Kečuánština/Slovesné flexivní přípony

Gramatické kategorie kečuánských sloves, vyjadřované flexivními příponami, jsou osoba (podmětu a předmětu), číslo (osoby), a čas a způsob nebo subordinace. Některé gramatické kategorie, jako kauzativita, reflexivita, vid, se vyjadřují derivačními sufixy. Subordinátory také slouží pro nominalizaci sloves (odvozování jmen ze sloves), obě funkce budou pojednány společně na této stránce. Některé dialekty mají derivační sufixy vyjadřující trpný rod (pasivum), avšak v jižní kečuánštině je trpný rod vyjadřován činnými tvary (místo „byl zbit“ se řekne „zbili ho“, „nechal se zbít“). V této části jsou také uvedena různá použití slovesa kay „být“ a různé způsoby vyjádření slovesa „mít“. Kečuánská slovesa se obvykle uvádějí v infinitivu, se sufixem ‑y; kořen slovesa, ke kterému se připojují jiné sufixy, získáme odtržením této přípony.

Osoba (tranzice)

V tvarech kečuánských sloves se povinně označuje jak osoba podmětu, tak osoba předmětu. Přípony pro osobu podmětu a předmětu (bez množného čísla, s výjimkou 1. osoby inkluzivní, která není odvozená příponou čísla (viz jména)) jsou shrnuty v následující tabulce.

Osoba

Podmět			Předmět
Osoba	Sufix	Glosa	Osoba	Sufix	Glosa
1.	-ni	1	1.	-wa	1O, >1
2.	-nki	2	2.	-su	2O, >2
3.	-n	3	3.	-ø (nic)	3O, >3
1.in.	-nchik	12

Předmět 3. osoba se na slovese nijak neoznačuje, a tyto tvary se tak shodují s tvary nepřechodných sloves. Sufix předmětu pro 1. osobu se volně kombinuje s podmětem 3. osoby, přípona předmětu vždy předchází příponě podmětu. Pokud je však předmět 2. osoba nebo ji obsahuje (tj. 1. osoba inkluzivní), koncovky jsou poněkud nepravidelné, a to obecně v tom smyslu, že část pro podmět má tvar související s 2. osobou (kombinace 1>2 (1.2O) „já tebe“ je v některých dialektech dokonce pouze ‑q). Kombinace sufixů pro podmět a předmět (zpravidla včetně tvarů v množném čísle, v různých způsobech, někdy také se příponami pro čas) se v kečuánské jazykovědě nazývají tranzice (srov. výraz tranzitivní (přechodná) slovesa) nebo bipersonální časování. Koncovky tranzic lze shrnout do následující tabulky (stejně budou také uváděny ostatní slovesné formy); záhlaví vlevo se vztahuje k osobě podmětu, záhlaví nahoře k předmětu; proškrtnutá políčka mají zvratný význam (použije se přípona reflexiv ‑ku) a kombinace označené znakem × nejsou v kečuánštině realizovatelná.

Tranzice (kombinace podmětu a předmětu)

S / O	1	2	3	12
1	—	-yki	-ni	×
2	-wa-nki	—	-nki	×
3	-wa-n	-su-nki	-n	-wa-nchik
12	×	×	-nchik	—

Nepřechodná slovesa tedy používají koncovky uvedené ve sloupci se záhlavím „3“. U přechodných sloves je vždy nutné použít koncovku uvedenou v tabulce, bez ohledu na to, zda je předmět uveden slovně, a naopak slovo označující předmět (zpravidla v akuzativu, s příponout ‑ta) není třeba uvádět, pokud není nějak zdůrazněn (v tom případě by měl nějaký větný sufix): rikuni „vidím ho“ × paytam rikuni „vidím jeho“, wasita rikuni „vidím dům“, rikuyki „vidím tě“ × qamtam rikuyki „vidím tebe“ („a ne jeho“, apod.; nelze říct qamta(m) rikuni, dosl. „vidím ho tebe“). Předmět může být i nepřímý (v jižní kečuánštině se sufixem ‑man): (chayta) qammanmi quyki „dávám (to) tobě“, případně jiný předmět vyžadovaný nějakým derivačním sufixem: rikuchiyki „ukazuji ti (to)“ (dosl. „způsobuji/přiměji tě vidět to“).

Dialektální rozdíly: Zakončení ‑chik má dialektální podoby jako osobní zájmeno nebo posesivní sufixy (viz níže u osoby). V Argentině se ‑su používá i s podmětem 1. osobou: ‑su‑ni „já tebe“ (podobně v Bolívii v plurálu a jiných časech). Kečuánské dialekty se také liší co do oddělitelnosti ‑su od ‑nki (nebo ‑yki v subordinacích). V severní kečuánštině se sufixy pro předmět nepoužívají, pouze někdy sufix pro předmět ‑wa. Některé středoperuánské dialekty mají pro 1>2 sufix ‑q, který případně alternuje s ‑yki. Sufix pro 1. osobu podmět ve středoperuánských dialektech je ‑: (prodloužení předchozí samohlásky), 2. osoba podmět někdy (v některých časech nebo tvarech) ‑yki, předmět 2. osoba má podobu ‑shu a předmět pro 1. osobu má tvar ‑maa.

Číslo

V jižní kečuánštině se číslo osoby vyjadřuje jedním z následujících sufixů, a to podle toho, zda pluralizovaná osoba obsahuje 2. osobu (tj. také 1. osobu inkluzivní): ‑ku (PLEX), pokud ji neobsahuje, a ‑chik (PLIN), pokud ji obsahuje. Jedná se o stejné přípony jako v případě posesivních sufixů u jmen. Pokud je v množném čísle jak osoba podmětu, tak předmětu, pluralizuje se vždy 1. nebo 2. osoba (tj. 3. osoba předmět se nepluralizuje nikdy); v případě potřeby lze použít osobní zájmena nebo slovně vyjádřený předmět. 1. osoba exkluzivní má v jižní kečuánštině před ‑ku příponu ‑y (v jednotném čísle je ‑ni). V následující tabulce jsou uvedeny všechny možné kombinace (pokud jsou v množném čísle jak 1., tak 2. osoba, je zřejmě možné použít i druhý sufix čísla osoby, podle daného kontextu).

Tranzice (včetně množného čísla)

S / O	1	2	12	11	22	3/33
1	—	-yki	×	×	-yki-chik	-ni
2	-wa-nki	—	×	-wa-nki-ku	×	-nki
3	-wa-n	-su-nki	-wa-nchik	-wa-n-ku	-su-nki-chik	-n
12	×	×	—	×	×	-nchik
11	×	-yki-ku	×	—	-yki-chik	-y-ku
22	-wa-nki-chik	×	×	-wa-nki-chik	—	-nki-chik
33	-wa-n-ku	-su-nki-ku	-wa-nchik	-wa-n-ku	-su-nki-chik	-n-ku

Protože připojování přípon plurálu je pravidelné a lze je odvodit z výše uvedené tabulky, budou v ostatních přehledech slovesných tvarů uváděny pouze tvary v jednotném čísle (a 1. osobě inkluzivní).

Dialektální varianty: v Cuzku je tvar ‑chis, v Bolívii ‑chiq nebo ‑chaq, tj. stejné varianty jako sufix pro 1. osobu inkluzivní (‑nchik). Tvary uvedené v tabulce odpovídají sjednocenému pravopisu jižní kečuánštiny.

Dialektální rozdíly: V Ayacuchu se tvar pro 1. osobu exkluzivní zpravidelnil na ‑ni‑ku. V Bolívii došlo k jistému zpravidelnění v množném čísle, např. místo ‑su‑nki‑ku „oni tobě“ je tvar ‑su‑nku. Tyto výše uvedené sufixy se používají pouze v jižní kečuánštině (Q II C). V severní kečuánštině (Q II B) zanikla 1. osoba exkluzivní (tj. kluzivita se nerozlišuje a existuje pouze přípona ‑nchi(k)), ani neexistují sufixy pro předmět (a tudíž je nelze ani pluralizovat), s výjimkou sporadického sufixu pro 1. osobu předmět ‑wa. V peruánských severních dialektech (Chachapoyas, San Martín (Lamas) (oba Q II B)) se pro pluralizaci, bez ohledu na osobu, používá sufix ‑sapa (‑sa), a to jen se slovesy (tj. ne s posesivními sufixy). Severoperuánské dialekty Cajamarca a Lambayeque (Q II A) používají pro pluralizaci, bez rozdílu osoby, sufixy ‑llapa nebo ‑sapa, stejně jako s posesivními sufixy. Zcela odlišné je značení plurálu ve středoperuánských dialektech (centrální kečuánština, Q I): necháme‑li stranou inkluzivní plurál ‑nchik, plurál podmětu nebo předmětu se v centrální kečuánštině značí pouze pomocí slovesných derivačních přípon, nejčastěji ‑ykaa. Tyto derivační přípony však mají navíc nějaký aspektuální význam, tj. mají dvojí funkci: značení plurálu a nějakého aspektu.

Značení plurálu u sloves je jedním z hlavních znaků, které odlišují jednak centrální kečuánštinu (Q I) od periferní (Q II), jednak jednotlivé podskupiny dialektů v rámci periferní kečuánštiny.

Čas

Kategorie času se v kečuánštině vyjadřuje třemi způsoby: přidáním přípony k tranzicím (tvarům uvedeným výše), použitím jiné sady přípon pro podmět a složenými tvary (pomocné sloveso a přípony pro osoby rozdělené mezi hlavní a pomocné sloveso). Vnímání času je však v kečuánštině odlišné od vnímání času v běžných evropských jazycích: minulost a současnost tvoří pro mluvčí kečuánštiny kontinuum, zatímco budoucnost se odlišuje (proto se pro budoucí čas používá jiná sada přípon). Tvary pro přítomný (prostý) čas tedy v kečuánštině mohou označovat i minulé, ukončené děje, nikoliv však budoucí; naopak např. v češtině nelze použít přítomný čas pro minulé děje (necháváme stranou historický přítomný čas), ale lze ho použít pro vyjádření budoucnosti. Zjednodušený přehled je uveden v následující tabulce.

Kečuánské časy

Čas	Přípona	Komentář
Přítomný/prostý	-ø (nic)	samotné tranzice
Minulý	-rqa	-rqa + tranzice
Narativní	-sqa	-sqa + tranzice
Habituál	složené tvary	-q + ka- a tranzice
Budoucí	—	jiné sufixy pro podmět

Přítomný (prostý) čas

Tranzice, kombinace sufixů pro podmět a případný předmět uvedené výše, jsou zároveň tvary pro přítomný čas. Tyto tvary v podstatě označují realizovaný děj, ať už přítomný, nebo minulý, lze je tedy přeložit přítomným i minulým časem. Pro aktuálně probíhající děje se navíc zpravidla (nikoliv však v záporu) přidává derivační přípona progresiv (PRG) ‑chka (dialektálně také ‑sha aj., viz derivační přípony), a pak lze vždy přeložit přítomným časem. Tvary bez tohoto derivačního sufixu buď označují obecně platné děje (např. „Země je kulatá“), nebo obvyklé děje (např. allintam puñuni „spím dobře“ (ale teď zrovna nespím)), anebo mohou označovat i ukončený děj, kdy je vhodné tvar přeložit minulým časem. Ukončený děj lze předpokládat se slovesy, které označují jednorázové, krátkodobé děje, jako chaya(mu)y „přijít, dorazit“, wañuy „zemřít“ apod., anebo v kombinaci s nezávislými sufixy ‑ña „už“, ‑raq „ještě“: hamunña „už přišel“, manaraqmi hamunchu „ještě nepřišel“.

Minulý čas ‑rqa

Sufix minulého času (préterita) ‑rqa (MIN (PRET)) (také ‑ra, ale ve sjednoceném pravopise se vždy píše plný tvar) jednoznačně označuje děj jako minulý. V jižní kečuánštině se používá často, kromě případů, které byly uvedeny výše u přítomného času. Klade se vždy za příponu předmětu 1. osoby ‑wa, ale zpravidla před příponu předmětu 2. osoby ‑su: rikuwarqan „viděl mě“, rikurqasunki (v Ayacuchu či středoperuánských dialektech i rikusurqanki) „viděl tě“ (naopak tvary bez přípony minulého času, jako rikuwan, můžeme přeložit spíše jako „vídá mě“). Případný sufix progresivu ‑chka se připojuje před ‑rqa (za ‑wa): qhawapayawachkarqan „pokukoval(a) po mně“. Na rozdíl od narativního času ‑sqa se zpravidla používá pouze tehdy, když byl mluvčí přímým svědkem popisované události (i když ho lze kombinovat s reportativem ‑s/‑si pro informace z druhé ruky, kterých mluvčí nebyl svědkem, a někde se používá i v lidových vyprávěních místo narativního času).

Tranzice pro minulý čas -rqa

S / O	1	2	3	12
1	—	‑rqa‑yki	‑rqa‑ni	×
2	‑wa‑rqa‑nki	—	‑rqa‑nki	×
3	‑wa‑rqa‑n	‑rqa‑su‑nki (‑su‑rqa‑nki)	‑rqa‑n	‑wa‑rqa‑nchik
12	×	×	‑rqa‑nchik	—

Dialektální varianty: v  některých (jižních) dialektech mizí hláska /q/ v sufixu, tj. sufix má podobu ‑ra. Ve sjednoceném pravopise pro jižní kečuánštiny by se však měl vždy psát plný tvar ‑rqa. V Argentině podoba ‑ra stále otevírá sousedící samohlásku, např. hamora (hamurqa(n), vyslovováno [hamorqa(n)]]), což podporuje existenci pěti samohláskových fonémů v tomto dialektu.

Dialektální rozdíly: v některých nářečích odpadá ve 3. osobě přípona osoby ‑n (viz níže u vyprávěcího času ‑sqa).

Vyprávěcí čas (NAR) ‑sqa

Vyprávěcí (narativní) čas označuje děje či stavy apod., při kterých mluvčí nebyl přímo svědkem nebo nebyl schopný rozumově vnímat (v opilosti, ve snu, v raném dětství apod.), často se používá v lidových vyprávěních (pohádky, mýty apod.). Pozice sufixu ‑sqa (NAR) je stejná jako u minulého času ‑rqa, ve 3. osobě se zpravidla nepřidává sufix osoby ‑n (plurál je ‑sqa‑ku). V lidových vyprávěních se většinou kombinuje s evidenciálním sufixem reportativem ‑si/‑s „prý“ (REP), jinak je možný kterýkoliv evidenciální sufix dle kontextu (evidenciální sufixy označují zdroj informace, který mluvčí má ohledně toho, co říká: přímé svědectví, z druhé ruky nebo domněnka či úsudek). V těchto významech se obvykle překládá minulým časem. (Někdy se tomuto času říká předminulý čas (pluskvamperfektum), avšak tento název je nevhodný, protože tento čas neoznačuje děje předcházející jiným dějům minulým; důvod pro tento název je zřejmě ten, že v andské španělštině se podobné významy vyjadřují španělským předminulým časem.)

Příklady použití: huksi huk layqa kasqa „byla jednou jedna čarodějnice“, musquyniypi hatunkaray puma mikhurquwasqa „ve snu mě sežrala obrovská puma“, raymipis supayta tususqani „na oslavě jsem (prý) tancoval jako ďas“, suwakunam wasiyman yaykusqaku „zloději mi vlezli do domu/bytu“ (neviděl jsem je, ale byt je vykradený (což vidím, proto přímá evidencialita ‑mi)).

Dále se tento čas používá v mirativním významu, tj. označuje nějaké překvapení nebo podivení nad nějakou skutečností („to jsem nevěděl/nečekal/netušil, že“, „ale“, avšak v evropských jazycích ho lze vyjádřit spíše jen intonací, důrazem či pořádkem slov), pak se může vztahovat k ukončeným nebo neukončeným dějům i k budoucnosti a lze ho přeložit jakýmkoliv časem dle kontextu; evidenciální sufix ve větě je zpravidla doplněn exklamativem (např. ‑mi + ‑(y)á > ‑má): chirimá kasqa yakuqa „(ta) voda je (ale) studená!“, paqarinñamá chayamusqa Pedro „(tak) Petr přijede už zítra!“, manamá chayamusqachu Husiy „José nepřijel!“.

Tranzice pro minulý čas ‑sqa

S / O	1	2	3	12
1	—	‑sqa‑yki	‑sqa‑ni	×
2	‑wa‑sqa‑nki	—	‑sqa‑nki	×
3	‑wa‑sqa	‑sqa‑su‑nki (‑su‑sqa‑nki)	‑sqa	‑wa‑sqa‑nchik
12	×	×	‑sqa‑nchik	—

Dialektální rozdíly: V některých nářečích se ve 3. osobě připojuje sufix osoby ‑n. V centrální kečuánštině mají funkce tohoto času slovesné tvary se sufixem ‑ñaq (‑naq), po kterém buď následuje pomocné sloveso kay „být“ v příslušném tvaru (kromě 3. osoby), anebo se připojují tranzice (kombinace sufixů pro podmět a předmět, viz výše); /q/ na konci se vypouští (kromě 3. osoby, kde zůstává ‑ñaq bez další koncovky či pomocného slovesa). Naopak podobné tvary se sufixem ‑shqa a připojenými tranzicemi či pomocným slovesem kay „být“ (kromě třetí osoby), vyčasovaným v příslušném čase, označují ve středoperuánských dialektech perfektum (ukončený (minulý) děj). Skutečnost, že pomocné sloveso se ve 3. osobě nepřidává, vysvětluje, proč tento čas nemá příponu ‑n ve třetí osobě; v některých dialektech však došlo k zpravidelnění (přidává se ‑n jako v jiných časech), a naopak k připodobnění ve tvarech se sufixem ‑rqa (nepřidává se ‑n, jako u tvarů narativního času).

Budoucí čas (FUT)

Děje, které se odehrají v budoucnosti (nejsou ještě reálné), se vyjadřují pomocí odlišné sady přípon pro podmět, sufixy budoucího času (futura). Koncovka ‑nki je společná pro přítomný i budoucí čas (a rozkazovací způsob), ostatní přípony jsou odlišné. Je třeba zdůraznit, že dosud nerealizované, tj. budoucí děje se vždy vyjadřují těmito tvary, a zároveň že kečuánský budoucí čas nevyjadřuje žádný stupeň pravděpodobnosti (srov. např. české „bude (asi) 5 hodin“; v kečuánštině by zde byl konjekturální evidenciální sufix ‑chá, případně potenciál (podmiňovací způsob)).

Tranzice pro budoucí čas

S / O	1	2	3	12
1	—	‑sqa‑yki	‑saq	×
2	‑wa‑nki	—	‑nki	×
3	‑wa‑nqa	‑su‑nki	‑nqa	‑wa‑sun(‑chik)
12	×	×	‑sun(‑nchik)	—

Tvary s podmětem nebo předmětem 1. osobou inkluzivní mají dva tvary: (‑wa)‑sun a (‑wa)‑sun‑chik. Pro některé mluvčí jsou tyto tvary alternativní, pro některé je kratší tvar pro duál („já a ty“) a delší tvar pro plurál („já a ty a někdo další“), a pro jiné je (většinou, ale někdy obráceně) kratší tvar pro rozkazovací způsob a delší pro budoucí čas.

Dialektální varianty: Hláska /q/ ve tvaru ‑sqa‑yki v cuzkánském a bolivijských nářečích odpadá (‑sa‑yki, ale v jednotném pravopise se vždy píše; a podobně v některých středoperuánských dialektech ‑shayki), podobně může odpadat třeba v Ekvádoru v 1.osobě: ‑sha. Všechny hlásky /s/ ve středopoeruánských a severních dialektech jsou /sh/ (‑shu‑nki, ‑shun, ‑shaq, ‑shqa‑yki).

Dialektální rozdíly: V Ekvádoru existuje také sufix ‑kri (‑k‑ri, od ‑q (agentiv) a ri- „jít“; agentiv označuje účel se slovesy vyjadřujícími pohyb, tj. „jít něco dělat“; zřejmě vliv španělštiny (opisný budoucí čas se slovesem ir „jít“)). Tato forma označuje spíše blízké budoucí děje, ale používají se oba tvary (‑kri i výše uvedené koncovky ve své dialektální podobě).

Habituál (HAB)

Habituál se používá pro obvyklé (minulé) děje nebo stavy apod., např. pro obvyklé činnosti nebo zvyky v určitém místě nebo době. Je tvořen slovesem v agentivu ‑q (AG) a pomocným slovesem kay „být“ v přítomném nebo minulém či vyprávěcím čase. Pomocné sloveso se v přítomném čase nepoužívá ve 3. osobě (plurál ‑ku se připojuje přímo za agentiv: ‑q‑ku). Podmět se vždy značí na pomocném slovese; předmět ‑wa obvykle na hlavním slovese (ale jsou možné i tvary s ‑wa na pomocném slovese: watukuq kawanchik „navštěvovali nás“), a předmět 2. osoby ‑su podle možnosti oddělení v daném dialektu (v Cuzku na pomocném slovese, v Ayacuchu může být i na hlavním). Větné sufixy (např. tázací či záporný sufix ‑chu nebo evidenciální sufixy), pokud nejsou připojeny k jinému větnému členu, se připojují na hlavní (plnovýznamové) sloveso: Punupim tiayaq kani „bydlíval jsem v Punu“, watukuwaq kanchik „navštěvovali nás“ (tranzice ‑wa‑nchik „on(i) nás (inkluziv)“ rozdělená mezi hlavní a pomocné sloveso), maqaqchu kasunki? (nebo v Ayacuchu maqasuqchu kanki?) „bil tě?“, „mlátíval tě?“ (tranzice ‑su‑nki „on tebe“ dohromady nebo rozdělená podle nářečí).

Tranzice pro habituál

S / O	1	2	3	12
1	—	‑q ka‑yki ka‑rqa‑yki ka‑sqa‑yki	‑q ka‑ni ka‑rqa‑ni ka‑sqa‑ni	×
2	‑wa‑q ka‑nki ka‑rqa‑nki ka‑sqa‑nki	—	‑q ka‑nki ka‑rqa‑nki ka‑sqa‑nki	×
3	‑wa‑q – ka‑rqa‑n ka‑sqa‑n	‑q ka‑su‑nki ka‑rqa‑su‑nki ka‑sqa‑su‑nki nebo (Ayacucho): ‑su‑q ka‑nki ka‑rqa‑nki ka‑sqa‑nki	‑q – ka‑rqa‑n ka‑sqa‑n	‑wa‑q ka‑nchik ka‑rqa‑nchik ka‑sqa‑nchik
12	×	×	‑q ka‑nchik ka‑rqa‑nchik ka‑sqa‑nchik	—

Pomocné sloveso v přítomném nebo minulém čase (bez rozdílu významu) se používá, pokud mluvčí mluví o svém minulém životě, tj. z vlastní zkušenosti: wamra kaspay wirasapa kaq kani/karqani „když jsem byl mladý/dítě, byl jsem tlustý“. O životě a zvycích jiných lidí nebo o zprostředkovaných informacích, včetně lidových vyprávění, se používá narativní čas. Význam je vždy minulý, i když někdy lze v překladu použít čas přítomný: Peruwpi quwitam mikhukuq kasqaku „v Peru jedí morčata“ (měli ve zvyku je jíst, když jsem tam byl).

Způsob

Kečuánština rozlišuje tři slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), rozkazovací (imperativ) a podmiňovací (kondicionál, nebo také potenciál). Všechny tvary časů uvedené výše jsou tvary oznamovacího způsobu (čas dále rozlišuje jen podmiňovací způsob). Kečuánské způsoby se od sebe, alespoň částečně, odlišují odlišnou sadou přípon pro podmět (a kombinací pro 1>2 „já tebe“). Tyto odlišné sufixy pro osobu jsou shrnuty v následující tabulce, včetně budoucího času, a pro srovnání také s přivlastňovacími sufixy, které se mimo jiné používají i v subordinovaných tvarech sloves (proškrtnuté políčko znamená, že daný tvar neexistuje, a prázdné políčko, že se daná forma tvoří jinak).

Přípony pro osobu v jižní kečuánštině

Osoba	Pos. sufix	Prostý č.	Budoucí č.	Imperativ	Potenciál
1>2	—	‑yki	‑sqa‑yki	—
1	‑y	‑ni	‑saq	—
2	‑yki	‑nki	‑nki	‑y	‑waq
3	‑n	‑n	‑nqa	‑chun
12	‑nchik	‑nchik	‑sun	‑sun	‑chwan

Tyto sufixy se kombinují s příponami pro předmět a číslo osoby v zásadě podle pravidel uvedených výše; kombinace (bez množného čísla), včetně tvarů tvořených jinak, budou uvedeny níže u jednotlivých způsobů.

Indikativ (oznamovací způsob)

Oznamovací způsob zahrnuje všechny výše uvedené tvary časů:

• prostý
• minulý (MIN): ‑rqa
• vyprávěcí (NAR): ‑sqa
• habituál (HAB): ‑q + kay
• budoucí (FUT): (jiné sufixy)

Imperativ (rozkazovací způsob) (IMP)

Rozkazovací způsob v kečuánštině existuje pouze pro 2. a 3. osobu a pro 1. osobu inkluzivní. Některé tvary (s 1. osobou podmět nebo předmět a v kombinaci 3>2 „on tebe“) jsou nahrazovány tvary budoucího času. Budoucí čas lze nakonec použít i jako mírnější formu rozkazu.

Tranzice pro rozkazovací způsob

S / O	1	2	3	12
1	—	—	—	×
2	‑wa‑y	—	‑y	×
3	‑wa‑chun	‑su‑nki	‑chun	‑wa‑sun(‑nchik)
12	×	×	‑sun(‑nchik)	—

Záporný rozkazovací způsob (zákazy) se tvoří stejně jako běžný zápor v kečuánštině (přípona ‑chu), avšak místo záporky mana „ne“ se používá záporka ama: mikhuy „jez (to)“, ama mikhuychu „nejez (to)“, a to i pokud je imperativ nahrazen budoucím časem: ama mikhunkichu „nejez (to)“ (mírnější, zdvořilejší rozkaz) (srov. manam mikhunkichu „nebudeš (to) jíst“ nebo „nejíš (to)“ apod.).

S rozkazovacím způsobem se nepoužívají evidenciální sufixy, ale je celkem běžné, hlavně se záporem, připojovat emfatický sufix ‑yá: amayá mikhuychu! „(tak) nejez to (přece/prosím)!“ (vhodnější překlad do češtiny by byl spíše s použitím jiné, důraznější intonace). Pro zjemnění rozkazu (mimo tvarů futura místo imperativu) se ke slovesu také často připojují některé derivační sufixy, nejčastěji intenziv ‑yku (v Bolívii spíše inceptiv/inchoativ ‑ri, v Ekvádoru přípona ‑pa (zde nejspíš benefaktiv)) nebo limitativ ‑lla, které v podstatě odpovídají našemu „prosím“ (existuje však výraz ama hina kaychu, dosl. „nebuď takový (jako něco/někdo)“, který se někdy používá ve významu „prosím“).

V souvislosti s imperativem je ještě vhodné zmínit sloveso haku (v Bolívii hina, obvykle psáno jina), které se někdy používá s rozkazovacím způsobem a znamená „pojďme“: haku takisun „zpívejme“, „pojďme zpívat“. Lze ho použít i samostatně, s významem „pojďme pryč/někam“ (srov. šp. vamos), případně „pojďme na to“, „udělejme to“ (dle kontextu). Ke tvaru haku lze připojit sufix plurálu (bez rozdílu významu): hakuchik. V jiných funkcích než zde zmíněných se toto sloveso nepoužívá (ale srov. hamuy „přijít“).

O tvarech ‑sun s plurálem ‑chik nebo bez něj platí, co bylo zmíněno u budoucího času.

Potenciál/kondicionál (podmiňovací způsob) (POT)

Podmiňovací způsob (kondicionál) nebo také potenciál (způsob vyjadřující možnost) má tvary tvořené dvěma různými způsoby: buď příponami pro osobu odlišnými od ostatních způsobů, anebo přidáním přípony ‑man k tranzicím prostého času, avšak ve tvarech s 1. osobou inkluzivní zpravidla ke tvarům budoucího času. V 1. osobě se používá jmenná přípona ‑y místo ‑ni, a přípony ‑wa (1O) a ‑waq (2POT) se nekombinují. Možné tvary jsou uvedeny v následující tabulce (méně obvyklé formy v závorkách).

Tranzice pro potenciál (podmiňovací způsob)

S / O	1	2	3	12
1	—	‑yki‑man	‑y‑man	×
2	‑wa‑nki‑man	—	‑waq (‑nki‑man)	×
3	‑wa‑n‑man	‑su‑nki‑man	‑n‑man	‑wa‑chwan ‑wa‑sun(‑nchik)‑man (‑wa‑nchik‑man)
12	×	×	‑chwan ‑sun(‑nchik)‑man (‑nchik‑man)	—

O tvarech ‑sun s plurálem ‑chik nebo bez něj platí, co bylo zmíněno u budoucího času.

Minulý potenciál se tvoří tvary potenciálu přítomného, za kterým následuje neměnný tvar pomocného slovesa kay „být“ v minulém čase: karqan (a pravopisné či dialektální varianty bez /q/ nebo /n/).

Potenciál (kondicionál) má v kečuánštině dvě hlavní funkce: označování hypotetických dějů (podmiňovací způsob) a vyjádření možnosti (potenciál); zde ho budeme nazývat potenciál. Přítomný potenciál označuje hypotetické děje (stavy, atd.), které by se ještě mohly stát v budoucnosti (není tomu tak teď, ale může být v budoucnosti, pokud se podmínky změní), naopak minulý potenciál označuje v minulosti hypotetické, tj. v současnosti nereálné (kontrafaktuální) děje (mohly se stát, kdyby byly podmínky jiné, ale nakonec se nestaly).

V podmínkových souvětích je použití obdobné jako v nám běžně známých evropských jazycích, které rozlišují čas v podmiňovacím způsobu; překládá se podmiňovacím způsobem: tapuwaptinqa, willariymanmi „kdyby se mě zeptal, řekl bych mu to“ (nezeptal se, ale kdyby se ještě zeptal, tak bych mu to řekl), tapuwaptinqa, willariymanmi karqan „kdyby se mě (byl) zeptal, řekl bych mu to (byl bych mu to řekl)“ (nezeptal se, a bylo to v minulosti, takže už se na tom nic nezmění). Vedle subordinace (tam nelze relativní čas rozlišit) lze v kečuánštině ve vedlejší větě použít také potenciál, přítomný či minulý; uvedené věty lze parafrázovat takto: (sichus) tapuwanman chayqa, willariymanmi a (sichus) tapuwanman karqan chayqa, willariymanmi karqan. (Srovnání se španělštinou a angličtinou: si me (lo) preguntara (subjunktiv imperfekta), se lo contaría (přítomný kondicionál) × si me (lo) hubiera preguntado (subjunktiv plusquamperfekta), se lo habría contado (minulý kondicionál); If he asked me, I would tell him × If he had asked me, I would have told him.)

V hlavních větách lze potenciál přeložit podmiňovacím způsobem, nebo slovesem „moci“ nebo „smět“; funkce je buď obdobná jako v podmínkových souvětích (se zamlčenou vedlejší větou), nebo označuje možnost či svolení: ruraymanmi „udělal bych to“ (kdyby byly splněny jisté podmínky), nebo „rád bych to udělal“ (zdvořilé tvrzení), ruraymanchu? „mohu/smím to udělat?“ (zdvořilá žádost), manam ruraymanchu „to bych neudělal“, „to nemohu udělat“ (také zdvořilé odmítnutí). Přítomný potenciál také může označovat varování, zpravidla s  kontrastivem ‑taq (často s exklamativem (přízvuk/důraz)) nebo částicí paqta(taq) „pozor“, „bacha“ (v češtině bývá v takových větách také zápor): macharquwaqtáq „ať se neopiješ“, paqtataq macharquwaq „pozor, ať se neopiješ“, „pozor, mohl by ses (z toho) opít“.

Potenciál, ve významu „moci“, označuje v kečuánštině hypotetickou možnost. Faktickou možnost, tj. schopnost, označuje sloveso atiy „moci“, „být schopný“: huqariyta atiyman „můžu to zvednout“ (uzvednu to) × huqariyman „můžu to zvednout“ (jestli to chcete).

Dialektální rozdíly: Přípona ‑waq je běžná spíše jen v některých jižních dialektech; bývá nahrazována kombinací ‑nki‑man. Přípona ‑chwan je v Cuzku a Bolívii ‑swan (v jednotném pravopise se však vždy píše ‑chwan), v některých středoperuánských dialektech je tvar ‑shwan. Přípona ‑man se zpravidla přidává až po příponách pro číslo osoby, avšak v ayacuchském nářečí se používají tvary s ‑ku až za příponou potenciálu: ‑man‑ku.

Subordinace

Adverbiální (-pti-, -spa, -sti-n, příp. -ylla), nomiální (-y "inf", -sqa "participium", -na "obligativ", -q "agentiv")...

Sloveso kay „být“

Sloveso kay „být“ má více funkcí, které se poněkud liší jednak v různých nářečích kečuánštiny, jednak pokud jde o jeho chování v těchto různých funkcích. Používá se jako sponové, existenciální a také jako pomocné sloveso; tyto funkce jsou podrobněji popsány níže. Dále s jeho infinitivní nominalizací (‑y) se tvoří abstrakta od jmen: allin kay „dobrota“, sumaq kay „krása“, puka kay „červenost“; slovo kaynin znamená „vlastnost“. Agentivní nominalizace (‑q) kaq se objevuje ve významu „ten, který je (nějaký)“ (v některých dialektech dokonce funguje jako člen určitý) nebo „stejný“, někde také tvoří řadové číslovky: iskay kaq „druhý“; výraz kaqlla(taq) znamená „také“, „stejně tak“.

Spona

Jako sponové sloveso (tj. se jmenným přísudkem) se nepoužívá ve 3. osobě jednotného či množného čísla v prostém čase (tj. bez přípon času ‑rqa apod.), bez dalších derivačních přípon, tj. tvary kan a kanku se ve funkci spony vypouští: wasiqa hatunmi „dům je velký“, paykunaqa waynam „(oni) jsou mladí“. Nezávislé a větné sufixy se připojují na přísudek (případně na podmět): waynachu Pedro? „je Petr mladý?“, manam waynachu „není mladý“, payqa machuñam „(on) už je starý“, takže ani zde není potřeba použít sponu. Naopak se i ve 3. osobě používá, pokud je sloveso odvozené nějakým derivačním sufixem nebo v jiném čase, způsobu či v subordinacích: hatunmi kachkan „je velký“ (aktuálně), hatunmi karqan „byl velký“, hatun kachun „ať je (to) velké“, wayna kaptin „když/protože je/byl velký“, hatun kaq „ten, který je velký“ apod. V ostatních osobách se však používá vždy: Pedrom kani „jsem Petr“, qamqa hatunñam kanki „ty už jsi velký“. V některých dialektech se však jako spona může používat i ve 3. osobě bez dalších přípon.

Existenciální sloveso

Jako existenciální sloveso „být“, „existovat“ (srov. španělsky haber, hay, anglicky there is/are) se používá i ve 3. osobě bez dalších připojených sufixů (tj. i tam, kde jako spona odpadá): kaypim hatun wasi kan „tady je (nějaký) velký dům“. V této funkci na sebe může připojovat i nezávislé a větné přípony: kanchu papa? „jsou/máte brambory?“, kanmi „je/jsou/máme“. S přivlastňovacími sufixy odpovídá slovesu „mít“ (viz níže), se obligativem ‑na a posesivními sufixy slovesu „muset“, „být třeba“ (viz výše). Někde (např. v Bolívii) se místo něj nebo spolu s ním jako existenciální sloveso používá také tiyay „žít (někde)“, „sedět“.

Pomocné sloveso

Sloveso kay se také používá jako pomocné sloveso. Zde jen shrneme tvary uvedené výše a uvedeme dialektální rozdíly. V minulém kondicionálu je pomocné sloveso neměnné, ve 3. osobě jednotného čísla, naopak v habituálu je časované (a odpadá ve 3. osobě). Některé středoperuánské dialekty mají perfekta tvořená příponou ‑sqa a pomocným slovesem, které také odpadá ve 3. osobě; někde se takové tvary zjednodušily na jednoslovné (srov. narativní čas v jižní kečuánštině). Středoperuánský narativní čas ‑ñaq také používá pomocné sloveso, nebo se tvary stahují podobně jako u perfekta.

Vyjadřování slovesa „mít“

Kečuánština nemá sloveso odpovídající našemu „mít“ nebo „vlastnit“, vlastnické vztahy se vyjadřují nejčastěji různými konstrukcemi s přivlastňovacími příponami; vedle toho existuje odvozené sloveso kapuy a derivační přípony ‑yuq „mající“ a ‑sapa „mající hodně“, některé dialekty mají i abesiv ‑ynaq (a varianty) „nemající“. V Ekvádoru, kde se nepoužívají posesivní sufixy, se sloveso chariy „držet“ používá i ve významu „mít“.

Posesivní sufixy se používají s existenciálním slovesem kay „být“ (nebo někde tiyay): wakayki kanchu? „máš krávy?“, arí, iskay wakaymi kan „ano, mám dvě krávy“, manam kanchu „nemám“, případně i se sponou kay (tj. odpadá ve 3. osobě): hayk’ataq wakayki? „kolik máš krav?“, iskaymi wakayqa „mám dvě krávy“.

Existuje také sloveso kapuy, odvozené benefaktivem ‑pu, doslova „existovat v něčí (ne)prospěch“, kde osoba předmětu odpovídá osobě majitele; i zde se zpravidla používají posesivní sufixy: wakayki kapusunkichu? „máš krávy?“, manam kapuwanchu „nemám“.

Odvozovací přípona ‑yuq (posesiv, POS) „mající“ označuje spíše vlastnictví trvalejšího rázu: wasiyuq „majitel domu“, payqa wasiyuqmi „má dům/domy“, hayk’a wasiyuqtaq kanki? „kolik máš domů?“, payqa mana wasiyuqmi „nemá dům/domov“, „je bezdomovec“. Podobně lze interpretovat i příponu ‑sapa „mající hodně“: payqa wasisapam „má mnoho/spoustu domů“. Některé středoperuánské dialekty mají také abesiv ‑ynaq (‑nnaq, ‑:naq apod.) „nemající“; v jižní kečuánštině vyjadřovaný posesivem se záporkou mana.

Pořadí

Pořadí slovesných flexivních přípon je v podstatě pevně dané, jak bylo uvedeno výše v tabulkách tranzic, situace se však komplikuje jednak v souvislosti s oddělitelností přípony ‑su od přípony podmětu (v tranzici ‑su‑nki/‑su‑yki 3>2, 3S.2O „on tebe/tobě“, příp. předmět pro 2. osobu >2, 2O „tebe/tobě“ v dialektech, kde se používá s jakoukoliv osobou podmětu), případně i sufixu ‑wa >1, 1O „mě/mně“ pro předmět 1. osobu (tato přípona je však zpravidla oddělitelná vždy), jednak pokud je přítomný progresiv ‑chka, který se zpravidla klade za příponu ‑wa a případně ‑su (ostatní derivační sufixy vždy předcházejí tranzici), a/nebo nezávislý sufix limitativ ‑lla, který může být před tranzicí (ostatní nezávislé a větné sufixy vždy následují, po případném sufixu plurálu ‑chik nebo ‑ku).

Obecně lze říci, že v dialektech, kde je přípona ‑su oddělitelná (např. v Ayacuchu), klade se spolu s progresivem ‑chka před přípony pro čas ‑rqa a ‑sqa nebo subordinátor a následnou příponu osoby podmětu, podobně jako u přípony ‑wa (1O), přičemž pořadí progresivu a přípony pro předmět ‑su může alternovat, anebo se sufix pro předmět může připojit k hlavnímu slovesu (ve složených časech nebo v předmětných větách s infinitivem). Naopak kde přípona ‑su je zpravidla neoddělitelná (např. v Cuzku), považuje se kombinace ‑sunki nebo v subordinacích ‑suyki za neoddělitelnou a přípony pro progresiv a čas nebo subordinaci se kladou před tuto kombinaci, případně celá kombinace k pomocnému slovesu, pouze přípona ‑wa bývá zpravidla oddělená. Se subordinátorem ‑pti (dialektálně ‑qti) však v Cuzku převládá forma ‑su‑pti‑yki (diálektálně psáno ‑suqtiyki) a tvary ‑su‑spa‑yki a ‑spa‑suyki alternují (‑su před subordinátory ‑sqa a ‑na jsou v Cuzku možné, ale ještě méně časté). Výjimečně se může považovat za neoddělitelný i sufix ‑wa, to však je spíše neobvyklé. Progresiv ‑chka je však v každém případě před příponou času nebo subordinace.

Tabulka níže shrnuje preference v obou nářečích, je třeba je však brát opravdu jako preference, a nikoliv jako normu nebo jediné možné tvary (a ne všechny kombinace jsou uváděné v gramatikách, takže někde není progresiv uveden, a je to podáno hodně obecně); infinitiv ‑y v subordinacích se chová obdobně jako habituál, aqentiv ‑q v předmětných větách se chová obdobně jako subordinátory ‑sqa a ‑na, ale ve vztažných větách poněkud odlišně (předmět je označován posesivním sufixem a případně i pomocí sufixů ‑su a ‑wa, který jsou vždy před ‑q; viz výše u subordinací); tranzice 1>2 a přípony pro budoucí čas a jiné způsoby než oznamovací se připojují v pozici podmětu.

Pořadí flexivních sufixů a progresivu

Předmět	Ayacucho	Cuzco
>3	‑chka‑[ČAS/SUB]‑PODMĚT	‑chka‑[ČAS/SUB]‑PODMĚT
>1	‑wa‑chka‑[ČAS/SUB]‑PODMĚT   ‑wa‑q ka‑PODMĚT	‑wa‑chka‑[ČAS/SUB]‑PODMĚT (‑chka‑wa‑[ČAS/SUB]‑PODMĚT) ‑wa‑q ka‑PODMĚT
3>2	‑su‑chka‑[ČAS/SUB]‑[nki/yki] ‑chka‑su‑[ČAS/SUB]‑[nki/yki] ‑su‑q ka‑(rqa)‑nki	‑chka‑[ČAS]‑su‑[nki/yki]   ‑q ka‑(rqa)‑su‑nki ‑chka‑[sqa/na]‑su‑yki ‑chka‑su‑pti‑yki (‑chka‑pti‑su‑yki) ‑chka‑su‑spa‑yki ‑chka‑spa‑su‑yki

Přípony plurálu ‑ku a ‑chik se zpravidla připojují až za sufix osoby, avšak v Ayacuchu se přípona ‑ku v habituálu připojuje za ‑q a v potenciálu může být až za příponou ‑man.

Limitativ ‑lla se většinou přidává před celou tranzicí, tj. před ‑wa, ‑su a ‑chka (v kterékoliv z výše uvenených kombinací), někde však může následovat i po některém z těchto sufixů. U adverbiálních subordinátorů se připojuje až za ně, před (případnou) příponu podmětu: ‑spa‑lla(-) a ‑pti‑lla- (a ‑sti‑lla-n), a to zpravidla s významem „hned jak/když“, „jakmile“, „jen proto, že“, „jen pokud/jestli/kdyby“ apod.; pokud je limitativ použit jako zdvořilost, zjemnění apod., pak může být před tranzicí. S infinitivem ‑y se používá pro tvoření příslovcí ze sloves, v kombinaci ‑y‑lla.