Průvodce úpravou vaší zahrady/Jak vybrat „in“ barvu rostlin?

Předchozí kapitola Cit, osobitost, tradice a asociace

Jak vybrat „in“ barvu rostlin?

Vybrat „trendy“ barvu je snadný. Prostě brnkačka.

Sissinghurstská bílá zahrada

Sissinghurstská zahrada

Komponovat barvy a tvary dohromady je složité. Aby byla jistota, že celek je vyladěný, je-li majitel i architekt barvohluchý, sází někdy na jistotu. Jen dvě nebo jen jedinou barvu na všechno. Nejlépe bílou, šedou, či rudou barvu. Nikdo pak nemůže být obviněn z nevkusu. Pouze z nedostatku invence. Být „in“ a „top“ je pak brnkačka.

Udělat zahradu například v bílé barvě ale není tak snadné. Zkuste si představit zahradu kompletně vytuněnou v důstojné zářivě bílé. Všechno bílé. Zářivé bílé. Jako nevěstiny svatební šaty rozprostřené po zahradě, nebo zářivá čistoskvoucí čistoskvostnost vypraného prádla, třeba si zkuste představit bělostnou bílou nedotčenou dotekem, stínem jediné další barvy, zrníčkem prachu a kapkou potu. Lákadlo pro hysterky. Ovšem jsou lidé, kteří něco takového dokázali opravdu realizovat.

Bílá zahrada existuje. Bílá zahrada je jednou z nejobdivovanějších zahrad v Anglii, byla vytvořena obdivovanou zahradní architektkou jménem Vita Sackville-West. Poeticky založenou šlechtičnou, známou milostnými avantýrami. Milostné aféry s několika známými ženami šlechtičnu v bulváru proslavily stejně jako její zahradnické nadání. Bílé zahrady jsou prý nádherné za svitu měsíce (pokud svítí měsíc a současně kvetou bílé keře a bíle kvetoucí byliny) a anglická wikipedie upozorňuje na jejich krásu při západu slunce. Bílá barva má vysokou odrazivost, takže zahrada pak vypadá podobně jako v zimě, když je nasněženo.

Kombinace blízkých odstínů, nebo příměs kontrastní barvy přináší lepší výsledky než použití jediného odstínu. Na to přišla i příznivkyně zahrad jediné barvy G. Jekyllová.

Co je na její bílé zahradě skvělého? Inu... je bílá. První umělecký dojem je úžasný. Všechny kytky kvetou bíle. To se přece hned tak nevidí. Příroda nabízí myriády odstínů a kombinací a vy si vyberete, že bude mít zahradu celou bílou. Celou krásnou. Bílou. Po půl hodině jsou bílé kytky nuda, jako pole kukuřice. Je to jako dívat se na černobílou verzi ohňostroje. Zahradu v roce 1920 našli noví majitelé zcela zanedbanou. Nyní láká turisty díky svému "genius loci".

Bílá zahrada byla ovšem vícekrát napodobována a také byly vytvářeny zahrady, které se pyšnily názvy jako Modrá zahrada, Červená zahrada a podobně. Ještě slavnější zahradní architektka Gertrude Jekyll, kritizuje, že Bílá, nebo Modrá zahrada je bez jakékoliv další přidané barvy méně výrazná, že i nejmodřejší modrá sama vynikne méně než i slabší modrá v kombinaci se žlutou. Tvrdí že vytváření zahrad jedné barvy je zvláštním druhem nejtěžšího odříkání a sebemrskačství milovníků zahrad a krásy květin. Tedy hezká kvetoucí zahrada by měla mít dvě a více barev, kromě zelené. O tom jak více barvy snadno a vkusně mechanicky ladit, si povíme v kapitole o barvách. Sama G. Jekyllová však mluví o přání vytvořit „Zlatou zahradu“. Tato zahrada měla být jasná a veselá po celý rok, a to i proto že zde měly být použity stálezelené keře a stromy a jejich žluté kultivary. Tedy něco co není obzvláště vhodné. Vstup do Zlaté zahrady, a to i v ten nejnudnější den, bude jako příchod do sluneční záře, píše slovutná autorka G. Jekyllová. Taková zahrada by byla oslňujícím skvostem, takže, podobně jako u pestrých předzahrádek z barevných kultivarů jehličnanů, by oči pozorovatele zalily slzy nadšení, nebo zděšení z pronikavé radiace jasných barev. Podle povahy. Barvy jsou důležité, ale jsou jen z jedním mnoha dílků skládačky. Žádná jediná barva nesmí být zaklínadlem zahradního architekta a ani pouze vhodné ladící barvy rostlin nejsou samospasitelným řešením .

Barevně nejvýrazněji obvykle působí kvetoucí rostliny.

Odkazy

Stálezelená zahrada

Jak udělat zahradu stejně krásnou celý rok? Brnkačka. Skupiny stálezelených rostlin a jehličnany lze použít k doplnění skupin opadavých dřevin, ale v některých parcích, jsou z těchto dřevin vytvořeny celé části, sloužící i pro zimní a předjarní vycházky. Pomocí stálezelených rostlin a jehličnanů lze vysadit zahradu s kvalitami neměnnými většinu roku. Hezká nekvetoucí zahrada by měla mít různé, vhodně umístěné, odstíny zelené. Ať už ji tvoří stálezelené, nebo smíšené skupiny. Odstíny zelené, by v obvyklé zahradě neměly být příliš křiklavě odlišné a nikoliv tak fádní, aby splývaly s okolím.

Použití jediného odstínu květin přesto má své opodstatnění v místech kde je spíše žádaná jednoduchost scelující jednobarevné plochy. Tam, kde by kombinace příliš odpoutala pozornost od vyznění celku. Použití jediného barevného odstínu (mimo zelené) u všech rostlin je jinak ale protismyslnou hříčkou, vyžaduje výjimečné zdůvodnění.

V zimě přes křehkou krásu bezlistých keřů lidé vždy dlouhodobě vnímají jako příjemnější živou zeleň jehličnanů.
Zahrada plná namodralých kultivarů jehličnanů může v zimních měsících vyvolat velmi málo hřejivých pocitů.

Stálezelená zahrada se zdá být jednoduchá a je vhodná i pro ty, kdo zkušenosti s kompozicí a barvocit prostě nemají. Ale místo jednoho problému máme problémy dva, možná tři. Místo barev často v stálezelené zahradě hrají daleko nejvýraznější roli habitus, linie a tvar. Stálezelené dřeviny na větších plochách se kombinují nejsnáze s dřevinami kvetoucími světlými odstíny. Kritickou poznámkou je zkušenost, že tyto zahrady se většinu roku výrazněji nemění. Působí stejně většinu roku. Neměnnost snadno přeroste v únavnost. Ale to není vše.

Uděláte li chybu v kompozici stálezelených dřevin, budete ji vidět celý rok.

Způsobů, jak si snadno poradit s otázkami linií a tvarů je více a odpovědi jak je vhodně řešit lze najít v daných kapitolách. Faktem zůstávají dva problémy, prvním je neměnnost kompozice jenž tak připomíná krokodýla, který ač cenný, velký a obdivuhodný, nepoutá obvykle pozornost ani tak dlouho jako hejno obyčejných sýkorek u krmítka. Druhým problémem je móda. Použití jehličnanů a stálezelených rostlin v zahradě, zejména kultivarů, podléhá vlnám obdivu a odporu. Pravidelným, silným, iracionálním. Právě jehličnany a stálezelené dřeviny jsou zvláště vhodné pro kompozice, které mají působit příjemně i v zimním období, kdy jsou všechny ostatní dřeviny opadané. Zvláště v šedivém předjaří, kdy ani sníh nezkrášluje větve a okolí stromů a keřů. Stálezelené dřeviny jsou v sadovnické terminologii listnáče, které neshazují každoročně list. Tvarem sice odpovídají opadavým keřům, ale svou temnou zelení jehličnanům. Jejich listy jsou často výrazně odlišné od listoví opadavých dřevin voskovitým povrchem.

Sadovníci často rozlišují stálezelené dřeviny (listnáče) a jehličnany jako dvě různé skupiny. Důvodem je, že stálezelené listnáče a jehličnany mají odlišný vzhled tedy i použití. Ovšem jehličnany jsou přesto stálezelené rostliny a mají listy, podle botaniky. Dokonce i modřín opadavý, metasekvoje a jinan. O stálezelených a opadavých dřevinách a jehličnanech si více řekneme později, když se budeme více věnovat jejich specifickým vlastnostem.

Zahrada kde se mísí styly a její části se odchylují od sebe i celku, může vyvolat různé reakce. Od údivu po výsměch.

Vzpomeňte si na školu. Opisujte. Opisujte. Opisujte.

Nejlépe od zkušených mistrů. Učte se ze starých a obdivovaných zahrad. Japonských, francouzských, anglických, perských, italských i moderních. Podle potřeby a možností. Mnohé pěkné zahrady nejsou nic jiného než více nebo méně zdařilé kopie jiných. Dobře opisovat, znamená vždy alespoň vědět od koho.

Zahrady antického Říma, perské zahrady, čínské, francouzské, italské zahrady či anglické parky tvořili umělci. Jejich vzory a pravidla jsou jasné. Opisujte, nechte se inspirovat. Podobně jako se vzájemně inspirují a učí se od sebe umělci. Plátna geniálních umělců, jako Renoir nebo Monet, kteří dokázali úžasně pracovat s barvami prostředí, světlem, tvary, jsou obdivovaná i po staletích.

Stejně tak nestárnou dobové zahrady, které mistři zahradníci vytvořili pomocí překvapivě podobných nástrojů jako známí impresionisté obrazy. Po staletích neztratily schopnost promlouvat k člověku, který naslouchá. Pokud styl historické zahrady vhodně přizpůsobíte, bude pro Vás vzorem nebo aspoň inspirací.

Návštěvník vaší zahrady snadno podlehne iluzi, že máte vkus anebo aspoň zálibu v historii a kultuře daného stylu. Stačí pak na půl úst zadrmolit několik našprtaných frází o daném období, nebo významném uměleckém díle, jehož kopie v zahradě nepřehlédnutelně stojí, aby jste vytvořili v očích obdivovatelů dojem znalce. Historie a legendy mohou být ozdobou Vaší zahrady.

Působení místa

Vhodné také je, použijete-li jako doplněk zahrady nějaké originální, avšak málo známé dílo, zahalit osudy díla nějakým těžko vyvratitelným byť absurdním druhem záhady, či tajemství, které jen chabým argumentem popřete. Tahle magie funguje. Okamžitě zjistíte, že i v největším skeptikovi je kus dítěte.

Důvod proč zdánlivě opouštím praktické rady k zakládání zahrady, je „genius loci“. Příběh, okolnosti, výraz místa. Genius loci může být silným argumentem, proč vytvořit zahradu určitým způsobem. Legenda nebo absurdní sentimentální historka může i v očích nejtvrdšího kritika omluvit naprosto nevhodnou úpravu. Nesmyslný ošklivý kýč.

Vhodně využitý genius loci silně násobí možnosti zahrady, které poskytují rostliny a kompozice. Zahrada kterou vytvořil slavný umělec, například Claude Monet, má vždy větší šanci být zajímavější i sama o sobě, než zahrada moderní vily ve městě. Ať už je jakkoliv nedokonalá.

Nejbližším prokazatelným příkladem je odpudivý vzhled vily (a zahrady) od architekta Jurkoviče v Brně – Žabovřesky. Genius loci zde má násobně větší hodnotu než praktičnost, soulad a smysluplnost. Znechucení ošklivostí, přehnanou malebností díla a především naprosto nevhodnými ostrými barvami, je pro návštěvníky překonáno hodnotou příběhu, který vypráví toto místo. Pravdou je, že jiná díla téhož architekta, vycházející z téhož malebného stylu, avšak přizpůsobená lépe okolí i použití lze například vidět jinde v Brně. Další skutečně hezkým příkladem díla od Jurkoviče je méně nápadný bývalý Výzkumný ústav v Brně - Bohunicích, Lány. Zahrada v jeho blízkosti má ale podobné vady.

Genius loci neopomenutelný oslepující efekt, karta přebíjející vše. Ovšem mnohdy je spíše žádoucí, aby zahrada byla i použitelná a vzhledná.

Ať už je zahrada sebelépe komponovaná, dokonale udržovaná a objektivně dokonalá, pokud bude technicky nebezpečné nebo nemožné ji užívat k účelu pro který je zhotovena, neplní řádně svůj účel. Prostředky vynaložené na její úpravu mohou být mrháním.

Geometrická zahrada je hra symetrických obrazců a linií.
Předzahrádky rodinných domů bývají často pestré.
Výzdoba města má být v celkovém souladu a okázalá.
Zahrada u Jurkovičovy vily v Brně. Ani chodníky nejsou vedeny inteligentně.

Pokračování v kapitole Krátké ohlédnutí za kvasící historií krásy zahrad

Zpět na obsah Průvodce úpravou vaší zahrady