiteli
5. ve čtvrtek po Narození Pany Marie
6. ve čtvrtek po sv. Šimonu a Judovi
7. ve čtvrtek po svátku Neposkvrněného početí Panny Marie

Dobytčí trhy se konaly den před výročním trhem, pak v pondělí před sv. Urbanem, v pondělí před sv. Rochem a v pondělí před sv. Leopoldem. Každý výroční trh trval tři dny. Pokud padl na den výročního trhu svátek, odbýval se ve čtvrtek a dobytčí trh ve středu v tom samém týdnu. Týdenní trhy se konaly každou sobotu.

Trhy 3. třídy (výroční trhy 4 dny)

Slavonice (Zlabings)

Výroční trhy se konaly:

1. v pondělí po svátku Tří králů
2. v pondělí po 5. postní (Smrtné) neděli (hl. Judica)
3. v pondělí po svatém Janu Křtiteli
4. v pondělí po svatém Matoušovi
5. v pondělí po svaté Alžbětě

Roku 1805 povolil císař Franz I. městu dva vlněné trhy, které se konaly v pondělí:

1. před svatým Petrem a Pavlem (29. června) a
2. po svatém Václavu

Velké týdenní trhy:

1. na Zelený čtvrtek
2. v pondělí před Letnicemi
3. na sv. Tomáše apoštola

Dobytčí trhy, které městu propůjčil roku 1784 císař Joseph II., se konaly:

1. v sobotu před každým výročním trhem
2. a celoročně každé pondělí (pokud na pondělí připadl svátek, tak další pracovní den) před začátkem prvního postního týdne až do svatého Martina každé pondělí od 14 do 14 dnů. Týdenní trhy se konaly každé pondělí.

Jemnice

Koňský a dobytčí trh se konal ve všední den před výročním trhem (do roku 1845 i každé první úterý v měsíci), týdenní trh každé úterý (do roku 1845 i každou sobotu) a výroční trhy:

1. na sv. Apolenu
2. v pondělí po Jubiláte
3. v pondělí po Božím Těle
4. na sv. Jakuba
5. na sv. Michaela
6. v pondělí po sv. Ondřeji

Trhy 4. třídy (výroční trhy 2 dny)

Vranov (Frain)

Dobytčí trhy se konaly před výročními trhy, které se odehrávaly:

1. poslední úterý v únoru (na Popeleční středu)
2. první úterý v květnu (na sv. Floriána)
3. první úterý v srpnu (na sv. Annu)
4. poslední úterý v září (pondělí na sv. Pavla 25. ledna/Bekehrung des hl. Apostels Paulus, na sv. Václava)
5. v úterý po Všech svatých (na sv. Všech svatých, 1. listopadu)

Právo jednoho týdenního trhu na každou středu a tří trhů výročních městečku udělil 14. září 1642 Ferdinand III. Habsburský. Listinu znovu potvrdili 24. března 1716 císař Karel VI. a 27. února 1747 Marie Terezie. Ještě v roce 1845 se konaly koňské trhy v sobotu před 25. lednem (Bekehrung des hl. Apostels Paulus) a dobytčí v sobotu po sv. Filipovi a Jakubovi (3. května), v sobotu po sv. Anně (26. července), v sobotu po sv. Michaelu (29. září) a v pracovní den před svátkem Všech svatých. V roce 1877 se konal dobytčí trh na masopustní pondělí a pak před každým výročním trhem. Připadl-li výroční trh na svátek, konal se dobytčí trh před ním a výroční trh po něm. Připadl-li dobytčí trh na svátek, konal se výroční i dobytčí trh ve všední den po svátku.

Vratěnín (Fratting)

Koňský a dobytčí trh se konal před každým výročním trhem. Výroční trhy se konaly:

1. na svátek svatého Fabiána a Šebestiána
2. v úterý po Květné neděli (dříve také v úterý v Pašijovém týdnu, v úterý po Zvěstování Panny Marie)
3. v úterý po svaté Markétě
4. v úterý po svatém Jiljí
5. v úterý po svaté Kateřině

Padlo-li Zvěstování Panny Marie na úterý, konal se dobytčí trh den předem a výroční trh den po té. Připadl-li svátek sv. Markéty, sv. Jiljí a sv. Kateřiny na úterý, konal se výroční trh ten samý den a dobytčí trh den předem. Právo výročního trhu si Vratěnín užíval od roku 1325, kdy ho český král Jan Lucemburský povýšil na městečko.

Šafov (Schaffa)

V Šafově se konaly dobytčí trhy každý první pátek v měsíci a týdenní trhy každý pátek. Pokud padly výroční trhy na neděli nebo svátek, odbývaly se následující všední den, jinak se konaly:

1. v úterý po svátku Cyrila a Metoděje (9. březen, později po přeložení svátku po sv. Františce)
2. na svátek svatého Víta (15. června)
3. na svátek svatého Bartoloměje (24. srpna)
4. na svátek svatého Havla (16. října)

Roku 1540 obnovil císař Ferdinand I. Habsburský Šafovu městská práva a povolil výroční trh na sv. Bartoloměje. Později práva potvrdili Ferdinand II., Karel VI., Marie Terezie, Josef II., František II. a naposledy Ferdinand I. v roce 1839. Každý z nich městečku přidal další výhody a výsady.

Štítary (Schiltern)

Ve Štítarech se konaly koňské a dobytčí trhy před každým výročním trhem a výroční trhy se odehrávaly v úterý:

1. před poslední masopustní nedělí
2. po svátku Nanebevstoupení Páně
3. po svátku Nanebevzetí Panny Marie
4. před svátkem Neposkvrněného početí Panny Marie

Štítary povýšil na tržní městečko roku 1346 Karel IV., král český a markrabě moravský, a udělil k tomu právo týdenní trhu na každou středu. V roce 1539 udělil městečku císař Ferdinand I. také právo výročního trhu.

Dolnorakouské trhy

Drosendorf

Koňské a dobytčí trhy se konaly den před výročními trhy. Výroční trhy se odehrávaly:

1. v úterý po 5. postní (Smrtné) neděli
2. ve čtvrtek po svátku Těla a Krve Páně
3. ve čtvrtek po sv. Matyášovi
4. ve čtvrtek po sv. Tomášovi

Waidhofen na der Thaya

Každou sobotu dobytčí a týdenní trhy. Výroční trhy:

1. 25. ledna
2. na sv. Filipa a Jakuba
3. na svátek Archanděla Michaela (Michaeli - Jahrmarkt, 29. září)

Tržní řád

Provoz na výročních tržištích se řídil místními policejními nařízeními k udržení veřejného pořádku. Velká tržiště mívala speciální tržní řád (Jahrmarktsordnung). Tržní řády zamezovaly podvodům, zajišťovaly na tržištích volný a svobodný prodej, udržovaly veřejný pořádek a bezpečnost. Dvorní dekret z 27. prosince 1786 se týkal svobodného a pro všechny stejného práva prodeje a nákupu surovin, polotovarů a hotových výrobků. Nikdo nesměl po celou dobu trhu bránit obchodníkům a řemeslníkům vyložení jejich zboží nebo jinak omezovat dobu jejich prodeje či upřednostňovat domácí před cizinci. Dekret učinil přítrž také podfukům na českých a moravských tržištích, kde se prodejci snažili pozdním odpoledním vyložení zboží a krátkou dobou k nákupu tlačit na kupující, kteří pak z nedostatku času často sáhli po nekvalitním zboží. Podle nového dekretu museli všichni prodávající vyložit své zboží nejpozději do jedné hodiny odpoledne, pokud tak neučinili, byl jim prodej zakázán. Upřednostněni byli novým dekretem prodejci, kteří vykládali své zboží hned na začátku, za což měli nárok na lepší prodejní místa. Města a městečka ručila během konání trhů za veřejný pořádek, za protipožární bezpečnost a dozírala na to, aby se na trhu nepohybovali žádní tuláci, povaleči, pobudové, potulní zpěváci a obchodníci (Bilderpeitscher, Sänger, Pfennigkrämern). Zakázány byly také všechny hazardní hry (1830). Pokud potřeboval obchodník v tržní boudě přenocovat, musel se napřed nahlásit policejnímu úřadu. Během nocování v ní nesměl svítit nebo topit.

Způsob prodeje

Prodejci mohli zboží nabízet ve vlastních nebo pronajatých obchodech, v podloubích nebo v boudách či stáncích. Pro získání tržního místa se ohlašovali u místní správy, která jim prodejní místo přidělovala. Zrovna tak bylo na tržišti povoleno rozložit zboží na vozech, kárách, stolech, v koších nebo na zemi. Podomní prodej byl však zakázán. Pokud kupující obchodníka výslovně požádal, mohl mu zanést zboží do domu. Podomní prodejci směli na tržišti prodávat jen v případě, že si na tržišti zakoupili tržní místo.

Tržní poplatky

Obce s tržním právem vybíraly za prodejní místo tzv. tržné (Standgeld), které pak využívaly většinou k údržbě silnic. Výška tržného byla buď stanovena už v tržním privilegiu nebo vycházela z místních poměrů. Vzhledem k tomu, že obchodníci a řemeslníci byli obíráni i o další poplatky a města si často samovolně navyšovala i samotné tržné, došlo dvorním dekretem z 29. listopadu 1784 k nápravě. Města mohla vybírat jen takové tržné, které stanovovalo jejich privilegium či jeho úřední úprava. Tržné bylo nadále odstupňováno podle způsobu prodeje (stánky, otevřená prodejní místa, stoly, povozy, trakaře či jen zem). Všechny poplatky musely být nadále obcí vyúčtovány a zaneseny do městské kasy. Krajské úřady prováděly kontroly, vedly seznamy tržišť a jejich tržních práv, která musela být vyvěšena na tržištích nebo radnicích.

Změny po císařském patentu (1860)

Liberální živnostenské a obchodní zákony, které vstoupily v platnost od 1. května 1860, se promítly i v tržním obchodování. Na tržištích se mohlo obchodovat s jakýmkoliv zbožím, které druh trhu připouštěl. Zboží, které bylo vázáno na koncesní oprávnění, mohli nabízet pouze jejich držitelé. Pod volnými živnostmi byli vedeni trhovci, kteří si z obchodování na tržišti vytvořili živnost (Warenhändler, Markthahrer). Cizinci disponovali stejnými právy jako domácí. Na výročních trzích a poutích se mohlo obchodovat s jakýmkoliv zbožím, pokud to přímo účel trhu nevylučoval jako třeba v případě vlny, obilí, dobytka či hraček atd.

Obchodními artikly týdenního trhu se staly potraviny a syrové přírodní produkty, hospodářské a polní nářadí, pro dotyčnou tržní oblast obvyklé vedlejší zemědělské produkty a výrobky pro běžnou denní potřebu (§ 66). Jiné zboží mohli na týdenním trhu nabízet pouze místní živnostníci. V případě, že by zboží místních živnostníků neodpovídalo poptávce obyvatelstva, mohl zemský úřad povolit i zboží nabízené přespolními živnostníky. Všichni kupující si byli rovni a upřednostnění místního obyvatelstva v prvních hodinách bylo možné jen na týdenních trzích u prodeje potravin a pokud se takový postup slučoval s místními zvyklostmi a potřebami.

Městům byl povolen výběr takových poplatků, které přímo souvisely s prodejem na tržišti (za místo, stánek nebo boudu, popřípadě jiné vybavení). Každé město disponovalo tržním řádem, který obsahoval nejen tržní poplatky, ale také regulaci na tržišti nabízených nápojů a jídla. Tržní řád schvaloval zemský policejní úřad.