Průvodce úpravou vaší zahrady/Xerofytní výsadby

Předchozí kapitola Okrasné záhony

Xerofytní výsadby

editovat

Pokud se mých dětí zeptáte, které jsou xerofytní rostliny, odpoví, že jsou to takové ty, co mají doma. Ano všechny jejich rostliny jsou už téměř xerofytní. Děti je zapomínají zalévat. Xerofytní znamená rostoucí v suchých místech. Suchomilné rostliny. Výsadby rostlin málo náročných na vláhu jsou atraktivní v ČR zejména se zvyšující se cenou za vodu a klesajícími průměrnými srážkami. Xerofytní rostliny současně mohou být choulostivější na mráz.

 
Xerofytní rostlina, to není na troud suchá tráva. Některé xerofytní rostliny jsou okrasné nejen květem, ale i listem.

Xerofytní rostliny lze použít pro „střešní zahradu“ na dobře zaizolovanou střechu.To je zřejmě nejextremnější stanoviště tohoto typu. Substrát na střešní zahradu musí být lehký a musí dobře držet vodu. V současnosti se jako zemina používá směs, kde jsou nejpodstatnější částí rašelina a škvára. Tato hmota drží vodu relativně dobře, pokud ovšem nevyschne. Pak se stává hydrofobní. Střechu je současně nutné pravidelně čistit od náletových dřevin a během delších období sucha i občas zalévat. Výběr xerofytních rostlin je třeba brát s poměrem k míře údržby, sucha a záměru kompozice, od nejodolnějších jako je rozchodník Sedum acre, přes suchomilné traviny, po šalvěje, levandule, čistce. Odolný nedostatku vody je i ořechokřídlec, kerie a dřišťály. I ty rostliny, které jinak dobře snášejí sucho a jsou špatně zakořenělé, nebo jsou uvyklé nadbytku vody ze školek, mohou velmi trpět suchem nebo uhynout při běžném nedostatku vláhy.

 
Některé rostliny, zejména takové, které jsou pěstované jako skalničky snášejí dobře sucho. Například koniklec, ovšem ani ten náročné podmínky střešní zahrady nemusí snášet dobře.

Je třeba poznamenat že některé xerofytní rostliny je třeba chránit před zimní vlhkostí a hnilobou, vyžadují vlhký vzduch a suchou půdu, jiné nesnáší zásadité nebo kyselé půdy, tedy je třeba pro vhodnost zhodnotit kromě estetických hledisek a požadavků na vlhkost i další vlastnosti.

Suchá zídka

editovat

Suchá zídka je prvek architektury zahrad a parků. Suché zídky jsou tvořeny stavebním materiálem, nejčastěji kameny a výsadbou. Kameny spojuje pouze zemina, v ní je výsadba. Suchá zídka tedy není gabion, není pouhou kamennou zdí. Výsadbou a použitím kamene je suchá zídka velmi blízká skalce. Suché zídky lze budovat tam, kde je nutné zachytit tlak zeminy násypu, jako nenáročné opěrné zdi, které jsou součástí kompozice, nebo i tam, kde je třeba v zemních zářezech udržet terén (zárubní zeď). Suché zídky lze použít v dobře promyšlené kompozici i jako součást zvýšeného záhonu.

 
Suchá zídka tvořená prefabrikovanými tvárnicemi.

Suché zíd­ky jsou stavěny bez malty jen do 100 cm. Vysoké zdi špatně vzdorují tlaku a jsou méně vzhledné. Je-li výškový rozdíl větší, mají být založeny raději dvě nebo více nižších zídek terasovitě nad sebou. Zídky se mohou střídat s mírnými travnatými svahy, rovinkami, nebo mají být zídky přerušeny schodišti a chodníčky. Výtvarné ztvárnění suché zídky mu­sí být podřízeno celkové koncepci sadovnického díla a nesmí působit rušivě. Nejvhodnějším stavebním materiálem je kámen. Je vhodné používat ká­men štípaný plošně, pevný tak aby se vlivem počasí nerozpadal. Stavební materiál (kámen) použitý na zídku má být vždy jednoho druhu. Důležitá je je barva kamene. Nejpůsobivější jsou světlé a teplé odstíny kamene.

 
Suchá zídka může vypadat i takto.

Suché zídky jsou stavěny bez použití malty či betonu jako pojiva a při správném stavebním postupu je stavba kvalitou zcela dostatečná i dlouhodobě. Šíř­ka základové rýhy má být nejméně 40 cm hluboká. Na betonový základ se kladou další kameny. Druhou a další vrstvy kamene při stavbě je třeba položit vždy o 2—3 cm dozadu tak, aby kameny měly spád proti svahu a zídka byla mírně šikmá. Tím bude dosaženo vyšší stability a zídka bude zachycovat více srážek, nebude docházet k vyplavování země ze spár. Jednotlivé kameny je třeba podsypávat nezaplevelenou zeminou, kompostem. Tloušťka suché zídky na vrcholu zdi má činit 25—30 cm. Šířka spár pro výsadbu rostlin má být 2—3 cm.

Rostliny nevysazujeme do všech spár, ale tak, aby bylo místy vidět strukturu, obrys, velikost a barvu kamenných kusů i poté co rostliny dosáhnou konečné velikosti. K výsadbě jsou používány většinou otužilé a nená­ročné skalničky. Zídka má být osazována buď hned při stavbě, nebo po dokončení. Rostliny se vysazují do kolmých spár, které jsou podloženy kamenem nižší vrstvy, aby rostlina při neopatrné zálivce nevypadla a také netrpěla tolik suchem. Úprava okolí zídek má být co nejpřirozenější. Květiny je vhodné vkládáme do spár a utěsnit živnou a kyprou zemí a navíc, je li ta možnost, ještě také mechem. K osázení se používají nižší nenáročné kvetoucí trvalky. Rostlin nesmí být mnoho, protože kámen je význačný dekorační prvek, který slouží k vyznačení určitých linií a ke zdů­raznění výškových rozdílů.

Nad zídkou, za korunou zídky, je vhodné založit květinový záhon, který bývá osázen nižšími trvalkami Ten je vhodným estetic­kým doplňkem suché zídky a někdy jsou zde používány i středně vysoké trvalky a keře. Do skalky lze vysázet také nízké poléhavé dřeviny, např. skalníky, jalovce aj. Pod zídkou a v popředí je doporučováno vysa­dit plazivé nebo nízké rostliny. Cesta pro návštěvníky má být s odstupem alespoň 50 cm od zídky. Údržba suchých zídek může být náročná, stejně jako údržba skalky. Po výsadbě je nezbytné pravi­delně odstraňovat plevel a omezovat rozrůstající se skalničky, případně dosazovat odumřelé.

Také na wikipedii Skalka

Stejně jako není hudba proudem tónů, malba pouhou záplavou barevných skvrn, není skalka pouhou hromadou kamenů, ohromujících množstvím, tvary, složením, barvou vrypu anebo velikostí. Skalka není mineralogickou sbírkou a neměla by být pouze sbírkou rostlin. Základním kriteriem hodnocením zahradnického díla, skalky, tak není množství, exotičnost rostlin nebo kamenů, ba ani barevnost květů, ale její zapojení do okolí, nenásilná elegance a její přirozený, zdánlivě zcela původní vzhled.

 
Takto vypadaly skalky ve své původní podobě, v 19.století (park Průhonice).

Skalka je obvykle sbírkou rostlin pěstovaných sběratelem. Charakterem úpravy a výsadby napodobují část horské nebo skalní přirozené kompozice. Někdy jsou součástí doplňky evokující stepní krajinu, vřesoviště, rašeliniště, menší vodní plochy nebo vodního toku. Skalku není možné vytvořit v každé parkové úpravě, nebo slohu. Skalka není záhon s kameny. V nevhodném pro­středí působí skalka rušivě a je projevem nevkusu. Nevhodným umístěním a úpravou skalky lze snadno znehodnotil jinak dobře upravenou zahradu. Ačkoliv je skalka velmi náročná na vkus a znalosti architekta, většímu rozšíření skalek brání především náročná údržba. Při konstrukci skalky je třeba pečlivě zachovat souvislost s okolím a napodobit přirozenost květinové výsadby. V tomto směru je namístě se nechat inspirovat nějakým skutečným biotopem a napodobit jej, přičemž napodobenina pochopitelně nemusí být věrná a lze používat rostliny které jsou podobné druhům v biotopu. Tímto způsobem lze vytvořit nejen seskupení horských rostlin, ale napodobit třeba vlhký biotop skalky z listnatého lesa s křehkými dužnatými bylinami, nebo se inspirovat sluncem žhnoucí skalkou se stepními druhy.

 
Novodobé skalky jsou malé úseky výsadeb zdobící okolí domů .

Skalka je zahradní úprava, která je obvykle založená na svahu, kopcovitém nebo zvlněném terénu, anebo vyvýšeném místě v místech více vzdálených od budov, ne­bo oddělených porosty dřevin. Skalky se nacházejí obvykle na světlých místech, časté je však mírné zastínění části. Skalničky rostou nejlépe na východním a obstojně i na západním a severním svahu. Na jižních svazích se v našich běžných podmínkách udrží jen nenáročné rostliny, které snášejí velké teplotní změny a nízkou vlhkost vzduchu.

 
Jako druh výsadby lze vytvořit skalky na rovině.

Při konstrukci skalky může být použit umělý, nebo přirozený kámen a štěrk. Pokud má skalka evokovat přírodní krajinu a vyvolat libé pocity, musí být materiály v souladu jak logickém tak estetickém. Je zásadou celou skalku stavět z jednoho druhu kamene. Štěrk a velké kusy jen zcela výjimečně bývají z různých druhů horniny a pokud ano, je vhodné dbát na přirozenost kombinace. Obvykle je použitý kámen hornina s nenápadnou přirozenou barvou a strukturou, v přirozených tvarech. Je doporučován místní kámen, typický pro oblast, v níž se skalka buduje, přirozeně zvětralý. Ideální kámen je porostlý mechorosty a lišejníky a nepochází z CHKO.

 
Lomikameny v přírodě, na hřebenech polských Tater.

Pokud vidíte zahradu jako kompozici v souvislostech, vidíte celek složený z prvků, podobně jako je tomu u lidské společnosti. Každý z prvků má vliv na ostatní. Vždy vnímáme především jeho působení v souvislosti s okolím a celkem. Díky působení a v souladu s okolím může být jednotlivý prvek vnímán jako vhodný nebo vynikající v harmonickém souladu nebo kontrastu s jinými. Všechny zahradní prvky, kameny či stromy, jsou důležité, avšak i ten nejvýznamnější z nich je v kompozici nahraditelný. S každou takovou změnou se ovšem mění i celek. Ani ten nejmenší objekt nelze považovat za bezvýznamný a opominutelný, je li součástí kompozice. Zahradnictví je liberální. I zcela různě utvářené dobře sladěné kompozice, ať více nebo méně přirozené, mohou být na stejném místě stejně obdivuhodné a smysluplné.

Kameny mají ve skalce dvojí účel — estetický a funkční. Vhodným výběrem a uložením kamenů se vždy snažíme napodobit přirozené prostředí a vytvářet harmonický doplněk pěstovaných rostlin. Většina ze skalniček by však rostla stejně dobře, ne-li dokonce lépe, ve vhodné půdě na normálním záhonku. Kámen ve skalce má ve svahu zabránit splavování půdy a po­mocí kamenů jsou vytvářena vhodná místa pro výsadbu rostlin, které jimi budou upevněny a omezovány. Správně umístěné kameny zadržují část vláhy a poskytují rostlinám částečný stín.

Je doporučováno skalky stylizovat v rovině mírným zvlněním terénu. Avšak je nezbytné dbát na vhodnost a přiměřenost takového postupu, zejména vhodného okolí. Již zahradní architekt v osmnáctém století H. Repton se vysmívá skalkám založeným na rovině jako hromadám kamenné suti uprostřed zeleného dokonale střiženého trávníku. Se stejným tématem a výsměchem se setkáme u novodobých autorů. A ve svém okolí se spoustou nelogických hromad kamení, krtinců s kytičkami. Ovšem vhodně upravené, i zcela ploché skalky s přiměřenou velikostí a uložením kamenných prvků mohou působit přirozeně, esteticky, ačkoliv podle některých názorů skalky na rovině nemají opodstatnění a působí rušivě, nepřirozeně. Skalka nemusí, nebývá a neměla by být, zcela pokrytá kameny, ačkoliv na menší části velké úpravy lze vhodně napodobit suťové pole, nebo kamenné moře. Je třeba kameny uspořádat a některé části nechat i zcela volné.

Kameny v obvyklé skalce mají být uloženy v přirozených nenápadných polohách, tedy větší plochou na terénu, těžištěm níž, nejlépe pod povrchem. Kameny mají být v ideálním případě částečně zapuštěné v terénu, zdánlivě vystupující z podkladu. Kusy kamene se ve skalce obvykle mají nacházet v přirozených skupinách, nikoliv jako by vystavené po jednom, ani v jiným nepřirozeným způsobem. Nepřirozeně působící úpravy jsou rušivé. Nejen struktura a barva ale i velikost použité horniny je velice důležitá v poměru k velikosti upravované plochy a celkové kompozici. Je nezbytné znát i pH, případně minerální složení použité horniny.

U většiny skalek je smyslem ozdoba, lyrická poezie, nikoliv věrné zachycení nějaké skutečnosti (park Průhonice) Některé rostliny preferují kyselé půdy a jsou tzv. vápnobojné. Použití nevhodné horniny by mohlo zcela ovlivnit jejich růst. Podobně je celkem nevhodný do skalky např. hadec, jakkoliv je součástí místního podloží. Výjimkou je skalka která je výběrem rostlin rostoucích na hadci a tedy tolerantních k toxicitě uvedené horniny. Je vhodné tedy přizpůsobit výsadbu podmínkám , nebo podmínky změnit výměnou zeminy. Příkladně půdy na vápencích vyhovují silně vápnomilným alpínkám (např. protěž, řeřuška, koulenka, zvonek, huseník, prvosenka, aurikule, lomiká­men, šáter, mochna apod.). Půdy na čedičích a žulách naopak vyhovují spíše acidofilním, vápnobojným rostlinám.

Bludné balvany mohou být na vhodném místě ve­lice výrazné. Velké kamenné objekty jsou velmi oblíbené megalomany. Těmi, kteří je vlastní, i těmi jenž prochází okolo a obdivují jejich nejzřetelnější vlastnost. Velké kameny nemusí ale působit vhodně zejména v malých úpravách na běžné pozorovatele, navíc obvykle bývají vystaveny vztyčeny vzhůru ve stylu menhirů. A není neobvyklý jev že megalomanům jeden menhir nestačí. Víc je vždy víc, heslem dne je „Chtěj víc a dostaneš víc.“. Výjimkou od zavedených zásad skalky jsou také umělecké úpravy, které jsou více interaktivním a akčním uměním založeným na někdy až divadelní instalaci, performanci, je happeningem jenž má cíl vykřiknout hluboké poselství - Obejmi mne!, Pamatuj! I ty máš na víc! Má oslnit. Takové instalace nejsou zahradní úpravou podle běžných pravidel. Rostliny jsou uchopeny rukou tvůrce podle jiných zásad a za jiným účelem. Podobné umělecké díla existují, jejich hodnota leží v rovině uměleckého poselství. Umělecká úprava která tak sleduje nějakou myšlenku tak, že rostliny jsou podružným prvkem, by měla být hodnocena jinými kritérii. Skalka má vytvořit příjemné prostředí, nikoliv křičet do okolí jakoukoliv ideologii. Rozhodnutí použít ve skalce málo přirozený a výrazný prvek, je srovnatelné s nápadem postavit si v ložnici maják s mlžnou sirénou.

Podobně obvykle působí i výrazně barevně štěrky, antuka, barvené písky, barvené mulče či kusy barevného skla. Vždy je třeba mít na mysli, že kameny jsou jen jednou ze součástí skalky a že mají tvořit především stanoviště rostlin a příjemné pozadí jejich krásy.

 
Skalka brzy na jaře. (Řečkovice, Brno)

Poměrně novou úpravou jsou tzv. „vertikální zahrady“. Rostliny jsou s malým sponem vysazovány do vrstev fólie, tkaniny a nasákavé hmoty. Po výsadbě rychle srostou a vytvoří celistvou plochu. Výsadby jsou vzhledné až do doby dokud rostliny nepřerostou, neuschnou neshnijí. Nebo nenastane podzim. Lze jen odhadovat úchvatné náklady na údržbu a každoroční obnovu čtyři metry vysoké a vyšší, úchvatné, „vertikální zahrady“ . Používané rostliny jsou obvykle skalničky. Zcela stejně jako „vertikální zahrady“ lze připravit a udržovat i méně strmé výsadby, tedy levněji a snáze upravitelné skalky.

Důležitou součástí této zahradní úpravy, skalky jsou skalničky (alpínky). Skalničky mohou být běžné i vzácné, domácí, vyšlechtěné i cizokrajné byliny. Vyšlechtěné kultivary obvykle bývají vhodnější než původní druhy. Vysokohorské skalničky jsou nejchoulostivější, často špatně prospívají a hynou. Ideální pro většinu výsadeb jsou druhy pocházející z hor a podhůří. Byliny rostoucí na pahor­cích a nížinných skalách se vyznačují nenáročností a snášejí i jižní svahy.

Obvykle jsou to málo vzrůstné víceleté byliny, vhodné pro takovou výsadbu skalky, která je plánována. Součástí porostu skalky však nebývají jen skalničky, ale i trvalky, travi­ny, sukulenty a dřeviny. Výběr dřevin se řídí především rozměry upravované plochy a motivy (biotopy) jednotlivých částí, tedy uměleckým záměrem. „Já důrazně soudím , že pěstování množství rostlin, ať už jsou jakkoliv kvalitní samy o sobě a jakkoliv rozsáhlý je jejich počet, netvoří zahradu, jen sbírku. Vlastnění rostlin,je ohromná věc, pokud jsou používány s pečlivým výběrem a určitým úmyslem. Pouhé vlastnictví, nebo výsadba rostlin netříděných v prostorách zahrady, je pouze jako vlastnění krabice barev od nejlepšího barvíře, nebo, abych šla o krok dál, je to jako mít části těchto barev připravených na paletě. To však nepředstavuje obraz“ (Gertrude Jekyll; Barvy v květinové zahradě) Bohatý sortiment rostlin umožňuje vysázet velké množství druhů. Avšak zahrada nemá být sbírkou ale kompozicí rostlin. Jestliže dojem ze skalky bude rozmělněn spoustou ať sebekrásnějších skalniček, nevynikne jejich krása a celek bude působit dojmem zmatku. Je vhodné si dobře naplánovat výsadbu a použít vhodně, ve větším množství, méně druhů. Již jsem zde podobné upozornění několikrát uvedl a nebudu váhat uvést jej vhodně znovu. Je to nejběžnější laická chyba. Víc je prostě jen víc. Víc všeho.

 
Jako pozadí pro některé skalky lze použít gabiony. (Pražská ZOO)

Dřeviny se na skalku a do jejího nejbližšího okolí vysazují nejdříve. Na výsadbu jsou používány dřeviny nízkého vzrůstu, nebo nízké kultivary ostatních dřevin. Rozmístění dřevin má působit dojmem přirozeného seskupení.

 
„Bylinková spirála“ provedená jako oblouček, jako skalka s jezírkem. (září, gymnázium Řečkovice)

Někdy je těžké si představit kolik námahy a prostředků bývá vynaloženo pro vytvoření něčeho, co by bylo možné vytvořit levněji a použitelněji. A naplnilo zcela ušlechtilé touhy i žízeň po potěšení a obdivu. Ale třeba majitel nestojí o obdiv a úžas návštěvníků. Třeba to chtěl právě takto. Jako děsivý odstrašující příklad, nebezpečný už provedením. Pak ale klobouk dolů nad mistrovským dílem. Měly by se sem pořádat ze zahradnických škol poučné výpravy.

Tyto porosty mají vytvářet jednotlivé dominanty nebo pozadí kompozice. Dřeviny vy­sázené u úpatí skalky mají být nízké, s většími listy a zdánlivě zvyšovat její výšku. Naopak dřeviny vysázené na vrcholku skalky naopak mají zdánlivě zvyšovat její výšku. U všech dřevin je důležité znát, jak budou vysoké nebo rozrostlé i po více letech a vhodně určit jejich umístění už ve fázi projektování. Tyto znalosti musí být zřejmé i u použitých kultivarů. Dřeviny nesmí konkurovat skalničkám a zastiňovat je. Skalničky, byliny vhodné pro výsadby skalek vyžadují většinou lehčí, propustnou půdu. Půda nemá být vyhnojená, zejména ne dusíkem, protože skalničky potom bujně rostou, ale málo kvetou. Skalka nemá být úplně zarostlá rostlinami.

Pro za­stíněné partie jsou vhodné lesní rostliny. (např. dymnivka, sasanka, jaterník, plicník, konvalinka, kopytník, kapradiny, brčál, břečťan apod.). Pro jarní kvetení lze přidat drobné cibulnaté a hlíznaté květiny (např. puškinie, ladoničky, sněženky, bledule, modřence, ladoňky, snědky, česneky apod.). Na okraje, nebo do velkých ploch lze přimísit i vyšší rostliny (např. divizna, oměj, ostrožka, kokořík, máčka, náprstník, bolševník, orlíček, kapradiny, liliochvostec, okrasné trávy, vřes a podobně). Při výběru rostlin je vhodné umístit druhy podle stanoviště. Žádoucí součástí skalky bývá vřesovištní partie s acidofilními rostlinami. Vlhkomilné trvalky jsou atraktivní kolem vodních partií, ve vodě bažinné a vodní rostliny. Součástí skalky mohou být suché stanoviště vhodné pro xerofytní rostliny a traviny.

Pokračování v kapitole Štěrbinová skalka

Zpět na obsah Průvodce úpravou vaší zahrady