Rodina ve starém Římě/Obecně o římské rodině

Rodina byla základním článkem římské společnosti. Hlavou rodiny byl otec (pater familias). To odpovídalo i jeho postavení ve společnosti. Nejužšími členy byli manželka (mater familias), děti a vnuci. Úkolem manželky bylo starat se o domácnost a vychovávat dcery a nezletilé syny. Rozlišovaly se dvě skupiny příbuzenstva. Osoby spojené s otcem pokrevním příbuzenstvím (cognati) a osoby pod jeho mocí (agnati). Do první skupiny patřila například dcera, do druhé kromě manželky náležela třeba i snacha.

Úkolem správného otce bylo mít rodinu velkou a dobře fungující. Měl zajistit dostatečný počet potomků, kteří by zabezpečili věčné trvání rodu. V žádném případě nesměl dopustit vymření rodiny. Na toto poslání pamatuje i římský právní řád, jenž zmiňuje postupy, prostřednictvím kterých bylo možné riziko zániku rodiny kvůli nedostatku potomků rychle eliminovat.

Existovaly také dvě nižší úrovně osob spjatých s rodinou. Do první byli zařazeni občané, kteří měli vůči rodině závazky na základě dlužnického nebo závazkového práva. Stejné postavení vůči rodině zastávali i klienti. Do druhé, nižší úrovně byli zařazeni otroci.

Otec měl jako hlava rodiny a její nejdůležitější člen celou řadu práv a povinností. Měl za úkol provádět náboženské oběti, mohl rozhodovat o trestech pro jednotlivé členy, měl rozhodující vliv na výchovu a vzdělání dětí. Měl poslední slovo ohledně sňatků, adopcí, nakládání s otroky a správy veškerého majetku. Vše, co rodina vyprodukovala, náleželo otci. Bez jeho svolení nemohl nikdo nic vlastnit. Úkolem otce bylo také zastupovat rodinu na veřejnosti a před úředníky.

Z tohoto výčtu se na první pohled může zdát, že otcova moc byla naprosto absolutní a byl prakticky nedotknutelný. To je však pravda jen do určité míry. Pokud své povinnosti zanedbával, nestaral se o rodinu a špatně ji reprezentoval, dostal censorské napomenutí (nota). Při vážnějších či dlouhodobých nedbalostech mohl dokonce o svá práva zcela přijít.