Jak na zahradu/Půda

Půda je základem každé zahrady. Rostlinám poskytuje veškeré živiny. Kromě nich obsahuje množství mikroorganismů, ale i hmyzu a jiných živočichů. Ty mohou být rostlinám prospěšné, ale mohou je i ničit.

Členění půdního horizontu

Před vlastní výsadbou je třeba dobře poznat vlastnosti půdy na pozemku. Může být vápenitá i kyselá, těžká jílovitá i lehká pisčitá a každá vyhovuje jiným rostlinám. Vlastnosti půdy lze do jisté míry upravovat, úplná změna je však nákladná, často málo efektivní a nesmyslná. Proto je lépe přizpůsobit skladbu pěstovaných rostlin přírodním podmínkám na daném místě.

Příprava půdy

Aby rostliny dobře prospívaly, musí být půda prokypřená a provzdušněná. Tomuto účelu poslouží rycí vidle.

Vhodné je též mulčování (nastýlání) - zakrytí volné půdy mezi rostlinami několika centimetry organického materiálu (posekaná tráva, suché listí), který pomáhá přirozeně udržet vlhkost v půdě, brání přehřívání a chrání před zhutněním povrchu zálivkou a srážkami.

Silně kyselou půdu lze upravit přidáním materiálů s obsahem vápníku (mletý dolomit, vápenec nebo sušené mořské řasy). Naopak silně vápenitou půdu okyselí pravidelné přidávání rašeliny.

Kvalitu (úživnost) půdy zvýší přidávání přiměřeného množství kompostu, který zvyšuje podíl organických látek, ale současně vylehčí těžkou jílovitou půdu nebo vylepší strukturu vápenité i silně kamenité půdy.

Vlastnosti půdy

Typ půdy	Barva	Struktura	Indikující rostliny
vápenitá	světlá, bělavá	sypká	zvonek, mrkev, bažanka, silenka, svízel
písčitá	světlá, šedavá	sypká	čilimník, kuřička, šťavel
hlinitá	béžová až hnědooranžová	ve vlhkém stavu lepkavá, dá se tvarovat; po vyschnutí tvoří tvrdé hrudky	přeslička, jitrocel, pampeliška, pryskyřník, pcháč
jílovitá	obvykle tmavá	vlhká, lepkavá, dá se velmi dobře tvarovat	rdesno, ostřice, přeslička, podběl, mochna
kyselá	tmavá	vláknitá a porézní	vřes, hasivka orličí, šťovík, lipnice
bohatá na dusík	obvykle hnědavá	ve vlhkém stavu hutná	merlík, lebeda, kopřiva, kostival

Obohacení půdy

Kompostovaný materiál

Kompost

Svrchní vrstva půdy se pěstováním rostlin postupně vyčerpává a ztrácí potřebné živiny. Proto je třeba je pravidelně doplňovat. Kompost, vznikající rozkladem organických látek, zajistí půdě dostatek humusu i minerálních látek a zároveň upravuje její strukturu, zajišťuje lepší prokypření a provzdušnění. Lze jej využít pro půdy vápenité i kyselé (rašelinné), těžké jílovité i lehké písčité.

Kompostér, tedy místo vytváření kompostu, se obvykle umísťuje na odlehlé, málo viditelné místo v zahradě, kam je však dobrý přístup i s kolečkem. Základem je ohraničený prostor bez dna, aby byl kompostovaný materiál v přímém kontaktu s půdou (mohou do něj prostupovat mikroorganismy, žížaly, apod.). Kompostér by měl být velký nejméně 1x1 m.

Typický domácí kompostér

Do kompostu se ukládají veškeré rostlinné odpady, nejlépe vždy jen v malém množství nebo promíchané. Kompost se bude špatně vytvářet při ukládání velkých vrstev jednoho druhu odpadu (např. velká masa posekané trávy, velké množství shrabaného listí), rozkladný proces se zpomalí. Velké kusy odpadu (např. větve) je třeba nejprve nasekat či rozdrtit. Rozkladný proces mohou urychlit nejen komerčně dostupné přípravky, ale například i kopřivy nebo mladý plevel, výluh z kopřiv nebo kvalitní zeminy.

Kompost je třeba pravidelně přehazovat a větrat, nejlépe jednou za 2-3 měsíce. V suchých obdobích je také nutné přilévat vodu, aby masa nevyschla, zatímco při vytrvalých deštích je vhodné zakrytí kompostu, aby se zbytečně nevyplavovaly cenné živiny.

Kompost by měl být zralý zhruba 6-12 měsíců po založení, a to v závislosti na množství a složení odpadu, z něhož je vytvářen. Zralý kompost je poměrně homogenní, jemně hrudkovitý a má tmavou barvu. Před použitím je třeba jej proházet přes síto či prohazovačku, čímž se oddělí obtížně rozložitelné zbytky (ty lze kompostovat znovu, rozloží se po delší době).

Nezanedbatelným přínosem kompostu je snižování množství odpadu v domácnosti, respektive jeho využití.

Rozdíl v pěstování zeleniny s kompostem (vlevo) a bez kompostu (vpravo)

Materiál ke kompostování:

• posekaná tráva
• květiny
• sláma (v malém množství)
• dřevěný popel
• rozdrcené zbytky větví
• odpad z ovoce a zeleniny
• vaječné skořápky
• kávová sedlina, čajové sáčky
• opadané listí
• půda z květináčů či záhonů
• kopřivy

Materiál nevhodný ke kompostování:

• části nemocných nebo škůdci napadených rostlin
• zbytky rostlin ošetřených chemickými prostředky
• papír
• velké větve
• živočišný materiál (maso, kosti, kůže)

Zelené hnojení

Zelené hnojení je druh organického hnojení, při kterém se do půdy zapravuje biomasa rostlin vypěstovaných pro tento účel. Cílem je obohatit půdu o organickou hmotu i živiny a tím zvýšit úrodnost. Nejvhodnější k zelenému hnojení jsou rychle rostoucí jednoleté rostliny, často se používají bobovité (Fabaceae) nebo brukvovité (Brassicaceae).

Druh	čeleď	použití	vlastnosti
hořčice	brukvovité	Výsev od jara do konce léta, zarytí před květem a příchodem mrazů	Rychle roste, vhodná i do těžké půdy, desinfikuje půdu
svazenka	brutnákovité	Výsev na jaře nebo v létě, zarytí před koncem jara nebo léta	Rychle roste, odpuzuje škůdce (háďátka), květy lákají opylovače a jiný hmyz, lze vysévat po všech druzích zeleniny (není příbuzná)
vikev	bobovité	Výsev od jara do léta, zarytí po odkvětu (asi po 4 měsících)	Díky rozvětvenému kořenovému systému dobře obohacuje vápenité půdy a zlepšuje strukturu těžké či zhutněné půdy
pohanka	rdesnovité	Výsev od dubna do června, zarytí asi po 3 měsících	Rychle roste, dodává do půdy množství organické hmoty, používá se k vylepšení chudých, kyselých půd, přispívá k odstranění pýru, květy lákají opylovače a jiný hmyz
jetel inkarnát	bobovité	Výsev před koncem léta, zarytí počátkem příštího jara (před vykvetením)	Rychle roste, vytváří hustý porost, v zimě chrání půdu před erozí a jinými vlivy
traviny	lipnicovité	Výsev před koncem léta, zarytí počátkem příštího jara	Vhodné pro kyselé půdy, přispívá k odstranění pýru

Vikev

Obohacení dusíkem

Některé rostliny z čeledi bobovitých dokážou obohatit půdu dusíkem, který je nutný pro růst rostlinných pletiv. Takovými rostlinami jsou vikev, hrách, fazol, lupina či hrachor. Dusík, získávaný ze vzduchu se váže v jejich kořenech a do půdy se uvolňuje po odumření daných rostlin, po rozložení jejich pletiv. Vázání dusíku zajišťují bakterie rodu Rhizobium, které jsou přítomné v kořenech bobovitých. Proto je vhodné takové rostliny trhat bez kořenů, které se nechají v půdě do jara rozložit, aby se uvolnily dusíkaté sloučeniny.