Hornolužická srbština/Abeceda a výslovnost
Zatímco abecedu a obecně písemnou podobu jazyka je poměrně snadné standardizovat, výslovnost je rozmanitější a není snadné rozhodnout, která z v praxi používaných výslovností je nejreprezentativnější podobou současné hornolužické srbštiny. Zda ta vzdálenější němčině, ale třeba promlouvaná už jen v starší generaci, nebo více německá, která vítězí u mladší generace. Vzhledem k tomuto rozptylu lze očekávat, že rodilí mluvčí nováčkovi prominou, pokud pro začátek použije místo některých hlásek jejich českou „příbuznou“.
Současná abeceda a výslovnost editovat
Současná hornolužická srbština používá následujících 34 písmen: a, b, c, č, ć, d, dź, e, ě, f, g, h, ch, i, j, k, ł, l, m, n, ń, o, ó, p, r, ř, s, š, t, u, w, y, z, ž
Řada z nich představuje stejnou hlásku jako v češtině:
- písmeno a odpovídá českému a, tedy otevřené přední nezaokrouhlené samohlásce
- písmeno b má základní výslovnost stejnou jako české b, tedy znělá bilabiální ploziva. Stejně jako v češtině ovšem dochází v hornolužické srbštině k spodobě znělosti – české a hornolužické slovo dub mají tedy nejen stejný význam, ale i stejnou výslovnost [dup] ukončenou neznělou bilabiální plozivou. V některých kontextech (běłonka ['bʲɪu̯ɔɲka], Lubina ['lubʲina], bjezporočna ['bʲɛzpoʀɔčna]) před i, ě nebo j navíc dochází k palatalizaci.[1]
- písmeno c je stejně jako v češtině reprezentantem neznělé alveolární afrikáty. Lze se ovšem setkat s přejatými slovy, která si podržela zápis pomocí písmene c, ale čtou se po vzoru původního jazyka jako napsané s k, tedy v takovém případě c reprezentuje neznělou velární plozivu.
- písmeno č znamená stejně jako v češtině neznělou postalveolární afrikátu.
- písmeno d má stejný smysl jako v češtině – základním významem je znělá alveolární ploziva, ale skrze spodobu znělosti je někdy (na konci slova nebo před neznělou souhláskou) čteno jako neznělá alveolární ploziva.
- písmeno e reprezentuje nejčastěji polootevřenou přední nezaokrouhlenou samohlásku, tedy českou hlásku e, jak je vyslovována spíše na západě České republiky, zejména v Praze. Před měkkou souhláskou se ovšem objevuje výslovnost polozavřené přední nezaokrouhlené samohlásky, v češtině známé z některých východních nářečí – v hornolužické srbštině navíc palatalizované.
- písmeno f reprezentuje stejně jako v češtině neznělou labiodentální frikativu
- písmeno g reprezentuje stejně jako v češtině znělou velární plozivu
- spřežka ch se čte někdy stejně jako v češtině, totiž jako neznělá velární frikativa. Po i a e ovšem bývá po vzoru němčiny změkčeno palatalizací, respektive čteno jako neznělá palatální frikativa, tedy jako v německém ich. Na začátku slov a nebo po předložkách je navíc čteno jako přidechovaná neznělá velární ploziva (tedy kh).
- písmeno i se čte stejně jako v češtině, tedy jako zavřená přední nezaokrouhlená samohláska
- písmeno j se čte stejně jako v češtině, tedy jako palatální aproximanta
Jiná písmena čeština nezná, totiž:
- písmeno ć má v dnešním vyslovování obvykle stejný význam jako č, znamená tedy neznělou postalveolární afrikátu. Z etymologického hlediska ovšem odpovídá českému ť a proto bývalo dříve v abecedě řazené za t. Zejména u starší generace je ještě čteno jinak než č, jako neznělá alveolopalatální afrikáta, tedy jako polské ć.
- spřežka dź se čte jako české dž, tedy znělá postalveolární afrikáta. I zde se ovšem dostává ke slovu spodoba znělosti, takže na příklad na konci slov se čte jako české č – neznělá postalveolární afrikáta.
A poslední skupinu tvoří písmena mající odlišnější význam, totiž:
- písmeno h se liší od češtiny zejména ve znělosti: v češtině reprezentuje především znělou glotální frikativu, zatímco v hornolužické srbštině je především reprezentantem neznělé glotální frikativy, podobně jako v němčině nebo angličtině. Navíc se nečte před jinou souhláskou a na konci slov (tedy zahroda znamenající česky zahrada se čte zhruba „zaroda“). Před -i a -ě palatalizuje.
Přízvuk editovat
Stejně jako čeština, i hornolužická srbština má přízvuk na první slabice.
Historická abeceda editovat
Ve starších textech se můžeme setkat také s písmeny: b́, ḿ, ṕ, ŕ, ẃ, která se již dnes nepoužívají. Také se dříve na místě spřežky ch používalo kh.