Masožravé rostliny/pasti

Druhy a principy pastíEditovat

Gravitační pastiEditovat

Rostliny lákají kořist na horní část pasti, kterou nazýváme láčka. Dělají to obvykle vůní, vytvářením nektaru, zbarvením, ale často kombinací všech uvedených možností. Okraj láčky, která obvykle vypadá jako hrníček nebo vysoká trubice, je pro kořist nestabilní, kluzká. Kořist tak často padá dovnitř láčky, která je z části naplněna tekutinou obsahující trávicí enzymy, bakterie nebo koexistující organismy. V této tekutině se kořist utopí. Navíc může být únik z gravitační pasti znesnadněn různě dlouhým ochlupením směřujícím dovnitř láčky, případně voskovými šupinkami, kterými jsou gravitační pasti také na vnitřní straně pokryty. Ty se kořisti při snaze o únik lepí na končetiny, které tak mnohem více podkluzují. Kořistí se obvykle stává létavý a lezoucí hmyz.

Takto loví heliamfory (Heliamphora), špirlice (Sarracenia) (kromě Sarracenia psittacina), láčkovky (Nepenthes), láčkovice (Cephalotus) nebo masožravé bromélie (Brocchinia, Catopsis a Paepalanthus).

Lepicí pastiEditovat

V tomto případě rostlina produkuje lepkavou tekutinu na kterou láká drobný hmyz. Tekutina zároveň obsahuje trávicí enzymy, je čirá a připomíná kapičky rosy. Odtud pochází název rodu typického nositele těchto pastí - rosnatka (Drosera).

Kapičky enzymů se nacházejí na horní části tentakul, což jsou drobné chloupky, které vyrůstají na vrchních a bočních částech listů rostliny, někdy také na řapících, stoncích nebo květních stvolech. Když se drobný hmyz snaží vyprostit, obvykle se nalepí na další kapičky z vedlejších tentakul. Snahou vyprostit se rovněž stimuluje pohyb těchto chloupků směrem k sobě a v některých případech následně dochází nejen k pohybu tentakul směrem ke kořisti, ale taktéž k pohybu listů, u některých rosnatek může list kořist celou obtočit (např. Drosera capensis). Rostlina tak dostane na hmyz větší množství lepkavého trávicího enzymu. Tentakule také mohou produkovat větší množství enzymu než v klidovém stavu.

Pokud trávicí enzymy rozkládají kořist a do listu proudí živiny, jsou tentakule nahnuté směrem k mrtvolce. List může být prohnutý, v některých případech i omotaný kolem trávené kořisti.

Z hmyzu po několika dnech zůstane jen vytrávený skelet. Živiny přestanou proudit do listu, ten se narovná, tentakule vzpřímí do původní polohy a list je tak připraven na další kořist. Prázdná mrtvolka však na listu zůstává jako připomínka hmyzího dramatu.

Lepicí pasti mají především rosnatky (Drosera), tučnice (Pinguicula), rosnolist (Drosophyllum), byblidy (Byblis), chejlavy (Roridula) a Triophyophyllum.

Sklapávácí pastiEditovat

Podtlakové pastiEditovat

 
Nasátí kořisti do pasti.

Těmito pastmi rozumíme lapací orgány rodu (Utricularia) neboli bublinatka. Jsou to nejdůmyslnější a zároveň nejsložitější zařízení mezi všemi masožravkami. Přestože bublinatky známe vodní (akvatické), pozemní (terestrické), epyfitní apod., jejich pasti fungují pouze ve vodním prostředí (u pozemních druhů tedy při přemokření substrátu a u stromových toto zajišťují mokré mechové polštáře). Jedná se totiž o měchýřky přirostlé k prýtu, které udržují uvnitř podtlak a u vstupního otvoru, který je utěsněn dovnitř se otvírajícím víčkem mají různé výčnělky a žlázky produkující sliz. Ten láká drobné vodní a půdní živočichy.

 
Měchýřek Utricularia hamiltonii

Kořist se přiblíží a dojde k podráždění výčnělků - to spustí bleskovou reakci otevření víčka, nasátí kořisti i s okolní vodou a zavření víčka. Poté je dovnitř měchýřku vyloučen trávicí enzym, který kořist rozloží a rostlina ji vstřebá. V jednom měchýřku může být více lapených živočichů a rostlina je používá opakovaně. Pasti mají různé tvary, jak jsou přizpůsobeny různé kořisti. Bublinatky tedy zvládly nejrychlejší a nejefektivnější způsob lovu.

JednosměrkyEditovat

 
Genlisea violacea