Světové dějiny/Důsledky 2. světové války

Šlo o jednoznačně největší konflikt v dějinách lidstva, v němž zahynulo 55 až 60 milionů lidí, z toho 27 milionů Rusů. Civilisté a vojáci jsou v tomto zastoupeni přibližně stejným podílem. Byla to první válka, která zcela setřela rozdíly mezi vojáky a nevojáky. Druhé největší ztráty měla Čína, kde Japonci prováděli genocidu. Na třetím místě jsou Němci, následuje Polsko a Japonsko. Vysoké ztráty utrpěla i Jugoslávie (třetí v Evropě).

Vysoké ztráty Jugoslávie byly způsobeny vnitřní válkou na Balkáně. Chorvati totiž přišli s myšlenkou na vlastní stát, který by sjednotil celý národ, a pustili se do Srbů. I kvůli těmto zkušenostem se později na Balkáně ujal komunismus, který je do značné míry založen na internacionalismu.

Amerika po vstupu do války způsobila obrat, stejně jako v případě První světové války. V roce 1944 hospodářské zdroje spojenců již třikrát převyšovaly zdroje nacistů. Němci svému hospodářství vypomáhali nucenými pracemi. Pro nacisty pracovalo 8 milionů novodobých otroků. V roce 1944 měli Němci nejvyšší zbrojní výrobu, přestože jejich města skoro každou noc hořela. Celý průmysl se jim podařilo přestěhovat pod zem.

Největší odbojovou organizaci se podařilo vytvořit Jugoslávcům, následovali Poláci a Francouzi. Rozhodujícím faktorem pro úspěšnost partyzánské války jsou přírodní podmínky, které jsou na Balkáně velmi příhodné. Značný význam prokázaly i exilové vlády, které odboj koordinovaly. Dále měly symbolickou funkci v udržování kontinuity státu a demokracie v okupovaném státě. Druhá světová válka udělala bezdomovce ze 7 milionů lidí a způsobila obrovské sociální otřesy. Z Evropských států byli hromadně vyháněni Němci (Polsko, Československo, Rumunsko). V politice došlo k významnému posunu doleva. Obrovsky vzrostla prestiž SSSR. Najednou to byl ten mocný stát, kde bylo všechno zadarmo a který navíc porazil Hitlera. Bolševizmu uvěřila spousta i vzdělaných lidí.

Prestiž SSSR vycházela jednak z úspěchu ve válce, jednak z víry, že již nejde o nestabilní revoluční stát v takové podobě, v jaké jej všichni znali z předválečné éry. Tím, jak se posunul na západ, tak se všeobecně očekávala určitá demokratizace vnitřních poměrů. K té ale dojít nemohlo, protože Stalin vojáky ze západu vozil rovnou na Sibiř. Přestože si USA a SSSR vojensky konkurovaly, ekonomicky byly úplně jinde.

V únoru 1945 se Churchill sešel se Stalinem a uzavřeli tzv. procentovou dohodu, kterou si rozdělili vliv na Balkáně. Rumunsko a Bulharsko: SSSR 90 %, Spojenci 10 %, Jugoslávie: SSSR 50 %, Spojenci 50 %, Řecko: SSSR 10 %, Spojenci 90 %. Je to jedna z mála dohod, kterou Stalin opravdu dodržel. Její existence si ale vyžádala větší ústupky Sovětům ve střední Evropě. Může to vypadat jako cynismus, ale nebýt takovéto dohody, měl by Stalin patrně všechno.

V únoru roku 1945 se konala konference na Jaltě. Byla tam dohodnuta demarkační čára, procházející Českými Budějovicemi a Plzní. Velmoci si také rozdělili Německo a Berlín na okupační zóny. De facto tím začala studená válka. Byly rovněž dohodnuty změny v OSN, v jejíž radě bezpečnosti by zasedaly i velmoci. Za studené války se ale zrovna nevyznamenala. Na Jaltu navázala konference z Postupimi z léta 1945. Byl tam dohodnut vznik norimberského tribunálu. Řešilo se tam i uspořádání v Československu. Beneš tam šel hodně na ruku Stalinovi, což bylo mimo jiné dáno i mnichovským traumatem. Stalin tam Benešovi slíbil podporu při prosazování odsunu Němců a obnovení státu v předmnichovských hranicích. Beneš měl dosti nereálnou představu o Československu jako o mostu mezi Východem a Západem.