Rodina ve starém Římě/Adopce

Pomocí adopce bylo možné odvrátit hrozbu „vymření“ rodiny kvůli nedostatku potomků, což bylo pro Římany nepřípustné. To byl také hlavní důvod zřízení toho institutu. Proto občané, kteří adopcí využívali, byli zpravidla dost staří. Vzhledem k jejich vysokému věku to byla často jediná možnost, jak zabezpečit budoucnost své rodiny.

Z právního hlediska byla adopce uvalením otcovské moci na osobu, na kterou se žádná otcovská moc právě nevztahovala, nebo přenesení otcovské moci z otce biologického na jiného. Biologický otec ji přitom získal automaticky, pokud jeho dítě vzešlo z právoplatného manželství. Až na sklonku republiky bylo ujasněno, že adoptující musí být minimálně o 18 let starší než adoptovaný. Adopce byla povolena osobám neplodným a zakázána vykastrovaným mužům.

Rozhodnutí o adopci a její zabezpečení byly samozřejmě úkoly otce rodiny. Ten měl na výběr ze dvou možných typů adopcí. Ty se lišily mírou práv adoptovaného a rovněž složitostí samotného procesu.

Prvním typem bylo adrogatio, které spočívalo v osvojení svéprávné osoby, na kterou se nevztahovala žádná otcovská moc. Jedinou alternativou k adrogatio bylo adoptio, kdy byla osvojena osoba (nejčastěji dítě), na kterou se právě vztahovala něčí otcovská moc.

Adrogatio

Adrogatio bylo jednodušší a rychlejší, neboť odpadala povinnost dohody adrogátora s osobou, která měla nad adrogovaným moc.

adrogátor – ten, kdo si někoho osvojuje

adrogovaný – osvojená osoba .

Společná žádost obou stran (adrogátora a adrogovaného) byla předložena sboru pontifiků, kteří prozkoumali její oprávněnost (tj. zda skutečným důvodem pro adrogaci bylo nebezpečí zániku rodiny). Zjistili, zda z ní nebude mít ani jedna strana další, nežádoucí prospěch. Poté byla s návrhem na adrogaci seznámena comitia curiata, která vyslechla souhlas obou stran. Tím bylo vše dokončeno.

Pod moc adrogátora se dostal adrogovaný a také všechny osoby, nad kterými měl moc (např. jeho manželka a děti). Ti všichni se tak stali adrogátorovými agnáty a členy jeho rodiny.

Adoptio

Adoptio byla procedura složitější. Osoba, která se vzdávala své moci nad adoptovaným (např. otec), se musela nejprve dohodnout se třetí osobou na spolupráci. Prvním krokem bylo, že otec předal svou moc nad synem této třetí osobě. Ta ji však ihned předala zpět otci. Otec se však svých práv nad synem opět vzdal ve prospěch třetí osoby a byla mu podruhé vrácena zpět. Až při třetím předání otcovské moci třetí osobě ji otec definitivně ztratil. Získala ji právě ona třetí osoba.

Bylo nutné provést závěrečný úkon – předání otcovské moci novému otci. Obvykle to prováděl původní otec, a proto se třetí osoba otcovské moci opět vzdala a dala mu ji do držení. Otec tedy předal otcovskou moc adoptujícímu, který měl od této doby k adoptovanému stejný právní vztah jako otec původní. Na celou tuto anabázi dohlížel úředník cum imperio. Při adopci dcery se postup lišil pouze v tom, že ke zrušení otcovské moci stačilo její jediné předání mezi otcem a třetí osobou.

Adoptio mělo vliv pouze na samotného adoptovaného. Ke změně majitele otcovské moci došlo pouze u něho (nikoliv u jeho manželky či dětí). Rovněž změna agnátského vztahu se týkala pouze adoptovaného.