Světové dějiny/Německá reformace

Začátky německé reformace sahají do přelomu 15. a 16. století. Jde o dobu vrcholné renesance, kdy vládli renesanční papežové. Ti se intenzivně starali o světské statky a duchovní stav věřících je nechával chladnými. Jde o jeden z nevýznamnějších vrcholů krize církve.

Renesanční papežové potřebovali pro financování svých válečných výprav velké množství prostředků, které jim plynuly z prodeje odpustků a desátků. V předhusitské době jim plynuly největší příjmy z Českých zemí. Husitská revoluce tuto situaci ale zcela změnila. Po revoluci začali papežové čerpat prostředky hlavně z Německa, kde však tento postup vzbuzoval nevoli. Roku 1517 vystoupil se svými názory ve Wittenbergu Martin Luther a zformuloval svůj odpor k církvi. Popřel božský původ papežství, odmítl autoritu koncilu. Dále mimo jiné hodlal zjednodušit liturgii. Hlásal, že jedinou autoritou pro věřícího je Písmo svaté. Jeho názory se téměř shodovaly s husity. K odkazu Jana Husa se Martin Luther přímo přihlásil. Češi to tenkrát považovali za velké zadostiučinění.

V katolické církvi má farář odlišnou funkci od evangelické církve. Katolický farář stojí jakoby výše, je vysvěcený. U evangelíků je farář kazatel a průvodce, který řeší stejné problémy jako věřící. Luther významně přispěl ke vzniku evangelických církví. Podle něj o všem rozhodovala pouze víra člověka, nikoliv žádný farář či papež.

Roku 1520 vydal papež Lev X. proti Lutherovi bulu, ve které jej označil za kacíře. Luther tento dokument demonstrativně spálil. V této době byl císařem Karel V. Tomu se Lutherovo působení také nelíbilo, a proto na něj roku 1521 uvalil klatbu (interdikt). Interdikt byl jakýsi výjimečný stav a vždy se týkal nějakého konkrétního území, na kterém se nacházel kacíř. Za tohoto stavu nebylo možné konat žádné církevní obřady (křty, pohřby), což samozřejmě věřícím lidem dosti komplikovalo život. Za Luthera a jeho názory se ale postavila německá šlechta. Té se samozřejmě nelíbilo, že Řím finančně vysává jejich poddané. Šlechta v Lutherovi viděla i platformu pro odpor proti císaři. Za Luthera se postavil i saský kurfiřt, který mu nabídl azyl na hradě Wartburgu. Luther azyl přijal.

Luthera podporoval i selský stav, který od reformace očekával zlepšení své sociální situace. Sedláci dokonce vytvořili svou armádu, která svedla válku s katolíky, císařem a nakonec i evangelickou šlechtou. Sedláci zastávali radikální chiliastické názory a vypalovali šlechtické majetky. Od takovéhoto postupu se Luther distancoval.

Karlovi V. se nelíbilo, že mu Luther svými názory a reformou štěpí říši. Proto císař svolal roku 1529 koncil do Špíru. Karel tam pozval hlavně katolíky, protestanti byli v menšině. Sněm odsouhlasil, že lutheránství je nebezpečné, a zakázal ho. Protestanti se proti tomu ohradili. Říkali, že o názorech nelze hlasovat a že je to věc svědomí. Od této události se Lutherovým zastáncům říká protestanti, neboť se ohradili proti rozhodnutí sněmu.

Protestanti na obranu proti katolíkům založili roku 1530 Šmalkadský spolek. Ve třicátých létech panoval poměrně klid, protože Karel měl hodně problémů s Francií a na protestanty neměl čas. Ve čtyřicátých létech se situace s Francií uklidnila a Karel s Ferdinandem mohli vytáhnout proti Šmalkaldskému spolku.

Válka mezi katolíky a protestanty trvala mezi lety 1546 až 1547. Protestanti se během této doby rozhádali a byli poraženi. Německé státy v rámci Šmalkaldského spolku měly protichůdné zájmy. Důsledkem této války bylo oslabení pozice měst. Protestantský odpor byl ale houževnatý a rozhodně nedošlo k trvalému řešení.

I přes značnou převahu katolíků se ale situace Karlovi V. výrazně zkomplikovala. Rozpoutal další válku s Francií, na nový konflikt potřeboval hodně peněz. Protestantů bylo ale hodně a neplatili Karlovi daně. Proto byl nucen k ústupkům. Roku 1555 svolal sněm do Augšpurku, kde došlo k dohodě. Princip dohody by šel shrnout do hesla "cuius regio, illus religio" - čí zem, toho náboženství. Víra na daném území se tedy řídila vyznáním vládnoucí šlechty. Na Augšpurském sněmu byla také uznána sekularizace. Díky tomuto rozhodnutí si šlechta mohla nechat všechen majetek nakradený církvi během válek.

Karel tuto dohodu vnímal jako svoji porážku, zcela rezignoval na politiku a vstoupil do kláštera. Za rok po sněmu zemřel. Španělskou korunu po něm získal jeho syn Filip a Ferdinand, jeho bratr, získal titul císaře.