Světové dějiny/Sjednocení Itálie

Snahy o sjednocení Itálie pocházely ze dvou směrů. Jedním byli intelektuálové, kteří byli v emigraci a zakládali různé krajanské spolky (Mladá Itálie). Ti představovali především duchovní otce celého sjednocení, hlavními představiteli byli G. Garibaldi a G. Mazzini.

Druhým zdrojem snah o sjednocení byli monarchisté ze Sardinie. To byl jediný stát na území dnešní Itálie, ve kterém vládla italská dynastie, na zbytku území vládli samí cizinci.V Sardinii vládl Savojský rod, konkrétně Viktor Emanuel II. Byl to jediný člověk, který měl potřebnou legitimitu na jakékoliv státnické činy.

Sardinii se naskytla velká příležitost na prosazení svých představ během Krymské války. V té sice neměla žádné přímé zájmy, ale vysláním početné armády bojující na straně spojenců (Francie, Anglie) si tyto státy naklonila a do budoucna mohla počítat s jejich podporou.

Po Krymské válce se Rakousko dostalo kvůli svému nejasnému postoji do mezinárodní izolace. Za této situace vycítili Italové příležitost k povstání. Vyhlásili Rakousku válku a za vydatné podpory Francie, Anglie a Ruska (které se mstilo za blamáž způsobenou během Krymské války) v bitvě u Solfarina Italové vyhráli. Teď na první pohled nestálo Italům ve vytvoření jednotného státu nic v cestě, ale Napoleon II. (francouzský císař) si to se svou podporou rozmyslel. Bál se, aby nová Itálie nebyla moc silná, a tak umožnil Italům připojit si pouze Lombardii. Bohaté Benátsko si nechali Rakušané.

Reakcí na tento částečný úspěch bylo rolnické povstání na Sicílii. Mezi rolníky přišel G. Garibaldi s tisícem vojáků a vyhnali odtamtud Bourbony.

Za této situace hrozilo, že dojde ke konfliktu mezi Viktorem Emanuelem, který "shora" (tj. politicko-diplomatickou cestou, bez přímého přispění lidu, ale s jeho podporou) sjednotil sever a Garibaldim, který za pomoci chudiny sjednotil jih země. Jejich představy o dalším postupu rozhodně nebyly stejné. Garibaldi se ale zachoval jako státník a Neapolsko přenechal Vilémovi E. To umožnilo roku 1861 vyhlásit v Itálii konstituční monarchii. Vilém Emanuel se stal císařem.

K Itálii se nakonec podařilo připojit i Řím (papežský stát) a Benátsko. V případě Benátska se tak stalo roku 1866, kdy tam vtrhla italská armáda poté, co bylo Rakousko oslabené porážkou od Prusů. Řím si podmanili po porážce Francie od Pruska. Francouzský císař byl totiž ochráncem tradičního papežství.

Nový italský stát měl mnoho problémů. Měl dosti nerealistické ambice. Hlavním problémem, který přetrvává dodnes, jsou rozdíly mezi bohatým severem a chudým jihem.