České dějiny/Rekatolizace

Uzavřením Vestfálského míru v roce 1648 skončila třicetiletá válka. V mírovém ujednání byla mimo jiné zakotvena povinnost poddaných srovnat se ve víře se svou vrchností (tj. byl-li zeměpán katolík, všichni ostatní v jeho zemi museli přijmout jeho víru, naprosto stejná zásada byla aplikována i na nekatolické země, kde začali být pro změnu nuceni k přestupu k protestantismu katolíci /například v Anglii docházelo k velmi brutálnímu protikatolickému teroru již od 16. století/).

České země byly součástí habsburského soustátí, kde panovník vyznával katolickou víru. Důsledkem toho bylo zahájení tzv. rekatolizace (zvané též v pozdější době katolická reformace), která měla zajistit převedení obyvatelstva k panovníkem preferovanému vyznání. Proces rekatolizace neprobíhal na celém území stejným způsobem. Poklidnější průběh byl zejména v jižní a střední části Moravy, kde se i během stavovského povstání ve značné míře udržela katolická víra zcela přirozeně.

Protestantská šlechta vesměs obdržela lhůtu, během které měla buď přestoupit ke katolictví, nebo odejít do exilu. Prosté obyvatelstvo možnost vystěhování nedostalo, nezřídka však docházelo k tajným útěkům za hranice.

Rekatolizaci prováděli zejména členové mužských řeholních řádů (zpravidla jezuité, kapucíni nebo dominikáni). Docházelo ke kontrolám obyvatelstva ohledně podezření z přechovávání nekatolické a jiné závadné literatury. Zabavené knihy byly buď likvidovány, nebo umisťovány ve speciálních odděleních knihoven klášterů, kde pak sloužily jako "studijní materiál" pro budoucí rekatolizátory. Zabavována byla zejména Karlická Bible (nikoliv kvůli vlastnímu biblickému textu, ale kvůli poznámkovému aparátu, který vznikl již v 16. století a na mnoha místech vyzníval protikatolicky). Oproti tomu Bible, zvané Veleslavínky, které byly rovněž protestantské provenience byly svým majitelům ponechávány. Další zabavovanou literaturou byly zejména protestantské zpěvníky a náboženské výklady. Jeden z činovníků rekatolizace, jezuita Antonín Koniáš, vytvořil soupis závadové literatury, který vydal pod názvem Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající, k vykořenění zamykající. Nekatolickou literaturu do Čech přinášeli ilegální kazatelé, kteří v tajnosti přicházeli z německojazyčných oblastí. Vedle kazatelů přinášeli tuto literaturu také někteří exulanti, kteří měli odvahu se na české území čas od času na nějakou dobu ilegálně vracet. Z těchto laických "aktivistů" lze zmínit Jiřího Vostrého, kterého ve svém románu Temno zachytil Alois Jirásek (nezachytil však již konec Vostrého života, kdy tento byl nějakou dobu v českém vězení a po propuštění dožil v jednom z pražských špitálů, přičemž dokonce před smrtí přijal katolickou víru).

Dalším nástrojem rekatolizace byly zpovědní evidence, kdy musel každý dospělý obyvatel doložit, že alespoň jednou ročně se vyzpovídal u katolického kněze a přijímal svaté přijímání v rámci katolické liturgie. Kněz takovému člověku vystavil písemné potvrzení o vykonání zpovědi a tím se měl dotyčný v případě potřeby prokázat. Jsou známy případy některých kněží, kteří vydávali potvrzení o zpovědi de facto každému, "kdo si řekl" a nechávali tyto lidi na pokoji. Ovšem v případě prozrazení bývali trestáni.

Metody rekatolizace nebyly zcela jednotné a zpravidla záleželo na samotných rekatolizátorech, jakou metodiku zvolí. Nelze tvrdit, že by šlo celoplošně o rekatolizaci násilnou. Nelze rovněž tvrdit, že by ohledně literatury docházelo pouze k jejímu zabavování a ničení. Sám již zmíněný jezuita Koniáš byl poměrně plodným spisovatelem a zabavovanou nekatolickou literaturu se snažil lidem nahrazovat literaturou katolickou (nezřídka vlastní provenience). Od roku 1677 vydávali jezuité vlastní překlad Bible do češtiny, tzv. Bibli svatováclavskou. Na překladu se podílela zejména trojice jezuitů, Jiří Konstanc, Matěj Václav Šteyer a Jan Barner. Tito jezuité se také snažili dále pozvedat úroveň českého jazyka. Zmíněný Matěj Václav Šteyer v roce 1668 vydal příručku české gramatiky (tzv. Žáčka) a v roce 1683 pak vydal Český kancionál (sbírku písní, určených pro bohoslužby a pobožnosti, řada z nich se používá při liturgii dodnes).

Rekatolizátoři se nezřídka setkávali s násilným odporem. Z raného rekatolizačního období je znám například případ jezuity Matěje Burnatia, který působil na Jičínsku. Katolické vojsko tehdy v Rovensku pod Troskami zapálilo místní zvonici a potlačilo lidové vzbouření. Sedláci podlehli dojmu, že vojáky na ně poštval tento jezuita (ovšem důkazy pro tento svůj dojem neměli žádné), přitrhli na faru do Libuně, kde se tehdy Burnatius zdržoval, a po krátké potyčce jej nabodli na vidle. Již zmíněný Antonín Koniáš se také několikrát stal terčem fyzického násilí.

Jako pozitivum tohoto období je třeba zmínit postupnou obnovu struktur církevní správy: docházelo k obnově farností, z nichž mnohé byly rozchváceny již od husitských válek. V roce 1655 byla vydělena severní část dosavadní pražské arcidiecéze a z ní zřízena nová diecéze se sídlem v Litoměřicích. Roku 1664 pak vznikla diecéze královéhradecká. Další diecéze byly zřízeny v 18. století (r. 1777 brněnská, r. 1785 českobudějovická). S touto dobou je rovněž spojen největší rozmach barokní architektury, která svá nejobvyklejší vyjádření nacházela v katolických sakrálních stavbách a na poutních místech. Svým způsobem přispívaly k rekatolizaci i barokní kostelní písně a další duchovní hudební skladby, které působily na lidské vnímání. V souvislosti s českou barokní hudbou je třeba zmínit zejména jindřichohradeckého regenschoriho Adama Václava Michnu z Otradovic a Václava Karla Holana-Rovenského, varhaníka v Rovensku pod Troskami.

Nutno podotknout, že v habsburském soustátí byla místa, kde bylo nekatolictví v zásadě v tichosti tolerováno. Šlo o část těšínského Slezska a hlavně o jižní Uhry (pozdější Maďarsko).

Období rekatolizace formálně skončilo vydáním Tolerančního patentu v roce 1781, samotný toleranční patent však umožňoval přestup k protestantství až poté, co zájemce o takový přestup absolvoval několik pohovorů s k tomu určeným katolickým knězem, který se měl pokusit mu přestoupení rozmluvit a naopak mu vyložit pravdivost a logiku víry katolické. Doba rekatolizace hluboce ovlivnila české země na dlouhá staletí. Některé její důsledky se projevily hned po vydání Tolerančního patentu, kdy v nemálo případech ti, kdo se chtěli přihlásit k nekatolickým vyznáním ani nevěděli, co je vlastně to, čemu věří. Tzv. toleranční přihlášky to výmluvně dokládají, protože jsou v nich zaznamenány mimo jiné důvody přihlášení se k nekatolickému vyznání, které lidé uváděli. Jde v řadě případů o nerealistické představy, odporující logice (asi teologicky zdaleka nejpodivnější je tvrzení, že daný člověk se přihlašuje "k luteránské víře, kterou v ráji hlásal Kristus s apoštoly", které se skutečně v jedné z tolerančních přihlášek objevuje). Mnozí lidé tak věděli pouze to, že katolicky nevěří, ale jejich vlastní víra byla po dlouhých desetiletích monopolu katolické nauky složená někdy z dosti velkých podivností.