Rodina ve starém Římě/Rozvod

Funkce rozvodů byla v Římě stejná jako dnes. Byl to právní úkon, pomocí kterého bylo možné ukončit manželský vztah. Je třeba rozlišovat dva druhy rozvodu. Za prvé divortium, kdy bylo přání o rozvod společné pro oba manžele. Jednalo se tedy spíše o dobrovolný rozchod. Druhým typem bylo repudium, kdy byla žádost o rozvod podána jednostranně.

Volnější manželství (manželka byla v područí svého otce) končilo repudiem manželky nebo manžela nebo divortiem. Tvrdší manželství mohlo být ukončeno pouze repudiem manžela nebo divortiem, což svědčí o menších právech manželky. Otec mohl dokonce ukončit manželství svého syna, neboť i to mu otcovská moc dovolovala. Rozvedené osoby měly i nadále právo v budoucnu vstoupit do dalšího manželství.

Průběh rozvodového procesu závisel na tom, jakým obřadem bylo rozváděné manželství uzavřeno. Tento průběh se pro každý svatební obřad lišil.

Systém rozvodů doznal významných změn za vlády křesťanských císařů. Ze zákona byly povoleny pouze rozvody, které vycházely ze společné vůle manželů. Manželství již nemohlo být vypovězeno jednostranně. Jediné přípustné důvody, kvůli kterým se manželé rozváděli, byly rovněž uzákoněny. Jiné nepřicházely v úvahu.

Ukončit manželství nebylo zejména pro manžela příliš obtížné, mohl se rozvést prakticky kdykoliv. Přesto se však většina Římanů až do cca 3. století př. n. l. řídila morálním pravidlem, že žádné manželství nesmí být ukončeno bezdůvodně. Za zbytečný rozvod mohl být jeho iniciátor potrestán censorskou důtkou nebo dokonce pokutou. Přes všechna pravidla, která rozvody omezovala, jejich počet neustále narůstal (zejména na sklonku republiky). Svou vinu na tom měl celkový mravní úpadek v té době a nesporně i fakt, že manželství nebyla uzavírána z vzájemné náklonnosti snoubenců.