Světové dějiny/Japonsko v 19. století

V Japonsku formálně vládl císař se sídlem v Kjótó. Šlo ale pouze o nastrčenou figurku, která byla ve vleku lokálních vojenských šlechticů - šógunů. Již od počátku 17. století bylo Japonsko zcela izolované, snad až na pár kontaktů s kulturně podobnou Čínou a Koreou. Převládajícím náboženstvím v Japonsku byl buddhismus. Od 17. století tam začínali pronikat jezuitští misionáři.

Jezuité byli jako misionáři velice schopní, dokázali z křesťanství vytáhnout to podstatné, nelpěli na detailech. Mnohé prvky filosofie křesťanství uměli umně přizpůsobit místním podmínkám. Do oblastí v Asii ale současně s misionáři začali pronikat i kolonialisté z Evropy, kteří přinášeli rozdílná vyznání - katolictví, kalvinismus, luteránství. Evropané v Asii se na základě těchto odlišností začali navzájem očerňovat a pomlouvat. Tím křesťanství japonskému císaři zprotivili a mimo jiné i z tohoto důvodu se rozhodl zemi izolovat.

Izolace způsobovala technologické zaostávání, objevovaly se snahy o změnu. Japoncům došlo, že vinou izolace se nestanou ani regionální velmocí. Proto uzavřeli v roce 1858 obchodní smlouvu s USA, kterým šlo především o získání rozsáhlého trhu. Tím, že se Japonsko částečně odizolovalo, začínalo přijímat více informací o tom, jak to funguje jinde. S tím rostl i tlak na liberalizaci. Ústava byla přijata roku 1889. Ještě předtím byl za pomoci evropských velmocí svržen šógunský režim a císař se přestěhoval do svého řádného sídla v Tokiu. Japonsko se hodně poevropštilo a ekonomicky i vojensky šlo rychle nahoru.

Japonsko muselo expandovat, protože na svém tradičním území nemělo žádné nerostné zdroje. V 90. létech se angažovali v konfliktu s Čínou (Boxerská válka). Na počátku 20. století válčili s Ruskem a v roce 1910 anektovali Koreu.