Příběh tety Mařeny

" Příběh tety Mařeny" není povídka, nic takového, kde se dají věci pozměnit, přikrášlit, vynechat ty nejkrutější okamžiky .Je to něco, čemu Angličané říkají "true story" - osoby a události jsou autentické. Jen v některých místech nejsem docela jistá časovým zařazením . Byla jsem ještě malá když jsem ten příběh, hlavně jeho začátek, slýchala a dnes už není nikdo, kdo by mi mohl vše upřesnit.

Byla nejstarší z osmi dětí. Čtyři kluci, čtyři děvčata. Můj táta byl nejmladší. Jejich otec, kartáčník, zemřel těžce nemocný v necelých padesáti. Máma, podporovaná třemi nejstaršími dětmi, dělala co mohla. Ale mnoho příležitostí k vylepšení postavení rodiny nebylo. Žili v malé vesnici v Orlických horách, tehdejších Sudetech a můj táta mi vyprávěl, jak i v zimě chodili do školy bosi. Vzpomínám si, že mi připadalo přímo nemravné, když říkal, že si občas po cestě čurali na nohy aby si je trochu zahřáli.... Něco takového těžko pochopí děcko, které má nejedny zimní botky s kožešinkou a teplé ponožky. Také prý lehával u potoka na břiše a pil vodu, aby utišil hlad. Večer mívali doma brambory - neloupané, " aby z nich neubylo". Máma je nasypala do mísy uprostřed stolu, každý měl svou lžíci a kdo se opozdil, měl smůlu. "Já jsem na tom byl dobře," říkal táta s úsměvem jak se ve vzpomínkách vracel do role benjamínka rodiny. "Máma i Mařena mi vždycky přistrkovaly zemský jabka na mou stranu aby mi to ostatní všechno nesnědli."

Můj táta měl ke své nejstarší sestře zvláštní vztah, který mu vydržel po celý život. To nebyly jen ty brambory, to byly i "výchovné zásahy". Mařena byla tak trochu postrach, dovedla s nepochopitelnou jasnozřivostí odhalit všelijaké připravované i provedené klukoviny, myla mu v potoce za chalupou uši, hlavu, tělo i když o to ani za mák nestál, vždycky ho "vyhmátla" když bylo potřeba nanosit z lesa klestí. A byly i jiné věci které je spojovaly. Ale o tom až později.

Vesnička byla malá, žili tam pospolu a ve shodě Češi i Němci. Měli českou i německou školu, kostel byl společný. Snad kromě dvou, tří rodin byli všichni chudí, někdo víc, někdo míň, ale zase ne natolik, aby mu ti nejchudší měli co závidět.

Když náš příběh začal, schylovalo se k první světové válce. Mařena byla v tu dobu njehezčí děvče v širokém dalekém okolí - aspoň tak to tvrdil můj táta a vyprávěl, jak nosil milostná psaníčka od ní jistému Hanzimu a od Hanziho zase Mařeně. Láska to byla tajná, velká, osudová. Hanziho rodiče byli Němci a navíc to byla jedna z těch dvou či tří bohatých rodin. Hanziho matka měla nějaký důvod zaslíbit jedno ze svých dětí službě boží a volba padla na Hanziho. Půjde do semináře, bude farářem.

Hanzi musel s pravdou ven. Je zamilovaný, má své děvče moc rád, chce se ženit.To, že jeho vyvolená je pohledná, chytrá, pořádná, nevyvážilo skutečnost že je chudá a že je Češka - válka už stačila poznamenat sousedské vztahy mezi příslušníky dvou národností. Rodiče rozhodli a Hanzi odjel. Mařena žila jako ve snách. Stesk, touha, naděje že se to všechno nějak k dobrému obrátí i černé zoufalství, to všechno se v ní střídalo. Můj táta říkal, že za celý svůj život nedostal tolik pohlavků jako tehdy od Mařeny. Několikrát za roky studia Hanzi přijel na pár dní domů - a zase ta velká láska planula mocným plamenem, nejmladší si mohl nohy uběhat jak psaníčka létala tam a zpátky, ba i tajné schůzky byly. Nikdy v životě nechodila Mařena tak často do kostela jako tenkrát, když Hanzi ministroval.

Studia se skončila, Hanzi dostal faru v nedalekém městě. Ještě než odjel, sloužil v místním kostelíku mši. Prý to byl tak krásný mužský, že když dával požehnání, ženské omdlévaly - to je ovšem verze mého táty, nevím, jak moc vážně se to může brát. Pak ale přišla pohroma. Po vesnici se začalo vykládat, že Hanzi si vzal k sobě na faru mladou kuchařku. Dívka prý je z dobré rodiny, doporučila mu ji matka - no, kdo ví, jak to vlastně bylo...

Ale držme se faktů. Mařena odjela za nějakou "neodkladnou záležitostí" do města, kde Hanzi farářoval. Když se vrátila, nebyla s ní kloudná řeč.

Za dva měsíce nato se Mařena vdala. Vzala si vdovce s desetiletou dcerou. Odstěhovala se do Bremen. Po vesnici se říkalo, jaké udělala "terno". Horský myslivec, už žádné fanfárum, rozumný mužský, dobře situovaný. Že krásy nepobral? Ale na tom přece u mužského tolik nezáleží. A ta uniforma mu sluší, jen co je pravda.

Po válce byla v Německu bída. Můj táta vypravoval, jak coby dvanáctiletý kluk pašoval cukr přes hranice, jak znal všelijaké finty jak obloudit "finance", jak měl známého železničáře za hranicemi a jak se složitě dostával s tím cukrem až k Mařeně do Bremen. Německy uměl stejně dobře jako česky a ve dvanácti letech ho už nikdo za dítě, které by ještě mělo být opatrováno, nepovažoval.

Manželům Fischerovým se narodila holčička. Pojmenovali ji Hanny. Pak ještě jedna. Ta měla české jméno, říkali jí Vlastička. S roční Vlastičkou přijela Mařena do své rodné vesnice navštívit mámu. Vztah Mařeny k mámě a vůbec k rodině, kterou pomáhala vychovávat a držet při životě, byl velice pevný - bylo tomu tak tehdy a zůstalo to tak po celou dobu, co její členové žili. Byla krutá zima. Vlastička se nachladila, dostala zápal plic a zemřela. Když se Mařena vracela zpět do Bremen, zůstal na malém horském hřbitově čerstvý hrobeček. Nevím, jak na to místní zlé jazyky přišly, prý se říkalo, že to byl trest za to, jak se jako macecha chovala špatně k mužově dcerce. Dala ji do penzionátu nebo co... Nevěřím na takové "odplaty". Pravda ale je, že jsem už nikdy o Fischerově dcerce z prvního manželství nic neslyšela.

Pak se situace postupně vylepšila, rodina žila v hojnosti. Za čas se jim narodila další dcerka, Gertruda. Dcery vyrostly, Hanny se vdala, vzala si nějakého Steinbringa. Ani nevím, jak se jmenoval křestním jménem. Ale byl prý "fón". Podle fotografie docela pohledný člověk. S Hanny jim to slušelo. Občas všichni jezdili navštívit Mařeninu mámu, teď už mnohonásobnou babičku. Samozřejmě že neušlo pozornosti místních, že Hanny je "celý farář" ...

Komplikace nastaly na začátku druhé světové války. A bylo těch komplikací víc než dost. Fischerova rodina se objevila v Čechách - přesněji v místě, kde bydlela i naše rodina. Zpočátku se o jejich přítomnosti nesmělo mluvit - aspoň tak jsem to já, děcko sotva rozum beroucí, měla nařízeno. Pamatuji si z té doby několik takových neucelených dojmů. Tak třeba to, že Fischer vypadal přesně tak, jak jsem si představovala smrťáka - byl plešatý, kost a kůže, vykulené oči. Sedával na lehátku, hladil kočku a říkal jí "kchocička merňavá chcíplavá". O mnoho víc toho česky neuměl. To jsem tehdy nepochopila, že to je člověk těžce nemocný.

Teta Mařena a Hanny uměly krásně vyšívat a plést. Hanny jednou vařila oběd, jakousi jablkovou polívku. V životě jsem něco tak strašného ani dřív ani později nejedla. A měli jsme ji tři dny po sobě - špatně odhadla množství. Její muž jí psával z fronty. Samozřejmě, byl to čistokrevný Němec, dokonce pak udělal na té vojně kariéru. Možná to byla jeho zásluha, že se Fischerovi mohli začas přestěhovat z nouzové chaty do normálního bytu, že se mohli přihlásit, dostali potravinové lístky. Gertruda, tehdy šestnáctiletá, byla povolána, aby v blízké německé posádce pracovala jako sekretářka. Znala jazyk, česky mluvila lámaně. [Tady bych ráda poznamenala, že Mařena mluvila naprosto správně česky až do posledních chvil svého života, dokonce psala bez jediné chybičky.]

Přiblížil se konec války. Němci, u kterých Gertruda pracovala, utíkali před vítěznými armádami. Gertruda musela s nimi. Na Českomoravské Vysočině je přepadli partyzáni. Mnoho jich postříleli. Také Gertrudu. Bylo jí osmnáct.

Po válce se Mařena s těžce nemocným mužem a s Hanny, která se už nemohla dočkat setkání se svým milovaným, vrátili do Bremen. Fischer krátce nato zemřel. U Steinbringů čekali radostnou událost.

O tom jsme se dozvěděli jen to, že Hanny i dítě při porodu zemřeli. Prý nějaká vrozená anomálie matky, o které původně soudili, že není tak zlá ...

Za nějaký čas se Steinbring znovu oženil. Mařena bydlela poblíž jeho nové rodiny, vycházeli spolu velice dobře. Ale asi to pro ni bylo nesnesitelné dívat se, jak se jim rodí krásní, zdraví synové. Odstěhovala se do jiného města. Po stránce hmotné na tom byla dobře. Měla penzi po manželovi, ne malou, nemusela se nijak uskrovňovat. Ale byla smutná. Hrozně smutná. Každý rok o Dušičkách přijížděla "domů". Navštívit živé i mrtvé. I její milovaná máma se přidala k těm druhým. To už i já jsem dospěla do let, kdy jsem si s tou perfektně oblečenou a štědrou paní s nepopsatelně smutnýma očima ráda povídala a dělalo mi radost, když jsem viděla, jak mezi "svými" ožívá. Sourozenci, neteře, synovci - všichni ji rádi viděli. Její jméno kralovalo v dotazníkové rubrice "příbuzní v zahraničí" u většiny z nás, s poznámkou "někde v NSR, od svatby, nestýkáme se."

Pak se stalo - bylo to nějak tak koncem padesátých let - Mařena přijela a nebyla smutná. Omládla, zkrásněla, v očích měla světýlka. Vyprávěla, že jela vlakem a tam se seznámila s jistým člověkem. Zjistili, že pocházejí ze stejného kraje, dokonce jejich vesnice v Orlických horách spolu sousedí. On, Němec, byl odsunut v pětačtyřicátém a teď žije v jednom městě poblíž českých hranic. Vzpomínali na společné známé a Mařena se dozvěděla, že ve stejném městě jako on žije i farář - teď už vlastně děkan, pocházející z Mařeniny rodné vísky. No samozřejmě, byl to Hanzi.

Nevím, co se tehdy v Mařenině hlavě událo, jak se vyrovnala s tím minulým, co pokládala za zradu. Neodpovídala na dopisy, které jí "farář" posílal když se od dobrého muže z vlaku dozvěděl její adresu. Jisté bylo, že Hanzi - budeme mu také říkat "farář", Mařena mu tak a nikdy jinak říkala když o něm vyprávěla a dokonce i když ho "mezi svými" oslovovala - tedy farář za ní přijel. Vzal si ji za kuchařku a žili spolu ve shodě a štěstí celých patnáct let.

Tady by měl příběh končit. Ale neodpustím si přidat několik pikantností ze života té neobyčejné dvojice.

Setkala jsem se s farářem jen jednou. Když Mařena, jako ostatně celý svůj život, překračovala železnou oponu aby byla, jak říkala, chvíli "doma", farář s ní nikdy nejezdil. Bál se, že by mu komunisti mohli ublížit. Kdoví, možná měl pravdu. Poprvé - a naposledy - se sem k nám vypravil v šedesátém osmém v srpnu. Byl to ještě i ve svých letech pohledný muž - skoro jsem uvěřila vyprávění svého táty o omdlévajících ženských při jeho požehnání... Na Mařenu evidentně žárlil. Musela říkat, kam jde, koho potká, co je ten onen zač ... Mařena se jeho žárlivostí bavila, dělala mu všelijaké naschvály jako že " ále, toho neznáš, to je jeden co jsem s ním kdysi...". Byli šťastní, byli mladí roky, které prožili, na tom nic nezměnily. Nikdy jsem neviděla, aby kněz tak sveřepě žárlil na svou kuchařku.

Návštěva musela skončit neplánovaně o celý týden dřív. Bylo pár dní po 21.srpnu, můj muž a můj táta ujížděli se zamilovanou dvojicí k hranicícm aby je zase honem přehodili přes železnou oponu na tu jejich stranu. Během cestu je dvakrát stavěli ruští oficíři v koloně ruských tanků...

Farář zemřel v osmdesáti čtyřech letech. Klidně, ve spánku. Nedozvěděl se, že Mařeně život připravil ještě jednu tragedii.

Cukrovka ji připravila o nohy.Poslední roky strávila v péči ústavu pro pacienty s podobnými problémy. Měla tam veškerý komfort, svůj vlastní nábytek, svou ošetřovatelku. Můj táta jí byl několikrát navštívit, jako ostatně vždy jí pomohl vyřídit všelijaké formality na které už sama nestačila. Jednou, když se zrovna vrátil z návštěvy na které musel pracovat vždy celý rok, aby mu byla povolena, jsem se ho ptala, jak to všechno Mařena snáší, jestli je moc smutná.

Říkal, že hodně vzpomíná. Na děti, na muže, na mámu a mládí, ale nejvíc ze všeho na faráře. A že při té vzpomínce má veselé oči a červené tváře.