Knihy123knihy

Zajatecký tábor ve Starém Hobzí

Krátce po osvobození zřídila Rudá armáda zajatecký tábor pro maďarské a německé vojáky i nedaleko Korolup. Tábor se nacházel po obou stranách silnice ze Starého Hobzí do Slavonic (na pravé Němci a na levé Maďaři). Podle svědků zde mělo být soustředěno až na 40 000 zajatců, které rudoarmějci postupně přepravovali z vlakového nádraží ve Slavonicích do gulagů na Sibiř. Další velký zajatecký tábor se nacházel u Českého Rudolce. Tábor ve Starém Hobzí fungoval přibližně od 12. května do 16. července 1945. V opuštěném táboře došlo během zneškodňování granátů ve středu 1. srpna 1945 k požáru, jehož následkem zde vyhořelo 20 baráků. „Nedostatek zemědělských pracovních sil se odstraňuje. Na Jemnicku dostalo se pochopením příslušných vojenských činitelů značné pomoci tím, že jim byly přiděleny pracovní síly v uspokojivém množství z tábora vojenských zajatců německých ve Starém Hobzí. Upozorňovali jsme na tuto možnost a rolnictvo jí využilo. Při dobré vůli se dají i ostatní potíže překonati a letošní dobrá sklizeň bude zajištěna.” (Naše Demokracie, 29.06.1945)[14] „Jednu celkem morbidní historku mi vyprávěl pán ze Starého Hobzí, který měl s bratrem pole v blízkosti lágru. Na podzim prý zaorávali pšenici, kterou nikdo nestačil sklidit a sama vypadala. Uprostřed pole našli asi 15 mrtvých německých zajatců. Prý už byli v rozkladu. Zřejmě se prý pokusili o útěk a Rusové je tam popravili a nechali ležet. Střelba v lágru prý byla na denním pořádku. Na moji otázku, co jste s nima udělali, mi odpověděl s absolutním klidem: "No coby, brácha je zavoral". Tady na tom příkladu je vidět vztah Čechů vůči Němcům krátce po válce. Jejich život, ani důstojnost po smrti, neměli absolutně žádnou cenu”. Pracovní tábor ve Šreflové Opustili bez povolení pracovní tábor

„Ve Šreflové opustili 5. července pracovní tábor samovolně Němky 18letá Anna Schneiderová, 17letá Barbora Stolhofrová, 20letá Kateřina Futscheková a 17letá Anna Lampertová, a odešly do Bítova, vzdáleného 7 km od Šreflové. Z této "procházky" se pak vrátily po 19. hodině. Lampertová kromě toho přestupku se dopustila dalšího, když od 19. 6. každé noci přespávala u šafáře Bajgla v Bítově, ač jí i Bajglovi bylo známo, že zdržování se mimo ubikaci, zvláště pak v noci, jest zakázáno. Kromě svrchu uvedených opustila tábor týž den i 17letá Němka Anna Stagerová, která šla na schůzku s Janem Průžou a vrátila se po 22. hod. Všechny Němky i oba Češi Bajgl i Průža nemohli na své ospravedlnění nic udati a byli všichni dodáni do donucovací pracovny ve Znojmě.“ (Deník KSČ ve Znojmě, 14. 7. 1945)

Návraty vyhnaného obyvatelstva

Několik vyhnaných obyvatel z Vratěnína našlo po překročení hranice svá první přístřeší u známých v dolnorakouské příhraniční obci Luden a později v obci Kl. Meiseldorf, kde posádka Rudé armády likvidovala továrnu „Edelweiß”. Jeden z rudoarmějců si vyslechl příběh vyhnaných občanů z Vratěnína a za přítomnosti tlumočníka se rozhodl, že by si dotyční mohli dodatečně něco ze svého majetku zanechaného ve Vratěníně přivést. Tři vratěnínští občané se pak nabídli, že si společně s oběma vojáky Rudé armády nějaký ten majetek pro nutné přežití dovezou a odjeli ve vojenském „Jeepu” do Vratěnína. Hned po příjezdu je obklopil rozlícený dav již nově osídleného obyvatelstva a vojáci Rudé armády zanechali tři německé obyvatele v obci a rychle ujeli. Všichni tři byli zatknuti, přes noc internováni ve Vratěníně a na druhý den odvezeni do pracovního tábora v Moravských Budějovicích, kde byli po dobu šesti týdnů využíváni na zemědělské práce. Teprve po dokončení sklizně, byli znovu přepraveni k hranici a znovu vyhnáni do Dolního Rakouska.[17] Správa obcí

V těsném závěru války vznikl v Jemnici místní revoluční národní výbor ve složení:

   předseda Jan Doležal (ředitel školy),
   členové: František Jelínek (dělník), M. Valvoda (okres. soudce), M. Moltl (pošmistr), A. Fiala (dělník), L. Teplík (kaplan), K. Kasárník, (měst. oficiál), T. Chocholouš (dělník), J. Karban (šofér), JUDr. V. Filipský (notář), J. Vrána, J. Schlesinger (stavař), J. Nevěčný (tesař), A. Zacharník (soukromník), P. Hloušek (rolník), Jan Břečka (obchodník), S. Lojka (dělník), V. Brabenec (rolník), K. Nevrkla, J. Máca (dělník).

Přibráni byli: Kverek (dělník), St. Svojsík (ředitel hlavní školy), Přívětivý (školník), Jan Knesl (penzista). Také v celém jemnickém soudním okrese docházelo po ukončení války k tzv. „lidové spravedlnosti“, která byla namířena hlavně proti zdejšímu německému obyvatelstvu, žijícímu v pohraničních obcích. Mimořádný lidový soud v Jemnici

Dne 18. května 1945 se revoluční NV v Jemnici dohodl na zřízení lidového soudu se dvěma senáty pod vedením soudního komisaře Jaroslava Schlesingera (člen Československé strany národně socialistické, Sokola a Svazu osvobozených politických vězňů) a Jana Knesla (člen Svazu osvobozených politických vězňů, Svazu přátel SSSR).[20] Revoluční národní výbor (RNV) požadoval, aby při lidových soudech rozhodovali „občané z dělnických vrstev, občané z ostatních vrstev společnosti a též občané věznění německým režimem za politické a vojenské delikty“. V květnových dnech měl revoluční národní výbor a lidový soud v Jemnici na starosti zatýkání, intervenci a trestání válečných zločinců, zrádců a kolaborantů. Podle podacího protokolu soud obdržel přes 180 podání. Fungoval asi měsíc do ukončení odsunu německého obyvatelstva. Na konci června 1945 přebral jeho agendu lidový soud ve Znojmě. Rolnické komise pro osídlení

Ve čtvrtek 21. června 1945 promluvil v rozhlase ministr zemědělství Julius Ďuriš a vyzval k okamžité konfiskaci zemědělského majetku: „Máte již zákon o okamžité konfiskaci a rozdělení německé a zrádcovské půdy. Proveďte okamžitě toto velké dílo. Utvořte ihned místní a okresní rolnické komise z oprávněných uchazečů, zabavte půdu zrádců a nepřátel, dohodněte se na podílech a úhradě a předložte okamžitě své návrhy přes zemské Národní výbory ministerstvu zemědělství.“

V obcích se zemědělskou půdou „německých provinilců a českých zrádců“ měly být z uchazečů o tento majetek okamžitě tvořeny rolnické komise, které by na podkladě „Úředního listu republiky čsl. z 21. června 1945” konfiskovaný majetek osídlovaly. O majetek v pohraničí si mohli zažádat: deputátníci a zemědělští dělníci, malozemědělci s půdou do 14 ha, výrobní zemědělská družstva, pro veřejné účely také obce a okresy, dále dělnici, veřejní a soukromí zaměstnanci, maloživnostníci pro stavbu vlastního domu nebo pro zřízení zahrady nejvýše do výměry půl ha. Přednostní právo měli občané, kteří se vyznamenali v národně osvobozovacím boji, političtí vězňové, jejich rodinní příslušníci, jejich dědici a nakonec rolníci poškození válkou.

Jako první byla ustanovena z popudu „Jednotného svazu českých zemědělců” Okresní rolnická komise (ORK) v Moravských Budějovicích, která zpracovávala přihlášky zájemců o usazení v pohraničí. Předsedou Okresní rolnické komise byl jmenován František Klimeš. Při MNV v Mor. Budějovicích vznikla zemědělská komise, která rozhodovala o parcelačním řízení zemědělské půdy v jejím katastru. Komisi předsedal Karel Římovský. Pohraniční obce na jihozápadní Moravě byly ale osídleny mnohem dříve. Valná většina německého majetku se nacházela již na konci června a začátku července 1945 pod národní správou. Opět jedna z pohraničí

Na dům čp. 31 v Bělčovicích dostal dekret svědomitý hospodář Ant. Marek. Usedlost je uvedena do náležitého pořádku a snad proto projevil o ni zájem někdo jiný a nebo proto, že A. Marek není příslušníkem komunistické strany. V úterý večer přijel k p. Markovi úředník pozemkového fondu pan L. Horák a žádal předložení dekretu. Otec A. Marka dekret na požádání předkládal, přičemž pan Horák mu dekret vytrhl z ruky a rozmačkal s po známkou: „Tak se to dělá s dekretem“. To byl nepěkný výstup, u kterého také byla matka Markova a když protestovala proti chování p. Horáka, byla tímto udeřena do obličeje, až jí tekla krev. Při tomto útoku bylo již třeba zavolati na pomoc SNB telefonicky z Chvalkovic. Odtud však přišla odpověď, že do toho nemohou zasahovat! A jako rada přišla jenom zpráva, aby MNV sepsal protokol. Tak se stalo a my máme všechny doklady po ruce, které postoupíme na patřičná místa. Nebudeme předbíhat šetření, jenom chceme našim čtenářům ukázat, jak se poctivým lidem daří v pohraničí. (Naše Demokracie, 25.12.1946)