České dějiny/Osvobození

Velmi specifický průběh mělo osvobození na Slovensku. V létě 1944 vypuklo Slovenské národní povstání (SNP). Na Slovensku krátce po začátku války zavládla velká euforie z vlastního státu, která ale byla brzy (během roku 1943) vystřídána frustrací. Existence Slovenského štátu byla přímo spjata s Německem, na které již táhli vojáci z východu i západu. Slovenský klerofašistický režim mohl být odstraněn jedním Hitlerovým pohybem. Zavládl proto strach, co bude po válce.

Na činnosti Slovenského štátu tedy leží i obrovská morální zátěž: jeho představitelé sami od sebe, bez přímého příkazu z Německa, provedli poněmčení majetku a odvezli desítky tisíc slovenských Židů do Osvětimi. Proto i na Slovensku existoval odboj, který v období po heydrichiádě znovu nabíral na síle.

Tato, tzv. třetí generace odboje (první byla ještě ta, co bojovala proti Rakousku, druhá byla zlikvidována při heydrichiádě), intenzivně spolupracovala s partyzány, kteří na Slovensko pronikali přes hory z východu. Významnou ilegální organizací byla skupina R3 a Slovenský národní výbor, který se zformoval kolem generála Goliána. Jejich společným cílem bylo vyvolání protiněmeckého povstání.

O tomto záměru se ovšem donesla zpráva německému velení a okamžitě na Slovensko přesunuli z Maďarka tři plně vyzbrojené divize. Slováci chtěli své povstání zkoordinovat s příchodem Rusů z východu. Příchod těchto německých posil ovšem povstání předčasně vyprovokoval. Rudoarmějci se navíc opozdili, neboť se oproti plánům protáhla karpatsko-dukelská operace. Povstání se dobře rozbíhalo ale ztroskotalo na zpoždění Sovětů, přesto revoluční jednotky ovládly okolí Banské Bystrice a po válce to mohli použít jako důkaz, že ne celý národ byl na německé straně.

V Čechách fungovala Česká národní rada, v jejímž čele byl Albert Pražák. Velitelem vojenských operací byl Karel Kutlvašr. Na Českomoravské vrchovině operovalo 8 000 partyzánů. Už 1. května 1945 začalo pod vlivem informací z okolí Berlína spontánně docházet k lokálním převratům.

5. května 1945 bylo vyvoláno z popudu Českého národního výboru povstání v Praze. Zpočátku se situace nevyvíjela dobře, bez příjezdu posil v podobě Rusů či Američanů by bylo brzy poraženo. V Čechách byla milionová armáda skupiny Mitte, která zde navíc neměla žádného zásadního nepřítele. Hlavní proudy rudoarmějců se totiž valily přes Rakousko a Polsko.

Již v prvních květnových dnech dorazili Američané k demarkační linii (tj. zhruba na spojnici České Budějovice - Plzeň) dohodnuté na konferenci v Jaltě v únoru 1945. Nabízeli Rusům, že Prahu osvobodí. Rusové ale odpověděli, že jejich tanky jsou již před Prahou a že by tam jeli zbytečně. Nebyla to ale pravda. První Vlasovci, kteří Prahu nakonec osvobodili, přijeli až 7. května. Do té doby se Pražané zoufale bránili na barikádách.

Pražské povstání vypuklo v porovnání s ostatními místy v zahraničí relativně pozdě. To bylo způsobeno velkým strachem z toho, jak se zachová početná německá armáda, která se na našem území zdržovala. Pokud by se opevnila, o Prahu by se tvrdě bojovalo. Velení Němců už ale vědělo, že je všemu konec, a snažili se udělat si alibi a zároveň se dostat spíše do amerického zajetí.

Vlasovci byla velmi specifická vojenská jednotka. Vojáci v ní pocházeli z Ukrajiny a západního Ruska. Když na počátku války Němci postupovali směrem na východ, tak se k nim tito vojáci přidali. Z třicátých let si totiž dobře pamatovali, že nic nemůže být horší než Stalinovy čistky. Téměř po celou dobu války potom již bojovali na straně Němců. Druhý obrat provedli až v samotném závěru války. Potřebovali se dostat přes Prahu do Plzně a do amerického zajetí, protože Sověti by je za jejich zradu nejraději viděli viset. Nakonec se jim to nepodařilo a padli do sovětského zajetí.