Světové dějiny/Politika velmocí před 1. světovou válkou

Klid. V poslední třetině 19. století se v Evropě neválčilo. Emoce byly ventilovány v Africe a v dalších koloniích. Nepokoje otřásaly pouze Balkánem, kde se množila povstání Slovanů proti Osmanům.

Evropské státy se zrovna nemilovaly, nejvíc se nesnášelo Německo s Francií, protože Bismarckova říše poprvé od Napoleona dobyla Paříž. Francie poté přišla o Alsasko a musela zaplatit obrovské reparace. Mezi Rakouskem a Ruskem se řešila tzv. východní otázka. V podstatě šlo o to, který z těchto států si urve víc z rozpadající se Osmanské říše.

Konflikt na Balkáně má velmi hluboké kořeny. Problémy vycházejí z etnické mixáže, narýsovat nějaké hranice respektující politický stav je na Balkáně nemožné. K eskalaci nepokojů došlo po anexi Bosny a Hercegoviny Rakouskem. Tím Srbové přišli o přístup k moři i o naději do budoucna, že jim toto území připadne po rozpadu Osmanské říše. Další balkánskou komplikací je i rozdílné sebeurčování národů. V Evropě je nejběžnější jazykové vymezování etnik, na Balkáně hraje zásadní roli náboženství.

V roce 1888 nastoupil v Německu Vilém II., vystřídal zakladatele velké Německé říše Viléma I. Vilém II. nenáviděl Bismarcka. Byl to podle něj člověk, který už svou úlohu splnil a teď bránil dalšímu rozmachu. Bismarck byl orientovaný spíše na Evropu, nechtěl expanzi v koloniích. Chtěl udržet pozice, které Německo získalo dříve a usiloval zejména o ekonomický růst. Zato Vilém II. chtěl investovat co nejvíce peněz do zbrojení a dotáhnout se na Anglii i vojensky, po hospodářské stránce na tom byli již srovnatelně. Z Vilémova hlediska byl Bismarck konzervativec, a proto ho odstranil. Tím měl otevřenou cestu pro masivní vývoj zbraní. Anglie si tohoto nástupu nevšimla a měla skluz.

V roce 1879 vznikl Německo - rakouský dvojspolek, zaměřený proti Rusku. K dohodě došlo na Berlínském kongresu, který byl svolán po velkých územních ziscích Ruska v Turecku. Rusko si chtělo nadiktovat mírové podmínky, ostatní státy (hlavně Rakousko a Velká Británie) tomu ale zabránily. Rusové si tak nakonec nemohli všechny své zisky nechat, za což pak Rakušany nenáviděli. Dohoda mezi Rakouskem a Německem byla tajná, zabezpečovala vzájemnou pomoc při napadení Ruskem. Němci v tak ostrém sporu s Rusy nebyli (nanejvýš měli protichůdné ekonomické zájmy), jejich účast na dohodě byla spíše ústupkem Rakousku.

V roce 1882 vstoupili do dvojspolku Italové. Motivoval je k tomu spor s Francií o severoafrické kolonie. Paradoxem ale bylo, že Italové měli velký zálusk na Dalmácii (tu drželi Rakušané), takže existoval rozpor i v rámci spolku.

Cílem trojspolku byla izolace Francie. Německo se snažilo přimět k blokádě Francie i Rusko. Do Ruska proudilo v této době z Berlína hodně peněz a Němci proto za ekonomickou pomoc očekávali politickou podporu. Francie v tomto vycítila příležitost a nabídla Rusům, že nemusí poslouchat Němce a že budou v Rusku investovat místo Německa. Na oplátku požadovali do budoucna Francouzi od Ruska případnou vojenskou podporu.

Roku 1883 skutečně k dohodě mezi Francií a Ruskem došlo. Němcům se tak nepodařilo dostat Paříž do izolace. Považovali to za svou velkou diplomatickou prohru.

Anglie začala v této době vystupovat z nečinnosti a začala zasahovat do situace těchto dvou bloků. Francie a Anglie uzavřely dohodu o rozdělení vlivu v Africe, k jejímu uzavření došlo v roce 1904, nedlouho po Fašodské krizi (1898). Další mezinárodní smlouvou bylo ujednání o Persii mezi Ruskem a Anglií z roku 1907.

Tato série smluv urovnala definitivně situaci v koloniích, vše na světě už bylo rozebráno. Expanze do neznáma již nebyla možná, evropské státy se již neměly kde ventilovat. Těmito smlouvami se také konsolidovala situace před válkou. Sice neměly zpočátku vojenský význam, ale s rostoucím zbrojením Německa jej dostaly.

Rozložení sil před válkou: Dohoda - Francie, Anglie, Rusko, s podporou Srbska a později USA. Trojspolek - Rakousko, Německa a Itálie. Teď se čekalo již pouze na záminku. Důležitým faktorem byl i fakt, že v Evropě již dlouho žádná válka nebyla. Lidé s ní ztratili osobní zkušenost a začali si myslet, že bude zdrojem hrdinství a vůbec že to bude soda.

Ve druhém desetiletí dvacátého století nabývali Němci pocit, že jejich zbrojení je dokončeno a vyčkávali. 28. 6. 1914 zastřelil srbský nacionalista v Sarajevu Františka Ferdinanda d'Este, následníka habsburského trůnu. František Ferdinand byl vůči Slovanům vstřícný. Srbští radikálové naopak chtěli, aby někdo z Vídně vládl tvrdou rukou. To proto, aby bosenští Srbové měli důvod bouřit se. Podle radikálů to mělo vést k povstání, které by Srbsku mohlo dát příležitost dostat se k moři. Kvůli jeho vstřícnosti bylo ale povstání nepravděpodobné a radikálové jej raději odstranili.

Rakušané byli rozzlobení a požadovali vyšetření. Zároveň si nadiktovali takové podmínky, aby je Srbové nemohli splnit, byla to pouze záminka. I Německo na Rakušany tlačilo, aby situaci dohráli až k válce, neboť jejich zbrojení bylo ukončeno.