Dějiny Korolup/Zemědělská služba Hitlerovy mládeže

Celoroční služba v zemědělství (ganzjähriger Landdienst der Hitler-Jugend / Zemědělská služba Hitlerovy mládeže) bylo národně-socialistické pracovní nasazení v Třetí říši (Reichsarbeitsdienst, zkratka RAD) pro chlapce (od 14 do 18 let) a dívky (od 14 do 21 let), zpravidla shromážděných v táborech. Přes den pracovali u místních sedláků a po práci se vraceli do tábora. Na starost je měla skupinová vedoucí (Gruppenführer/in) nebo vedoucí tábora (Lagerführer/in). Dalším NS-pracovním opatřením se stala sklizňová pomoc (Erntelanddienst) po dobu 6 týdnů. Obdobně určená pro chlapce (od 15 do 18 let) a dívky (od 16 do 21 let). Třetí kategorii pracovní služby tvořil povinný školní rok, který od roku 1938 zavazoval všechny 13 až 25leté pracovat po dobu jednoho roku v zemědělství nebo v domácnosti s více dětmi.

Již v polovině července 1939 dorazilo do lubnické školy 120 vysokoškoláků a vysokoškolaček, aby v pohraničních obcích pomáhali při žních.. Od roku 1940 se zřizovaly tzv. RAD-tábory také v obcích jihozápadní Moravy, například ve Stálkách (budova bývalé finanční stráže), ve Vratěníně (budova bývalé celnice) nebo v Korolupech, jež ve svých vzpomínkách na zemědělskou službu v roce 1940 zachytila Rosa Schön (česky Skutečný život začíná). Zatímco v září 1939 existovalo v Dolním Podunají pouze 800 táborů, do konce roku jich mělo vzniknout více než 1800 a od 1. dubna 1940 mělo více jak 2 000 dívčích táborů pojmout 110 000 BDM-dívek. Přičemž se počítalo s tím, že na podzim roku 1940 dosáhne počet nasazených dívek (Arbeitsmaiden) v zemědělství čísla 130 000.

Skutečný život začíná

Po ukončení povinné školní docházky se s námi ve škole rozloučili slovy: „A nyní vám začíná skutečný život.” Z té představy se mi udělalo trochu mdlo. Řekla jsem si, že než uhodí hodina „H”, mohla bych si někde přivydělat. Na jaře jsem nastoupila u sedláka ve vinohradu a potom jsem jednotila řepu. Lezla jsem po kolenou po poli, jednou rukou přidržela tu nejsilnější rostlinu a ty ostatní kolem vyplela. Když už mě z toho věčného lezení rozbolelo celé tělo, šoupala jsem se podél řepných řádků v sedě. O prázdninách jsem nastoupila u mlátičky a rozvazovala povřísla u snopů. Mlátička (a já) putovala od jednoho sedláka k druhému. Snopy se vidlemi nandavaly na stůl mlátičky a na druhém konci, který stál většinou za stodolou, vypadávala sláma na hromadu. Občas mě někdo vystřídal, jelikož u hřebů se hrozně prášilo.

Prázdniny uběhly jako voda a na mě čekalo ohlášení na pracovním úřadě. Tenkrát musela děvčata odpracovat jeden rok povinné služby u sedláka nebo v rodině s mnoha dětmi. K dětem se mi zrovna moc nechtělo, takže jsem si vybrala tábor, jež býval po dvaceti dívkách. Doufala jsem, že mezi tolika děvčaty mé první stesky po domově přece jen lépe vydržím. Pocházela jsem z Weinviertelu a místem mého pracovního nasazení se stala jižní Morava. Do té doby jsem nebyla sama snad ani ve Vídni, takže to pro mně znamenalo cestu do daleka. „Severní dráhou pojedeš do Vídně a odtud do Drosendorfu.” To byla jediná rada, kterou jsem tehdy obdržela. Trochu jsem se poptala a nakonec se mi skutečně podařilo s kufrem v ruce na nádraží v Drosendorfu vystoupit. Průvodčího jsem se pak zeptala na cestu do Korolup. „Bohužel vlak dál nejede a autobus tam jezdí jen občas”, načež mě vyprovodil až k silu, kde už čekal sedlák s koňským povozem, který právě odvedl předepsané dávky úrody. Naskočila jsem k němu na «Dunnawogn» a po celou dobu jízdy přemýšlela, proč se žebřiňáku asi tak říká. Jediné, co mě napadlo, že to asi má co dělat s tím železným šroubem, co drží obruč na kole. Jinak jsem si to «dunění» neuměla vysvětlit. Asi po jedenácti kilometrech mě vysadil u polní cesty a rozloučil se se mnou slovy: „Odsud to nemáš daleko”. Po chvíli jsem na cestě potkala mladého sedláka s vrchovatě naloženou fůrou hnoje a než jsem se rozhoupala k pozdravu, kynul mi s úsměvem na pozdrav. Což na mě udělalo velmi dobrý dojem a pomyslela jsem si, že lidé zde budou asi dobře vychovaní. V každém případě to bylo milé přivítání.

V lágru jsem odevzdala všechny papíry a vyfasovala oblečení: jeden letní kroj, jeden na zimu, jeden pár vysokých bot a jeden pár dřeváků (k těm jsem dostala od selky nádavkem podomácku pletené ponožky), jedna tepláková souprava, jeden cvičební úbor, jedny kalhoty, beranice, palčáky a světlemodrý šátek, naše poznávací znamení. Jakmile jsme pak uviděly na poli někde v dálce modrý flíček, mávaly jsme si navzájem. Celou výstroj završila šedivá bunda s bílým pruhem a s nápisem "Zemědělská služba HJ - Hitlerjugend" na levém rukávu. Tábor se nacházel před požární zbrojnicí v centru vesnice. Vcházelo se rovnou do umývárny vybavené po obou stranách pěti toaletními stolky. Na každém z nich byly připraveny dva lavory a nad nimi zrcadla (nejdůležitější holčičí věc). Za umývárnou se nacházela služebna vedoucí tábora, kterou oddělovala pouze dřevěná příčka a která nesahala až ke stropu, takže si člověk musel dávat pozor na pusu. Služebna byla zařízena jednoduše, stůl, židle, postel a toaletní stolek. Naše táborová vedoucí mi docela sedla, měla asi 25 let a byla milá.

Z umývárny se vcházelo přímo do naší ložnice, která už byla oddělena skutečnou zdí. Za ložnicí jsme měly denní a školicí místnost. V té jsme si mohly sušit vyprané spodní prádlo. Během mužských kontrol muselo prádlo zmizet. Spodní prádlo jsme si totiž přepíraly samy, ostatní se dávalo k sedlákovi a ložní prádlo se vozilo do čistírny do Znojma. V ložnici stálo vedle sebe po pravé a levé straně pět skříní (jedna skříň pro dvě osoby). Uprostřed místnosti trůnily tří na sebe navazující stoly, doplněné z obou stran lavicemi. Po obou delších stranách místnosti se vedle sebe řadilo pět paland. Před každou palandou stály dvě stoličky. Na těch spočívalo naše pečlivě a podle předpisu do komínku složené oblečení, které naše vedoucí pravidelně kontrolovala. S oblibou vytahovala z hromádek noční košile a prohlížela, jestli v ní není zapomenuté spodní prádlo. První dny se nade mnou slitovala a směla jsem (do té doby, než mi maminka pošle něco řádného na spaní) usínat bez předpisové noční košile. Z domova jsem něco takového neznala, byla jsem zvyklá spávat jen tak ve spodní košilce a kalhotkách. Bylo nás pět, tři holky a dva kluci a na noc jsme se dělili o tři postele, které stály v takovém vyklenutém kamrlíku bez oken. Světlo, které jsme ke spaní nepotřebovali, do něj proudilo dveřmi z pokoje. Nevím, kde tenkrát maminka sehnala látku na noční košili, možná něco směnila. Spodní díl košile mi ušila z bleděmodré látky a hoření půlku z růžové s kytičkami. Druhou noční košili jsem dostala od kamarádky.

Táborový den začínal brzy ráno budíčkem k ranní rozcvičce. V zimě jsme běhaly po vsi v teplácích, ale zato v létě v tílku a trenýrkách, to bylo něco pro místní kluky, když mohli okukovat naše nahatá stehna. Po rozcvičce následovalo mytí, oblékání a příprava k nástupu a vztyčení vlajky. Kolem vlajkového stožáru jsme se rozestoupily do kruhu, zazpívaly písničku a když šla vlajka nahoru, předpažily jsme a zvolaly Heil Hitler! Nato jsme rozešly ke svým sedlákům. Čtvrtkové odpoledne bylo vyhrazené sportu a nedělní odpoledne osobnímu volnu. Na čtrnáctidenní vánoční dovolenou jsme se rozjížděly domů. Tentokrát jsem necestovala vlakem z Drosendorfu, ale autobusem ze sousední vesnice (Uherčice) do 40 km vzdáleného Znojma, ze Znojma do Břeclavi (Lundenburg) jsem pokračovala vlakem, kde jsem přestoupila na Severní dráhu do Weinviertlu, mého domova.

Na statku mě během vzájemného představování sice trochu zaskočilo, že starý sedlák ležel v posteli, ale selka byla milá žena menší postavy. Její dvě dcery mohly mít tak 27 a 29 let. V mladém sedlákovi jsem okamžitě poznala toho mladíka s fůrou hnoje, takže jsem hned vyzvídala, co ho vedlo k tomu, že mě na té polní cestě tak mile pozdravil. „Věděl jsem, že příští děvče půjde k nám, tak jsem ti to chtěl trochu ulehčit, Glane (Kleine, malá)”, odpověděl. Malá, tak mě tu říkali pořád. Měla jsem z toho radost a bylo vidět, že mě přijali do rodiny. Život na statku pro mě znamenal něco úplně nového. Vyrůstala jsem jen s matkou a se sourozenci. Dneska by se řeklo v rodině samoživitelky. Moje práce na statku sestávala z nošení vody pro dobytek a dříví na zátop do kuchyně, které jsem skládala u kachlových kamen v kuchyní. Po ranním krmení a napojení dobytka se snídalo. Při snídani jsem se u stolu seznámila s dalším pomocníkem na statku, francouzským válečným zajatcem. Ten tu pracoval mnohem déle než já. Na stole stála přichystaná mísa s oloupanými bramborami a pro každého hrnek mléka. Hlasitě jsem si povzdechla. Samozřejmě se všichni starali, co se mi stalo. Musela jsem s pravdou ven a přiznala jsem se, že nemám ráda mléko. Od té doby jsem dostávala kafe. Kafe sice nejde s bramborami moc dohromady, ale chtít chleba jsem si už netroufla. Postupem času jsem si na to zvykla. Nakonec jsem si totiž zažádala ještě o roční prodloužení.

Po snídani se šlo na pole. Na podzim jsem v Korolupech poznala nový způsob sklízení řepy. U nás doma jsme ji vyrýpli rýčem, další ji opatrně odložil na stranu a třetí ji srpem odsekl chrást. Tady ji jeden člověk v předklonu usekl nejprve chrást, pak další vyryl a odložil na hromadu. Díky Bohu nebyly řepné lány v Korolupech tak velké jako u nás. Tady se cukrovka moc nepěstovala, ale zato čočka, to byla pro mě novina. V poledne před obědem následovalo zase krmení a napájení dobytka. Znovu jsem nanosila dřevo, jelikož tím, jak se hodně topilo a vařilo, pokaždé došlo. Nanosit vodu do dva metry dlouhého koryta od pumpy, která stála asi dvacet metrů od žlabu na opačném konci dvora, mi trvalo asi půl hodiny. K napájení se dobytek vypouštěl postupně, nejprve pili tři koně (jedna kobyla byla na chov a pro lehkou práci), pak přišly na řadu krávy, ty už znaly cestu samy. Telata se často tak rozdováděla, že je musel sedlák se zajatcem nahnat bičem zpátky do stáje. Jako poslední bylo připuštěno osm až devět ovcí s beranem. Na toho jsem si musela dávat obzvláště pozor. Jakmile sklonil hlavu, bylo jasné, že jsem jeho cílem. K domu jsem se pak vracela nejprve klidným krokem, postupně jsem zrychlovala a těsně před domem jsem se rozeběhla. Někdy jsem to nestihla a pořádně mě nabral.

Prasata a ovce krmila jedna dcera a druhá měla na starost krávy a dojení. Moc ráda bych si tenkrát vyzkoušela i práci v chlévě, ale všichni mi tvrdili, že to je dřina a že jsem na to moc mladá. Vyškemrala jsem si aspoň úklid poztrácené podestýlky od stáje až k hnojišti. Telátka jsem si oblíbila a chodila jsem si je hladit, v zimě bylo ve stájích teploučko. Po obědě se spěchalo zase na pole, odpolední krmení už probíhalo bez napojení a v osm hodin po večeři jsem se vracela do tábora. Den končil jednou písničkou u stahování vlajky a večerkou v deset hodin. Některá děvčata se odebrala hned k spánku, jiná psala dopisy nebo si je četla. Vyprávěly jsme si zážitky, dováděly, žertovaly a čas utíkal. Nastala zima a naše táborová kamínka byla příliš malá na to, aby vytopila tak velkou ložnici. Stěny místností pokryla jinovatka a tak nám nezbylo něž na sebe na noc navléknout, co se dalo - tepláky, rukavice, beranici. Tábor byl vybaven po vojensku, to znamenalo žádné péřové peřiny, ale obyčejné povlečené deky. Zima měla jedinou výhodu, odpadly kontroly nočního oblečení a vyskládaných komínků před spaním.

V zimních měsících jsem na statku vyštípávala klíčky z brambor, které byly až 30-40 cm vysoké. V takovém stavu se určitě sázet nedaly. Občas jsem si u toho čištění na stoličce zdřímla. Mladé selky česaly ovčí vlnu (říkaly tomu "gezaust"), kterou pak jejich matka spřádala na kolovrátku. Předení se mi líbilo. Na jaře jsem brambory vynosila ze sklepa a připravila pro sadbu. S překvapením jsem zjistila, že v Korolupech se brambory zase sázely jinak. U nás se už při sklizni oddělovaly malé brambory k setbě, tady se půlily nebo krájely na třetiny tak, aby na každém kousku zůstala tři očka. Těmi jsem si naplnila proutěný košík, do kterého jsem šťouchala tak, aby mi pokaždé do dlaně vypadla část brambor, které jsem pak každých deset až patnáct centimetrů spouštěla z dlaně do řádku. V naší oblasti se sázely tak, že se vybíraly z kbelíku a při každém kroku se jedna zasadila do prostředka brázdy. Dodnes nevím, který způsob byl úspornější.

K zimě patřila také práce v lese. Na dřevo jsme chodili až do lesa u Dyje, kde jsem připravovala otýpky. Otýpky se na statku používaly hlavně na podpal do kamen a na vytápění pece, jelikož dobře hořely a zbyl po nich jen jemný popel. Nejprve se dvě silnější větve asi 70 cm vysoké zatloukly proti sobě v půl metrové vzdálenosti do země, na zem se připravilo mezi zatlučené větve povříslo a naspod se položila pro zpevnění asi tak šest cm tlustá větev rozťatou stranou nahoru. Osekávala jsem drobné borové roští, které jsem vyrovnávala mezi oběma vztyčenými větvemi. Vyrovnané chrastí jsem nakonec povříslem svázala. Tak se u nás ve Weinviertlu vázaly obilné snopy, což mi šlo, jelikož to byla ženská práce. Za deštivého počasí se uklízelo ve stodolách a po dvoře. Mladý sedlák s válečným zajatcem opravoval nářadí a zemědělské stroje. Děvčata se pouštěla za takového počasí do velkého prádla. Vzala jsem si tedy na starost kurník, který byl tak prostorný, že jsem v něm mohla pohodlně stát. Za úklid jsem si vysloužila pochvalu: „Tak pěkně uklizený kurník jsme ještě nikdy neměli, Malá!”

Na statku měli vlastní pekárnu, ale místnost nebyla příliš velká, takže se muselo pokaždé otevřít okénko, aby se dalo s dřevěnou chlebovou lopatou dobře manipulovat a dostat tak chleba do pece. Většinu místnosti zabírala pec, ve které se do jednoho rohu vešel chleba pro zákazníky a do druhého housky Kaisersemmeln. Peklo se 14 bochníků chleba. U nás doma jsme pekli jen dva a ty jsem pak vezla na trakaři k pekaři. Chleba se po vytažení z pece omýval štětkou namočenou ve vodě a potom se vyrovnával do speciálního šteláře na zdi. Pečení chleba jsem si oblíbila.

Jednou mě naše kobyla při sklizni sena pěkně vypekla. Louka se nacházela asi tak kilometr od takzvané zelené protektorátní hranice. Sedlák, aby mohl občas pokuřovat, nabíral vidlemi seno do kupek a mně dovolil na kozlíku obsluhovat vlečné hrábě. Seděla jsem v klidu na zakulaceném železném sedátku, v rukou držela opratě a v pravidelném intervalu spouštěla a zvedala vlečné hrábě. Najednou to udělalo rup, opratě mi leknutím vypadly z ruky a kobyla s vlečkou se klusem pustila ke státní hranici. V tu chvíli jsem si uvědomila, že za hranicí leží nepřátelské území a dostala jsem hrozný strach. Začala jsem se pomalu soukat z kozlíku na oj, z oje na hřbet kobyly a po hřbetu kobyly jsem se doplazila až k uzdě. Po několika metrech se mi jí podařilo skutečně zastavit. Sedlák za mnou zděšeně utíkal a byl rád, že to tak dopadlo: „Víš, co se mohlo všechno stát? Byla jsi statečná!” Pochvala mě samozřejmě zahřála u srdce.

Jestli mi ale něco na statku vadilo, tak to byly peřinami nastlané manželské postele v kuchyni. To bylo pro mě skutečně unikum. U nás měli někteří sedláci také v kuchyni peřináč, ale to byla truhla, z které se večer peřiny vyndavaly a měla víko. Hlavně se tak dělo u rodin s mnoha dětmi nebo se jednalo o peřiny děvečky či mladého selského páru. Možná měli v kuchyni postele kvůli tomu, že měli na statku šest dětí, jednu vdanou dceru, dvě doma, dva syny na frontě a nejmladší byl uvolněný, aby se mohl starat o pole chalupníka odvedeného k wehrmachtu. Na uvolněnou práci nesměl mít k ruce žádného čeledína ani děvečku. Ale jinak jsem se u nich cítila jako doma. Pocházela jsem z rozvedené rodiny a takový rodinný život jsem neznala. Zapřísahala jsem se, že moje děti takové zkušenosti ušetřím, což se mi podařilo, jelikož moje manželství trvalo 52 let a s manželem jsme vychovali pět dětí.