Měňavky

Měňavky jsou poměrně četní jednobuněční živočichové obývající především sladké bahnité vody a velmi vlhkou půdu, občas jsou symbionty či parazity v tělech živočichů. Jsou vděčnými cíli pozorování mikroskopy, neboť dosahují velikostí nezřídka 1 mm a dají se lehko získat například z vlhkého mechu. Tvar jejich těla je proměnlivý.

Zařazení

Nadříše: Eukaryota
- Říše: Prvoci (Protozoa)
  - Kmen: Bezbrví
    - Podkmen: Kořenonožci (Rhizopoda - Sarcodina)
      - Třída: Měňavky (Amoebina)

Způsob obživy

Měňavky jsou ryze heterotrofní živočichové (tzn. nevytvářejí si potravu samy fotosyntézou, jako třeba rostliny). Živí se masožravě i býložravě, povětšinou fagocyticky: obklopí svými panožkami náhodně potkanou bakterii, drobného prvoka nebo řasu, uzavřou ji, zahubí a stráví.

Mikroskopem je možno pozorovat až pět takovýchto váčků, které se nazývají potravní vakuoly a svým složením jsou totožné s cytoplazmatickou membránou. Po využití všech pro prvoka užitečných látek se tato organela začne nazývat vylučovací vakuolou, posléze přilne k buněčné membráně, sloučí se s ní a svůj obsah vyklopí ven z buňky.

Zajímavým způsobem se živí Amoeba verrucosa. Její výskyt je závislý na přítomnosti řasy zvané drkalka. V. Tereba o ní v knize Prvoci (1936) píše: "Amoeba tato živí se drkalkovými vlákny, které i při několikanásobné délce jejich těla (řas vůči měňavce), snadno vpraví do těla. Inkorporace řas takových děje se zajímavým mechanismem, který Rhumblen nazval importem potravy. Za tohoto importu protáhne amoeba tělo a přiloží se tělem k řasovému vláknu, které pak opětovnou tvorbou panožek vtáhne do těla. Postup tohoto importu jest ten, že měňavka obteče především vlákno ve středu jeho celkové délky. ... V následující fási vytvoří amoeba z míst, v nichž vyniká vlákno z těla jejího, s každé strany po jedné tupé lobopodií." Následně do sebe Amoeba verrucosa těmito panožkami vsouká celé vlákno řasy drkalky. Na stranách, odkud vyčnívalo vlákno, se měňavka uzavře, čímž vytvoří běžnou potravní vakuolu a do pěti dnů řasu stráví.

Pohyb

Měňavky se pohybují způsobem v živočišné říši neobvyklým - postupným přeléváním se z místa na místo. Základním postupem je tvorba panožek, též lobopodií - drobných výčnělků na těle améby tvořených především ektoplazmou. Endoplazma se na jejich tvorbě podílí jen z velmi malé části a u větších panožek. Panožky se vyrábí běžnou, pozorovatelnou rychlostí. Existují ale i výjimky, protože některé měňavky se přemisťují jakýmsi "kutálením" - ale i to je podmíněno tvorbou panožek. Měňavky dávají přednost pohybu podél povrchu, v jejich prostředí tedy hnijícímu dřevu nebo kamenům ve vodě a podobným objektům, před pohybem ve volné kapalině. Udává se, že se pohybují rychlostí 2 cm za hodinu.

Predátoři

Není tvora, který by se měňavkami přímo živil, jsou tedy na konci potravního řetězce. Populace měňavek je omezována pouze těmito dvěma faktory:

Měňavky nejsou tak odolné jako třeba bakterie a pomaleji se také množí a
Potřebují k životu mnoho potravy, takže musí žít poměrně řídce rozptýlené, aby se uživily.

Rozmnožování

Měňavky, jako ostatní jednobuněční živočichové se rozmnožují nepohlavně - dělením. Tento proces se názývá mitóza. V jádře se nejprve z chromatinové sítě oddělí mikroskopem pozorovatelné chromozomy. Podél celé buňky se pak vytvoří tzv. vřeténko. Chromozómy se rozdělí na dvě chromatidy a posunou se po dělícím vřeténku na opačné konce buňky, kde se shlukují, dorůstají a stávají se novými dvěma jádry. Poté se buňka rozdělí na dvě. Měňavky se za ideálních podmínek dělí jednou za pár dní.

Anatomie

Vzhledem k tomu, že měňavky jsou jednobuněčné, překrývá se jejich anatomie z valné části se složením eukaryontních buněk.

Cytoplazmatická membrána je obal buňky, společný všem formám života kromě některých hub. Je tvořen vrstvou tuků (fosfátových derivátů diglyceridů), většinou tlustou jen 2 molekuly (jednotky nanometrů). Občas se říká, že je plovoucí, protože se drží pohromadě jen díky odporu nebo přitažlivosti k vodě. V cyt. membráně jsou bílkovinná tělíska různých velikostí a účelů (zvané plazmodesmy), která mimo jiné propouštějí pro buňku užitečné látky dovnitř a nepotřebné zase ven (čímž zajišťují osmotický tlak), nebo zajišťují chemickou komunikaci mezi buňkami. Má stejnou stavbu jako potravní, vylučovací (lysozóm) a stažitelná vakuola nebo golgiho aparát.
Cytoplazma není ve skutečnosti organelou, jedná se jen o roztok buňce prospěšných látek. U většiny prvoků - měňavky nevyjímaje - se dělí na ektoplazmu, která je hustější a slouží hlavně k mechanické ochraně améby a k pohybu, která obklopuje endoplazmu, která uvnitř obsahuje drtivou většinu organel a v mikroskopu se jeví jako zkalená.
Cytoskelet, jak už název také napovídá, zajišťuje pohyb a oporu buňky. Jedná se o mnoho navzájem pospojovaných vlákének různých typů (3). U kořenonožců velmi důležitý.
Endoplazmatické retikulum hladké je nenápadný soubor kanálků drobných rozměrů. Slouží hlavně k dopravě rozličných buněčných produktů. Zpravidla je napojeno k nějaké organele - nejčastěji to je jaderná membrána, Golgiho aparát či buněčná membrána.
Endoplazmatické retikulum drsné je podobné ER hladkému, ale na rozdíl od něj je ještě pokryto ribozómy, které zde ve velkém množství “organizovaně” syntetizují bílkoviny.
Golgiho aparát nebo komplex je soubor více většinou zploštělých, vzájemně propojených váčků, podílí se na dopravě a konečné úpravě bílkovin.
Jádro - hlavní organela buňky, přechovává většinu genetické informace (část si také nesou mitochondrie, u rostlin i plastidy) sestává z obalu - jaderné membrány, která jej odděluje od buněčné cytoplazmy, chromozomů, které obsahují smotanou DNA a jadérka, kde se vytváří ribozómy a při dělení buňky přechodně zaniká. V jádře je obsažena jaderná bílkovina chromatin. Většina prvoků má jen jedno jádro, některé jich ale mohou mít i stovky.
Lysozom, též vylučovací vakuola, je váček stejné stavby, jako má cyt. membrána. Buňka v něm shromažďuje odpadní látky. Posléze splyne s buněčnou stěnou a vyklopí svůj obsah ven z buňky.
Mitochondrie mění cukry, bílkoviny či tuky na v podstatě nejčistší formu energie pro jednotlivé organely - ukládá ji do adenosintrifosfátu (ATP). Organely, spotřebovávající energii, tuto sloučeninu následně mění na adenosindifosfát (ADP). Mitochondrie jsou kulaté nebo tyčinkovité útvary zvíci zhruba půl mikronu (1/2000 mm). Zabírají až 30% objemu buňky a v jedné buňce jich bývá i přes tisíc. Jak již bylo zmíněno, nese si v sobě i vlastní jednoduchou DNA. Někteří odborníci tudíž soudí, že v dávných dobách, kdy se vyvíjely eukaryotní buňky, došlo ke splynutí buňky a bakterie, která se během času uzpůsobila k vykonávání pouze této specifické funkce.
Ribozómy jsou nejmenšími buněčnými organelami. Sestávají pouze ze dvou molekul větších bílkovin. Probíhá v nich proteosyntéza, což je slučování různých látek - především bílkovin z jednoduchých aminokyselin. Jsou nezbytné pro růst a i život buňky. Část se jich vznáší volně v cytoplazmě, ale většina je přilepena na membránu drsného endoplazmatického reti kula.
Stažitelná (též kontraktilní) vakuola je specialitou právě jen jednobuněčných prvoků. Jedná se o organelu, která vstřebává z buňky přebytečnou vodu, kterou pak u buněčné stěny vypustí ven (tento proces se nazývá osmoregulace).

Někteří zástupci

Měňavka obecná (Amoeba proteus) je asi nejoblíbenějším druhem z třídy měňavek. Žije v podmáčených půdách, mechu či kořenoví rostlin, je hojná po celém území. Dosahuje velikosti až 1/2 milimetru. Latinské jméno odvozeno od řeckého boha vod Protea, který velmi často měnil svou podobu.
Měňavka velká je vcelku podobná měňavce obecné. Větší exempláře mají 1 milimetr velikosti. Má charateristický tvar, hlavně díky dlouhým panožkám.
Měňavka plžová (Amoeba limax) je velmi drobná měňavka žijící ve špinavé vodě. Zajímavostí je, že vytváří jen jednu panožku. V řekách často velmi hojná.
Amoeba verrucosa žije ve sladkých netekoucích vodách. Živí se řasou drkalkou.
Pelomyxa palustris žije na dnech rybníků či louží v rostlinném detritu. Vyznačuje se mimořádnými rozměry - běžně dosahují asi 3 mm, největší exempláře ale měří 15 mm (!). K obhospodařování tak obrovské buňky mívá až několik set buněčných jader.
Emantoeba coli je měňavka, která žije v lidském střevě, a jejíž potravou jsou střevní bakterie. Občas se ale, především v tropických oblastech, objeví mutace tohoto druhu, vyvolávající tzv. měňavkovou úplavici. Neplést s Escherichia coli - to je bakterie.
Emantoeba gingivalis je neškodná komenzální měňavka běžných rozměrů (1/10 mm), žije v lidských ústech především na zubech, kde se živí hojnými bakteriemi.
Amoeba blattae je měňavka nevalných rozměrů - 1/15 mm. Žije ve střevě švábů.

Prameny

L. Tereba: Prvoci (nakladatelství neuvedeno, 1936)
kolektiv autorů: Encyklopedie Diderot 8 svazková (Diderot, Praha 1999)
J. Trefil: 1000+1 věc, kterou byste měli vědět o vědě (nakladatelství LN, Praha 1994)
kolektiv autorů: Malý Edison (Svojtka & Co. Praha 1998)
kolektiv autorů: Encyklopedie vědy (Slovart Praha 1996)