Valticko/Františkáni

Klášter františkánů - minoritů

Dějiny 12. století

Ve 12. století vytvořila se početná náboženská sekta, s odkazem na chudobu božího syna a jeho apoštolů, jak bojovali proti majetkům kněží. Jako protiváha proti duchovním stranám byly založené řády, které neměly žádné majetky, nýbrž žily toliko z dobročinnosti věřících. 10/32

Dějiny 13. století

Tato nejvýraznější řehole byla založena 1213 svatým Františkem (Franzem) z Asissi zvaný Serafinský 1181/2-1226) jako františkánský řád. 10/32

Oblékali se do prostého, hnědého roucha, s kapucí a provazem místo opasku. Františkáni šli před lid a svým rozohněným kázáním, jako apoštolové, kteří táhli na všechny světové strany, pronikali v přísné chudobě a svým kázáním působili na obyčejný lid. 10/32

Adelheida z Veldspergu, manželka Alberta z Veldspergu, to byla, jež v roce 1282 založila ve Valčicích klášter pro "menší bratry" - fratres minoes - z řádu františkánského. 4/

Poněvadž tenkráte už uvnitř hradeb města Valtic nebylo místa pro založení kláštera žebravého řádu, specializujícího se na působení mezi obyvatelstvem měst, nezbylo nic jiného než odkázati jeho členy mimo vnitřní městský okruh před západní městskou bránu. 2/

Již v roce 1286 založil Henrich (Jindřich) von Kuenring (asi 1224-1281) ve Valticích františkánský klášter 10/32

Dějiny 15. století

Minoritský klášter ve Valticích se však dlouho neudržel. Byl zničen za husitských válek z důvodu nenávisti k mnichům, a to v souvislosti s vpádem husitů na jižní Moravu roku 1426, při němž vyhořela města {{w:Mikulov|Mikulov}}, Valtice a Podivín. 2/

Když v polovině 15. století Turci dobývali Evropu, poslal papež Mikuláš V. (Nikolaus) minoritu, bratra Jana Johanna) Capistrana (1385-1456) pozdějšího světce, za Alpy, a na žádost císaře Bedřicha (Friedricha) IV. celému Rakousku kázal slovo Boží před přicházejícími nesmírnými davy obyvatelstva, které odhodlaně s údivem poslouchalo jeho slova, a křížovou výpravu proti Mohammedovu žvanění. 6/; 10/32

V roce 1454 přišel Kapistrán (Capistran 1385-1456), podivný to muž, také do Valtic. Ačkoliv kázal v italském jazyku, působil velmi náruživě, holohlavý, kostlivý, vyzáblý mnich, oheň v jeho očích, jehož posuňky stačily a šlachovité ruce mocně působily na obyvatelstvo. Ačkoliv byly ve Valticích ještě ruiny bývalého minoritského kláštera, pročež Kapistrán (Capistrano 1385-1456) od pánů z Liechtensteinu byl povzbuzen ke znovuvybudování tohoto kláštera. Kazatel se však toho neměl dožít. 10/33

Poškození budov [w:minorité[minoritského]] kláštera bylo významné, ale upoutaly roku 1454 pozornost františkánského generála Jana Capistrana (1385-1456), který je prolédl a považoval za vhodné pro umístění kláštera jím nově zakládaného řádu františkánů řádové observance. 2/

Jakožto účastník křižácké výpravy do Turecka; kříž zvedal vysoko, popoháněl křesťany kupředu, než ho (Capistrana (1385-1456) maďarský kníže (Janos – Jan asi 1400-1456) Hunyadi posadil do pevnosti Bělehrad (Belgrad 1453 dobyli Turci). Ještě v témže roce (1456) uchvátil pevnost hrdinný Korvín (Matthias Corvinus 1443-1490) a bohumilý mnich tam zmizel. 10/33

Reformovaní františkáni však museli žít v té velmi bouřlivé době -- než brzy na to opět postihla Valtice zkáza. 6/

Když jeho (Hunyadiho asi 1400-1456) syn Matyáš Korvín (Matthias Corvinus 1443-1490), zmocnil se Dolního Rakouska (Niederösterrech), zakládal Kryštof III. (Christoph 1446-1506) z Liechtensteinu, v každém případě se souhlasem maďarského krále, v roce 1487 znovu františkánský klášter v našem městě zřídil. 10/33

Ke skutečnému vzniku kláštera došlo až roku 1487. Podle mínění není však vyloučeno, že na povolání františkánského konventu do Valtic měl jistý vliv i tehdejší moravský a dolnorakouský zeměpán Matyáš Korvín 1443-1490 prostřednictvím svého kancléře a prostějovského rodáka Jana Filipce, biskupa varadínského, jenž jako velký obdivovatel nového řádu byl jeho velkým dobrodincem, a nakonec i jeho členem. 2/

Dějiny 16. století

Podstatnou součástí zapůjčených vídeňských aktů je soudobý opis latinské notářské listiny veřejného notáře Antonína Caludiniho, jinak Chrispana, pořízené 22. května 1526 ve františkánském klášteře ve Valticích, jehož budovy měly tenkráte za sebou už delší pohnutou minulost. 2/

Okolnost, že františkáni ve Valticích navázali na stavební pozůstatky staršího kláštera minoritského, jim umožnila, že během několika málo let mohli tu míti svůj řeholní domov, vybavený všemi potřebnými řádovými místnostmi. 2/

Klášter měl též refektář čili jídelnu a čtvercovou chodbu neboli ambit, nad níž byly umístěny mnišské cely. Klášterní zdi byly na půl sáhu silné. Klenutí nebylo jen v Křížové chodbě a v celách nad ní kolem vybudovaných, nýbrž i v kostelním kůru, to jest v presbytáři neboli kněžišti. 2/

Nemohlo to dobře prospívat; mezitím co velkolepý Sultán Soliman v říjnu roku 1529 obléhal Vídeň, byl klášter tureckými hordami zpustošen a Liechtensteinové se obrátili na protestantskou víru, nemohli již bratři počítat s nějakou podporou z této strany. Jiří Hartmann I. (1513-1562) byl první, který se v luteránském učení vyznal. 10/33

Existence kláštera neměla však míti opět delší trvání. Byla ohrožena už za života syna jeho zakladatele. Tenkráte se stala předmětem náporu reformačních hnutí, k němuž se hlásil nejen valtický pán Hartman z Lichtensteinu, nýbrž i jeho služebnictvo v čele s nejmenovaným valtickým hejtmanem a dále se Zikmundem Boiem, jehož postavení ve Valticích není posud dobře jasné. Zdá se, že on to byl, který organisoval a také provedl několik pohoršlivých výjevů v kostele a v klášteře. o nichž nás zpravuje uvedená notářská listina. Řádoví představení pokládali je však za velmi vážné. Proto dali o nich v přítomnosti vídeňských měšťanů Konráda Schilhera a Kryštofa Styrmigera poříditi dne 22. května 1526 od uvedeného Antonína Caludiniho notářský zápis na základě výslechu 13 členů františkánského kláštera ve Valticích, shromážděných v jeho refektáři. Z kněží to byli kvadrián Josef z Anasa, konventní vikář Antonín z Ingoldstadtu, Lev z Tulnu, Vavřinec z Kofflachu, Melichar z Pasova, Barnabáš z Vilsecku, Cherubín z Villaca, Anastasius ze Slezska, z kleriků jáhen Damián z Affleuchu, z konvršů Vitalis z Rosshaimu, Michal ze Štýru, Otto z Laufen a Wolfgang z Kremže. Jejich výpovědem byl přítomen P. Řehoř z Drozdovic, guardián františkánského kláštera sv. Theobalda a sv. Bernardina na vídeňském předměstí a zároveň i rakouský kustos, jenž jako zplnomocněný komisař zastupoval nepřítomného řádového rakouského provinciála neboli ministra P. Kašpara z Kremže. Ten na žádost rakouského řádového prokurátora a syndika Fr. Pavla z Phedershaymu vyzval své valtické spolubratry k vydání svědectví o všech událostech, k nimž došlo v klášteře i mimo klášter vinou Zimunda Boise a ostatních příslušníků čeledi valtického pána Hartmana z Lichtensteina a z Mikulova i vinou kněze Jiřího, valtického luterského městského kazatele. Tyto události byly jakýmsi pokračováním oslav tehdejšího krátkého masopustu a výrazem soudobé veselé a rozpustilé nálady protiřeholnického zaměření, jímž byly tenkráte ovlivněny vedoucí valtické osobnosti. Vyslechnutí františkáni dosvědčovali, že Zikmund Bois se svými druhy z čeledi Hartmana z Lichtenštejnu se začerněnými tvářemi a v ženském přestrojení vstoupili na popeleční středu dne 14. února 1526 do kláštera. V čele zvláštního maškarního průvodu za zvuků tympánů tančíce prošli ambitem do refektáře, kde donutili násilím kvadriána i kazatele k chorálnímu zpěvu. Při tom Zikmund se svými druhy skákali se stolu na stůl a tropili velký hluk. Neostýchali se počerniti ani tváře několika řeholních bratří. Jiný takový nájezd podnik Zikmund Bois se svými druhy dne 24. března, kdy se slavil svátek Zvěstování Panny Marie. Bylo to také v sobotu a v předvečer Květné neděle. K vstupu Boisovu do kláštera došlo před polednem v době nešpor. Bois přistoupil ke kvardiánu, oblečenému ve slavnostním bohoslužebném rouchu, a vyzval ho německy k tanci. Jiné klášterní členy, stojící před pilpity, vyzýval hlasitě k německému tlumočení obsahu svých latinských zpěvů. Během mše hodil Zikmund Bois v sakristii hroudou vosku a pak roztříštěný vosk vysypal před ní na zem. Na to si umyl ruce ve svěcené vodě. Pak vstoupil na kazatelnu a měl ke svým společníkům projev. Dále hodil na zem desku s ohlášením o papežských odpustcích. Téhož dne přistoupil Zikmund spolu se svou společností v refektáři ke stolu bratří. Zabránil obvyklé řádové četbě, konané během jídla, a bratry, stolující podle řádového zvyku u několika stolů, sehnal dohromady k jednomu stolu.Přitom kvardiána vypudil z jeho místa a přiměl konvrše, aby si na ně sedl. Své společníky rozsadil mezi mnicha a nutil mnichy k pití pohoršlivými slovy. Všemožně je také znepokojoval. Jednoho píchal ze zadu mečem, jinému zase rozřezal nožem kapuci. Maje zahalenu v mnišském pláštíku tvář, vysmíval se členům konventu německými slovy. Zmíněný Zikmund učinil předmětem svého výpadu i klášterního kazatele Zachea z Everdingu, na kterého se horšil pro jakousi jeho řeč. Proto vstoupil na Zelený čtvrtek dne 29. března, v době jídla opět do kláštera, přešel refektář a hledal kazatele. Bratry františkány sedící u stolu opět poděsil. Kvadriánovi vylil víno do jídla a jídlo bratří hodil psům na zem. Rozbil několik sklenic a zabránil opět stolovému čtení. Nadto vyhrožoval kazateli probodnutím mečem. Zikmund zůstal v refektáři i po jídle a nakonec zabránil také v kostele vykonati tradiční obřad umýván nohou urážlivými výkřiky, aby mu raději vyprali jeho košili, která je přece tak cenná jako jejich nohy. Spolu s valtickým kazatelem Jiřím napadli pak zmíněného klášterního kazatele pro jeho tehdy proslovené kázání o symbolickém významu Starozákonní oběti Melchisedechovy. Po jeho ukončení obvinil valtický kazatel Jiří v kostele před shromážděným lidem klášterního kazatele ze lži, vlastní podle něho, prý, mnichům. Zmatek ve shromážděném lidu v kostele dovršilo pak několik koz, přivedených sem výtržníky a po kostele pobíhajících a skákajících. Zacheus z Everdingu proto raději z kazatelny sestoupil. Za ním do kláštera odešli opět zmíněný Boiss, městský kazatel Jiří, hejtman i ostatní z panské čeledi. V klášterním refektáři mluvili pak o něm jako o kacíři.Sem však mezi ně přišel Zacheus na jejich výzvu teprve tehdy, až se mu dostalo ujištění od hejtmana, že se mu nic nestane. Přitom vytýkal mu Zikmund Bois urážlivým způsobem obsah jeho kázání jako nepřípustný a ohrožoval ho mečem. Nakonec ho vyzval, aby se na druhý den, na Velký pátek dostavil, patrně na zámek, k zodpovídání ze svých výroků. Kazatel se však bál jeho hrozeb, a proto i nepřišel a po tři dny se ukrýval. Obdobně vyhrožoval Zikmund Bois kazateli a jiným bratřím o velikonocích a letnicích mečem i ohněm. 2/

Toto poněkud snad nadsazené a výpověďmi protivné strany nekontrolované vylíčení dramatického napadení františkánského kláštera ve Valticích je neobyčejně poučné. Naznačuje, že luteránská reformace se u nás nedála vždy klidnou cestou a že jejími fedrovateli ve Valticích stejně jako v Mikulově členové rodu z Lichtensteinu jako vlastníci tamního feudálního zboží. Klášterní události byly odrazem reformační nálady, jež ovládala valtického Hartmana z Lichtensteinu a jeho služebnictvo v čele s nejmenovaným hejtmanem i neobyčejně činným Zikmundem Boisem, nálady, která se zračila už v existenci městského kazatele protiřeholního a protikatolického zaměření. Takové zahrocení znemožnilo už předem další trvání kláštera. Proto došlo poměrně brzy po této bouřlivé příhodě k odchodu františkánů z Valtic. 2/

Již v roce jeho nastoupení vlády odebral (Jiří Hartmann I. 1513-1562) klášteru podporu jeho rodiny a zakazoval svým poddaným františkány almužnami, nebo jiným dary dále podporovat. Když františkáni do zimy (1541) nedostali potřebné, opustili naše město a klášter pustl. 10/33

Roku 1544 mohl se vyjádřiti Hartmanův syn Jiří Hartman z Lichtensteina, že klášter upustili mniši před několika málo lety a že v klášteře po pět let už nikdo nebydlel a že jeho nebožtík otec nemohl tomu nijak zabrániti. K příčinám, jež přispěly k odchodu mnichů, nepatřila jen protiřeholnická nálada, nýbrž i odnětí veškeré finanční a existenční základny a podpory jak se strany majitele velkostatku, to jest Hartmanna z Liechtensteinu, tak i ze strany valtických poddaných, což také za bezprostřední příčinu jeho považuje i autor pojednání o městě Valticích v Dolnorakouské Topografii, třebaže zřejmě nesprávně označuje rok 1541 za dobu, kdy františkáni z Valtic skutečně odešli. 2/

Budovy opuštěného kláštera podléhali pomalu zkáze. Roku 1544 se mluví o klášteře jako o částečně rozpadlém. O jeho stavivo projevili zájem valtičtí měšťané. Obrátili se také v této věci na uvedeného již Jiřího Hartmana z Liechtensteinu. Prosili, aby směli jeho zdivo rozebrat. Snad to byli oni, kteří ho přitom upozorňovali na strategický význam dosud ještě upotřebitelných klášterních budov. Snad upozorňovali i na možnost, že by Turci, kteří roku 1529 oblehli Vídeň, se mohli dostati v příštích letech až sem a tu si z nich snadno a lehce zřídit pevnůstku a tím ohroziti vážně obranu města i zámku Valtic. Prosbu svých měšťanů se zmíněným zdůvodněním přednesl roku 1544 Jiří Hartman z Liechtensteinu Ferdinanda I. Ten dal prostřednictvím zástupců dvorské válečné rady Kašpara Praundta a Jana Polhaimera provést ve Valticích místní ohledání. Po písemném jejich referátu, datovaném 1. září 1544 ve Valticích, a vydávajícím svědectví o pevnosti zbylých klášterních budov, dal Ferdinand I. 27. listopadu 1544 povolení k jejich rozboření a k použití stavebního materiálu k opevnění zámku a města. 2/

Dějiny 17. století

Rozebíráním zdiva neskončila se však historie františkánského kláštera ve Valticích. Už v prvních letech doby pobělohorské se zabýval Karel z Liechtensteina problémem jeho obnovy a dopisuje si v této věci dne 17. ledna 1626 s vídeňským františkánským kvardiánem. Válečné a finanční a snad i osobní potíže odsunuly však obnovu kláštera až do konce století 17. 2/

Kníže Karel I. (Karl I. 1569-1627) z Liechtensteinu, který se vrátil k víře svých předků, chtěl povolat řád zpět do Valtic a proto v tomto směru zahájil vyjednávání. 10/33

Až jeho strýc Jan Adam Ondřej (Johann Adam Andreas 1657-1712) uskutečnil plán a vystavěl, ještě dnes (1902) stojící klášterní budovu, která nyní tvoří součást rolnické školy a v protější františkánské zahradě také kostel v barokním slohu. 10/33

K obnově dochází teprve roku 1692 za Jana Adama Ondřeje z Liechtensteina, kdy klášter byl skutečně znovu zřízen. 6/28

Dějiny 18. století

Dne 27. října 1803 byl státním zákrokem zrušen, a to prý pro nedostatek v něm se zdržujících řeholních osob. 2/

Klášter sice přečkal bouřlivý čas pod císařem Josefem II. (1741-1790), byl ale během vlády Františka I. (Franze I. 1768-1835) v roce 1803 zrušený, neboť příjmy okolo 6000 guldenů ročně nestačily pro zachování 30 mnichů. 10/34

Ostatky svatého Justa (Justus znám 627-631), uložené v klášterním kostele, byly později přemístěny na oltář svatého Karla Boromejského (Karl Boromäus znám 1559, +1584) ve farním kostele, františkánský kostel byl demolován. 10/34

Ve vrcholné době řádu v 18. století prospívalo na 9000 františkánských klášterů. Členové se nazývali "fratres minores", pročež se také zvali příznačně "Minorité". 10/32

Trvale klášter zrušen byl roku 1804. 4/

Dějiny 19. století

Před kostelem se najde ještě ruina z roku 1804 zrušeného františkánského kláštera. (Viz strany 46, 47 a 48.) 6/

Existence františkánského kláštera obohatila nejen vnitřní život Valtic, nýbrž také i jeho stavební historii. Jeho budovy slouží dnes veřejnému poslání a kulturním účelům. Je v nich totiž umístěna vyšší zemědělská škola, která se takto stala jakýmsi nástupcem první klášterní valtické komunity. 2/

Podle pojednání o dějinách města Valtic v ("Dolnorakouské topografii" z roku 1893 (II. svazek F-G), bydleli v klášteře původně minorité. 2/

Odkazy

1/ Dr. Vladimír Voldán: O archivu valtického panství a velkostatku. Zprávy okresního vlastivědného muzea v Mikulově, září - prosinec 1959.

2/ Dr. Rudolf Hurt: Příspěvek k dějinám města Valtic. Zprávy okresního vlastivědného muzea v Mikulově, září - prosinec 1959.

3/ Obec Hlohovec http://www.hlohovec.cz

4/ Dějiny a slavnostní spis rak.-české řádové provincie Milosrdných Bratří ke slavnosti ve dnech 28., 29. a 30. srpna konaného vysvěcení nemocnice mateřského domu ve Valčicích v Dol. Rakousích, Munificencí Jeho Jasnosti knížete Jana I. z Liechtenšteina a na Liechtenšteině nově vystavěné. Sepsal a vydal cís. rada a provinciál řádu Joannes de Deo Sobel. Ve Vídni 1892. Nákladem řádu Milosrdných Bratří.

5/ Vodní práva knížete z Liechtensteinů. Ing. Emilian Bartoš, technická kancelář a podnikatelství staveb Břeclav, v prosinci 1933. (Muzejní spolek Valtice, přír. č. 0782-62)

6/ Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen. Nebst einem Wegweiser uind Plane auf Stahl mit 17 Ansichten und einem Panorama an dessen Rande. Wien, bei Peter Rohrmann, k. k. Hofbuchändler. (Překlad vybraných kapitol autor knihy. Kopie originálu Muzejní spolek Valtice přír. č. 1579-94V - Vydáno v roce 1840, tj. po uvedení do provozu Ferdinandovy severní dráhy z Vídně do Břeclavi a Brna - dokončené v roce 1839. Kniha obsahuje také ceník tehdejšího jízdného.)

7/ Die Margrafschaft Mähren, topografisch, statistisch und historisch geschildert von Gregor Wolny, Benedikter und Professor. II. Band. Brünner Kreis. II. Abtheilung. Brünn. Selbstverlag des Verfassers. 1837.

8/ Gemeinde Rabensburg http://www.rabensburg.at

9/ Regionální muzeum v Mikulově http://www.rmm.cz

10/ Geschichte der Stadt Feldsberg, Karl Höß, Feldsberg, 1902. Im Selbstverlage.

[[Kategorie:Lichtenštejnové]