Světové dějiny/2. světová válka 1944–1945: Závěr

V Teheránu se v prosinci 1943 sešla velká trojka: Stalin, Churchill a Roosevelt. Jednalo se zejména o otevření další fronty. Stalin naléhal na otevření západní fronty, protože jediná pohyblivá fronta byla ve východní Evropě, v Itálii bylo zakopáno. Churchill prosazoval vylodění na Balkáně, chtěl totiž odříznout Rusům vstup do střední Evropy. Roosevelt ale stál ve strategický otázkách spíše na Stalinově straně a společně prosadili vylodění v Normandii. Američané nechtěli Britům ve všem vyhovět kvůli jejich politice v koloniích, která Američanům ztěžovala obchod. Roosevelt navíc od Stalina potřeboval podporu v Tichomoří.

K vylodění došlo 6. června 1944 v Normandii. Celkem se na něm podílely tři miliony lidí, 3 000 lodí a 10 000 letadel. Účastnili se ho příslušníci většiny válčících národů, třeba i Novozélanďané. Hlavním velitelem byl D. Eisenhower. Výsadku předcházel seskok řádově desítek tisíc vojáků do týla obrany.

Němci nevěděli, kde a kdy k vylodění dojde. Obraně francouzského pobřeží velel Ervin Rommel, kterého Hitler odvolal z Afriky, kde již byla situace ztracena. Na začátku června bylo navíc velmi špatné počasí a nikdo vylodění neočekával, Rommel den před dnem D odjel na dovolenou. V první den vylodění se do Francie dostalo jen asi 200 000 vojáků, kteří měli za úkol dobýt pobřeží a připravit půdu pro zbytek armády. V srpnu 1944 byla osvobozena Paříž, 11. září se válka poprvé dostala na Německé území. V únoru 1945 proběhla konference na Jaltě, kde se jednalo o definitivním poražení Německa. Opět tam jednali Roosevelt (za dva měsíce potom zemřel), Stalin a Churchill. Na Jaltě Roosevelt vystřízlivěl, už Stalina tolik nemusel. USA ale stále potřebovaly pomoc v Pacifiku. Proto byl stále dost přístupný Stalinovým požadavkům a méně dal na Churchilla, který chtěl, aby američtí vojáci došli až do Vídně a Varšavy. Místo toho byla dohodnuta demarkační linie přes Linec, Plzeň a České Budějovice.

S přesunem války do Německa se od Hitlera začali odvracet všichni spojenci. V Bulharsku, Maďarsku i na Slovensku propukala protiněmecká povstání. V březnu 1945 překročili spojenci Rýn. 25. dubna 1945 se sešli se Sověty a pod jejich velením začal společný útok na Berlín.

Po obratu u Stalingradu postupovali Rudoarmějci třemi hlavními směry. První, největší, šel přes Bělehrad. Ten byl osvobozen v říjnu 1944 za přispění obrovské partyzánské armády generála Tita, budoucího jugoslávského diktátora. Další proud šel přes Rumunsko, Maďarsko a osvobodil také Vídeň. Poslední část Rusů šla přes Polsko. Když se Rusové v červenci přiblížili k Varšavě, tak v ní propuklo povstání, které vedly prolondýnské odbojové skupiny. Stalin ale povstání nepodpořil a místo toho Rusové dva měsíce čekali a koukali, jak Varšava hoří. Stalin totiž chtěl, aby pomřelo co nejvíce prozápadních živlů.

Rusové potom postoupili na Berlín a společně se spojenci jej rozstříleli na prach. Válka v tichomoří ale ještě pokračovala. Ukončily ji až dvě atomové bomby (6. a 9. srpna 1945). Kromě rychlého konce konfliktu šlo Američanům i o demonstraci síly vůči Sovětům, kteří podle dohody z Teheránu po kapitulaci Německa vstoupili do války proti Japonsku.