Přijímač Ukw. E. e

Ukw. E. e, běžně nazývaný "Emil", byl německý vojenský krátkovlnný přijímač, používaný v tancích a podobných obrněných vozidlech. Přijímač pracuje v rozsahu 27.2-33.3 MHz, tedy v pásmu 10m. (V době jeho vzniku byly kmitočty nad 30 MHz označovány jako "ultrakrátké vlny", proto jeho typové označení Ukw.) Tyto přijimače umožňovaly provoz A2 a A3, tedy modulovaná telegrafie a fonický provoz.

Určení přístroje

Ukw. E. e (Emil) byl instalován spolu s vysílačem 10W S. c (Caesar) a příslušnými rotačními měniči coby radiostanice Fu 5 SE 10 U (10 W.S.c + Ukw.E.e), zkráceně Fu - 5, s určením pro místní (vzájemné) fonické i telegrafní spojení mezi jednotlivými tanky či obdobnými obrněnými vozidly.

Historie přístroje

Soupravu Fu-5 vyvinula firma Telefunken v roce 1939. Byla to první radiostanice s určením pro tanky a podobnou obrněnou techniku, zajišťující jim taktickou integraci. Přístroje této soupravy umožňovaly přednastavení dvou zafixovaných frekvencích (hlavní a záložní) a rychlé přeladění mezi nimi. S kompletem byl později integrován i systém vnitřní komunikace (interkom) Kasten Pz.Nr.20. Přístroje s tímto kompletem kompatibilní byly na čelním panelu označovány svislým žlutým pruhem poblíž okénka stupnice.

Exportní verze přijímače Emil byla značena E433Bs^[1].

Po skončení Druhé světové války byly soupravy Fug-5 (včetně další techniky) coby válečná kořist převzaty čs. armádou a dále používány pod označením RM 32 - P. Tyto přijímače byly dodatečně vybavovány i záznějovým oscilátorem pro příjem nemodulované telegrafie, umístěným v prostoru NF modulu.

Mechanické provedení přístroje

Přístroje tohoto typu měly modulární provedení, kdy základem byly tlakové odlitky z hliníkových, později i z podřadnějších zinkových slitin. Přední subpanel obsahoval mechaniku ladění a na něj byly zezadu přišroubovány jednotlivé moduly, vzájemně propojené kabelovými svazky. Přístroj byl osazen sedmi speciálními elektronkami RV12P4000, což je otřesuvzdorná, pružně zapouzdřená pentoda. Celek přijímače je zasunut a upevněn do ocelové skříně, pružně uchycené v kompletu (rámu) radiostanice.

Přijímač, stejně jako celá souprava radiostanice, vydržela mimořádně drsné nárazy a otřesy, aniž by ztratila funkčnost či nastavení zafixovaných frekvencí.

Varianty tohoto přístroje

Pro komplety radiostanic (vysílač s přijímačem) používal Wehrmacht tento systém označování:

Fu s číslem 1 ...až 25.

následovala dvojice

SE (Sender - Emfänger)

následovalo číslo značící výkon vysílače

10 (W)

a doplnění vlnové délky, na které souprava pracuje (L, M, K, U):

U (Ukw Ultra kurz wellen) - pro pásmo 30 MHz a vyšší

Přijímač Ukw.E. byl postupně vyráběn v řadě verzí stejného provedení, lišících se pracovním frekvenčním rozsahem, a tvořil spolu s vysílači 10 a 20 W komplety (sady) označené Fu SE xx U^[2].

FuG 5 SE 10 U - Ukw.E.a „Anton“ - Frekvenční rozsah :27,2 - 33,2 MHz
Fu 18 SE 20 U - Ukw.E.b / Ukw.E.b1 „Berta“ - Frekvenční rozsah : 25 – 27,1 MHz
FuG 5 SE 10 U - Ukw.E.c1 „Cäsar“ - Frekvenční rozsah :27,2 - 33,2 MHz (konstrukce Lorenz)
Fu 7 SE 20 U - Ukw.E.d1 „Dora“ - Frekvenční rozsah : 42,1 – 47,7 MHz, (konstrukce Lorenz, souprava používána pro spolupráci s Luftwaffe)
Fu 5 SE 10 U - Ukw.E.e „Emil“ - Frekvenční rozsah: 27,2 MHz - 33,4 MHz
Fu 16 SE 10 U - Ukw.E.h "Heinrich" - Frekvenční rozsah : 23,1 - 24,9 MHz (24,1 - 28,0 MHz)
Fu 5 pro přímou taktickou spolupráci s Luftwaffe - přijímač Ukw.E.m "Martha" - Frekvenční rozsah : 40,3 – 47 MHz

Další (civilní) používání

Po postupném vyřazování těchto přístrojů z armády, většinou prostřednictvím Svazarmu, byly tyto přístroje hojně používány čs. radioamatéry. Téměř všechny byly pro tento účel amatérsky upravovány, minimálně vestavbou záznějového oscilátoru. Obvykle bývaly (spolu s patřičným konvertorem) základem zařízení pro práci na VKV (velmi krátké vlny).

Popis rekonstrukce vraku přístroje

Emil, to je slangový název německého vojenského přijimače Ukw.E.e. Bylo to standardní vybavení německých obrněných vozidel. Spolu s vysílačkou 10W.S.c tvořil soupravu pro vzájemné spojení vozidel na místní úrovni. Fungovalo to v desetimetrovém pásmu a těchto souprav bylo vyrobeno skutečně hodně, možná až velehafo. Přestože díky tomu v padesátých i šedesátých mezi radioamatérny specielně Emily byly velmi běžné a stávaly se naveliko objektem všemožných přestaveb, do časů dnešních se jich uchovalo nečekaně málo.

Emil je přístroj modulární. Základem je čelní odlitek, ke kterému jsou přišroubovány jednotlivé samostatné tlakově odlité moduly. Přední strana čelního odlitku obsahuje ozubená kola ladicího mechanismu a ten je nakonec zakryt plechem předního panelu. Dohromady to tvoří velice kompaktní, pevný a stabilní celek.

A nyní důvod, proč se vlastně o Emilech tak široce zmiňuji:

Poté, co jsem úspěšně vrátil život vrakoidnímu Mw.E.c a předvedl jej v plné kráse dárcům, objevil se u mne kamarád s další velkou, těžkou kartonovou krabicí, ve které se skrývaly rovnou dva Emily. Těžké, zetalové, špinavé a na prvý pohled nekompletní. S tím, že když jsem si tak pěkně pohrál s Mitlákem (Mw.E.c), tak bych aspoň jeden mohl resuscitovat a vrátit do života a druhý zkompletovat natolik, že by mohl být věrohodně vyhlížející funkční rekvisitou pro filmařské účely.

Jsou holt nabídky, které se neodmítají. Coby desetileté pachole jsem jednoho Emila uzmul ve Sběrných Surovinách a rozmontoval jej na součástky. Takhle bych alespoň mohl odčinit hřích nezralého mládí. Tož tedy chutě do toho...

Hodil jsem si tedy oba Emily na ponk. Vypadaly dosti tristně. Jeden vrakovatější než druhý. Vlastně to byla samotná chassis bez skříněk a bez předních panelů. Prvý Emil byl alespoň zhruba kompletní, druhému ovšem úplně chyběl blok (odlitek) s cívkami vstupu, směšovače a oscilátoru. U obou chyběla veškerá bižuterie, jako antenní konektory a bohužel i ty nesehnatelné zdrojové, a samozřejmě přední panely i skříňky. Na obou přístrojích byly až příliš zjevné stopy bastlířských přestaveb. Na jednom jich bylo víc a hrubších, na tom druhém jich bylo jen trochu, takže se jevil perspektivnější.

Vše tedy začalo důkladnou prohlídkou obou vraků. Zjevně někde dlouho ležely odložené a zastrčené, byly plny prachu a pavučin, naštěstí neležely přímo v mokru. Orezlé byly jen místy, jeden víc, druhý méně. Ladicí mechanika obou přístrojů byla zatuhlá do nehybnosti.

Oba přijimače byly vyrobeny firmou SABA. Někde ještě byly přímo nápisy SABA, na součástkách i přímo na odlitcích modulů, jinde už bylo firemní značení nahrazeno krycím kódem, v tomto případě "dnz", tedy krycím kódem firmy SABA. Dle datace součástek byly oba přístroje kompletovány v roce 1943 a 1944. U obou přístrojů byla nalezena i jejich výrobní čísla, která si kdosi kdys tužkou napsal na některé díly, zřejmě při někdejších opravářských pracích.

Začal jsem tím nadějnějším přístrojem. Tam byly bastlířské zásahy soustředěny do NF dílu, VF část se jevila netknutá, jádra cívek nebyla oštěhraná neumělými pokusy o jejich dolaďování. Přistoupil jsem tedy k mechanické očistě ostrým proudem stlačeného vzduchu a na problematická místa aplikoval osvědčený WD40. Demontoval jsem poté ladicí mechaniku a posléze i kompletní odlitek čelního panelu. Mohl jsem tak obnovit i vedení spojující výstupní trafo s dvojzdířkami sluchátek, které je vedené a na třech místech i uchycené k zadní straně panelu. Doplnil jsem i chybějící specielní konektor propojení s vysílačem, který naštěstí byl v přiloženém pytlíku se součástkami. Také bylo možné důkladně očistit jinak nepřístupné části jednotlivých bloků. Poté jsem celý ten rozloženec opět sešrouboval v pevný celek, jednotlivé moduly jsou k čelnímu panelu upevněné třemi či čtyřmi šrouby M4. Následně jsem vrátil zpět repasovaný ladicí mechanismus.

Ladicí mechanismus se sestává z velkého, centrálně umístěného dvojitého ozubeného kola s přišroubovanou stupnicí. To je ovládáno ozubeným převodem na jeho obvod, ozubené kolo ladicího kondensátoru je pak naháněno malým ozubeným kolem umístěným vespod. Všechny ozubené převody mají mrtvý chod vymezený dělením ozubených kol a vloženou pružinou, takže při zpětné montáži je třeba polovice ozubených kol vůči sobě "natáhnout", v nataženém stavu zafixovat a teprve poté je možno patřičnou část smontovat zpět. Poté, co jsem si montáž a demontáž ladicího mechanismu párkrát zopakoval, stalo se mi to víceméně rutinou.

Nastala nejsložitější část celé resuscitace. Opět jsem vymontoval celý NF blok. Podle schematu a podle fotek z netu jsem celý blok začal "způvodňovat". Doplnil jsem chybějící součástky a odstranil předělávky kolem obvodu koncového stupně. Vytáhl jsem ze syslátů dobově odpovídající krabicové blokovací kondensátory a přišrouboval je do původních otvorů ve dně NF bloku. Mohl jsem tak odstranit veškeré drsně nepůvodní, vlhkostí popraskané "hovňáky".

V NF bloku je umístěn potenciometr hlasitosti s vypínačem. Původní potenciometr firmy Elgesit měl poškozený vypínač, ale naštěstí jsem našel dobově odpovídající Dralowid, který tam perfektně pasoval elektricky i mechanicky bez jakýchkoliv úprav. Mnohem větší problémy ale nastaly s napájecím konektorem, který na NF bloku chyběl a který je dle mínění znalců zcela nesehnatelný. Sice jsem našel ve svých syslátech jiný, funkčně odpovídající, ovšem mechanicky tam nepasoval. Nebylo divu, ten nalezený konektor byl umný kříženec německého zetalového základu s napasovanou duralovou přírubou z ruského ŠR konektoru. Nic lepšího jsem ale nenašel. Nebylo tedy jiné cesty, než část oné příruby stočit na soustruhu, ořezat přečnívající okraje příruby, začistit zbytek a ten napasovat na patřičné místo v NF bloku. Byla to docela fuška, ale povedlo se. Následovala závěrečná drátovačka a celková kontrola NF bloku a poté zpětná montáž bloku do přijimače.

Další fází bylo elektrické oživení. Po předešlých zkušenostech s rekonstrukcí zaplaveného přijimače Mw.E.c jsem se mohl obávat nejhoršího, ale Emil je přístroj přeci jen méně komplikovaný a celkem nezáludný. Vytahal jsem všechny elektronky a změřil možné svody ve studeném stavu. Vše se jevilo více než dobré, tož jsem elektronky zacvakal zpět a zasunul napájecí konektor. Do přístroje tak opět po velmi dlouhé době vnikla elektřina. Dvacet vteřin nažhavování - a přístroj ožil! Dokonce velice pěkně, po celém pásmu byly v pravidelných intervalech rozmístěné měňavé zvuky domovní ethernetové sítě. S vytaženou antenou byl naopak dokonale tichý. Propísknul jsem celého Emila signálem z generátoru, citlivost i celkové sladění přístroje dokonalé, na nic nebylo třeba sáhnout, jakoby ta věc čerstvě z fabriky vypadla. Veškeré součástky, odpory i kondensátory jsou originální, až na jeden odpor a tři krabicové kondensátory, které bylo třeba doplnit. Přístroj z roku 1944 - a takhle po těch letech funguje! A podle signálního generátoru dokonce sedí i cejchování stupnice.

Rádio hraje, ale to je teprve začátek. Nastala totiž doba vymazlovací.

Emily měly na začátku produkce jednu vychytávku, totiž možnost přednastavit a zafixovat (Rasten) dvě různé frekvence, aniž by to omezovalo možnost naladit libovolnou další frekvenci. Později, tak jak postupně narůstající zásobovací i výrobní problémy vedly k zjednodušování přístrojů a osekávání nadbytečného luxusu, přišly ke konci války Emily i o svůj sofistikovaný systém fixace předvolených frekvencí. Fixační mechanismus je tvořen dvěmi plechovými kotouči, uchycenými ke středu velkého ladicího kola se stupnicí. Na okraji každého kotouče je malá šroubová svěrka, která je v povoleném stavu na svém místě udržována lehkou západkou. Je li svěrka utažena, tedy fixována na okraji kotouče, pak při otáčení velkého ladicího kola ze své západky vyklouzne a při najetí na náběžnou stranu západky z kteréhokoliv směru zase zacvakne zpět. Zacvaknutí, tedy nadzvednutí západky zvedne i signální praporek, což je vidět v příslušném okénku na předním panelu. Jeden kotouč má větší průměr, druhý má průměr menší, to aby si fixační svorky navzájem nepřekážely. Pokud je svorka v zaklapnutém stavu, nalézá se v místě, kde je nad ní umístěn ovládací čep. Hlava fixačního šroubu má tvar hvězdičky a odpovídající otvor v ovládacím čepu má otvor odpovídající svým vnitřním ozubením hlavě fixačního šroubu. Zatlačením čepu se tento nasune na hlavu fixačního šroubu a otočením čepu se příslušná svorka sevře či uvolní. Celkově je to jednoduchý a spolehlivý mechanismus, tedy pokud je vše správně seřízené.

Rekonstruovaný Emil v důsledku vynucených úspor při výrobě (rok 1944) už tento fixační mechanismus nainstalován neměl. Ovšem v syslátech za mnohá léta nahromaděných jsem měl několik ladicích převodů z Emilů či jejich klonů a na nich části těchto fixačních mechanismů byly. Šťastnou shodou okolností bylo dokonce možno jeden komplet sestavit. Což jsem též neprodleně učinil. Po několika pokusech jsem se naučil i to, jak mechanismus najustovat tak, aby fungoval správně. Celek jsem pak vmontoval do rekonstruovaného Emila namísto původního "ošizeného" ladicího mechanismu. Znovu jsem se přitom pocvičil v nastavení souběhu se stupnicí a nastavení kompensace mrtvého chodu ozubených převodů.

Následně mne čekala výroba předního panelu, který prostě chyběl. Měl jsem ovšem zapůjčený originální, totálně orvaný přední panel z jiného Emila, který jsem mohl použít jako vzor.

Napřed jsem se pokusil nakreslit přesně okótovaný plánek coby předlohu pro digitalisaci a výrobu na jakési profesionální počítačem řízené vykrajovačce. Bohužel nakreslení takového přesného výkresu je pro mne mnohem složitější práce, než je přímá realisace. Měl jsem k disposici vhodný kus pevného duralového plechu, někdejší vykrývací plech z vyřazeného radiospojského stojanu. Originální panel Emila je po demontáži stupnicového okénka pouhý prachsprostý kus proděravělého pevného železného plechu s přinýtovaným uchem držadla vepředu. Rozhodl jsem se použít jej jako vrtací masku pro výrobu jeho kopie. Znamenalo to zajistit pevnou fixaci originálu s vrtaným duralovým plechem; tak, aby u originálu nedošlo k jakékoliv újmě. Problémem byly hlavice přinýtovaného držadla. Stáhl jsem tedy hrany přesně slícovaných plechů k sobě, položil na plochou kovadlinu a lehkým úderem otiskl kulaté hlavičky nýtů držadla na povrch duralového plechu. Tam jsem vyvrtal prvé díry do nového panelu, přesně v místech budoucího držadla. Poté už bylo možno oba plechy na sebe přitisknout bez mezery. Napřed jsem vyvrtal dvě protilehlé díry (3 mm) v úhlopříčce panelů a oba plechy sešrouboval. Pak totéž křížem, a výsledkem byl pevně spojený dvojplech. Následně jsem vyvrtal všechny jednoduché díry, aniž by přitom originál sebeméně utrpěl. Větší problém byl s velkými otvory. Zkušenost mne naučila, že i při sebelepším vyměřování je finální důlek od důlčíku vždy o kus od středu díry. Udělal jsem si proto středicí přípravky, kus kulatiny na konci stočený na průměr příslušného otvoru a s vyvrtanou dírou přesně v ose. Ta se nasadila do otvoru v originálním panelu a skrz ní byl veden vrták do nově tvořené kopie. Tím byl zaručen přesný střed pro budoucí nasazení stupňovitého vrtáku či výkružníku. Jediné, co zbývalo pro poctivou práci pilníkem, bylo dotvoření oválných výřezů dvojzdířek a stupnicové okénko. Výsledkem je nový panel, přesná kopie panelu originálního a ve výsledku pak ještě lepší než byl použitý originál.

Panel byl následně vytmelen a sbroušen, napřed plátnem hrubosti 100 a poté jemným s hrubostí 400. Následoval dvojí nástřik hluboce matným černým akrylovým lakem. Po náležitém vytvrzení byl jeho temně matný povrch nasycen a rozlešťen kapkou fermeže. Panel tím získal přirozený polomatný vzhled a jeho odstín získal světlejší nádech, bližší originální německé Feldgrau.

Štítky s popisy jsem vyrobil už standardní metodou. Podle fotek originálních přístojů z netu jsem si je nakreslil v grafickém programu (zde Corel Draw verse 7.0) a následně vytiskl na laserovce v negativu. Rozstříhal jsem krabici od mléka na pásy a sloupl z nich vrchní fólii s barevným potiskem. Chlupatý povrch pásů jsem nasytil dispersním lepidlem Soudal (cosi jako někdejší Herkules), přilepil na ně vytištěné štítky a pevně je přiválcoval tvrdým gumovým válečkem dohladka. Po půldenním zasychání jsem pevná "souštítčí" důkladně promastil řídkou fermeží a nechal přes noc v teple kotelny. Štítky do rána fermež zasákly, ztratily tak mastný vzhled, nelepily, a tisk z laserovky se stal odolný proti oděru. Takto připravené konvoluty (souštítčí) jsem rozstříhal na jednotlivé štítky a přesně podle otvorů v panelu do nich nadělal příslušné dírky. Vzniklé štítky tak mají zespodu hliníkový povrch někdejší krabice od mléka a navrch profesionálně vyhlížející a přitom dosti odolný potisk. Podklad pro tisk pak bude možno, i po případných korekcích, opětovně využít pro výrobu plausibilních replik originálních kovových štítků fotochemickou cestou. Současné štítky jsou na panel přichyceny neroznýtovanými nýtky, to aby je bylo možno případně potřeby snadno nahradit.

Emil je dobrý přijimač, stabilní, citlivý a selektivní. Jediným jeho nedostatkem je absence záznějového oscilátoru, původním určením byl totiž radiofonní provoz (A3) s možností spíše nouzového využití modulované telegrafie (A2). Při rozvaze, jak s co nejmenšími (a vprípadě potřeby vratnými) zásahy zázněják spáchat, mne zaujal detekční stupeň. Tam je použita pentoda RV12P4000, kdy detekční diodou je K - G1, všechny ostatní elektrody jsou spojeny se společnou nulou, tedy chassis. Té elektronky je na pouhou detekci vysloveně škoda. Takže chutě do toho! Do vaničky poslední MF tedy byla vložena jakási Ge dioda Tungsram ze syslátů a detekční elektronka byla vytažena. Chodí to s tou germaniovou diodou přímo bohovsky. Pro jistotu jsem vyzkoušel i dobový kuprox Sirutor Si5b, ale Ge dioda se jeví být lepší. Poté, co se podařilo od kolegy sehnat krystal 3MHz, přestavěl jsem detekční stupeň na klasický Piercův oscilátor. Pro montáž součástek jsem využil volná místa na pájecích lištách, akorát to vyšlo. Oscilátor kmitá mezi K - G1 - G2, G2 coby anoda oscilátoru je napájena ze stabilisovaného napětí pro oscilátor (doutnavka) přes odpor M82 a vypínač na panelu (původně Fern - Nah). Napájecí odpor M82 byl určen zkusmo, tak, aby oscilátor spolehlivě nasazoval, ale ještě nezahlcoval obvody AVC. Injekce BFO je přes malou kapacitu přímo na detekční diodu, využit byl původní vodič ke G, zakončený na pájecím můstku.

Záznějový oscilátor se směšováním na detekční diodě funguje velice dobře, a při skutečném poslechu na 10m pásmu to poslouchalo vskutku perfektně, jak telegrafii, tak i SSB.