Čeština/Psaní i/y: Porovnání verzí

Rozlišování ''i/y'' a ''í/ý'' patří k nemnoha historickým prvkům českého pravopisu. Toto rozlišení nemá v současné češtině oporu ve výslovnosti, proto je třeba znát pravidla psaní těchto písmen. Pro účely pravopisu se české souhlásky (resp. jim odpovídající písmena) rozlišují na měkké, tvrdé a obojetné. V domácích slovech se po tvrdých souhláskách píše vždy „tvrdé“ ''y/ý'', po měkkých souhláskách vždy jen „měkké“ ''i/í''. Po obojetných souhláskách může následovat jak „měkké“ ''i/í'', „tvrdé“ ''y/ý''. Tato volba však není libovolná, ale řídí se určitými pravidly. Rozdělení souhlaseksouhlásek podle měkkosti/tvrdosti uvádí následující tabulka:

Toto rozdělení má vliv nejen na pravopis, ale i na skloňovovánískloňování a časování. U skloňování proto rozlišujeme měkké a tvrdé vzory. Těmito vzory se řídí psaní ''i/y'' a ''í/ý'' v koncovkách. Pro psaní těchto samohlásek po obojetných souhláskách v kořenech, předponách a příponách existuje seznam [[Čeština (nejen) pro Čechy/Vyjmenovaná slova|vyjmenovaných slov]], v nichž – a ve slovech od nich odvozených – se píše ''y/ý''. V ostatních případech píšeme ''i/í''.

Obdobně to platí, jsou-li podměrempodmětem zájmena ''my'' a ''vy'' (shoda podle smyslu):

Výše uvedená pravidla platí pro slova domácího původu, případně zdomácnělá již v dávné době (např. rytíř). U cizích slov však ovbykleobvykle respektujeme pravopis původního jazyka, např. h'''i'''stor'''i'''e, arch'''i'''v, k'''i'''lometr, tr'''i'''buna; c'''y'''klist'''i'''ka. Skupiny ''di, ti, ni'' se obvykle čtou tvrdě, [dy, ty, ny] (viz výše).