Rodina ve starém Římě/Vztah rodičů a dětí

Pravidla tohoto vztahu vycházejí z římských zásad správného chování a z právních norem. Předpokládá se například, že děti budou vůči svým rodičům oddané a budou jim prokazovat určitou vděčnost. S tím souvisel třeba fakt, že děti měly silně omezené právo vést proti svým rodičům soudní spory, neboť to bylo v rozporu s dobrými mravy.

Vztah rodičů a jejich potomků byl samozřejmě významným způsobem ovlivněn otcovskou mocí, která dávala otci značná práva (viz III., IV.). Z této moci vycházela i výchovná moc otce. Tato moc otci mimo jiné umožňovala stanovit podmínky, podle kterých se bude výchova dětí řídit po jeho smrti. To se týkalo především matky, na kterou tato povinnost v takovém případě přešla.

Až za císařství byla stanovena pravidla přidělení výchovné moci jednomu z rodičů po jejich rozvodu. Tato pravidla byla téměř identická s pravidly platnými u nás. Osobu, která bude moci děti vychovávat, určil soud. Nejčastěji bývaly svěřeny matce (zejména pokud byl iniciátorem rozvodu otec).

Děti i rodiče měli vůči sobě navzájem závazky v oblasti výživy. Povinností rodičů bylo zaopatřit podle vlastních možností své děti. V první řadě měl tuto povinnost otec, za ním matka, poté prarodiče. Stejně tak se musely děti v dospělosti postarat o své rodiče, pokud upadli do chudoby. I zde platilo, že tak musely činit, pouze pokud měly dostatek vlastních prostředků.