České dějiny/Pražské povstání

Začátek povstání Duben 1945 – Rudá armáda v Ostravsko-opavské a Bratislavsko-brněnské operaci obsadila část území Moravy a blížila se k Praze. Ze západu se probíjely jednotky americké armády k Plzni a poslední německé jednotky na území Protektorátu Čechy a Morava kladly silný odpor. Dokonce ani zpráva o smrti Adolfa Hitlera 30. dubna a pád Berlína některé důstojníky wehrmachtu a především SS nepřinutily ke kapitulaci, a tak na mnoha místech Čech panoval dosud strach a napětí. Obyvatelé Protektorátu ale neměli v úmyslu nechat se v závěrečných dnech války vyvraždit při obléhání měst. Proto se český národ v první májový den začal na mnoha místech naší země vzpírat německému útlaku ze všech sil – propagandou i zbraní v ruce.

Prvního května, po mylné zprávě o kapitulaci Německa, Národní výbor v Přerově se rozhodl připravit místní německou a maďarskou posádku na předání sovětům. Okupanti byli odzbrojení, a ještě téhož dne se povstání dostalo i do Olomouce a jeho okolí. Zde však zasáhli jednotky SS a povstalci se museli začít bránit. Zastavili však pro Němce důležitý transport továrních zařízení a zásob, čímž zabránili jejich zničení.

Už druhého dne se povstala další města, tentokrát Nymburk, Poděbrady či Úpice, třetího května se vzbouřily Semily, Železný Brod, Turnov, Stará a Nová Paka, Příbram, Beroun, čtvrtého května Vsetín a Kladno a pátého května Louny, Jindřichův Hradec, Klatovy, Domažlice a další. Zhruba na tisíci místech se objevily protestní akce proti okupantům, ať už šlo o ozbrojené střety a zatýkání německých civilistů nebo jen o vyvěšování vlajek a strhávání německy psaných nápisů. Na sto dvaceti místech dostali němečtí důstojníci podnět k vyjednávání o odchodu a převzetí moci Čechy. Ve vsetí například do začátku povstání významně zakročila i Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, když zabránila Němcům v demoličních pracích. Navíc 4. května dorazily i jednotky 1. československého armádního sboru. Tím začal na území Čech a Moravy ozbrojený konflikt mezi povstalci a jednotkami Německé armády a SS.

Začátek Pražského povstání 5. května vydal Národní výbor Praha prohlášení, podle kterého se rušil zákon o dvojím úředním jazyku a zákaz vyvěšování státních vlajek. Rovněž Národní výbor Praha vyhlásil konec Protektorátu a převzetí vlády pod tzv. trojčlenným revolučním kolegiem, ve kterém zasedali národní socialista Ing Mölzer, zástupce komunistů Vacek a člen sociální demokracie Prokop. Hlavní vedení měl již od dubna Dr. František Krása, který se stal dočasným presidiálním šéfem tohoto kolegia. Ten se již několik dní před povstáním dohodl s českými představiteli magistrátu a velením městské policie o obraně Magistrátu a staroměstské radnice, ze které se mělo stát centrum povstání a hlavní uzel komunikace. Vše mělo proběhnout co nejklidněji a organizovaně.

Nadšení obyvatelé města však hned vyvěsili vlajky z oken a rovněž na vozidlech městské hromadné dopravy se začaly objevovat první praporky. Mnoho Čechů si ten den nasadilo na klobouky a oblečení stužky v národních barvách a začalo se ozbrojovat ukořistěnými či dříve uschovanými zbraněmi.

Chvíli před 12 hodinou se do městského rozhlasu, vysílajícímu do ulic z budovy radnice, dostala zpráva o rozdrcení Německa a ukončení války. Zároveň bylo uveřejněno upozornění pro všechny Čechy, že nesmějí začít žádné mstivé útoky na Němce ani na České kolaboranty a k Němcům bylo směřováno upozornění, aby se vyvarovali všech odvetných akcí. Policie, četnictvo a vládní vojsko byli povoláni do zbraně na straně povstalců. V té době se ještě bez problémů sešlo velké množství jásajících Čechů a na staroměstské radnici byla vyvěšena bez odporu státní vlajka. V následujících minutách rozehnala zástup před radnicí střelba z kulometu od týnského chrámu. V Železné ulici nato povstalci zabili tři příslušníky SS.

První hlášení městského rozhlasu vystřídalo hlášení Československého rozhlasu na Vinohradech, který začal vysílat i dnes již slavnou výzvu: „Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu…“, díky které se do ulic vydalo ještě více povstalců, a rovněž zareagovaly bezpečnostní složky v Praze, které se k povstalcům přidaly. Do 16 hodiny byli dále vyzváni příslušníci Sokola, studenti a členové Sdružení příslušníků I. dělostřeleckého pluku. Občané byli vyzváni, aby svá vozidla dali k dispozici povstalcům.

Mezi pátou a šestou hodinou odpoledne dostali v německém jazyce relaci okupanti. Bylo jim sděleno, že velení wehrmachtu je roztříštěno a v naprostém chaosu, a že prolévat krev je nadále zbytečné. Na mnoha místech mělo toto prohlášení účinek a velké množství vojáků wehrmachtu se skutečně vzdalo a složilo zbraně.

To však neplatilo o příslušnících SS a některých fanatických civilistech. Ty toto vysílání podněcovalo k mnohem silnějším útokům na radnici v pokusu zastavit možnost vysílat. Tankovým dělem byla dokonce poškozena nová budova radnice a hlavní vchod. Raněn byl i první hlasatel rozhlasu Karel Kučera.

V té době povstalci drželi všechny tři budovy radnice a k nim připojený dům

U minuty, Novou radnici, budovu na rohu Kaprovy a Platnéřské ulice, odkud hlásal rozhlas, dům U Kunerlů na Staroměstském náměstí, kde sídlilo velitelství ALEX s generálem Františkem Slunéčkem, záložnu Svépomoc v Dlouhé třídě, kde úřadovala Česká národní rada (později odsunutá na Nákladové nádraží Žižkov a nakonec do Bartolomějské ulice) a řadu dalších budov v centru i všech ostatních čtvrtích. I když mnoho budov na Staroměstském náměstí bylo pevně v rukách povstalců, na rohu Celetné ulice bylo stále vedení sekretariátu pražského NSDAP, Týnský chrám a rovněž do šestého května drželi i Novou prelaturu, dnešní Kafkův dům. SS mělo svoje hlavní velitelství v budově Právnické fakulty na konci Pařížské ulice u Čechova mostu. Odtud před patnáctou hodinou vyjela tři obrněná vozidla s tankovými děly a kulomety, která měla značný vliv na další dění v centru města.

Až do půl osmé bylo staroměstské náměstí ostřelováno z rohu Celetné i z Pařížské ulice. Na konci dne hájilo radnici a magistrát zhruba sto čtyřicet mužů.

Dalším místem, kde se v té době bojovalo, byla budova Československého rozhlasu. Ihned po výzvě obyvatelstvu a ozbrojeným složkám se začali sbíhat na pomoc lidé se zbraněmi i bez nich, aby přispěli k obraně budovy. V budově však bylo na devadesát příslušníků SS, kteří se zde opevní. Jednotka šestnácti policistů s nimi bojuje v budově až do šesté hodiny večer. Poslední nacisté se rozhodli bránit v suterénu budovy a stříleli ze sklepních okének. To je však nezachránilo a pouze to urychlilo jejich kapitulaci, protože jednotka hasičů natáhla hadice do sklepních průduchů a Němce zaplavila proudy vody. Ti v šest hodin kapitulovali a vyšli z budovy s rukama nad hlavou. Transportér s posilou byl v odpoledních hodinách rozstřílen na Vinohradské ulici. Na pomoc rozhlasu dorazila i četa Vládního vojska pod velením hejtmana Záruby, který kapitulaci Němců přijal.

Nedalekým místem boje byla i škola v ulici na Smetance, kde 123 esesáků bránilo v přístupu k rozhlasu z Riegrových sadů. Jejich postavení bylo velice silné, pro povstalce neprorazitelné. Jejich kulomety držely všechny v patřičné vzdálenosti a úkrytech. Posádka byla nakonec přinucena ke kapitulaci obyčejnou lstí. Mezi povstalci, kteří se snažili tuto budovu dobýt, byli i dva angličtí uprchlíci ze zajateckého tábora, Thomas Vokes a William Greig. Ti se vydávali za předvoj spojeneckých vojsk, mířících k Praze a přesvědčili obránce školy, že jejich odpor by je odsoudil k popravě za maření kapitulace. Hned na druhý den se vzdali.

V Praze došlo rovněž k obsazování úřadů, pošt a železničních nádraží a zatýkali a odzbrojovali se první němečtí vojáci a civilisté. Z několika málo stovek ozbrojených odbojářů se brzy stala několikatisícová hráz odporu, která zabránila Němcům jak v uskutečnění taktiky „spálené země“, kdy měly být zničeny nejdůležitější továrny, zemědělská a další zařízení, ale bylo rovněž zabráněno podminování Prahy a vytvoření „pevnosti“ posledního odporu.

Praha městem barikád – Druhý den povstání V noci na šestého května se povstalci pustili do stavby barikád po celém území Prahy. Podle některých údajů jich byl ke dvěma tisícům po celé Praze. Obránci měli často pouze lovecké pušky nebo ruční zbraně, ukořistěné pušky a samopaly a občas se objevil nějaký lehký kulomet či pancéřová pěst. Posilou barikádám byli až oddíly Vlasovců (viz dále), kteří měli ve výzbroji i těžkou techniku. První nápor německých jednotek z vnější Prahy byl opravdu silný. Na barikády neútočila pouze pěchota a obrněné transportéry, ale i tanky. Němci také začali s bombardováním Prahy. Jednotlivá letadla ostřelovala ulice a shazovala bomby na některá místa povstalecké obrany. Jedna z bomb například dopadla i v celené ulici.

Když Němci zjistili, že i přes použití tanků neprojdou přes barikády dál, začali zneužívat postavení civilistů. Na mnoha místech Němci vyhnali násilím lidi, především ženy a děti, z domů a hnali je před tanky s vědomím, že povstalci nebudou riskovat jejich zastřelení. Zastrašování mělo však i mnohem násilnější podobu, například při masakru v Úsobské ulici (dnes ulice Obětí 6. května). Zde Němci z jednotky SS násilím vtrhli do domu číslo 255. Stejně jako ve většině domů Prahy se i zde nyní schovávali lidé ve sklepě. Bylo zde celkem třicet pět osob, z toho většina byli děti, ženy a starci. Esesáci do všech bez varování začali střílet. Přežilo pouze dvanáct lidí, kteří zůstali ležet pod zastřelenými sousedy. Byty v domě byly vyrabovány a poté zapáleny. V druhém domě si počínali ještě hůř. 22 lidí, které zde našli, vyhnali do zahrady a postavili ke zdi. Zde byli postříleni z ručních zbraní. Jeden muž byl umlácen pažbou pušek, čtrnáctileté dívce byly vypíchnuty oči, jedna ze zavražděných žen byla těhotná. Zachránilo se pouze šest osob, tři s vážnými zraněními. Větším masakrem byl pouze ten na Masarykově nádraží, kde bylo postříleno 53 zajatých Čechů, hlavně nádražních a poštovních zaměstnanců.

Zatím se bojovalo i u Staroměstské radnice. Němci sice nenasadili v noci ani začátkem druhého dne tanky, ale střelba z rohu Celetné neustávala. Bylo téměř nemožné dostat se přes střelbu z kulometu k radnici. Na radnici však docházelo střelivo a byl nedostatek zbraní. Proto se velitel obránců radnice poručík Kozel rozhodl dostat do budovy potřebné vybavení a vyslal spojku do Štefánikových kasáren, kde bylo Vládní vojsko. Ti přivezli k Uhelnému trhu pancéřové pěsti, ruční granáty, kulomety, pušky a množství munice. Odtud bylo vše přeneseno do Kynclova domu, dál však byla cesta značně obtížná. Nebýt cílené palby kulometu z radnice na německá postavení, nejspíš by se většina těchto věcí (pokud vůbec nějaké) do radnice nedostala. Obráncům se navíc dostalo posily ve skupině Matylda, která přišla pod vedením JUDr. Otakara Hübschmanna. Posila byla nasazena i k vyčištění dnešního Kafkova domu, kde kromě německé posádky ostřelující jednu z budov byli i zajatí civilisté. Stráže byly postaveny rovněž ke kanalizaci, kudy mohli proniknout Němci od nábřeží.

V neděli ráno již byly zabarikádovány všechny ulice, kterými se dalo dostat do centra města. Hlavní barikády byly mezi Karlovým mostem a mostem Legií, na Perštýně u ústí Betlémské, Husovy, Jilské a Michalské ulice, v ulicích Železná a Celetná a dále v ulicích vedoucích na Příkopy, Revoluční třídu a Náměstí Republiky. Barikáda vyrostla také na křižovatce Dlouhé a Soukenické.

V odpoledních hodinách boj nabral na síle, když ke kostelu sv. Mikuláše projel tank, rozstřílel bránu a rozbořil část barikády. Tank byl naštěstí zasažen pancéřovou pěstí a vyřazen z boje. Když ho zbylí dva členové posádky v útěku opustili, zmocnili se povstalci munice z něj. K dalšímu útoku tanky ten den již nedošlo, střílelo se pouze z ručních a pěchotních zbraní. Obránci v ten den dostali ještě druhou zásilku zbraní, kterou nejprve dovezli do Bartolomějské a později ji přenesli pod hrozbou ostřelovačů do budovy Městské knihovny. Odtud se již odnášela podzemními chodbami.

Barikády se stavěly rovněž kolem Českého rozhlasu na Vinohradech. K rozhlasu se rovněž dostala provizorní jednotka povstaleckých obrněnců, ukořistěných stíhačů tanků, které měly místo děl kulomety. Tito obrněnci celý den odrážely útoky v okolních ulicích a čtvrtích a utkaly se dokonce úspěšně i s tanky. Němci dokonce proti rozhlasu nasadili na Hlavním nádraží i pancéřový vlak a děla. Ani to však neublížilo budově víc, než bombardování, které přišlo v 17:40. Messerschmitt Me 262 shodil půltunovou bombu na zadní stěnu vinohradské budovy. Bomba svoji vahou proráží všechna patra a vybuchuje až v hale v přízemí. Zhroutí se několik stropů a jen pár metrů od vysílacího studia v suterénu se vytvoří velký kráter. Umírá několik obránců. Vysílací studio není sice přímo zasaženo, ale technika je natolik poškozena, že se již z budovy vysílat nedá. Němci se po bombardování pokouší naposledy tento den dobýt budovu, ale s pomocí obrněnců jsou odraženi.

Dva nejostřejší dny bojů – 7. a 8. Května Dva další dny čekal povstalce nelítostný boj s Němci. Navíc byli oslabeni odchodem Vlasovců, kteří po neshodách mezi generálem Vlasovem a Českou národní radou a rovněž z obavy před příchodem Rusů, odešli z Prahy na západ. Na jejich místo nastoupila jen nepočetná partyzánská jednotka, která se probila do vnitřní Prahy. Tyto dny však byly i koncem Německého odporu, alespoň zbylých jednotek wehrmachtu a většiny institucí vyjímaje SS. Sedmého května byla totiž podepsána definitivní kapitulace Německa v Remeši. Maršál Ferinand Schörner věděl, že dostanou-li se jeho vojáci do rukou Rusům, řadu z nich čeká smrt. Chtěl proto dostat co nejvíce vojáků na západ k Plzni, kterou již 6. května dobyly jednotky Američanů. 8. Května se proto rozhodl pro silný útok na Prahu všemi dostupnými prostředky, včetně velkého množství tanků. Němci měli sice materiální i početní převahu, ale přesto byli na mnoha místech úspěšně odraženi a nedostali se do centra. Pancéřovými pěstmi byly dokonce zničeny některé tanky.

Když Schörner viděl, že útokem neuspěje, rozhodl se pro kapitulaci a dohodu. Jeho muži přestanou s útoky na prahu a stáhnou se z města, za to bude povstalci umožněn průchod wehrmachtu městem na západ. Česká národní rada tuto dohodu přijala i přes riziko, že při průchodu Prahou Němci zaútočí zevnitř. Nakonec skutečně všechny jednotky armády, okupačního aparátu a rovněž řada civilistů bez problému prošli městem a opustili jeho hranice. Ve městě zůstaly pouze oddíly SS, izolované na několika místech v různých čtvrtích.

Sedmého května na Staroměstském náměstí ráno v pět hodin ráno zaútočilo pět obrněných vozidel na radnici. Tentokrát nestříleli obyčejnými granáty, ale zápalnou municí, a tak se část radnice ocitla v plamenech. Hořely také některé okolní budovy. Následoval útok pěchoty, která se na chvíli probojovala až do radniční budovy, ale byla zde buď postřílena, nebo zahnána připravenými obránci. První požár a zvyšující se zuřivost útoků přiměly povstalce, aby se pokusili zachránit historické dokumenty umístěné v radničním archivu.

Večer téhož dne zaútočilo na radnici německé letadlo a bombou poškodilo průčelí paláce Kinských. Útok měl především psychologický účinek – na jedné straně posílil morálku a bojového ducha Němců, na druhé straně poměrně demoralizoval obránce radnice, které již vyděsila zpráva o koloně třiceti tanků v ústí Pařížské a vjezdu pancéřových vozidel do Dlouhé třídy a Celetné ulice. Když na velitelství Bartoš požádali obránci o pomoc, byla jim poslána jednotka zkušených odvážných partyzánů z Hořovic.

Ráno 8. května zahájili Němci nejsilnější úder na Staroměstské náměstí s použitím obrněných vozidel, tanků a pěchoty. Před Obrněnými vozidly byli hnáni civilisté, sloužící jako živý štít. Celý prostor Staroměstké radnice, náměstí i přilehlé okolí bylo navíc dělostřelectvem z Letenské pláně ostřelováno. Když zajatci odházeli část barikád pro průjezd vozidel, objížděly tanky po náměstí a od Husova pomníku střílelo na radnici protiletadlové dělo zápalné granáty. Novou budovu radnice, která dnes díky této střelbě již nestojí, zasáhlo dvacet pět těchto granátů, to znamená, že propuklo najednou dvacet pět epicenter požáru.

Obránci zvažovali ústup, ale v podzemních chodbách byl obrovský počet raněných a uprchlíků z okolních domů. Po zprávách o masovém vraždění civilistů na mnoha místech Prahy se však obránci rozhodli, že si jejich životy nevezmou na svědomí a zůstali. Snažili se alespoň bránit obrněným vozidlům pancéřovými pěstmi, a tak první obrněné vozidlo zůstalo znehybněno na rohu Dlouhé, další vozidlo, tentokrát tank, zůstal stát v ústí Pařížské. Čtyřem partyzánům se podařilo ještě poškodit dělo, ale všichni u Husova pomníku zahynuli.

Zhruba ve čtyři hodiny odpoledne byla již Staroměstská radnice celá v plamenech. Obránci věže se přemístili do podloubí na Malém náměstí, ale tam se střetli se samohybným dělem ostřelujícím Novou úřední budovu. Jeden z četníků padl, druhý ale dokázal zblízka vystřelit do průzoru vozidla, které potom narazilo do stěny domu. Když posádka samohybného děla utekla, vozidlo obsadili povstalci. Nová budova byla značně poškozena. Bylo zasaženo elektrické vedení, hořel transformátor a na několik minut přestal fungovat městský rozhlas. Jeho redaktor (Jaroslav Kučera) ho ale za čas dokázal zprovoznit pomocí náhradního zdroje a mohl tak dál vysílat. Granáty také protrhly potrubí, a tak musel být uzavřen hlavní přívod vody, což značně omezilo možnosti hašení.

Střelba na náměstí utichla až k večeru, kdy se k oběma stranám dostala zpráva o již výše zmíněné kapitulaci. Němci v reakci na to vyšli k Husovu pomníku a dojednali ukončení bojů. Hned potom se spěšně dávali na ústup, aby nepadli do rukou postupující Rudé armády. Povstalci a hasiči začali neprodleně hasit požár radnice a zachraňovat zbytky archivu, ale většinu dokumentů stejně oheň strávil.

Ústup Němců probíhal přes dohodnutou trasu a kolem Staroměstské radnice směrem k Čechovu mostu nakonec projelo dvacet sedm tanků, dvě obrněná vozidla, devadesát automobilů, třicet dva nákladních vozů a šlo s nimi okolo tří tisíc německých vojáků a civilistů.

Co se obětí bojů o na Radnici týká, jejich počet stejně jako seznam jmen je značně neúplný. Nejlépe se určovaly oběti z řad četnictva a úředníků magistrátu, kteří se mezi sebou znali. Celkem zde přišlo o život přibližně osmdesát pět povstalců, ale skutečný počet mrtvých byl jistě vyšší, neboť některá těla byla pásy tanků roztrhána doslova na kusy a jiná byla odnesena do provizorních lazaretů, aniž by se kdo staral, ze kterého bojiště pochází.

V podzemí radnice byla provizorní ošetřovna, ve které bylo pěti ošetřovateli a několika pomocníky a sestrami ošetřeno přes dvě stě padesát raněných, z toho zhruba sto dvacet těžce raněných. Oba dva dny se bojovalo rovněž u rozhlasu, přestože podzemní studio bylo vyřazeno z provozu. Radiostanici se totiž podařilo přenést a zprovoznit přímo pod stožáry strašnického vysílače, obsazeného povstalci. Nová hlasatelna byla zprovozněna v Husově sboru na Vinohradech.

Obráncům rozhlasu třetí den obrany již docházela munice i zbraně. Od Malešic navíc útočily německé tanky a pěchota na vysílač ve Strašnicích, a tak byla odeslána revoluční tanková jednotka, což oslabilo obránce hlavní budovy. Němci ale neuspěli, i proto, že v mylném domnění, že se stále vysílá z hlavní budovy, soustředili tam značné síly. Neúspěšný byl i útok střemhlavých letadel na vysílač.

Druhý den, osmého května, se Němci pokusí zaútočit od Petschova paláce. Němci nasadili tanky, dělostřelectvo i letectvo, ale marně – rozhlas se stále drží v obraně. Studio v Husově sboru začíná také vysílat přes další vysílače, například v Mělníku či Liblicích.

Na rozdíl od ostatních částí Prahy, kde byly po kapitulaci potyčky jen výjimečné, u rozhlasu na Vinohradech se stále bojovalo, a to až do příjezdu Ruských tanků.

A přijely tanky – 9. květen Časně ráno 9. května dorazily do Prahy první tanky Rudé armády a začaly jejich první střety němci, kteří dosud Prahu neopustili. Většinu z nich tvořili příslušníci SS, konkrétně špičkové divize Das Reich a 44 divize SS Pancéřových granátníků.

Během celého dne se ještě na některých místech střílelo a povstalci s Rusy nyní čistili horní patra domů a střechy od ostřelovačů, kteří stříleli po ruských vojácích a civilistech. Na mnoha místech však především docházelo ke mstě na německých zajatcích, která ustala až po převzetí moci revolučními orgány. V celém městě se hasily požáry a bouraly barikády, k čemuž bylo hojně užíváno zajatců a kolaborantů. I když se nikdy nepodařilo přesně spočítat padlé, uvádí se, že v bojích o Prahu padlo přes tisíc pět set Čechů (včetně civilistů), přes tři sta Vlasovců a zhruba na tisíc Němců. Přibližně sedm set vojáků Rudé armády padlo při dobývání Prahy, ale jen třicet jich zemřelo ve vnitřní Praze. Jedněmi z těchto obětí byli i tankisté prvního tanku, který vjel do Prahy a byl zničen na Mánesově mostě.

Vlasovci a Vládní vojsko Jako Vlasovci se označovali vojáci Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova, která bojovala na straně Němců proti Rudé armádě. Dnes je již těžké určit, kolik členů těchto jednotek bylo kolaboranty a kolik jich bylo přinuceno, ale v každém případě nešlo o žádnou malou jednotku, ale o skutečnou armádu, skládající se z několika silných jednotek. Jako příklad lze uvést 599. ruskou brigádu, XV. kozácký jezdecký sbor a další. Počátky vytváření ROA lze zasadit do roku 1942, kdy se poprvé objevila myšlenka na výběr vojáků z řad Rusů. K vytvoření větších jednotek ale došlo až v roce 1944. V tomto roce se rovněž ustanovil Komitét pro osvobození národů Ruska, sídlící v Praze. Češi nesli tento akt nelibě. Vlasovci byli v jejich očích zrádci.

Byl vydán manifest k Rusům, aby bojovali proti bolševikům a Stalinovi a v návaznosti na to se začaly utvářet další jednotky a zapojovaly se do bojů. Brzy se však ukázalo, že ROA nebude poslušnou hračkou v rukách Němců. Ruské jednotky odmítaly přijímat rozkazy Německého velení a jeho důstojníků a docházelo k roztržkám. Jednotky byly nasazeny ve větším rozsahu poprvé u Erlenhofu na soutoku Odry a Nisy, kde měly odrazit a zlikvidovat předmostí sovětů. V tomto boji však neuspěly a tak byly staženy na území Čech. Zde s nimi bylo počítáno například při obraně Brna. Němci ve snaze podpořit své spojence je vyzbrojili kanóny a těžkými zbraněmi. Rovněž jim byly svěřeny stíhače tanků Hetzer, vyráběné v Praze. Němci ale Netušili, že Vlasov již tajně navazoval kontakt s českým odbojem a se západními spojenci.

30. dubna si již Vlasovci na nic nehráli a otevřeně se hlásili k českému odboji a spolupráci s ním. Podle dohody se 5. května začaly jednotky stahovat ku Praze, kam dorazily druhého dne a obsadily důležité dopravní a opěrné body. Rovněž se rozptýlili po většině území Prahy a jejím předměstí. Přestavitelé ROA rovněž dál vyjednávali s Českou národní radou i Američany, ale dlouho nebyli schopni odhadnout, jak se k nim Američané vlastně zachovají. To, že Praha je ve sféře Ruského vlivu bylo Vlasovců jasné poměrně brzy, stejně jako to, že se nesmějí dostat do rukou Rudé armády. Tam by, i přes svoji pomoc na povstání, byli zastřelení pro dezerci z armády (většina příslušníků ROA pocházela ze zajateckých táborů) a za kolaboraci s nepřítelem. A tak 8. května odešly jednotky ROA z území Prahy a začaly se stahovat na západ. Konec Vlasovců byl i přes veškeré snahy utéct jednoznačný. I když se část jednotek stihla vzdát Američanům, byli zajatci podle dohody se Sovětským svazem předáni Rusům. 12. května je následoval i generál Vlasov, který byl 2. srpna 1946 odsouzen k trestu smrti. Popravy vojáků ROA začaly již v Čechách, pokračovaly v Sovětském svazu a zbytek těchto „kolaborantů“ byl odeslán do gulagů na nucené práce.

Úloha vlasovců v Pražském povstání byla sice krátká, ale důležitá, protože to byli právě oni, kteří podpořili povstalce těžkými zbraněmi a svými stíhači Hetzer. Na mnoha místech by Němci jistě prorazili obranu nebýt pomoci Rusů. V té době se na vlasovce pohlíželo jako na zrádce a kolaboranty. V dnešní době se na ně spíše pohlíží jako na bojovníky proti bolševismu. Nelze říci, který z těchto pohledů je správný. Faktem je, že stejně jako na všech ostatních stranách i v ROA byli namícháni vojáci nejrůznějších povahových rysů.

Další složkou, která významně zasáhla do bojů v Pražském povstání, bylo Protektorátní Vládní vojsko. Šlo o pořádkovou armádu, jejíž početní stav byl značně omezený. Celkový stav dosáhl pouhých sedm tisíc vojáků a tři sta padesáti zaměstnanců. Každý rok se k 1. říjnu prováděl odvod nováčků z řad dobrovolníků. Odváděni byli pouze mladí svobodní a bezdětní muži, kteří splňovali všechna potřebná kritéria. Generálním inspektorem Vládního vojska byl po celou válku generál Jaroslav Eminger, který byl kvůli své nepříjemné roli označován za zrádce a kolaboranta. Nic na tom neměnil ani jeho stálý styk s Londýnem, kde mnoho aspektů Protektorátu probíral s Edvardem Benešem.

Armáda měla jen velice lehkou výzbroj. Neměla ve stavu žádné tanky, obrněné vozy, děla, kulomety, samopaly ani granáty. Jen pušky, ruční zbraně, šavle a bodáky. K dopravě sloužila jízdní kola, motocykly, osobní a nákladní automobily. Hlavním úkolem těchto jednotek bylo hlídání železničních tratí, pomáhání při odklízení trosek při živelných pohromách, stavební a zemědělské práce. Výjimečně se Vládní vojsko používalo k hledání partyzánů a ukrývajících se parašutistů, ale tyto úkoly často vojáci schválně plnili jen na oko a často partyzánům spíše pomáhali. Již od začátku války bylo vládní Vojsko silným základem pro budování odporu. Česká exilová vláda i Emil Hácha to tak pro závěrečné období války skutečně plánovali. Většina vojska ale opustila území Protektorátu v květnu 1944, kdy jedenáct praporů armády bylo vysláno do Itálie, kde byly jednotky nasazeny (i proti vůli jejich velitelů) proti Italským partyzánům. V této době dezertovalo zhruba na 800 vojáků, kteří se přidali k partyzánům. Někteří z nich se vydali do neutrálního Švýcarska. Velká část těchto „dezertérů“ byla odvezena do Francie, kde se zapojili do 1. Československé samostatné obrněné brigády a účastnili se například obléhání Dunkerqu. Zbytek vojáků byl Němci pro jistotu odzbrojen a odeslán na stavbu opevnění v Alpách. V červnu 1945 byly jednotky vládního vojska vráceny do Čech a zde byli její členové dočasně internováni a prověřováni.

Většina z nich byla propuštěna do civilu, část se potom dostala k jiným složkám armády. V září 1945 byly jednotky Vládního vojska rozpuštěny.

V době bojů o Prahu byla v Praze jen posádka 1. praporu, který měl za úkol ochraňovat Emila Háchu. Již od prvního dne tyto jednotky bojovaly na straně povstalců. Jedna skupina podporovala povstalce u budovy Rozhlasu, dvě čety Hradní stráže pak bojovaly s jednotkami SS u Pražského hradu. Vládní jednotky se také podílely na obsazování německého obrněného vlaku a po dobu poslání to byli právě vojáci Vládního vojska, kteří zajišťovali rozvoz zbraní, munice a potravin. 8. května se vojáci rovněž účastnili bojů na staroměstském a Mariánském náměstí.

Jaroslav Eminger byl hned po osvobození obviněn z kolaborace s Němci. V dubnu 1947 byl ale všech obvinění zbaven. Stejně jako mnoho jiných se i jeho pověst stala obětí služby svému státu, i když na dlouhou dobu tomu bylo pod taktovkou nacistů.

Pár slov na závěr Nelze říci, že Pražské povstání bylo akcí nutnou. Možná za ni zaplatilo životy víc lidí, než bylo třeba. Je však důležité podotknout, že povstání v Praze i celé zemi jistě urychlilo konec války, byť jen o pár dní či týdnů. Je také nutné říci, že Praha byla tímto povstáním zachráněna, protože bylo zabráněno jejímu podminování a zničení. Nebýt toho, Němci by se zde jistě bránili do posledního muže a došlo by k mnohem větším ztrátám na životech. Šlo o boj českého národa o svoji svobodu a samostatnost – a tu si skutečně vydobyl! --195.250.142.250 9. 4. 2014, 10:33 (UTC)Tomáš Hejna