Angličtina/Abeceda

Učebnice angličtiny

Angličtina se píše latinkou, podobně jako čeština, takže tento aspekt nám potíže dělat nebude. Horší je to ale se vztahem mezi psanou a mluvenou podobou…

Číst a psát, nebo i mluvit?

Vztah mezi psanou a mluvenou formou angličtiny má pestrou minulost; třeba prvním tiskařem byl Holanďan… Díky tomu je vysoce nepravidelná — nějaká pravidla existují, ale mají mnoho výjimek a většinou je jednodušší si prostě výslovnost zapamatovat zvlášť.

Pro studenta angličtiny to znamená, že hned na začátku studia stojí před rozhodnutím: může se učit obě formy zároveň, nebo jen jednu. Pokud nám jde hlavně o čtení, případně psaní nebo diskuzi na Internetu, je výslovnost zbytečnou přítěží. Uniknou nám slovní hříčky a chyby rodilých Angličanů nám budou nepochopitelné, ale to je jen velmi malá část textu, se kterým se běžně setkáme. Naopak kdo se chce domluvit, pro toho je správná výslovnost nepostradatelná.

Psaná abeceda

Angličtina se píše latinkou, stejně jako čeština, ale bez háčků, čárek a spřežky "ch".

Abeceda s hláskováním

A	B	C	D	E	F	G	H	I	J	K	L	M	N	O	P	Q	R	S	T	U	V	W	X	Y	Z
éj	bhí	sí	dhý	í	ef	dží	ejč	áj	dhžej	khej	el	em	en	ou	phí	kjů	ár	es	thý	jů	ví	dhabl jú	eks	uáj	zedh

Poznámky

A a I - v seznamu je A psáno jako ej zatímco I je aj; ve skutečnosti je však často rozdíl daleko menší, než by se z tohoto popisu zdálo...
CH není spřežka - ve slovníku je tedy mezi CG a CI, v křížovce zabírá dvě políčka, atd.
pokud se hláska opakuje, říkáme "double" (dvojité), krom U (protože by se pletlo s W)
diakritická znaménka, pokud ve slově jsou, můžeme vždy vynechat
krom písmen se ještě ve slovech může vyskytovat apostrof — formálně je to interpunkční znaménko, ale ve skutečnosti se chová spíš jako písmeno, které se nevyslovuje (pouze píše)

Hlásky

Samohlásek a dvouhlásek je poněkud větší škála, než v češtině, ale všeobecně není problém je vyslovovat (spíše odlišit jednu od druhé...). Samohlásky se také poněkud liší podle oblasti, takže podle nich můžeme odlišit Američana od Angličana nebo Australana od Novozélanďana.
Podobně většinu souhlásek známe z češtiny.
"th" - liší se od "s" nebo "z" tím, že jazyk místo o patro opíráme o horní zuby (v americké výslovnosti mezi zuby). Zvuk může být znělý nebo neznělý (podobně jako s a z); ve slovníku se znělý označuje "ð" (přeškrtnuté d), neznělý "θ" (řecká theta).
"ng" - jedna hláska, trochu jako n vyslovené až vzadu v krku (tam kde normálně vyslovujeme g); značí se "ŋ".
"w" - známe z českých dvouhlásek "au", "ou" (tedy aw, ow); v angličtině je běžné i na začátku slova.
"r" - pokud se vůbec vyslovuje, bývá jen naznačené.
Intonace je v angličtině důležitější než v češtině.

Výslovnost a pravopis

Jak již bylo předesláno, vztah mezi psanou a mluvenou formou angličtiny má pestrou a zajímavou minulost, ale to nám jen málokdy pomůže, když stojíme před slovem, které nevíme jak vyslovit. Přeci jenom však několik pomůcek je.

Krátké a dlouhé samohlásky

Celkem spolehlivě lze rozpoznat, jestli se bude vyslovovat krátká nebo dlouhá samohláska (případně dvouhláska).

Pokud je napsána dvěma samohláskami nebo samohláskou a "h", bývá dlouhá.
(Jedna) samohláska bývá krátká pokud za ní následuje
- skupina souhlásek,
- zdvojená souhláska nebo
- souhláska a konec slova, .
Pokud za jednou samohláskou následuje jedna souhláska, pak "e" a tím slovo končí, samohláska je dlouhá a to koncové "e" se nevyslovuje.
Jinak bývá dlouhá.

Souhlásky

"b" jako v češtině
- "bh" v
"c" může být k, s nebo č; téměř nikdy se nevyslovuje jako naše c
- "ch" v anglických slovech č, ve francouzských š, ve skotských nebo německých se může dle libosti vyslovovat buď jako české ch nebo k
"d" jako v češtině; před "u": ď
"f" jako v češtině
"g" buď g nebo dž
- "gh" značí hlásku, která v angličtině již není; někdy se nevyslovuje vůbec, někdy f, na začátku slova g
"h" buď h nebo se nevyslovuje; také se používá jako znak pro úpravu dalších písmen
"i" nezměkčuje předcházející d, t, n
- "io" změkčuje předcházející t na š a předcházející n na ň
"j" dž
"k" jako v češtině
- "kh" dle libosti vyslovovat buď jako české ch nebo k
"l" jako v češtině
"m" jako v češtině
"n" jako v češtině; před "io": ň
- "ng" ŋ, v některých nářečích n
"p" jako v češtině
- "ph" f
"qu" kw
"r" na začátku slabiky slabě naznačené r; na konci spíše upravuje samohlásku, než že by se samo vyslovovalo
"s" jako v češtině (a to i ve spojeních st, sp); před "u": š
- "sh" š
"t" jako v češtině; před "io": š; před "u": ť, místně skoro až č
- "th" ð nebo θ (viz výše)
"v" jako v češtině
"w" w (viz výše)
"x" ks
"y" j (nepočítá se jako samohláska)
"z" jako v češtině
- "zh" ž

Na rozdíl od češtiny se vyslovují znělé souhlásky i na konci slova zněle, tedy rozlišujeme výslovností například "let" (let, ať) a "led" (led, vedl), zatímco česká výslovnost obou slov je stejná.