Průvodce úpravou vaší zahrady/Vyvážení kompozice

Předchozí kapitola Solitéra a dominanta

Vyvážení kompozice

Vedle souměrnosti či nesouměrnosti je považováno za další velmi důležité kritérium vyvážení kompozice. To je v pravidelných zahradách dáno přirozeným osovým rozdělením a oboustrannou symetrií. Dostatečná vzájemná „protiváha“ prvků v nepravidelné zahradě bývá přirozeným základem harmonie. Nezbytnost vzájemné „protiváhy“ občas bývala křečovitě dodržována a přeceňována až k absurdnosti. V nepravidelných úpravách zahrad není rovnováha prvků vůbec nezbytná. Je li s mírou použita, kompozice působí klidnějším dojmem.

Závisí v optické vyváženosti výrazných bodů k nimž se upíná pozornost. Jejich „váha“ přitom závisí na jejich podstatě, barvě, tvaru, velikosti hmoty, struktuře, ale i na okolí, které tyto vlastnosti může zdůraznit. V sadovnictví lze dosáhnout harmonie především sestavou prvků, které mají sice některé vlastnosti vzájemně odlišné, ale souzvučné alespoň v jiných charakteristikách (např. různě vysokých stromů podobných tvarem, stavbou koruny apod.) nebo tím, umístíme-li je v určitém zákonitém uspořádání jako sled, opakování nebo rytmus.

Při vyvažování kompozice samozřejmě bereme v úvahu i linie. Opakování motivu, které je nejsnazší cestou k vyvážení, by nemělo být příliš nápadné. Umístění a výběr solitery nebo dominanty jsou při vyvažování dosti podstatné.

Kompozice může být dosti dobře vyvážena, i pokud protiváhu velké hmoty tvoří jediný objekt, kterému přikládáme velký význam. Avšak podle pravidel sadovnické architektury v každé výtvarné kompozici, a tedy i v krajinářském obrazu, je důležité, aby podružné prvky odpovídaly ve svém souhrnu optickému účinku dominanty. A aby při prohlížení obrazu a parkové nebo přírodní scenérie měl zároveň divák dojem, že obě poloviny, tj. jak levá, tak i pravá strana obrazu, jsou od pomyslné střední osy ve svém optickém účinku stejně působivé, jsou v rovnováze.

Symetrie v zahradě je nejjednodušším způsobem jak dosáhnout vyváženosti kompozice.
Vyváženost nepravidelné kompozice nemusí být dána symetrií, ale spočívá ve vyváženosti hmot kompozice a to třeba i jen naznačené. Dokonce postačí, když pozorovatel kompozici vnímá jako přirozenou, vyváženou smyslově a vzhledem k okolí. Sadovnictví není prostá geometrie.
Výsadba musí být vyvážena sama o sobě i s okolím.
Nevyvážená, ale vhodná přirozená kompozice.
Nevyvážená kompozice může dodat pocit dynamiky. Pozorovatel by nikdy však neměl mít dojem že se něco někam řítí, nebo hrozí pádem.

Geometricky vyvážená „nepravidelná“ kompozice. Podobné nesmysly najdou uplatnění pouze ve zvláštních případech.

Rovnováhy podle poučky lze dosáhnout snadno tím, že stejné předměty (rostliny, záhony, sochařské výtvory apod.) umístíme na obou stranách osy v přesně stejném uspořádání jako zrcadlový obraz, tedy symetricky. Anebo prvky nesymetricky umístíme tak, aby se optické účinky obou polovin vyrovnaly, v součtu účinku, ovšem ani materiál, ani jeho rozmístění nemusí být stejné. Takový postup se podobná skládání matematické rovnice s nulovým rozdílem obou stran nebo skládání sil.

Vedlejší prvek, nebo vedlejší seskupení prvků v malebné kompozice mohou být pojaty jako protiváha, opakování nebo protiklad hlavního motivu. Protiváhou bude obrazová skvrna stejné barvy nebo hodnoty (intenzity působení) jako motiv hlavní. Mohutnému stromu lze vytvořit protiváhu vysazením menšího stromu doplněného skupinou z keřů. Vyvážení lze dosáhnout opakováním motivu, to tehdy, mají-li dva prvky podobný tvar (větší a menší úzce sloupovitý jehličnan).

Bude-li v krajinné partii jedna skupina tmavá a druhá světlá, budou tyto skupiny jako protiklady kontrastovat. Pokud tento kontrast ovšem nebude příliš silný, nemá vliv na působivost obrazu. Naopak, je li v skupině v blízkosti dominující velmi tmavé skvrně jiný výrazný světlý prvek, artefakt nebo pestrolistá dřevina pohled pozorovatele v linii přechází z jedné světlé skvrny na skvrnu druhou a přitom vnímá kompozici jako vyváženou, praví učebnice.

Toto rozlišení, řešení podle rovnováhy nebo podle symetrie považuje sadovnická architektura za rozdíl mezi tzv. formálními a neformálními zahradami. Krásu a přirozenost má opět nahradit geometrie. Mají ale zdravý úsudek a vkus nahradit absolutistické příkazy co se kam hodí a jak, bezduché šablony? De facto totiž sadovnictví doporučuje vytvářet nepravé nepravidelné zahrady, symetrické zahrady ochuzené pouze o pravidelnost ornamentů. Všechna přesná doporučení odborníků ohledně vyvažování ovšem opravdu nelze chápat jinak, než jako šablonu, vodítko, nebo spíše bílou hůlku pro slepce. Berličku která by architektovi neměla lámat křídla.

Vyvážení velké skupiny pomocí jediné solitery.

Pravidlo, že je obvykle vhodné dosáhnout vyvážení významných prvků na jedné straně obrazu vytvořením podobně (ne stejně, došlo by k tříštění linie pozornosti) výrazných prvků na straně opačné, je také zjednodušením a zevšeobecněním. Nelze jej chápat jako dogma a držet se jej s úzkostí.

Zahrada je sice umělý výtvor, ale výtvor, jehož ideálem je přirozenost. Příroda nikdy není dokonalá formou. Je dokonalá smyslem, funkcí a harmonií celku, nikoliv v pečlivosti obrysu či tvaru. Příroda je krásná ve své různosti a neobvyklosti. Je absurdní a zajímavá ve výjimečných excentrických nesmyslech. Drobné odchylky a nedokonalosti nebo sem tam nějaký dimorfismus je v přírodě pravidlem, nikoliv výjimkou. U umělých výtvorů a také pravidelných zahrad, tomu bývá v drobnostech zcela naopak.

Obrazy od Claude Lorraina byly oblivovaným vzorem anglických parků. Toto pravidelnostmi nebo vyvážením dominant a pozornosti, zdá se, nepřekypuje. Je přesto zřejmě nejobdivovanější.

V nepravidelných zahradách je vyvážení a pravidelnost často skryté, naznačené, nebo je vyvážení kompozice jen předpokládáno a celek je vnímán v celkovém kontextu správnosti, nebo rozmanitosti přírody. Rovnováha zde má být pouze, stejně jako v přírodní scenérii, vnímána jako součást přirozenosti, přiměřená a pravděpodobná. Nikoliv nezbytná a dokonalá. Politováníhodný hoch či dívka, kteří tráví hodiny před zrcadlem pozorujíce zda jsou dokonalí a bez pupínků, neméně však politováníhodný zahradník, který se pokouší o dokonalé vyvážení v nepravidelné zahradě a pokouší se detailně vyvážit barevné skvrny. Nenahrazujme hloupou nepřirozenost a přísnost pravidelných zahrad úsilím o jiné, také pokřivené, zrcadlo krásy. Nesvazujme se hloupě složitější, ale stejně přísnou symetrií náhradou za nedostatek fantazie a vkusu.

Nesvazujme se pravidelnostmi, které příroda na velkém plátně krajiny také nezná. Umění zahradní architektury v parcích a zahradách nevytváří díla inženýrská, v nichž je třeba především dokonalosti a přesnosti, ale vždy díla umělecká, v nichž je třeba ducha, citu, invence a pokud možno i jedinečnosti. Pokud skutečně trpíte pocitem, že je kompozice nevyvážená a že jde o vadu kterou nedokážete odstranit, vhodně zařaďte umělé pravidelné prvky, nebo úsek pravidelné výsadby či možná jen cestu. Takový zásah pomůže jistě. Je lépe narušit nepravidelný styl pravidelným zjevně umělým dílem a dosáhnout cíle a uspokojení, než marně bojovat se svými úzkostnými pocity a fobiemi.

Pokračování v kapitole Poměr

Zpět na obsah Průvodce úpravou vaší zahrady